Dalibor Dobiáš: Svobodný prostor Patrika Ouředníka

Publié le neděle  2. června 2013
Mis à jour le úterý  4. června 2013

Svobodný prostor Patrika Ouředníka

Dalibor Dobiáš

Předmluva in Patrik Ouředník: Svobodný prostor jazyka. Výbor z článků a rozhovorů. Torst, 2013.


Představa spisovatele, který „svým“ jazykem dokáže překonat nevzdělanost a šablonovitost každodenního jazyka, skrývá četné pasti; a týká se to i češtiny. Mnohá konvence, mnohá šablona, která nám dnes zní zvetšele, se donedávna zrcadlila v literatuře; a i dnes jako by tato podoba jazyka poskytovala nejvyšší záruky, umožňovala sama o sobě komunikační plnost a jen omezeněji než např. v angloamerické či francouzské tradici vyžadovala otázku po sdělnosti. Past, jež se týká obecně malých jazyků, jejich důvěry v tradiční, často zjednodušele „prověřené“ literární formy, v jejich konfrontaci s komplexitou světa?

Myslel-li kdy a básnil-li jazyk za lidi, jak napsal již před více než půlstoletím Victor Klemperer o řeči propagující Třetí říši, tedy jistě ne za od přírody nedůvěřivé Čechy, ač právě ti na jazyce, bez větších pochybností, romanticky založili svoji novodobou identitu.

O to nenáležitěji pak působí, objeví-li se autor, jehož jazyk známe tu z jednoho, tu z jiného kontextu, který však veškerým svým psaním důsledně odhaluje formulační pohodlnost a její konsekvence a jenž zároveň ostentativně zlehčuje svůj společenský přínos coby spisovatele.

„Jazyk, první oběť každého totalitarismu, byl pověřen rolí podrobit realitu věcí ideologii; vzpírá-li se realita, jazyk zaujme její místo a učiní ji nedostupnou,“ napsal Patrik Ouředník v doslovu k českému vydání Černé knihy komunismu; téma manipulovatelnosti jazyka rozvedl později ještě několikrát. A provokativně dodává: „I v myšlení jsme zdegenerovali víc, než jsme si ochotni přiznat.“ Ouředníkovy často posměšné konfrontace s pohodlností a stereotypy jsou ze všeho nejvíce zaujatou a zároveň distancovanou hrou s nejdůvěrněji známým materiálem, tj. jazykem. Nezřídka přitom vyzdvihují, díky autorově techné, otázku, jak si s obecnějším sdělením poradit. Ouředník se vyhýbá vysvětlování: podobně jako jeho zpravidla francouzští inspirátoři konstantně znevažuje biograficky snadno zařaditelného autora dnešních médií.

Překvapivá energie, s níž Ouředník po více než čtvrtstoletí života ve Francii autorsky dosud vychází z češtiny, odpovídá možná více než čemu jinému jeho zkušenosti z dětství s česko-francouzskými rodiči, tj. „jistotě“, že „existuje víc než jeden jazyk“. Komika nedorozumění, všudypřítomná v jeho díle – jako když Ouředníkovi hrdinové provolávají v 19. století slávu projektům národů, jimž nerozumějí (Příhodná chvíle, 1855), či tragická prázdnota rodného jazyka ve 20. století (Rok čtyřiadvacet) –, pak autorovi umožňuje zachovat odstup.

