Slova v zapomenutí daná: slovář pro obecný i neobecný lid
Patrik Ouředník. Praha: Volvox Globator, 2021.

Michaela Lišková

Ročenka Kruhu moderních filologů, ÚJČ, 2023

Spisovatel a překladatel Patrik Ouředník zanechal v české lexikografii významnou stopu především svým Šmírbuchem jazyka českého (Paříž 1988; Praha 1992, 2005, 2016), který zaznamenává nekonvenční, zejména slangovou a argotickou češtinu let 1945–1989. Také nově vydaný slovník Slova v zapomenutí daná: Slovář pro obecný i neobecný lid (2021, dále Slovář) se zaměřuje na periferní slovní zásobu – tentokrát jde o slova už neužívaná, a ještě častěji o slova rovnou „mrtvě narozená“ (s. 9), která nebyla užívaná nikdy. Oba slovníky se na první pohled liší rovněž svým rozsahem: zatímco Šmírbuch obsahuje na 16 000 hesel, Slovář je se svými 1 800 hesly zhruba devítinásobně menší.

V této recenzi se budu zabývat Slovářem z lexikografické perspektivy. Lexikony archaismů a historismů, resp. popularizační díla založená na slovníkových soupisech zapomenutých slov známe ze zahraniční produkce (mj. Duchesne – Leguay 2003, Joshi 2014, Dudenredaktion 2016, Graf 2018), kdežto v českém prostředí je Slovář unikátem. Také jeho prostřednictvím utěšeně narůstá řada speciálních jednojazyčných jazykových slovníků publikovaných v poslední době (srov. Čermák 2014, Kavka – Škrabal 2018, Kolářová – Štícha 2020, Martincová a kol. 2020).

Slovář se skládá z předmluvy (s. 7–10), vlastní slovníkové části (s. 11–164), bibliografie (s. 166–172) a rejstříku (s. 173–193). V předmluvě autor objasňuje, že byly excerpovány zdroje z období od počátku 18. století do počátku 20. století (mj. Amerling, Jandit, J. A. Jungmann, J. J. Jungmann, Kampelík, Kott, Liblínský, Marek, Pohl, Presl, Purkyně, Ryvola) s občasnými přesahy oběma směry (Komenský, Štejer; Borecký, Field). Ouředník zde oceňuje vybrané zapadlé či zavržené výrazy, srov.: „Proč jsme dali nesmyslně přednost opisnému a sáhodlouhému „kartáčku na zuby“, byl-li nám svého času nabídnut zubánek?“ (s. 9), a vybízí čtenáře k jejich dalšímu užívání. Pod vlivem poptávky po neotřelých výrazech – při příznivé konstelaci společenských podmínek – se může podle Ouředníka některé z těchto slov dostat do (mediálního) úzu.

Výběr lexémů, koncepční zásady či stavbu slovníkových odstavců ponechává Ouředník bez bližšího komentáře. Nepíše totiž tradiční slovník a některým obecným zásadám tvorby slovníku se přímo protiví (viz dále), ale evidentně ví, pro koho slovník píše. A to pro exkluzivního, poučeného čtenáře, který nachází potěšení v obsoletní slovní zásobě a dokáže s autorem udržet intelektuální tempo. Že autor svého čtenáře zná, naznačují nadšené časopisecké recenze Slováře (mj. Kopáč 2022, Šofar 2022).

V Slováři je kombinován sémaziologický a onomaziologický přístup ke stavbě hesláře. Řazení hesel je jednak abecední, jednak se v rámci některých hesel uvádějí kohyponyma či hyperonyma (bledník, bor – názvy chemických prvků a jejich skupin; Dobropán, Merkur – názvy planet a dalších nebeských těles; úchyl – názvy pádů), slova odvozená pomocí stejné přípony (hradnosta, domnosta, řečnosta, věznosta), slova se stejným stylistickým příznakem (volejník, donašeč – hanlivé slovo podobně jako lidokrádce, lichevník nebo řiťopásek) apod. Je tedy zřejmé, že podoba heslových odstavců není jednotná. Autor si dokonce na jisté proměnlivosti hesel přímo zakládá. Srovnejme jen rozmanité způsoby, jimiž se odkazuje na excerpovaný zdroj, mj.:

