Číst Patrika Ouředníka
Jonathan Bolton
Z anglického originálu „Reading Patrik Ourednik“, revue Context, 15, 2004, přeložila Olga Špilarová.
Převzato z revue Souvislosti, 1, 2012
Text Jonathana Boltona vyšel rovněž srbsky (Zarez, 149, 2005), maďarsky (Élet és Irodalom, 49, 2007) a německy (nakl. Residenz, 2007).
V jedné z podivně absurdních básní Patrika Ouředníka ze sbírky Neřkuli z roku 1996 se dočteme o „příteli, který roste na poli při kraji lesa“. Stojí tu, „gestikuluje a mluví a mluví a mluví a mluví“. A čas od času projde kolem houbař nebo projede závozník. Zastaví se a řeknou si: „Lidské slovo je nejkrásnější dar. Co by si chudák počal, kdyby byl němý?“
Tento dvojznačný obraz, ztělesňující absurditu a zároveň zvláštní houževnatost jazyka, je příznačný pro velkou část Ouředníkova díla. Jazyk je pro něho cosi magického, ale i pomíjivého, zkorumpovatelného, podléhajícího zkáze. Jazyk jako nejrelativnější z absoluten, sídlo jak vědomí, tak bezmyšlenkovitosti, nositel významu i přisluhovač nonsensu.
Ouředník (nar. 1957) strávil své mládí v okupované zemi: jeho rodné město Praha bylo v srpnu 1968 obsazeno Sovětským svazem, čímž skončilo Pražské jaro a reformní hnutí známé jako „socialismus s lidskou tváří“. Za okupace podobně jako za války je jednou z prvních obětí jazyk – přinejmenším jazyk oficiální, praskající pod tíhou politických eufemismů (o sovětské invazi se oficiálně mluvilo jako o „přátelské pomoci“) a produkující otupující klišé, která napínají svět na prokrustovské lože ideologie. V Roce 24 (1995) si Ouředník vzpomíná na dlouhou řadu podobných propagandistických klišé: vítězné masy pracujících, nezdolná vůle pracujících, zářná budoucnost, zítřek, který je na dosah, deklasované živly, antisocialistické živly, zahořklí revanšisté, pravicoví oportunisté... Ouředníkův soupis prozrazuje jak znechucení nad zneužíváním jazyka, tak i fascinaci nad možnostmi jeho používání. Jsou to ctnosti lexikografa, a není možná náhoda, že Ouředníkovou první knihou byl slovník – Šmírbuch jazyka českého. Slovník nekonvenční češtiny (1988). Šmírbuch (z německého Smierbuch) je starý český výraz z úřednického žargonu pro notes, kam účetní narychlo zaznamenává denní transakce, než budou zpracovány pečlivěji a spořádanější formou. Tudíž šmírbuch-coby-slovník, pohled na jazyk v jeho nezkrášlených, neformálních, vulgárních – slovem „nekonvenčních“ – podobách. Šmírbuch se svými svěžími, tematicky řazenými vstupy s desítkami synonym a hovorových úsloví, stejně imaginativních jako vulgárních, je holdem nižším vrstvám českého lexika. Pokročilí zahraniční studenti se zde kupříkladu mohou dozvědět, co to vlastně pijí, když jim Čech nabídne sklenku rumunského přátelství, Stalinových slz, černého šviháka nebo alkoholu s lidskou tváří – nemluvě o 32 výrazech pro „mlčet“, 39 pro „mluvit“ a 336 pro „souložit“.
Šmírbuch skutečně obsahuje značný počet vulgarismů, je to však mnohem víc než slovník slangu. V krátkém „slovu na úvod“ stylizovaném do kralické češtiny žádá Ouředník své čtenáře, aby „tuto [jeho] práci s trpností přijal[i] a v dobré obrátil[i]“, odvolávaje se na jedinečnou přiléhavost lidových výrazů a s poukazem na to, že jakmile se jakákoli slova začnou obecněji používat, „též známá a obyčejná budou“. Použití starobylé češtiny tu funguje jako připomínka toho, jak by dnešní jazyk mohl vypadat, kdyby nebyl obnovován zespodu.
Šmírbuch nemapuje pouze hovorové výrazivo a hantýrky, ale rovněž autory, kteří v Čechách žili a pracovali: Ouředník cituje stovky příkladů z pera českých spisovatelů a překladatelů (včetně sebe sama), aby demonstroval užití různých výrazů. Vzhledem k tomu, že mnozí z těchto spisovatelů emigrovali anebo se stáhli do ústraní, stali se disidenty nebo přinejmenším jejich publikační možnosti byly omezeny, Ouředníkova kniha má rovněž funkci průvodce po celé škále opomíjené nebo programově potlačované literatury.