Pochybnosti o realitě dané ideologickým kódem komunistického Československa vedly Patrika Ouředníka, zprvu překladatele z francouzštiny v prostředí pražského předlistopadového undergroundu (Boris Vian, Raymond Queneau, Samuel Beckett...), od odpovědnosti spíše k tázavosti spisovatele, k dekonstrukcím veřejných symbolů a k hledání možností komunikace. Jazyk později označí za nositele „výrazného ideového náboje“, a tedy nejrůznějších mytologií, ovšem i za „nejméně nedokonalý nástroj k mezilidské komunikaci“; v eseji Hledání ztraceného jazyka Ouředník uvažuje i o místě češtiny v evropských sociálních dějinách jazyků a jejím dnešním potenciálu. Sám si v osmdesátých letech osvojil především umírněnost, „sebezapření“ spisovatele. Zabýval se přitom nejen dějinami kultury, nýbrž i povrchem a přízemností coby katalyzátorem rádoby původního a jedinečného – a nalézal je nezřídka pospolu. Jaký základ pro další psaní! Sotva by byl totiž jinak uspěl jako překladatel náročných, ba i vlastní existenci zpochybňujících textů (jeho – údajně Rabelaisovo – Pojednání o případném pití vína bylo navrženo na překladatelskou Cenu Josefa Jungmanna), sotva by byl jinak ve svých prózách uměl tolik iritovat české recenzenty nezřídka implicitní otázkou, jak se vyrovnat s tím, kdo vypráví, sotva by byl jinak docenil možnosti slovníků a encyklopedií natolik, že dokázal nastavit představám o univerzálnosti spisovné češtiny nekonvenční Šmírbuch jazyka českého, jehož zásadní mýtobornost ocenil i znalec českého obrození Vladimír Macura. Ostatně i Josefa Jungmanna s jeho mimořádnou encyklopedií jedinečného českého „obrození“ dokázal Ouředník originálně rozlišit od předchůdců a následovníků a ocenit i jako mimořádného „multiplikátora lingvality“.

Dodejme, že Ouředníkovo „popření spisovatele“, které vychází z jeho znalosti evropské literatury 19. a 20. století včetně mnoha okrajových jevů, je vzdor často kuriózním symptomům základním vyjádřením jeho literárních pozic. Druhdy přeceňovaný spisovatel v národním jazyce je mu pouze zručným řemeslníkem, jinde demaskuje sebe sama v literatuře formulacemi tvůrčích záměrů provázejících jeho romány Europeana, Příhodná chvíle, 1855 anebo Ad acta. „Řekněme,“ uvedl na svoji adresu v rozhovoru k americkému vydání European, „že si užiju víc zábavy s Rabelaisem či Queneauem než s Ouředníkem. [...] Překládání je nepochybně nejekonomičtější způsob, jak se dotknout jinosti, jak se konfrontovat s alteritou. Ne skrze to, co nám jazyky mohou říct, nýbrž skrze způsob, jakým myslí, jak samy o sobě smýšlejí a jak samy sebe vymýšlejí.“ Vedle důvěrného vztahu k blízkým autorům napříč staletími – jmenujme Françoise Rabelaise a Gustava Flauberta v jejich konfrontacích člověka a soudobých mechanizujících konceptů lidství, ze současnějších autory Dílny potenciální literatury, několikrát překládaného Queneaua či z jiné jazykové oblasti Kurta Vonneguta – je základem tohoto postoje přesvědčení, že takzvaný vlastní názor je nepůvodní a přespříliš pohodlný, nezíská-li, a to ve svém nesouhlasu, osobitou formu.

Patrik Ouředník přitom nezpochybňuje klasická a čtenáři vyhledávaná literární témata; jak upozornil jeden z kritiků, individuální životy a zásadní životní situace jsou přítomny i v Europeanách a stejně tak jsou v jeho díle dobře patrné také narážky na klasické autory. Ouředník spíše obnažuje nevzdělané síly, jež hýbou za pomoci jazyka světem 19. a 20. století, a staví proti nim s existenciálním skepticismem vlastní literaturu, s ozvuky zmíněných předchůdců, jako otázku možností komunikace. Ve hře Dnes a pozítří, v níž kupříkladu exponuje – pro dnešní dobu fragmentárního vědění příznačně neúplně, bez pointy – klasický Shakespearův sonet, se dle jiného kritika dobírá literatury jako hry zrcadlící slepé uličky lidského snažení. Nápadné jsou také Ouředníkovy střety s novodobým vědeckým poznáním, zvláště v Europeanách. Konfrontace eufemistických titulků typu „Němci vynalezli plyn“, za nimiž se skrývá řada „vědeckých“ fakt, s kvaziinfantilním tónem prostupujícím touto kronikou 20. století, je dalším z příkladů těchto zvláštních slovesných forem, jež zahrnují poezii, prózu i drama zasaditelné v různých Ouředníkových dílech do několika žánrových kontextů.

