Paměť a přepisování dějin aneb třiadvacet poznámek na dané téma

Prostor, 76, 2007, zvláštní číslo „O přepisování evropských dějin“. Knižně in Svobodný prostor jazyka, Torst, 2013.

© Patrik Ouředník

Kdykoli narazím v souvislosti s dějinami na sloveso „přepisovat“, zmocní se mě neklid, neurčitý pocit, že mi něco uniká. Neboť jsou-li ty které dějiny „přepsané“, znamená to, že jim předcházely jiné, „napsané“, na nichž se ten, kdo je přepsal, dopustil prohřešku, podvodu, falza. Negativní náboj, obsažený ve slově „přepsané“, předurčuje představu, že původní zápis představoval cosi nezpochybnitelného.

Ale co je historie jiného než permanentní přepisování? „Hra o dějiny“ je ve skutečnosti hrou na dějiny – identita a sounáležitost s celkem jsou variabilními (generačními? politickými? mytologickými?) referencemi, vyžadujícími neustálé úpravy v interpretaci minulého, pominulého, byvšího.

České dějiny jsou děje, události, které se dějí, resp. udály; řecko-latinská historie zahrnuje jak pojem „záznamu o dění“, tak i „bájného vyprávění“. Oba významy po dlouhou dobu koexistovaly; ve francouzštině nebo italštině je tomu dodnes; v češtině se nám zachovaly historky. Teprve porenesanční pojetí hovoří o společné paměti a nabízí definici na způsob „paměť, již uchovává lidský rod o věcech minulých“. V této definici se individuální paměti dostává protějšku v podobě hypotetické kolektivní post-paměti. Tak jako lidské individuum nemůže sociálně přežívat bez paměti, lidskému společenství bude napříště zapotřebí dějin.

Z tohoto pohledu jsou národní dějiny, resp. dějepis (psaní o dění) společensky vzato plodná a prospěšná věc: umožňují dialog se soudějiníky, to jest interní komunikaci, to jest život v internátu ve smyslu společného příbytku v uzavřeném geograficko-kulturním prostoru.

Shodneme-li se všichni na tom, že polské důstojníky v Katyni zavraždili nacisté a Plzeň byla osvobozena Rudou armádou, nebudeme proto diskutovat „o smyslu dějin“ o nic méně vášnivě. Z tohoto hlediska (schopnost prožitku a projekce) je „pravda o události“ nedůležitá. Přichází zde však ke slovu jiná hodnota, zvaná morálka: ta nás učí, že pravda důležitá je, či přinejmenším důležitější, hodnotnější než lež. Nevíme přesně proč – celý život lze prožít individuálně i společensky ve lži –, ale právě ona abstrakce, ona možnost konečné nezdůvodnitelnosti, kterou pojem „pravda“ poskytuje, v nás probouzí pocit jisté transcendence. To se nám líbí, cítíme se jaksi éteričtěji.

A je tu ještě jeden důvod. Pociťuji nesmiřitelnou zášť vůči těm, kdo s pravdou události vědomě manipulují. Ne však pro její „historický význam“, ale protože popírajíce pravdu události, popírají i životní příběhy a osudy protagonistů oné události, to jest jejich pravdu. A to je neodpustitelné. Zda polský důstojník zemřel rukou nacistů nebo komunistů, je mně v zásadě lhostejné, neboť lítost, kterou budu pociťovat nad nesmyslně zmarněným životem, bude stejně intenzivní v obou případech. Ale jemu to lhostejné nebylo; jeho příběh má jen jeden možný konec, nikoli dva.

Národní versus nadnárodní dějiny můžeme myslím pojmout jako spor pravdy události (o konfliktu: kdo si začal) s „vyšší pravdou“ (co z toho vzešlo pro všechny zúčastněné), to jest, v mém vnímání věcí, jako spor paměti a historie. Paměť nás k evropanství nepobízí, resp. nás od něho odrazuje; národní paměť tíhne od jisté doby k tragičnu. Přistoupit na nadnárodní dějiny by zpochybnilo jednu z našich nejvýraznějších identifikačních rolí – roli dějinné oběti. V té se cítíme doma.

Obětí si dnes žádá být kdekdo. Netoliko v mezievropském kontextu. Potřeba tragična se v uplynulých desetiletích rozbujela ve všech národnostních a náboženských menšinách, které obývají západní Evropu. Ve Francii, kde žiji, vznikla nová sdružení, kterým už nejde jen o prosazování vlastních dílčích zájmů, nýbrž o dosažení statutu tragické minulosti, za níž my Evropané neseme odpovědnost. Muslimové nás žádají, abychom se káli za křižácké výpravy, potomci arabských přistěhovalců požadují mea kulpu za nepravosti kolonialismu, obyvatelé zámořských teritorií chtějí po svých bílých spoluobčanech odškodné za otrokářství, v němž trpěli jejich předkové. Když Židé, proč ne my. Každému jeho holocaust. Minulost jako projekce přítomnosti. Ve jménu paměti.

Tragičnu se daří lépe v paměti než v dějinách. V paměti je tragično uhnízděné definitivně, zatímco v dějinách dříve či později někdo vyrukuje s tvrzením, že objektivně vzato jsou jeho dějiny tragičtější než vaše.

