Boris Vian: Učenliví žáci

Francouzská literatura, Společnost pro rozvoj a šíření francouzské literatury, Paříž, 1985;
knižně in Mravenci, Volvox Globator, Praha, 1994, 2001.

Translation © Patrik Ouředník

I

Lun a Paton seběhli po schodišti policajtské školy. Měli za sebou hodinu občanské anatomie a chystali se poobědvat, než jim začnou praktická cvičení před budovou Konformistické strany, kde hlouček pochybných živlů rozbíjel okna a výlohy sukovicemi. Jejich modré pláštěnky jaře vlály, když rázovali chodbami hvízdajíce na píšťalky Pochod policajtů. Skladba vrcholila každou třetí dobu úderem obušku o sousedovo stehno - což je i důvod, proč se na pochoďácích doporučuje sudý počet policajtů. Vešli do klenuté chodby vedoucí k jídelně. Hudba se mezi starými kameny podivuhodně rozléhala; vzduch vibroval v as 4, jehož kompletní téma obsahovalo tři sta třicet šest úderů. Po levé straně, ve dvoře obdélníkového tvaru se spálenými stromy, konali další budoucí policajti rozcvičku. Jedni hráli Policajte, seskoč z kola, druzí probírali za varovných ozvuků basy vymáhání pokuty a bušili cvičnými zelenými obušky do vůkol rašících kebulí. Lun a Paton nevěnovali podívané valnou pozornost, sami se jí účastnili dnes a denně, kromě čtvrtka, kdy mají policajti volno.

Lun otevřel těžká vrata jídelny a vešel dovnitř. Paton, který pískal pomaleji, se na okamžik zdržel, aby mohl dokončit Pochod policajtů. Ze všech stran se hrnuly hloučky posluchačů, kteří živě klábosili, neboť na katedře už druhý den probíhaly zkoušky.

Lun a Paton zamířili ke stolu číslo sedm, u něhož se setkali s Arrelentem a Polandem, nepochybně dvěma nejzpozdilejšími policajty ze školy. Všichni se usadili za smrtelného chrapotu polámaných židlí.

„Tak co?“ zeptal se Lun Arrelenta.

„Je to v píče,“ odpověděl Arrelent. „Dostal sem brécu kurva nejmíň sedumdesátiletou, kůži měla jak hroch, svině!“

„Já jsem tý svý vyrazil devět zubů na první pokus,“ řekl Poland. „Komisař mi blahopřál.“

„Měl sem pech,“ naléhal Arrelent. „Ta rašple mě kurva tak vyšroubovala, že sem posral i test s okovanou pláštěnkou.“

„Já vím, čím to je,“ řekl Poland. „V chudejch čtvrtích už nikoho nenajdou a ty, co nám posílaj, jsou mnohem líp živený. Vydržej daleko víc. U ženskejch to ještě jde, ale ráno jsem měl co dělat s vyloupnutím oka u jednoho chlápka...“

„Tak s timhle jsem počítal,“ řekl Arrelent. „Krapet sem si upravil pendrek.“

Ukázal jim ho. Úprava spočívala v důmyslném přiostření špice.

„Jak do hoven,“ pravil. „Vopřel sem se do toho a vydělal dva body navíc. Trochu sem si spravil včerejšek.“

„I děcka jsou letos odolnější,“ řekl Lun. „Tomu, co jsem měl včera, jsem přerazil na jeden úder jenom jedno zápěstí. Na kotníky jsem mu musel dupat. Je to nechutný.“

„To máš to samý,“ řekl Arrelent. „Z děcáků už nikdo nepřijde. Tohle sou haranti, co zdrhli z domova, a víš hovno. Ty, co živili líp, na první pokus nedostaneš, maj moc tvrdou kůži.“

„Mně,“ řekl Poland, „vypadaly cvočky z pláštěnky. Ze šestnácti mi jich zbylo sedm. Musel jsem tlouct dvakrát tak rychle, kmital jsem jak fretka, fakt že jo. Ale seržantovi se to líbilo, akorát mi řekl, že pro příště si je musím pořádně přišít. Dostal jsem nějaký trestný body.“

Nato ustali v hovoru, neboť jim přinesli polévku. Lun popadl naběračku a ponořil ji do kotle. Na hladině plavaly poddůstojnické pecky a kousky špeku. Každý si nabral řádnou porci.