Přes zdánlivou roztříštěnost do různých forem a žánrů (včetně pohádky O princi Čekankovi, jak putoval za princeznou...) tvoří Ouředníkovo dílo ve svých tvůrčích postupech osobitou jednotu, jež pro čtenáře skýtá množství příležitostí. I v básnických sbírkách Anebo, Neřkuli a Dům bosého se spisovatel skrze osobní konfigurace – reflexe vykročení z uzavřeného kruhu a kódu v perspektivě konečnosti života jednotlivce – obrací především proti strnulému vnímání poezie, zvláště proti zobecňování či přeceňování toho, co poezie čtenářům nabízí. Hra s jazykem v celé šíři výrazových prostředků není ani zde předváděna jako poutavá manýra; přenáší se do provokativního dialogu. „Nejez tuto knihu“, oslovuje například Patrik Ouředník čtenáře jakoby zdvořile, současně však i jako někoho pasivního a neproduktivního, s odkazem na frazeologismus „něco žrát“, „něco zbaštit“. V mottu k Neřkuli zpochybňuje naopak Ouředník své úsilí Básníka slovy: „I posadiv se na prdel a vocas vodtáhnuv, počal miloušek zpívati hlasitě.“ Jedná se o skrytou, snad i nesnadno srozumitelnou citaci z renesanční Březinovy rozprávky o vlkovi, jehož „zpěv“ zůstává lidmi nepochopen. Dialogická forma některých básnických textů opět podtrhuje jako téma (ne)možnost komunikace.

Neméně důmyslně jsou zkonstruovány, jak již předesláno, Ouředníkovy prózy Rok čtyřiadvacet, Europeana, Příhodná chvíle, 1855 a Ad acta. Ocitáme se v nich v prostředí každodennosti s přesahy do historie a dalších vědních disciplin, na zdánlivě známém poli žánrů, jako jsou deník, detektivka či experimentální próza 20. století – a přece bez obvyklých jistot.

Jestliže ten, kdo promlouvá – spíše než aby posuzoval a soudil –, je i není Patrikem Ouředníkem (vizme např. spojení velkých dějinných příběhů a fakt, osobních zážitků a zjevně fiktivních prvků ve falešně autobiografickém Roce čtyřiadvacet), kým potom je jeho čtenář? Oč se na pozadí podobných prolnutí nadindividuálního a individuálního jedná, je vyprávění, které objekt svého zájmu neilustruje ani neneguje (vzpomeňme na citát, že „vzpírá-li se realita“, jazyk skutečné či latentní totality „zaujme její místo a učiní ji nedostupnou“), nýbrž problematizuje. Vytrhává ho z obvyklého kontextu, pátrá po zákonitostech jeho popisu z perspektivy spisovatele, a tedy i po příhodné gramatice, lexiku, syntaxi a stylu. Ouředníka tu dobře vystihuje jeho vlastní charakteristika Raymonda Queneaua: „...v narušení literárních a jazykových konvencí vidí způsob, jak dospět k novému pojetí spisovatele, jenž díky formální vybavenosti a vybroušenosti jazykových figur vrátí literárním ‚cvičením‘ smysluplnost, která je v jazyce živelně obsažena.“ A zrovna tak příznačná je i jeho vlastní kreativita, rytmus a duktus jeho próz.

