{{Román, návod k použití}}
_ (François Rabelais: Pantagruel)
„Je jedno podivuhodné židovské rčení: {Člověk myslí, Bůh se směje}. Rád si představuji Françoise Rabelaise, jak jednoho dne zaslechl boží smích, a vnuklo mu to myšlenku k napsání prvního velkého evropského románu. Líbí se mi představa, že umění románu se zrodilo do světa jako ozvěna božího smíchu.“
Milan Kundera, {Umění románu}
----
Od roku 1912, kdy vyšel první český překlad {Gargantuy}, až k dosud poslední reedici celé pentalogie v roce 1968, všechna vydání gargantuovsko-pantagruelovského cyklu hřeší v téže věci: pod záminkou uchovat chronologii příběhu kladou nakladatelé {Gargantuu} na první místo a teprve poté pokračují čtyřmi knihami zasvěcenými Pantagruelovým dobrodružstvím – z nichž první díl vyšel tři roky před {Gargantuou}. Jako kdyby se {Hledání ztraceného času} přeřadilo podle časového ukotvení jednotlivých dílů. Jako kdyby se z rozhodnutí nakladatele přeřadily epizody v Joyceově {Odysseovi}.
Řadit vyzrálejšího a didaktičtějšího {Gargantuu} před hravějšího, nevyzpytatelnějšího {Pantagruela} neprospívá jednomu ani druhému. Čteme-li {Pantagruela} po {Gargantuovi}, jak nás k tomu nutí novodobá vydání pentalogie, působí jako sešitý horkou jehlou. A čteme-li {Gargantuu} bez znalosti {Pantagruela}, postrádáme klíč k dílu. Neboť {Pantagruel} není jen úvod, první kniha pětidílného cyklu, nýbrž forma, která určuje tvar ostatním, kadlub rabelaisovské poetiky.
První velký evropský román, ano. Ale také první reálně experimentální román; a dost možná i {román, návod k použití}, onen alchymistický tyglík, v němž se nám zhmotňuje před očima ponor do podstaty toho, co nazýváme fikcí, pole velkolepého experimentu.
Co je literární experiment? V první řadě otázka, jakou moc má spisovatel, co všechno si může dovolit, je-li jeho demiurgovská všemohoucnost skutečně bez hranic. Zdrojem fascinace, již nad {Pantagruelem} pocítily stovky čtenářských generací, je prvořadě bezstarostnost, {neomalenost}, s jakou Rabelais porušuje veškerá románová a vypravěčská pravidla. Počínaje předmluvou: respektuje-li v ní autor formální rétorická pravidla tak, jak je ustanovili Aristotelés a Cicero, pak pouze do chvíle, kdy se sprostě oboří na čtenáře, kteří by o jeho slovech mohli pochybovat.
Jakou důvěru lze mít v řečníka, který spílá svým posluchačům a posílá je do pekla?
A jak si vyložit tři nesmyslné kapitoly ohledně soudního sporu pánů z Vyližmi a Čuchnisi? Stačí-li nám obvyklé vysvětlení typu „výsměch právnickému žargonu“, pak nám uniká něco zásadního – neboť spor mezi dvěma veličinami nazvanými {vyližmi} a {čuchnisi} je též poukazem na nesdělitelnost lidské řeči ve světě, v němž si každý hněte věty, jak uzná za vhodné. Řeč, jakkoli sofistikovaná, je tu prezentována jako prostá konfigurace fonémů kráčejících vesmírem: jazyk se nerodí v čase, nýbrž v prostoru; postrádá minulost, potažmo obsah.
A co posunková disputace Panurga s Thaumastem? Thaumastós je poctivec, Panurgos šejdíř; a hle, poctivec nachází smysl v něčem, v čem žádný smysl není, a plní vakuum svými chimérami.
Není to snad úděl nás všech?
A je-li pseudovzdělanecké ptydepe limuzínského studenta čitelnou satirou na snobismus dodnes nevyhubitelných slovotrusů chtivých jazykových importací, jak naložit s vyhladovělým Panurgem, jenž ztrácí čas promlouváním v nejrůznějších jazycích, kterým nikdo nerozumí?
