Román, návod k použití

Publié le neděle  2. ledna 2022
Mis à jour le středa  23. února 2022

Román, návod k použití
(François Rabelais: Pantagruel)

„Je jedno podivuhodné židovské rčení: Člověk myslí, Bůh se směje. Rád si představuji Françoise Rabelaise, jak jednoho dne zaslechl boží smích, a vnuklo mu to myšlenku k napsání prvního velkého evropského románu. Líbí se mi představa, že umění románu se zrodilo do světa jako ozvěna božího smíchu.“
Milan Kundera, Umění románu


Od roku 1912, kdy vyšel první český překlad Gargantuy, až k dosud poslední reedici celé pentalogie v roce 1968, všechna vydání gargantuovsko-pantagruelovského cyklu hřeší v téže věci: pod záminkou uchovat chronologii příběhu kladou nakladatelé Gargantuu na první místo a teprve poté pokračují čtyřmi knihami zasvěcenými Pantagruelovým dobrodružstvím – z nichž první díl vyšel tři roky před Gargantuou. Jako kdyby se Hledání ztraceného času přeřadilo podle časového ukotvení jednotlivých dílů. Jako kdyby se z rozhodnutí nakladatele přeřadily epizody v Joyceově Odysseovi.

Řadit vyzrálejšího a didaktičtějšího Gargantuu před hravějšího, nevyzpytatelnějšího Pantagruela neprospívá jednomu ani druhému. Čteme-li Pantagruela po Gargantuovi, jak nás k tomu nutí novodobá vydání pentalogie, působí jako sešitý horkou jehlou. A čteme-li Gargantuu bez znalosti Pantagruela, postrádáme klíč k dílu. Neboť Pantagruel není jen úvod, první kniha pětidílného cyklu, nýbrž forma, která určuje tvar ostatním, kadlub rabelaisovské poetiky.

První velký evropský román, ano. Ale také první reálně experimentální román; a dost možná i román, návod k použití, onen alchymistický tyglík, v němž se nám zhmotňuje před očima ponor do podstaty toho, co nazýváme fikcí, pole velkolepého experimentu.

Co je literární experiment? V první řadě otázka, jakou moc má spisovatel, co všechno si může dovolit, je-li jeho demiurgovská všemohoucnost skutečně bez hranic. Zdrojem fascinace, již nad Pantagruelem pocítily stovky čtenářských generací, je prvořadě bezstarostnost, neomalenost, s jakou Rabelais porušuje veškerá románová a vypravěčská pravidla. Počínaje předmluvou: respektuje-li v ní autor formální rétorická pravidla tak, jak je ustanovili Aristotelés a Cicero, pak pouze do chvíle, kdy se sprostě oboří na čtenáře, kteří by o jeho slovech mohli pochybovat.

Jakou důvěru lze mít v řečníka, který spílá svým posluchačům a posílá je do pekla?

A jak si vyložit tři nesmyslné kapitoly ohledně soudního sporu pánů z Vyližmi a Čuchnisi? Stačí-li nám obvyklé vysvětlení typu „výsměch právnickému žargonu“, pak nám uniká něco zásadního – neboť spor mezi dvěma veličinami nazvanými vyližmi a čuchnisi je též poukazem na nesdělitelnost lidské řeči ve světě, v němž si každý hněte věty, jak uzná za vhodné. Řeč, jakkoli sofistikovaná, je tu prezentována jako prostá konfigurace fonémů kráčejících vesmírem: jazyk se nerodí v čase, nýbrž v prostoru; postrádá minulost, potažmo obsah.

A co posunková disputace Panurga s Thaumastem? Thaumastós je poctivec, Panurgos šejdíř; a hle, poctivec nachází smysl v něčem, v čem žádný smysl není, a plní vakuum svými chimérami.

Není to snad úděl nás všech?

A je-li pseudovzdělanecké ptydepe limuzínského studenta čitelnou satirou na snobismus dodnes nevyhubitelných slovotrusů chtivých jazykových importací, jak naložit s vyhladovělým Panurgem, jenž ztrácí čas promlouváním v nejrůznějších jazycích, kterým nikdo nerozumí?

Přičemž Pantagruel si Panurga zamiluje dřív, než vůbec promluví... Je tohle postup důstojný romanopisce?