Eseje, doslovy, polemiky a rozhovory, které Patrik Ouředník porůznu uveřejnil v posledních dvou desetiletích a uspořádal nyní do Svobodného prostoru jazyka, doplňují a v mnohém překvapivě zrcadlí toto jeho dílo. Nečekaně široké (zejména s ohledem na jeho prohlášení, že naše „intelektuální a kulturní senzibilita je s to instinktivně pojmout [pouze] dvacáté a devatenácté století, s přesahem do osmnáctého“ – vymezení, do něhož vstupují Ouředníkovy prózy) se jeví především anticko-židovské, ba mimoevropské kontexty, v nichž Patrik Ouředník návazně na svůj starší samostatný esej Hledání ztraceného jazyka klade otázku spisovatelství. Jakkoli se ve svých beletristických knihách obrací k minulému čtvrttisíciletí, širší historické pozadí mu umožňuje relativizovat „vypjaté postavení jazyka“ v novodobé evropské kultuře. Ouředník tak zkoumá zdroje sílící evropské důvěry v to, že jazyk dokáže pojmenovat věci ve shodě s jejich povahou, tedy že zmatení jazyků je možné a žádoucí překonat, a politické instrumentalizace této důvěry v dějinách. Takto nahlíží jak romantickou glorifikaci indoevropských národních jazyků a její kořeny, tak i přítomné jazyky 20. a 21. století, jež „za nás mluví a básní“, přičemž nezřídka čerpají z exaktních poznatků vědy a obracejí se v svých projevech k reprodukčním schopnostem nových médií.

Už v Hledání ztraceného jazyka spojil Patrik Ouředník projekty ideálního jazyka, které skepticky, avšak se zájmem ve svých esejích a rozhovorech rozebírá, a ideálního světa tak, jak kromě evropských společenských konceptů ovlivnily i zdejší literaturu. Jeho předloni vydaná studie Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem, jež by si zasloužila větší pozornosti české kritiky – mimo jiné pro subtilní rozlišení utopie jako literární formy a obecného, v současnosti s technologickým pokrokem spjatého utopismu –, je ve Svobodném prostoru jazyka přítomna ve dvojkapitole věnované Morově Utopii a Rabelaisově Thelémě a napomáhá tak uvést vedle problematiky jazyka i otázky po podstatě spisovatelství. „Jazyk,“ charakterizoval Patrik Ouředník už před časem pro své psaní nejinspirativnější frankofonní koncept, „není [ve francouzské tradici] definován jako výklad bytí, nýbrž jako vyjádření bytí; nikoli v pojmech skrytého smyslu, nýbrž v pojmech výrazu, odrazu.“

Ve Svobodném prostoru jazyka se však nadto objevují na řadě míst i konkrétnější výkladové klíče k Ouředníkově poezii a zvláště próze, mimo jiné v podobě spisovatelových doslovů k dílu blízkých autorů. Neméně pozoruhodný důraz na otázky jinakosti vstupující do určitého jazykového kódu představuje v této souvislosti jak Ouředníkův dvojí příspěvek ke sporu o autorství překladu Prezydenta Krokadýlů, tak i formulace společenských otázek vůbec, jako dějin a paměti, komunismu či islamismu.

Ouředníkův Svobodný prostor jazyka má v kritice jazyka, literatury a ikonických termínů dneška (překvapivě však i v rozhovorech, v nichž spisovatel nezřídka reaguje na otázky dalšími otázkami) povahu zjevně iniciační. Jako jeho básnická kniha Dům bosého je výborem, ukázkou in nuce. Josif Brodskij, blízký Patriku Ouředníkovi jak názorem o vcelku omezených možnostech spisovatele, tak i důrazem na prostor svobody v jazyce, vyzval počátkem devadesátých let Václava Havla, aby využil své moci a nechal v novinách své země tisknout klasická literární díla v nejlepších překladech. Ouředníkova cesta působí oproti tomuto apelu přirozeněji. Při šíři jeho zájmů, sahajících od etymologie přes překlad k literární tvorbě, je třeba připomenout, že stejně jako ve své próze a poezii, tak i ve svých esejích a rozhovorech Patrik Ouředník nekupí, ale třídí a nově vykračuje – pomocí jazyka, onoho zpochybněného božího privilegia umožňujícího komunikaci a znovunabytí poznání.