Přičemž Pantagruel si Panurga zamiluje dřív, než vůbec promluví... Je tohle postup důstojný romanopisce?
Panurgos sám pak představuje více souhrn protichůdných rolí než ucelenou postavu; těžko bychom v literatuře našli paradoxnější. Bojuje proti Turkům a vzývá svatého Vavřince, ale vykrádá kostelní pokladny; přikrývá pláštěm nahotu žen jako dvorný a úslužný muž, ale sype jim za krk svědící prášek a štve na ně psy; postaví se proti šesti stům šedesáti rytířům ve zbroji, ale bere do zaječích, hrozí-li mu výprask.
Úvahy o jazyce jsou rozsety po celém gargantuovsko-pantagruelovském cyklu, ale je-li v ostatních knihách problém jazyka nazírán prvořadě ze sémiotického či hermeneutického hlediska, v {Pantagruelovi} máme přístup k hrubému materiálu. Přítomna je tu problematika arbitrárnosti a (ne)adekvátnosti jazykových prostředků, mnohovýznamnosti smyslu, nahodilosti interpretace; to vše v kontextu dobových diskuzí o původu jazyka, o možnostech znovunalezení rajského, resp. předbabylónského jazyka, či vytvoření dokonalého „filozofického“ jazyka, díky kterému se lidstvo nanovo přiblíží k Bohu (tendence, jež se naplno rozvine o století později).
Za nejpravděpodobnější platí v první půli šestnáctého století teorie jazykové monogeneze: Bůh pojmenoval vesmír a živly, Adam zvířata, a tímto rajským jazykem pak lidé promlouvali až do babylónské katastrofy. Pro některé vykladače bylo zmatení jazyků úplné a původní jazyk je beznadějně roztroušen po všech jazycích světa; jiní sázejí na tradici přítomnou v rabínské literatuře, podle níž zbožný Heber, praotec Hebrejců, stavbu věže včas opustil, a prvotním jazykem je tudíž hebrejština, byť znečištěná pozdějšími přídatky a možnými omyly ve vokalizaci Tanachu.
V rabelaisovském cyklu najdeme více než stovku hebraismů. A je-li hebrejština přítomna především ve {Čtvrté knize}, do hry vstupuje už v {Pantagruelovi}. Svým způsobem stojí na počátku celého cyklu, neboť Pantagruelova genealogie započíná třemi fiktivními hebrejskými předky. Též Panurgos promlouvá hebrejsky, aby později – v epizodě, v níž lingvistická zvláštnost ospravedlňuje krádež – vysvětlil Alcofribasovi zaměnitelnost futura a imperativu v hebrejské gramatice. Rovněž vzkaz Pantagruelovi od zhrzené milenky je redigován v aramejštině, ztotožňované s hebrejštinou.
Jiná teorie hlásá, že rajský jazyk, přinejmenším ve své původní formě, byl jazykem beze slov: Adam a Eva komunikovali gesty a mimikou. {„Vždyť i němí debatují, argumentují a posunky si vyprávějí příběhy. Potkal jsem němé [...], kteří byli s to vyjadřovat se vpravdě dokonale,“} píše Montaigne. Znakový jazyk tvoří podklad Panurgovy rozmluvy s Thaumastem, přičemž Thaumastós vychází z předpokladu, že Panurgos komunikuje znaky s metafyzickým přesahem, neboť jde-li o jazyk, který lidem poskytl Bůh, je zákonitě nadpozemský.
Další otázkou je způsob nabývání jazyka. Je mluva člověku vrozená? Ve {Třetí knize} zmiňuje Rabelais známý pokus připisovaný egyptskému králi Psammétichovi, který chtěl zjistit, která řeč je starší, zda egyptština, nebo frýžština; nechal izolovat dvě novorozeňata, před nimiž nikdo nesměl promluvit; po dvou letech děti spontánně promluvily frýžsky, žádajíce o chléb. Rabelais pokus zesměšňuje v {Gargantuovi}, kde novorozeně křičí {Pít, pít!}, sotva vystrčí hlavu z matčina lůna.