Panurgos sám pak představuje více souhrn protichůdných rolí než ucelenou postavu; těžko bychom v literatuře našli paradoxnější. Bojuje proti Turkům a vzývá svatého Vavřince, ale vykrádá kostelní pokladny; přikrývá pláštěm nahotu žen jako dvorný a úslužný muž, ale sype jim za krk svědící prášek a štve na ně psy; postaví se proti šesti stům šedesáti rytířům ve zbroji, ale bere do zaječích, hrozí-li mu výprask.

Úvahy o jazyce jsou rozsety po celém gargantuovsko-pantagruelovském cyklu, ale je-li v ostatních knihách problém jazyka nazírán prvořadě ze sémiotického či hermeneutického hlediska, v Pantagruelovi máme přístup k hrubému materiálu. Přítomna je tu problematika arbitrárnosti a (ne)adekvátnosti jazykových prostředků, mnohovýznamnosti smyslu, nahodilosti interpretace; to vše v kontextu dobových diskuzí o původu jazyka, o možnostech znovunalezení rajského, resp. předbabylónského jazyka, či vytvoření dokonalého „filozofického“ jazyka, díky kterému se lidstvo nanovo přiblíží k Bohu (tendence, jež se naplno rozvine o století později).

Za nejpravděpodobnější platí v první půli šestnáctého století teorie jazykové monogeneze: Bůh pojmenoval vesmír a živly, Adam zvířata, a tímto rajským jazykem pak lidé promlouvali až do babylónské katastrofy. Pro některé vykladače bylo zmatení jazyků úplné a původní jazyk je beznadějně roztroušen po všech jazycích světa; jiní sázejí na tradici přítomnou v rabínské literatuře, podle níž zbožný Heber, praotec Hebrejců, stavbu věže včas opustil, a prvotním jazykem je tudíž hebrejština, byť znečištěná pozdějšími přídatky a možnými omyly ve vokalizaci Tanachu.

V rabelaisovském cyklu najdeme více než stovku hebraismů. A je-li hebrejština přítomna především ve Čtvrté knize, do hry vstupuje už v Pantagruelovi. Svým způsobem stojí na počátku celého cyklu, neboť Pantagruelova genealogie započíná třemi fiktivními hebrejskými předky. Též Panurgos promlouvá hebrejsky, aby později – v epizodě, v níž lingvistická zvláštnost ospravedlňuje krádež – vysvětlil Alcofribasovi zaměnitelnost futura a imperativu v hebrejské gramatice. Rovněž vzkaz Pantagruelovi od zhrzené milenky je redigován v aramejštině, ztotožňované s hebrejštinou.

Jiná teorie hlásá, že rajský jazyk, přinejmenším ve své původní formě, byl jazykem beze slov: Adam a Eva komunikovali gesty a mimikou. „Vždyť i němí debatují, argumentují a posunky si vyprávějí příběhy. Potkal jsem němé [...], kteří byli s to vyjadřovat se vpravdě dokonale,“ píše Montaigne. Znakový jazyk tvoří podklad Panurgovy rozmluvy s Thaumastem, přičemž Thaumastós vychází z předpokladu, že Panurgos komunikuje znaky s metafyzickým přesahem, neboť jde-li o jazyk, který lidem poskytl Bůh, je zákonitě nadpozemský.

Další otázkou je způsob nabývání jazyka. Je mluva člověku vrozená? Ve Třetí knize zmiňuje Rabelais známý pokus připisovaný egyptskému králi Psammétichovi, který chtěl zjistit, která řeč je starší, zda egyptština, nebo frýžština; nechal izolovat dvě novorozeňata, před nimiž nikdo nesměl promluvit; po dvou letech děti spontánně promluvily frýžsky, žádajíce o chléb. Rabelais pokus zesměšňuje v Gargantuovi, kde novorozeně křičí Pít, pít!, sotva vystrčí hlavu z matčina lůna.

Vzdělanci šestnáctého století se rovněž zajímají o kratylovský problém: [1] je jazyk pouhá konvence, nebo vyjádření „přirozené“ povahy věcí? A pakliže ano, lze se dobrat „prvotních slov“ přes etymologii či onomatopoii? Rabelais se k otázce vyjádří ve Třetí knize: „Je omyl domnívat se, že jazyk je přirozený. Jazyky jsou věcí volného uvážení a dohody národů.“

Součástí dobových spekulací je i otázka tajných jazyků. Je v lidské moci vytvořit jazyk natolik neprodyšný, že jej jiný člověk nerozluští? Na příbuzném tématu je postavená kapitola, v níž Panurgos usiluje o rozluštění tajného písma. Snaha vyústí ve škodolibý závěr: tajemství neexistuje, list je beznadějně prázdný.

