Nový prostor (Petr Pospíšil)

Publié le pondělí  26. března 2012


Bestiář smyšlených společností

Petr Pospíšil

Nový prostor, 24, 2011


Pracovní oblek se zapínáním umístěným naschvál vzadu, aby se člověk nemohl obsloužit sám a potřeboval spolupráci. Soulož až po složení vynikajícího uměleckého díla s milostnou inspirací. Sledování velkým bratrem. Ale také svobodný život osvícených divochů. To vše nám nabízejí dějiny utopií.

Básník a jazykovědec Patrik Ouředník (už jednou zaujal opravdovým intelektuálním hitem – jeho Europeana o dějinách dvacátého století, zafungovala nejen v českém prostředí, ale byla i přeložena do více než dvaceti jazyků. Úspěch měla i novela Příhodná chvíle, 1855. V prvním případě byly dějiny dvacátého století popsané mimo jiné jako terén likvidovaný stoupenci různých utopických receptů. V případě druhém předznamenávalo masakry dvacátého věku selhání zdánlivě nevinného utopického experimentu. Člověka nemůžete učinit lepším, než od přirozenosti je, znělo snad až trochu banální poselství obou autorových děl. Je vlastně logické, že se Ouředník k tématu utopie vrátil – tentokrát systematickým zpracováním jejich dějin.

Utopie a uchronie

Příběh utopie jakožto vymyšleného ideálního prostoru je zároveň příběhem vývoje prostoru reálného. Utopie navazuje na mýty zlatého věku – ať už mají řeckou podobu bájného města Atlantidy nebo křesťanského ráje. Až v době zámořských objevů ale začalo dávat výrazný smysl představovat si tento ráj nikoli jako ztracený v čase, ale jako objevitelný ve vzdáleném prostoru. Utopie jsou sestřičkami kolonií, vymýšlení domnělých obcí doplňkem senzačních zpráv o podivuhodných vzdálených civilizacích a kmenech. Thomas More byl ostatně současník Kryštofa Kolumba a jeho Utopie vyšla pouhých čtyřiadvacet let po objevení Ameriky.

S tím, jak zámořské objevy nabývaly na přesnosti, rozvíjela se zároveň fantazie utopistů – zatímco některé „novinky“ představovaly spíše katalog bizarností, jiné, jak ukazuje Ouředník, zviklaly i redakce dobových odborných časopisů, které nevěděly, zda daná „utopie“ skutečně popisuje neexistující místo, anebo zda se jedná o další nově objevenou končinu. Někteří toho dokázali pohotově využít – jako dodnes neodhalený mystifikátor George Psalmanaazaar, kterému se podařilo vymyslet nový jazyk i společnost pro ostrov Formosa, neboli dnešní Tchaj-wan. Nejenže se mu podařilo založit katedru smyšleného jazyka formoštiny na univerzitě v Oxfordu, ale získal i koncesi na využití zlatých a stříbrných dolů na ostrově. Tu prodal a úspěšně zmizel. Se zpřesňováním obrazu světa, kde poznenáhlu přestalo být, co objevit. Z neznámého, vzdáleného prostoru se utopie přesunuly opět do času. Namísto popisu minulosti, jejíž zářivost učinila moderní věda pochybnou, se společnost sytila představou správně fungující společnosti dostatku, již umožní moderní technika. Možnosti člověka se nebudou projevovat v konfliktu, ale v souladu; podle utopisty Fouriera lze ostatně do souladu uvést i lidské vášně.

Podobně jako některé zvyky smyšlených společenstev mohly lákat a jiné děsit, získala po utopii děsivou tvář i uchronie. Tak jako bylo devatenácté století dobou optimistických obrazů budoucnosti, stalo se století dvacáté příznačné svými antiutopiemi. Ty už ale ani nezastírají, že víc než vzdálené možnosti člověka a jeho společností zrcadlí nanejvýš aktuální hrozby. [...]