Vzdělanci šestnáctého století se rovněž zajímají o kratylovský problém: [1] je jazyk pouhá konvence, nebo vyjádření „přirozené“ povahy věcí? A pakliže ano, lze se dobrat „prvotních slov“ přes etymologii či onomatopoii? Rabelais se k otázce vyjádří ve {Třetí knize: „Je omyl domnívat se, že jazyk je přirozený. Jazyky jsou věcí volného uvážení a dohody národů.“}
Součástí dobových spekulací je i otázka tajných jazyků. Je v lidské moci vytvořit jazyk natolik neprodyšný, že jej jiný člověk nerozluští? Na příbuzném tématu je postavená kapitola, v níž Panurgos usiluje o rozluštění tajného písma. Snaha vyústí ve škodolibý závěr: tajemství neexistuje, list je beznadějně prázdný.
Táž kapitola ilustruje i jinou Rabelaisovu doménu, jíž jsou paradoxy. V epizodě s diamantem, který zhrzená milenka poslala Pantagruelovi, {„Panurgos pochopil: ‚Je to jasné! Vidíte ten diamant? Je falešný.‘“} Ale pakliže prsten pochází od Pantagruela, je pravděpodobné, že nepůjde o pouťovou cetku, a Panurgos v tom případě reprodukuje Thaumastův omyl; nachází smysl tam, kam nebyl vložen, a diamant je pravý. Což {in fine} nemění nic na správnosti závěru, který z toho Panurgovi vyplyne: Pantagruel opustil svou milenku a ta mu to má za zlé. Panurgova analýza je chybná – leč vede ke správnému závěru.
Hra s jazykem je u Rabelaise všudypřítomná, od aliterací, paronomázií a falešných etymologií k anagramům, paronymům a polysémiím. V dobové literatuře podobné hrátky zhusta skrývají hlubší smysl; tak i u Rabelaise, když ve slově {présage} (předzvěst) nalézá {sage} (moudrý člověk, filozof), když {science} (vědění, vědomost) jej přivede ke {conscience} (svědomí) [2] anebo když cituje kalambúr Guillauma Budého, v němž se Sorbonna proměňuje ve smrduté jezero.
Další Rabelaisovou doménou jsou neologismy, kalky podle řečtiny, latiny, italštiny a vzácněji arabštiny, stejně jako dialektismy, jejichž význam posouvá či rozšiřuje. Vedle slov, která ze současné slovní zásoby zmizela, najdeme v pentalogii na dva tisíce dodnes platných novotvarů. Paradoxně byla tedy četba Rabelaisových románů náročnější pro čtenáře šestnáctého století nežli jednadvacátého, byť ani dnes nám autor četbu neusnadňuje – chceme-li se kupříkladu dobrat obsahu knihy nazvané {Antiperikatametanaparbegedamfidiskutorium zprdeletum}.
Rabelaisovská polyfonie zahrnuje konečně i široké žánrové spektrum: exemplum, bajka, poezie, {er} i {ich} forma atd.
Rabelais zkrátka psal, jako nikdo předtím nepsal, čerpaje ze všech jazykových zřídel bez jakékoli snahy o jednotnost. Argotismy, neologismy, archaismy, historismy, dialektismy, vysoké, nízké, vzdělanecké, pubertální, vulgární, skatologické, sexuální se tu slévá v {řeč}. Poslání fikce je vstřebat čtenáře do jazyka, uvěznit jej v pasti slov, {prug frest strinst sorgdmand strochdt drhd par brleland} ! Role a postavení jazyka jsou v rámci rabelaisovského cyklu nejzřejmější právě v {Pantagruelovi} – neboť zřejmého na něm není nic. [3]
S dějem si Rabelais hlavu neláme. První zřetelnou ilustraci jeho nepatřičné nonšalance skýtá epizoda z páté kapitoly, odehrávající se u Zubatcova náhrobku. {„Patrně ho někdo urazil a on teď žádá o pomstu své příbuzné. Podívám se na to důkladněji a rozhodnu, co dál,“} říká Pantagruel. Čtenář zaplesá, konečně nějaký smysluplný příběh po všech předchozích nesmyslnostech; pátrání začíná, pomsta se rýsuje, požadavky rytířského románu budou dodrženy. Ale Čechovova puška nevystřelí: pomineme-li neškodnou zmínku o Zubatci o pětadvacet kapitol dál, postava z románu definitivně mizí, k pátrání ani pomstě nedochází, příběh se vytratil dřív, než začal.