Táž kapitola ilustruje i jinou Rabelaisovu doménu, jíž jsou paradoxy. V epizodě s diamantem, který zhrzená milenka poslala Pantagruelovi, „Panurgos pochopil: ‚Je to jasné! Vidíte ten diamant? Je falešný.‘“ Ale pakliže prsten pochází od Pantagruela, je pravděpodobné, že nepůjde o pouťovou cetku, a Panurgos v tom případě reprodukuje Thaumastův omyl; nachází smysl tam, kam nebyl vložen, a diamant je pravý. Což in fine nemění nic na správnosti závěru, který z toho Panurgovi vyplyne: Pantagruel opustil svou milenku a ta mu to má za zlé. Panurgova analýza je chybná – leč vede ke správnému závěru.

Hra s jazykem je u Rabelaise všudypřítomná, od aliterací, paronomázií a falešných etymologií k anagramům, paronymům a polysémiím. V dobové literatuře podobné hrátky zhusta skrývají hlubší smysl; tak i u Rabelaise, když ve slově présage (předzvěst) nalézá sage (moudrý člověk, filozof), když science (vědění, vědomost) jej přivede ke conscience (svědomí) [2] anebo když cituje kalambúr Guillauma Budého, v němž se Sorbonna proměňuje ve smrduté jezero.

Další Rabelaisovou doménou jsou neologismy, kalky podle řečtiny, latiny, italštiny a vzácněji arabštiny, stejně jako dialektismy, jejichž význam posouvá či rozšiřuje. Vedle slov, která ze současné slovní zásoby zmizela, najdeme v pentalogii na dva tisíce dodnes platných novotvarů. Paradoxně byla tedy četba Rabelaisových románů náročnější pro čtenáře šestnáctého století nežli jednadvacátého, byť ani dnes nám autor četbu neusnadňuje – chceme-li se kupříkladu dobrat obsahu knihy nazvané Antiperikatametanaparbegedamfidiskutorium zprdeletum.

Rabelaisovská polyfonie zahrnuje konečně i široké žánrové spektrum: exemplum, bajka, poezie, er i ich forma atd.

Rabelais zkrátka psal, jako nikdo předtím nepsal, čerpaje ze všech jazykových zřídel bez jakékoli snahy o jednotnost. Argotismy, neologismy, archaismy, historismy, dialektismy, vysoké, nízké, vzdělanecké, pubertální, vulgární, skatologické, sexuální se tu slévá v řeč. Poslání fikce je vstřebat čtenáře do jazyka, uvěznit jej v pasti slov, prug frest strinst sorgdmand strochdt drhd par brleland ! Role a postavení jazyka jsou v rámci rabelaisovského cyklu nejzřejmější právě v Pantagruelovi – neboť zřejmého na něm není nic. [3]

S dějem si Rabelais hlavu neláme. První zřetelnou ilustraci jeho nepatřičné nonšalance skýtá epizoda z páté kapitoly, odehrávající se u Zubatcova náhrobku. „Patrně ho někdo urazil a on teď žádá o pomstu své příbuzné. Podívám se na to důkladněji a rozhodnu, co dál,“ říká Pantagruel. Čtenář zaplesá, konečně nějaký smysluplný příběh po všech předchozích nesmyslnostech; pátrání začíná, pomsta se rýsuje, požadavky rytířského románu budou dodrženy. Ale Čechovova puška nevystřelí: pomineme-li neškodnou zmínku o Zubatci o pětadvacet kapitol dál, postava z románu definitivně mizí, k pátrání ani pomstě nedochází, příběh se vytratil dřív, než začal.

Příslib příběhů, které nakonec neproběhnou, exkurzy od hlavního proudu vyprávění... Síla textu nespočívá v ději, nýbrž v přerušení děje: Rabelais je první, kdo tuto pravdu pochopil.