II

Lun držel hlídku u budovy Konformistické strany. Prohlížel si knihy ve výloze a brněla ho hlava. Zásadně nečetl nic jiného než Policajtský breviář, obsahující čtyři tisíce přestupků, které musel umět zpaměti, od nezákonného močení na ulici po bezpředmětné oslovení policajta. Četba breviáře ho pravidelně přiváděla k zuřivosti, když dospěl na stranu 50, na níž barevná ilustrace znázorňovala občana, přecházejícího hlavní třídu mimo zebru. Pokaždé si zhnuseně odplivl a zlostně otočil stránku, aby se uklidnil pohledem na „správného policajta“ s pečlivě vycíděnými knoflíky. Portrét „správného policajta“ mu připomínal Patona, který měl rajón na druhé straně budovy.

Svažující se ulicí se blížilo velké nákladní auto naložené ocelovými trámy ze šupinušek. Na konci nejdelšího z nich kymácivě hřadoval mladičký učedník a mával rozložitým červeným hadrem. Jeho počínání však přilákalo množství žab, které se teď na něho vrhaly ze všech stran, a nebohý hoch měl co dělat, aby se mokrým útokům ubránil. Kamión hřmotně klopýtal na nepoddajných černých kolech a chlapec poskakoval po trámu jako míček na tenisové raketě. V okamžiku, kdy vůz projížděl kolem budovy Konformistické strany, došlo k mimořádně silnému otřesu a tlusté, špenátově zelené rosničce se podařilo proklouznout chlapci otevřeným límcem do podpaží. Hoch zavřeštěl a pustil se. Tělo opsalo oblouk po lemniskátě a dopadlo do výlohy mezi knihy. Neposlouchaje než svou odvahu, Lun začne vší silou pískat a spěchá ku chlapci. Vytáhne ho za nohy a zkusmo jím několikrát praští o nejbližší svítilnu. Chlapci vězí v zádech veliká skleněná střepina a sluneční třpyt tančí po vyprahlém chodníku.

„Zas jeden fašoun,“ praví Paton, který právě dorazil.

Přiblížil se knihkupec.

„Možná je to nehoda,“ řekl. „Na fašistu je trochu mladý.“

„Prosím vás!“ řekl Lun. „Viděl jsem všechno. Udělal to naschvál.“

„Hm,“ řekl knihkupec.

Lun vztekle odhodil dítě.

„Chcete mě poučovat o mé práci? Jestli chcete po hubě, stačí říct.“

„Jistě,“ řekl knihkupec.

Sebral chlapce a zmizel v krámě.

„To je ale hajzl,“ ulevil si Paton. „Však se taky dočká.“

„To bych řekl,“ pravil Lun se zadostiučiněním. „Postup na obzoru... Možná bysme měli zabavit toho fašouna a odnýst ho do školy.“

III

„Je tu nuda dneska,“ řekl Paton.

„To jo,“ řekl Lun. „Vzpomínáš minulý týden? Měli bysme něco vymyslet. Kdyby se něco stalo jednou týdně, nebylo by to marný.“

„To ne,“ řekl Paton. „Hele, koukej!“

Vedle v kavárně seděly dvě velmi hezké dívky.

„Kolik je hodin?“ zeptal se Lun.

„Deset minut a máme padla,“ řekl Paton.

„Prima!“ Pozoroval dívky. „Zajdeme na skleničku?“

„Jasně,“ řekl Paton.

IV

„Uvidíš ji dneska?“ zeptal se Paton.

„Ne,“ řekl Lun. „Dneska nemůže. Zatracenej den!“

Drželi hlídku u Ministerstva zisků a ztrát.

„Neprojde tu ani noha,“ řekl Lun. „Je to tu jak...“

Přerušila ho jakási starší paní.

„Promiňte, ulice U školy?“

„Ber ji,“ řekl Lun.

A Paton vší silou praští starou paní obuškem do hlavy.

Odklidí ji ke zdi.

„Svině stará,“ podotkl Lun. „Nemůže stát po levý straně, jako každý. No, přinejmenším to rozptýlí.“

Paton pečlivě otřel obušek károvaným kapesníkem.

„Co vůbec dělá?“

„Nevím,“ řekl Lun. „Ale je to hodná holka, víš.“

„A jaká je... jinak?“ zeptal se Paton.