Stejně je s tomu s přesvědčením o velikosti vlastních dějin. Vždycky se najde nějaký mamlas, který má slavnější dějiny než my. Ale do paměti za námi nemůže.

Jaký je rozdíl mezi „současnými dějinami“ a „dějinami současnosti“? Vyjdeme-li z Encyclopaedia Universalis, dějiny současnosti jsou restriktivnější, neboť jsou vymezené „živou pamětí“, to jest přítomností našich současníků, kteří to či ono prožili na vlastní kůži ve věku, kdy už byli nadáni rozumem a potažmo vlastním názorem. Encyclopaedia uvádí období šedesáti let: dějiny současnosti započaly tudíž v listopadu roku 1947. Za rok se jim paměť zkrátí o rok. A za dva roky o dva.

Šedesát let rozumného života je tedy věk odchodu do dějinného důchodu. Z nositelů živé paměti se stáváme archivním materiálem.

„Ahoj, šanone!“
„Těbůch, pořadači!“

Borgesův Muž se zázračnou pamětí (Artefakty, Odeon 1969), si pamatoval vše, co mu jednou vstoupilo do paměti, slova, čísla, tvary, barvy, pachy, vůně, sny, „podobu všech mraků na jižní obloze za svítání třicátého dubna roku osmnáct set osmdesát dva“. Přesto, komentuje vypravěč, neměl valné schopnosti k myšlení. „Myslet znamená zapomenout na rozdíly, zevšeobecňovat, abstrahovat.“

První paměti jakožto paraliterární žánr, „vyprávění o událostech, jichž byl autor svědkem“, vyšly v první půli 16. století. Od té doby se s nimi protrhl pytel: každému jeho vlastní dějiny.

Chceme-li se pokusit proniknout do pojmu historie, resp. historiografie (psaní o psaní o dění), není od věci nahlédnout do historie historie, resp. historie historiografie (psaní o dění v psaní o psaní o dění). Za předchůdkyni západní historie bývá považována řecká mytografie, výčet božských skutků, který má nicméně za prvořadý účel vyhradit a rozčlenit čas, poskytnout lidem chronologii světa a společnosti. Za historii ve smyslu výčtu skutků lidských vděčíme Hérodotovi. Vlastní problematiku Hérodotových Dějin však netvoří záznam událostí (resp. svědectví víceméně očitých svědků), nýbrž konflikt s alteritou, soužití Řeků s barbary, hledání koherence, jež by mohla zahrnout oba světy. Jsou dnešní snahy o evropské „nadnárodní“ dějiny tak vzdálené Hérodotovi?

Řecké antice, konkrétně Thúkydidovi, vděčíme rovněž za explicitní definici pedagogické funkce dějin: „...vidět jasně do uplynulých událostí a [tím i] do těch, které s nimi v budoucnu budou vykazovat podobnosti“. (La guerre du Péloponnèse, Gallimard 2000.)

Leč ouha! Lidstvo je nepoučitelné. Viz Evropa.

Čím méně nacházíme smyslu v mezích našeho individuálního života, to jest osobních postojů, prožitků a počitků, o to halasněji se budeme dožadovat svých dějin. Je-li mi smysl odepřen individuálně, říkáme si, třeba ho najdu v postojích, prožitcích a počitcích těch, kteří tu byli přede mnou. No jo! Ale co když v minulém dění není o nic víc smyslu než v mém současném životě?

Osobně mi nejspíš vyhovuje pojetí dějin jako výprodeje životních osudů, jež kdysi cosi spojilo, ale které dnes před námi leží víceméně bez ladu a skladu. (Dějiny nejsou ani ladné, ani skladné.) Dějiny jako virtuální budovatelský román zvrhlých historiků, jako absurdní příběh, jako tragikomedie se zastarale mluvícími postavami v podivných kostýmech. Dějiny jako jedna z možných fikcí. Je mi blízká kabalistická teze, podle níž svět vznikl nahodilým seskupením dvaadvaceti písmen, která tu hrají roli elementárních částic. Podobně si představuji dějiny – nahodilé seskupení událostí, po němž následuje interpretace, kterou z dotyčného seskupení arbitrárně a konjunkturálně vytěžíme. Uspořádáme-li písmena a události nově a jinak, otevře se nám nový svět a jiné dějiny. Proč ne evropské?

Obrat „institucionalizované dějiny“ nám zní nelibě, neboť předpokládá instituci, která nám bude říkat, co se stalo, nebo alespoň upřednostňovat to či ono, v zájmu „prosazení určitého projektu světa“. Problém je v tom, že společnost – a dvojnásob společnost zvaná západní – se bez určitého projektu světa neobejde. Z hlediska osvíceneckých a univerzalistických tradic Západu je projekt sbližování nepochybně přirozenější než případné projekty opačné, jakkoli i ty jsou v našich (společných) dějinách přítomny.

Neobejde-li se společnost bez projektu, neobejde se ani bez mýtů. Právě ony koneckonců umožňují dějinám pokračovat.

A historikům čas od času něco přepsat.