Čtenář příběhů bude nepochybně zaskočen i tím, že hlavní historická událost v románu – dobytí vzpurného města a pacifikace podmaněného území – v líčení chybí, neboť kronikář, místo aby kronikařil, tráví celé měsíce v Pantagruelově hrdle.

Vypravěč procházející se v krku své románové postavy... A koho potkává v tomto podivuhodném světě? Chlapa, který sází zelí. Cesta napříč hrdlem začíná v banalitě každodennosti. A naopak: všednosti končí zhusta v orgiích absurdna.

Pantagruel není jediná svobodná kniha v západní literatuře – ale dost možná nejsvobodnější. Nikoli však pro svou „společenskou nevhodnost“, [4] nýbrž pro svou formální smělost, pro onen krok do neznáma, vlastní velké literatuře.

Je Rabelaisovi možné porozumět po bezmála pěti staletích? Je-li při vší znalosti dobových poměrů nesnadné Rabelaisovo dílo katachronizovat, je stejně problematické ho kontextualizovat. Nahlédneme-li do kritické literatury uplynulého století, dozvíme se, že Rabelais byl ateista a volnomyšlenkář (Abel Lefranc), ale i „standardní“ vzdělaný křesťan (Lucien Febvre), nebo možná protomarxista (Henri Lefèvre), ale i loajální roajalista (Robert Marichal), nicméně také revolucionář a politický agitátor (Michail Bachtin).

Dopustíme se nyní stejného kontextualizačního hříchu jako předešle jmenovaní a nabídneme vlastní výklad: u zdroje rozdílných a neslučitelných interpretací stojí Rabelaisova sémantická tvárnost a nepolapitelnost. Rabelais, stoupenec Jacquese Derridy, dekonstruuje v Pantagruelovi opozici verbálního a nonverbálního: obojí je k ničemu. Ani protomarxista, ani roajalista – literát. Podobně jako Erasmus, jehož obdivoval, Rabelais si byl vědom nedostatků a selhávání jazyka, nespolehlivosti toho, čemu dnes říkáme signifiant. Myšlenka, že jakýkoli text může být interpretován rozdílným, ba protichůdným způsobem, není výdobytkem saussurismu; je přítomna v samém středu humanistické hermeneutiky.

Vychutnat naplno Rabelaisův humor, nadhled a uštěpačnost by předpokládalo netoliko znát literaturu a myšlení první třetiny šestnáctého století, nýbrž také ovládat aktivně latinu a řečtinu a pasivně desítku dalších jazyků, mít v malíčku antickou literaturu a solidní znalost starověké filozofie a římského práva, nehledě k vědomostem z medicíny a dějin válečnictví. Málokterý čtenář se dnes může pyšnit podobným profilem; je to politováníhodné, ale je to tak.

Leč nezoufejme. Rabelais nám nabízí východisko ve Čtvrté knize v epizodě o „zamrzlých slovech“, na která Pantagruel a jeho skupina narazí kdesi u Severního moře: „Spatřili jsme ta zamrzlá slova [...], a jakmile se v našich dlaních trochu zahřála, uslyšeli jsme je.“ Číst, to jest patřit na dávná slova, nestačí; je třeba je vzít do dlaní a zahřát je.


[1Spor o přirozený versus konvenční původ jazyka tvoří námět Platónova Kratyla.

[2V proslulém výroku Science sans conscience n’est que ruine de l’âme, „vědění bez svědomí je zhouba duše“.

[3Z celé řady rozborů rabelaisovského jazyka zmiňme Michela Foucaulta: „Skutečná řeč není v 16. století uniformním a uhlazeným souborem nezávislých znaků, kde by se věci zrcadlily jako v zrcadle, a vyjadřovaly tak svou jedinečnou pravdu. Je spíše něčím temným, tajemným, uzavřeným v sobě, fragmentovanou masou, která se tu a tam mísí s útvary světa a proplétá se s nimi takovým způsobem, že všechno dohromady tvoří síť značek, kde každá může hrát, a skutečně i hraje, roli obsahu nebo znaku, tajemství nebo označení. Ve svém surovém a historickém stavu není řeč 16. století arbitrárním systémem, je ponechána ve světě, jehož je zároveň součástí [...]; slova se nabízejí lidem jako věci k rozluštění.“ (Slova a věci, přel. J. Rubáš.)

[4Vzdor dvojí královské výsadě se všech pět knih ocitlo na indexu.