POKRČEMNÍČEK. „Žrout, který si cpe nácka až po krk. (Vusín)“;
ŠATOSLUH. „Ryvolův komorník.“;
SKLADNA. „Syntax dle Šafaříka.“;
VDĚKYNĚ. „Vděčná milenka v pojetí Jána Kollára.“;
ZVLÁŠTNÍK. „Palackého oblíbený výraz pro podivína.“;
POJSLOVKA. „Neboli pojsloví: spojka. Z dílny Pavla Doležala.“;
DUŽÍK. „Vhodnější název pro dusík, přinejmenším dle Filipa Kodyma.“;
SMRDOŠ. „Preslův novotvar, vytěsnaný nevýmluvným skunkem.“;
VŮNĚLIVOST. „Jeden z pěti pohlovských smyslů, vedle zraku, sluchu, chuti a cytedlnosti.“;
LOKVICE. „Láhev. ‚Okusme, jaké víno jest. Podejte mně lokvici,‘ žádá J. V. Pohl.“;
KOKSA. „Pohlavek. ‚Nepřiď mi s takovou otázkou více, leč chceš míti koksu,‘ vyhrožuje Štejer.“;
VLASTICE. „Vlast je Josefu Kalinovi málo.“;
či dokonce zmíněný ZUBÁNEK. „Zubní kartáček v koupelně Václava Kříže.“

I pojetí samotných výkladových perifrází je pestré. Autor se nedrží v pozadí, neusiluje o redakční neviditelnost, naopak akcentuje originalitu svých formulací. V metajazyce rozvitějších definic nacházíme jak časté archaizační tendence, např. BLUDINO. „Nemanželské dítě ze smilstva a zbloudivší panny narozené.“, tak občasné tendence aktualizační, např. ZEHŘÍVÁRNA. „Skleník. Kollár si stěžuje na ‚v zehřívárně hnané zelinky‘ a ekologicky žádá poctivou sezónní zeleninu.“ Použitím obou těchto postupů se nezřídka dociluje komického efektu; jemná ironie ostatně prostupuje celým dílem.

Variabilní definice vždy začínají velkým písmenem a končí tečkou. Někdy k výkladu významu postačí pouze jedno nebo několik synonym, např. RYCHLOJEZDKA. „Bryčka.“; PŘEPLACHA. „Úlek, polekání.“ Jindy je výkladové synonymum uvozeno spojkou čili, zkratkou tj. nebo jejím plným zněním to jest, např. PRACHOČISTEC. „Čili kartáč.“; POCHOP. „Tj. pojem.“; BOHOŇ. „To jest božec a vědomec: hojitel, šaman.“ Některé výklady začínají variantami heslového slova (po spojkách či, neb, nebo, neboli), např. PTAKOHUBEC. „Neboli ptakohuboun, resp. ptakoun – ptakopysk.“; VŠEDOV. „Či vševědov: univerzita.“; ZLATENKA. „Neb zlátenice: žloutenka.“

Význam daného lexému leckdy není ani jednoznačně vysvětlen, srov. heslo MYSLINKA. Objasnění významu je založeno výhradně na – ne zcela jasné – exemplifikaci: „‚Nemužou vstáti?‘ – ‚Hlava mi ještě těžká jest.‘ – ‚To jsou jen myslinky.‘ (Pohl)“. Zde se tedy vracíme k dřívější poznámce, že ve Slováři jsou porušována některá tradiční lexikografická pravidla; jak proklamuje Čermákovo Slovníkářovo desatero (1995, s. 114), slovník nemá jen rozmarně napovídat, nakusovat. Ve Slováři se dále objevuje definice kruhem. Srov. hesla mrakověnec a nebesko, v nichž se Ouředník nesnaží čtenáři vycházet vstříc explicitním uvedením výkladu významu, nýbrž od něj očekává spolupráci a schopnost samostatného vyvození daného významu („nebe“):

MRAKOVĚNEC. „Nebesko v podání Zdirada Poláka. Týž později navrhl i modraninu.“
NEBESKO. „Hvězdy září na nebesku v Čelakovského překladu Waltra Škota. (Nebesko obývají nebešané, nebešenínové a nebešníci.) Srov. mrakověnec.“

