iLiteratura (Petr Felčer)

Publié le úterý  2. ledna 2018
Mis à jour le středa  2. ledna 2019

Antialkorán aneb nejasný svět T. H. Patrika Ouředníka

Petr Felčer

iLiteratura, 10. 1. 2018

Provokativní název sbírky Ouředníkových esejů odkazuje na antiislámskou polemiku z českého raného novověku. Ve Francii žijící spisovatel tu ostře ironickým a politicky nekorektním stylem ujasňuje pojmy, polemizuje s ideologickými oponenty a naléhavě připomíná odkaz francouzského osvícenství: laicismus, jenž nyní údajně čelí bezprecedentnímu ohrožení. Do tuzemské intelektuální debaty o roli islámu v západních demokraciích však nepřináší nic zásadně nového.

Výraz pocitu ohrožení západní myšlenkové tradice

Kdo zná předchozí stylisticky vycizelované texty Patrika Ouředníka, ví dobře, že pro jadrný a břitký jazyk nejde nikdy daleko. S o to větší zvědavostí možná jeho čtenář sáhne po útlé knize, která už na obálce a v anotaci dává tušit, že půjde tak trochu o provokaci. Název naznačuje, že se Ouředník tentokrát pustil do novodobé polemiky s „mahometským“ náboženstvím po vzoru Václava Budovce z Budova, významné osobnosti předbělohorské politiky, člena Jednoty bratrské, jenž ve svém tehdejším křesťanskoapologetickém díle nazvaném Antialkorán nejen vyvracel lži „rouhače Mahometa“, ale obouval se také do všech soudobých antitrinitářů. Na pole teologie ovšem Ouředník nevstupuje, zajímá ho politika. Ve čtyřech krátkých statích se rozepisuje o aktuálních otázkách svobody projevu, bezkonfliktního soužití muslimů a Evropanů a myšlenkových základech evropské civilizace. Nešetří přitom křesťany, muslimy, levicové intelektuály ani krajní pravici a české „slamotruské trubirohy“.

Rasa, národnost a náboženství

V první a ústřední eseji, zde publikované poprvé, Patrik Ouředník polemizuje s postoji katolického kněze a prominentního intelektuála Tomáše Halíka (ona tajemná zkratka T. H. z podnázvu knihy). Stať byla napsaná po dnes již tři roky starém teroristickém útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo, po kterém Tomáš Halík na probíhající solidární kampaň s názvem Je suis Charlie odpověděl článkem nazvaným Já nejsem Charlie, v němž se dopustil, jak jeho oponent dokládá, řady pochybných vývodů, neporozumění a faktických omylů. Žlučí Ouředníkovi hnul Halíkův výrok a hlavní argument, že „rasa, národnost a náboženství se nemají urážet“. Autor eseje namítá, že rasu ani národnost si člověk na rozdíl od náboženství (které dosti sporně považuje za ideologii jako každou jinou) vybrat nemůže, a Halíkovi tak vlastně vytýká, že svou argumentací přejímá islámský princip vrozenosti náboženství a nemožnosti odpadlictví. Stavěním rasy, národnosti a náboženského vyznání na stejnou úroveň podle něj Halík a jemu podobní činí z kritiků náboženství rasisty. Jak může tento výrok vypadat v politické praxi, Ouředník dokládá na případě pokusů zakotvit zákaz urážky náboženství v mezinárodním právu prostřednictvím rezolucí OSN, o něž se několikrát od roku 1999 zasazovala Organizace islámské spolupráce (tehdy ještě Organizace islámské konference), což nazývá teokratizací mezinárodního práva.

Pozvolná destrukce myšlení

Od začátku je čtenáři zřejmé, z jakých pozic jsou texty psány. Autor se otevřeně a hrdě hlásí k tradici osvícenského universalismu, „jednomu z nejpodnětnějších filozofických konceptů v dějinách“, a vyzdvihuje francouzský laicismus jakožto „optimální model koexistence věřících a nevěřících“. Již od osmdesátých let žije Patrik Ouředník ve Francii, jeho tvorba dokazuje hlubokou znalost francouzské a vůbec evropské kultury. Diskusi o knihou předestřených tématech tudíž dobře zná a z jeho slov a úvah je patrný diskurs ve Francii velmi běžný mezi „antiklerikálními intelektuály“, jako je Michel Onfray, autor známého manifestu ateismu (Traité d’athéologie, 2005), s nímž Ouředník sdílí odsudek náboženského myšlení, promítajícího se dnes opět do světové politiky, jejíž zákony by přitom měly vycházet výhradně ze společenské smlouvy plynoucí z imanentní reality. Evropa se podle Onfraye propadla do nihilismu, podle Ouředníka dochází k „pozvolné destrukci myšlení“, média jsou čím dál plytčí, reklamy oblbující a západní společnosti se „infantilizují“, o čemž hovoří i Onfray ve svých mnohých televizních výstupech a esejích; jinak řečeno, lidé nejsou vedeni k přemýšlení ani zodpovědnosti, raději se baví, aby se nemuseli podívat nehezké realitě do očí. Oba jsou navíc přesvědčeni, že zastánci ateismu a agnosticismu se dnes nacházejí v defenzivě, Ouředník dokonce tvrdí, že „dosud nikdy nebyla laická společnost ve větším ohrožení“. V tomto světle nepřekvapí autorovy názory na nošení nikábu nebo burky a fenomén zvaný burkiny, jemuž je věnovaná třetí stať s výmluvným názvem Svobodně do otroctví. Ať už s Ouředníkovým pohledem na svět a jeho závěry o stavu západní demokracie souhlasíme či nikoli, nelze mu upřít, že je ve své argumentaci koherentní.

[...]