Státní cena za literaturu. Článek Petra Fischera

Publié le sobota  22. listopadu 2014


Státní cenu za literaturu získal „utopista jazyka“ Ouředník

Petr Fischer

Hospodářské noviny, 24. 10. 2014


S jazykem si dnes hraje kdekdo. Mícháme vysoké a nízké, anglicismy s uvolněným výrazivem puberťáků. Vtipkujeme a pak jsme zase přehnaně úřednicky formální. A co teprve umělohmotný jazyk prezentací, marketingových pouček nebo unijní evropštiny? Hrát si s jazykem patří k dobrému tónu doby, které na jazyce vlastně nezáleží.

Lingvista, básník a překladatel z francouzštiny Patrik Ouředník, jenž ve čtvrtek obdržel Státní cenu za literaturu, je jazykem posedlý, a proto mu také tolik leží na srdci, abychom věděli, jaký dnes jazyk je, co se v něm děje a kde v něm lze najít pukliny a propasti. Ty nás třeba jednou osvobodí od té zatracené nutnosti pořád mluvit, kterou francouzský sémiotik Roland Barthes svého času označil za „fašismus jazyka“.

Ouředník je průzkumníkem odvážným. Diktující mašinerie jazyka se nebojí. Naopak: nastavuje jí pasti, kope jámy a vymýšlí léčky. Nejde mu o to jazyk chytit, přistihnout a rozpitvat, chce ho spíše otevřít jako konzervu a nechat svobodně vytékat do prostoru, v němž nás jazyk tvaruje jako myslící a komunikující bytosti.

Už při sbírání nekonvenční češtiny do „slovníku“ Šmírbuch jazyka českého v roce 1988 bylo zřejmé, že Ouředníka nepřitahují vědecké sumarizace a přehledy, nýbrž že zkoumá srážky slov, jejich překrývání, horní i spodní vrstvy, a celý ten složitý geologický terén, který se často hýbe jako půda při zemětřesení. Dochází-li k takovým zlomům v jazyce, je to obvykle i projev zlomu historického toku, jak se Ouředník snaží ukazovat v jiných svých knihách, například Europeanách, ale třeba i v románu Ad acta, v němž mimo jiné zkoumá jeden z největších paradoxů: jak z takového množství znaků a slov, v nichž žijeme, může nakonec vystupovat „nic“?

Jazyk v sobě nese zlomy dějin, to do něj se vlastně dějiny zapisují, a to nikoli pouze v historiografickém smyslu, nýbrž především v tom nejobyčejnějším smyslu každodenním. Jazykové stopy jsou dějinné vrypy, které s sebou často neseme jen tak, aniž si připouštíme, co skutečně značí, kam ukazují i co o nás říkají. Patrik Ouředník celý život systematicky pracuje na tom, aby právě tyto vrypy měly nějaký, byť třeba provizorní význam a smysl. Abychom je vůbec viděli a začali nějak myslet.

O sedmapadesátiletém Ouředníkovi se občas hovoří jako o postmodernistovi, či dokonce o dekonstruujícím autorovi, jenž ve vzájemné hře znaků vidí prostředek, jak odhalit naše stereotypy, předsudky a zatuhlé jazykové kličky, které nasazujeme vždy tam, kde už nechceme myslet, a přece (opět ten fašismus jazyka) musíme mluvit. Ouředník je ale tím posledním, kdo by přísahal na to, že „smysl se neustále odkládá“, že „pravda je věčně relativní“, že „hra smyslu nemá žádné dno“, a tudíž vlastně ani žádný smysl. Ouředníkova tvorba svědčí spíše o tom, že skrze nihilistické prázdno poststrukturalistických frází a floskulí lze pořád vidět naději, že to, co si říkáme, smysl má, i kdyby ten smysl byl třeba jen v tom, že v řeči dochází k interakci světů a že skutečná komunikace znamená hledat sebe ve zpochybnění světem druhého.

Patrik Ouředník je v tomto smyslu „utopista jazyka“. Ostatně potvrzuje to i jeho zájem o literární fantazijní světy vůbec, jenž vyvrcholil v knize Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem. Jedna její pasáž patří k výrokům, které přežijí všechny ceny a vyznamenání. Tak jako – doufejme – mnoho dalších vět z Ouředníkova díla. „Společnost je s to přežívat jen s pomocí fikce. Pouze fikce umožňuje dějinám pokračovat, pouze mýtus jim dodává smysl; společenství bez mýtů a iluzí je odsouzeno k zániku.“