Příslib příběhů, které nakonec neproběhnou, exkurzy od hlavního proudu vyprávění... Síla textu nespočívá v ději, nýbrž v přerušení děje: Rabelais je první, kdo tuto pravdu pochopil.
Čtenář příběhů bude nepochybně zaskočen i tím, že hlavní historická událost v románu – dobytí vzpurného města a pacifikace podmaněného území – v líčení chybí, neboť kronikář, místo aby kronikařil, tráví celé měsíce v Pantagruelově hrdle.
Vypravěč procházející se v krku své románové postavy... A koho potkává v tomto podivuhodném světě? Chlapa, který sází zelí. Cesta napříč hrdlem začíná v banalitě každodennosti. A naopak: všednosti končí zhusta v orgiích absurdna.
{Pantagruel} není jediná svobodná kniha v západní literatuře – ale dost možná nejsvobodnější. Nikoli však pro svou „společenskou nevhodnost“, [4] nýbrž pro svou formální smělost, pro onen krok do neznáma, vlastní velké literatuře.
Je Rabelaisovi možné porozumět po bezmála pěti staletích? Je-li při vší znalosti dobových poměrů nesnadné Rabelaisovo dílo katachronizovat, je stejně problematické ho kontextualizovat. Nahlédneme-li do kritické literatury uplynulého století, dozvíme se, že Rabelais byl ateista a volnomyšlenkář (Abel Lefranc), ale i „standardní“ vzdělaný křesťan (Lucien Febvre), nebo možná protomarxista (Henri Lefèvre), ale i loajální roajalista (Robert Marichal), nicméně také revolucionář a politický agitátor (Michail Bachtin).
Dopustíme se nyní stejného kontextualizačního hříchu jako předešle jmenovaní a nabídneme vlastní výklad: u zdroje rozdílných a neslučitelných interpretací stojí Rabelaisova sémantická tvárnost a nepolapitelnost. Rabelais, stoupenec Jacquese Derridy, dekonstruuje v {Pantagruelovi} opozici verbálního a nonverbálního: obojí je k ničemu. Ani protomarxista, ani roajalista – literát. Podobně jako Erasmus, jehož obdivoval, Rabelais si byl vědom nedostatků a selhávání jazyka, nespolehlivosti toho, čemu dnes říkáme signifiant. Myšlenka, že jakýkoli text může být interpretován rozdílným, ba protichůdným způsobem, není výdobytkem saussurismu; je přítomna v samém středu humanistické hermeneutiky.
Vychutnat naplno Rabelaisův humor, nadhled a uštěpačnost by předpokládalo netoliko znát literaturu a myšlení první třetiny šestnáctého století, nýbrž také ovládat aktivně latinu a řečtinu a pasivně desítku dalších jazyků, mít v malíčku antickou literaturu a solidní znalost starověké filozofie a římského práva, nehledě k vědomostem z medicíny a dějin válečnictví. Málokterý čtenář se dnes může pyšnit podobným profilem; je to politováníhodné, ale je to tak.
Leč nezoufejme. Rabelais nám nabízí východisko ve {Čtvrté knize} v epizodě o „zamrzlých slovech“, na která Pantagruel a jeho skupina narazí kdesi u Severního moře: {„Spatřili jsme ta zamrzlá slova [...], a jakmile se v našich dlaních trochu zahřála, uslyšeli jsme je.“} Číst, to jest {patřit} na dávná slova, nestačí; je třeba je vzít do dlaní a zahřát je.
----
→ Rozhovor s J. G. Páleníčkem
_ → Ukázka
_ → Četba Ivana Řezáče, ČRo Vltava
_ → Jiří Pelán o knize
_ → Pantagruelovy žertovné sny