Jazyk, alfa i omega
Vlastimil Hárl
Předmluva in Patrik Ouředník: Svobodný prostor jazyka. Výbor z článků a rozhovorů. Torst, 2013.
Knižní výbor z Ouředníkových textů a korespondenčních rozhovorů, vznikajících v poměrně dlouhém časovém rozpětí (1994 – 2012), ať už jako příležitostná reakce, autorský esej či specializovanější studie z oblasti kdesi mezi dějinami idejí, filozofií jazyka, literární kritikou, kulturními dějinami či antropologií, překvapuje ve své heterogennosti nečekanou jednotou. Výbor překrývá všechna ústřední témata a pojmy tvořící již dlouhodobě osu Ouředníkova zájmu jak na poli intelektuální reflexe, tak ve vlastní literární tvorbě – jazyk, paměť, utopie, dějiny, dějiny myšlení, civilizace – a nabízí klíč k celému dílu: ilustruje velmi zřetelně, jak jazyk, řeč (langage), ona alfa a omega všeho, poskytuje, ale i žádá po tvůrčím jedinci současně svobodu i odpovědnost.
Právě zde tkví jeden z důvodů atraktivnosti a aktuálnosti Ouředníkových literárních „různočtení“ dějin či dějinných diskurzů, ať nedávných (utopie anarchistických komun v 19. století, politické a společenské ismy 20. století, zločiny nacismu a komunismu, dekonstrukce humanismu, bezvýchodná korektnost polykonzumentské společnosti), anebo mnohem vzdálenějších – vývoj myšlení a kultury západní civilizace, už od řecké antiky spojený s jazykem, gramatikou, písmem, a poté posílený univerzalistickým projektem Nového zákona, kde v ohnisku stojí logos, ale i člověk, lidská bytost, prvo- i druhobytně pospolitá, žijící svůj život v obci, která život individua přesahuje, tak jako slovo Syna božího přesahuje původní úradek starozákonního krále nebes.
Ouředníkova zostřená pozornost a až vypjatá citlivost vůči řeči, mluvním hrám, jazyku jakožto médiu svobody, suverénní jazykové kreativity a současně obrannému prostředku proti ideové manipulaci nebo masovému (totalitnímu, konzumentskému) otupování, stereotypům a zmechanizovaným frázím jsou pro jeho rukopis charakteristické od samého počátku. V tom je dědicem nejen traumat totalitní doby, ale obecně i konce 20. století čili období doznívání evropské humanistické kultury – toho podivného a osvobozujícího vynálezu elitního společenství psaného slova, světa individuální tvorby coby svobodného aktu sebeutváření a sebenalézání – a definitivního nástupu postindustriální společnosti nových komunikačních technologií, věku reprodukovatelnosti předmětů i živých organismů, věku kopií, replik, náhražek, simulací a sériovosti, globálního konzumenství, sociálního inženýrství a – v rovině jazykové, diskurzívní – zbanalizované manipulace za použití vyprázdněné, prvoplánově pragmatické, komerční nebo technokratické rétoriky, univerzálního manažersko-masmediálního newspeaku 21. století.
Pojmenovat znamená postihnout, ale i ovládnout, připomíná Ouředník. Jazyk nejen obráží skutečnost, ale spoluvytváří ji a tak i organizuje svět. Tím se dostáváme ze sféry společensko-kulturní na pole politické. „Jazyk není pouze privilegovanou součástí dějin společenských idejí a ideologií, ale zhusta jejich hybnou pákou.“ Zároveň je jazyk posledním útočištěm, prostorem svobody, kam je ještě možno se uchýlit a odkud lze čelit existenci a absurdnostem doby. Alespoň do té chvíle, dokdy bude „kultura slovesnosti“ zárukou i záštitou vzdorujícího humanismu. Co nastane potom, k tomu už naše generace odchovaná slovem nebude mít co říct.