Lun se začervenal.

„Jsi čuně. Vůbec nerozumíš citům.“

„Takže ji dneska neuvidíš?“ řekl Paton.

„Ne,“ řekl Lun. „Zajímalo by mě, co budu dělat celý večer.“

„Mohli bysme zajít do Městských skladů,“ řekl Paton. „Je tam vždycky spousta lidí, co kradou jídlo.“

„Nejsme ve službě,“ řekl Lun.

„A co?“ řekl Paton. „Když budeme mít kliku, někoho zatknem. Ale jak myslíš, můžeme teda zajít...“

„Patone,“ řekl Lun, „věděl jsem, že jsi prase, ale někdy mám pocit, že jsi spadl z višně. Na tohle vážně nemám náladu.“

„Jsi cvok,“ řekl Paton. „No tak, nechci být prase. Půjdeme do Městských skladů. A vem s sebou pár nábojů navíc. Třeba budeme mít štěstí.“

„Jasně,“ přitakal Lun zaníceně. „Sundáme jich nejmíň dva tucty.“

„Se mi zdá,“ řekl Paton, „ty jsi vážně zamilovanej.“

V

Paton vešel první, Lun v závěsu za ním. Postupovali podél zdi z drcených cihel, až dorazili k trhlině, kterou hlídač pečlivě udržoval v původním stavu, aby zloději zbytečně nepoškozovali zeď přelézáním. Na druhé straně začínala úzká stezka, sevřená z obou stran ostnatým drátem, který znemožňoval, aby se kdekdo coural bůhvíkde. V zemi byly vyhloubeny pohodlné díry pro policajty s výhodnou střeleckou pozicí. Lun a Paton se sotva stačili uvelebit, když uslyšeli motor autobusu, jenž přivážel novou várku zlodějů. Z dálky zaslechli slabé zazvonění průvodčího a v trhlině se objevili první zloději. Lun a Paton si zakryli dlaní oči; bylo mnohem zábavnější je postřílet na odchodu. Zloději teď procházeli kolem nich. Byli všichni bosí, aby nenadělali zbytečný hluk, nehledě k tomu, že boty jsou pěkně drahé. Kroky utichly.

„Přiznej se, že bys byl radši s ní,“ řekl Paton.

„Ano,“ řekl Lun. „Nevím, co se mnou je. Asi jsem zamilovanej.“

„Vždyť ti to říkám,“ řekl Paton. „Kupuješ jí dárky.“

„Ano,“ řekl Lun. „Dal jsem jí náramek ručně tavený na kahánku. Moc se jí líbil.“

„Stačí jí málo,“ řekl Paton. „Nikdo to už nenosí.“

„Kdopak ti tohle řekl?“ zeptal se Lun.

„Do toho ti nic není,“ řekl Paton. „Omakáš ji aspoň, když jste spolu?“

„Nech toho,“ řekl Lun. „O těchle věcech se nemluví.“

„Vždycky jsi měl slabost pro blondýny,“ řekl Paton. „Ale přejde tě to, jako vždycky. Je hubená jak lunt.“

„Mluv o něčem jiném,“ řekl Lun. „Nebudu poslouchat ty tvoje řeči.“

„Jdeš mi na nervy,“ řekl Paton. „Vyrazej tě ze školy, jestli budeš myslet jenom na to.“

„Jen se neboj,“ řekl Lun. „Bacha, už jdou zpátky.“

Nechali projít prvního, plešatého muže s taškou plnou zavařených myší. Načež Paton vystřelil. Nějaký čahoun řekl „kvik!“ a skácel se na zem. Balíčky se rozkutálely kolem. Paton ho svědomitě kropil dál. Lun sundal dva, ale podařilo se jim vstát a dobelhat se k trhlině. Lun klel jako pohan a Patonovi se zasekl náboj. Tři další jim proklouzli před očima. Poslední kráčela nějaká žena a Lun, vzteky bez sebe, do ní napral celý zásobník. Paton vylezl z díry, aby ji dorazil, ale nebylo to třeba; žena byla dokonale mrtvá. Hezká mladá blondýna. Krev na bosých nohou jí zbarvila nehty na červeno a na levém zápěstí měla fungl nový náramek ručně tavený na kahánku. Byla hubená jak lunt a nejspíš zemřela na lačno; je to ostatně zdravější.