Ouředník někdy k výkladu významu přidává stručné komentáře zohledňující způsob, příp. vhodnost utvoření daného slova, srov. NETUDA. „Nepřítomný člověk – není tu.“; OHNIOZEĎ. „Výklenek ve zdi, v němž oheň plápolá: ohniště, krb. (Ryvola)“; SUCHOL. „Mumie („suchý mrtvol“, Kříž).“; ČLOVĚKOŽEREC. „Lidožrouti žerou lidi, člověkožerci člověky.“; PITELNA. „Jídelna, prosím, ale pitelna se jaksi nehodí: k jedlíkům jsme shovívavější než k pijákům.“

Lapidární hodnocení někdy může výklad přímo suplovat, srov. NOVOSLOVKA. „Spíše než novotvar.“

Vzhledem k nenormovanosti výkladových způsobů nelze podat jejich přehledné shrnutí; čtenář ve Slováři spíš než standardizované heslové odstavce nachází jakési poučené jazykové glosy či esejistické poznámky.

Exemplifikace není povinnou součástí slovníkového hesla. Ukázky ze zdrojových textů jednak ilustrují použití slova v kontextu, např. PŘEDSLOVEC. „Čili předsloví neboli předložka: ‚Předslovce ukazují, jak se jméno statné k jinému slovu v průpovědi má nebo v jakém poměru stojí.‘ (Vlasák)“. Dále nahrazují výklad významu, např. MRAVOKÁZKA. „‚Báseň neb povídka poučná tak slove, když netoliko poučuje, nýbrž lidské pošetilosti a převrácenosti i kárá a tepe.‘ (Kott)“. Některé ukázky z původních textů neslouží k ilustraci heslového slova v kontextu, ani slovo blíže nevysvětlují, ale přibližují dobové reálie, např. jak se postupovalo v boji proti určité chorobě, srov. NEHOJED . „Neštovice. Proti nemoci ‚vezmi saze, sůl a vocet, směs to spolu, učiniž pokroutku a přikládej na bolest.‘.“

Občasně se objevují další postřehy, jako jsou etymologické poznámky, např. ÚHRYZKA. „Podle slovenštiny, ale v přeneseném smyslu slova: šleh, štiplavá řeč.“, nebo poznámky stylistické, např. ODBÝVKA. „Vyřízení – žádosti apod. Míněno neironicky.“; OKOLINA. „Okolí po básnicku, krajina, kraj.“; SAMCOLOŽNÍK. „Neb mužoložník. Ve třicátých letech 20. století byl výraz obnoven pro potřeby slangu.“

Nejméně zastoupeným písmenem v hesláři je a-, byl zařazen pouze jeden výraz s tímto náslovím (abecedář). Naopak nejbohatěji doloženým písmenem je s-, které čítá na 80 heslářových a přes 200 rejstříkových položek.

Po formální stránce byl slovník připraven pečlivě, písařské chyby jsou ojedinělé, např. na s. 42 došlo k několikanásobnému chybnému užití tučného písma, na s. 149 se vyskytl překlep „lidový názav“ (název) a slovo žvýkač, které má být podle rejstříku na s. 60, se nachází na s. 59. Přestože bylo v této recenzi uvedeno už mnoho příkladů, uveďme závěrem ukázku ještě jednoho hesla: SLOVÁŘ. „Slovník i slovníkář. (…) ‚Říkával učený a vtipný Cornova, že by horšího trestu nevěděl zatknutým u vězení učencům, jako – slovníky psáti.‘ (…)“. Ač se Patrik Ouředník svými počiny mezi slovníkáře řadí, z jeho poslední publikace jistě nedýchá bezradnost či rutina, ba právě naopak. Lexikon Slova v zapomenutí daná: Slovář po obecný i neobecný lid sepsal suverénní autor, jehož těší se zabývat okrajovými jazykovými jevy. Tento slovník neuvítá široká veřejnost hledající v jazykových příručkách instantní, prakticky zaměřená poučení podávaná standardizovanou formou, nýbrž přemýšlivý jedinec, který oceňuje opulenci lexikální periferie, schopnost Ouředníkova nadhledu a zároveň citu pro detail i jeho osobitou stylizaci.