Slovníkem nekonvenční češtiny se započala nekonvenční Ouředníkova spisovatelská kariéra. Před publikací Šmírbuchu bylo těžištěm Ouředníkovy literární činnosti překládání. Autor je bilingvní, a v roce 1984 emigroval do Paříže, kde žije dodnes. Překládal z francouzštiny do češtiny – výbor z prací Borise Viana, Stylistická cvičení Raymonda Queneaua, Beckettovo Čekání na Godota –, právě tak jako z češtiny do francouzštiny. Vlastní práce začal publikovat na konci osmdesátých a během devadesátých let: dvě sbírky veršů, Anebo a Neřkuli, pohádku, esej o hledání ideálních jazyků v západní společnosti a dokonce i další slovník – tentokrát slovník biblických a parabiblických rčení a úsloví. (Tento zdánlivý přechod od spodních oblastí jazykové říše k jejím nebesům ve skutečnosti sleduje týž základní popud: zmapovat zanedbané kouty jazyka.) Ale snad nejzajímavějšími plody téhle pestré spisovatelské činnosti jsou dva malé svazky, které vyšly česky v roce 1995 a 2001.
***
Prvním je Rok24: progymnasma 1965–1989. Čtyřiadvacetileté časové údobí sahá od Ouředníkova osmého do jeho dvaatřicátého roku, od relativně liberálních šedesátých let přes sovětskou invazi a následující dvacítku let represívní „normalizace“ až do revoluce, jíž skončil v roce 1989 komunismus. Co jsou progymnasma? Slovo odkazuje na antické učebnice rétoriky, obsahující základní řečnické formy (neboli gymnasmata): fabula, proverbium, enkomion, vituperatio atd. Nicméně to, co je tu praktikováno, není jedna z tradičních forem. Šlo by to nazvat „vzpomínám si“, a Ouředník si tuto formuli vypůjčil od dvou předchůdců, amerického výtvarníka Joea Brainarda a francouzského spisovatele Georgese Pereca. Brainard formuli uvedl do literatury svou knížkou I Remember z roku 1970, půvabnou kvaziautobiografií, sestávající ze stovek krátkých výroků, týkajících se Brainardova dětství, jeho raných sexuálních zkušeností, jeho uměleckých začátků a popkultury padesátých a šedesátých let: „Vzpomínám si na svou sbírku keramických opic“, „Vzpomínám si na skořicová párátka“, „Vzpomínám si, že pastorův syn byl neukázněný“, „Vzpomínám si, že život byl tenkrát stejně vážný jako je dnes“. V roce 1978 převzal formuli Georges Perec pro své Je me souviens. [...]
Ouředníkova verze je komičtější než Perecova a kousavější a odtažitější než Brainardova. Je také strukturovanější; zatímco předchozí autoři jednoduše zapisovali své vzpomínky jednu po druhé, Ouředník nám předkládá 24 oddílů, přičemž první obsahuje čtyřiadvacet vzpomínek, druhý třiadvacet a tak dál, až na vrchol pyramidy, čtyřiadvacátý oddíl s jediným záznamem. Tato struktura obráží Ouředníkovu zálibu v arbitrárních pravidlech, jeho zájem o tvorbu generovanou systémy s libovolnými, ale závaznými pravidly. (Můžeme zde zmínit fakt, že autor byl juniorským přeborníkem v šachu, to jest uzavřeném systému par excellence.) Ale zvolená struktura mu rovněž umožňuje gradovat vzpomínky, jemně a nenápadně určit tempo a rytmus četby, pracovat s „hustotou“, „úderností“ záznamů. Jak se blížíme ke konci knihy, vzpomínky, čím dál nedávnější, se řadí do oddílů čím dál kratších, čím dál uspěchanějších; interakce jednotlivých záznamů, často shromážděných v širších tematických shlucích, působí jednodušeji a průzračněji, čtenář jako by se chtě nechtě řítil do světa svobody po roce 1989, možná s mlhavou nostalgií po dobrodružnějším, pestřeji strukturovaném světě mládí, ať už v komunismu nebo jinde.
Ouředník filtruje roky československé normalizace pohledem adolescenta, vzpurného, vtipně posměvačného rebela, kterého fascinují jak triviality, tak věci zásadní. Především si „vzpomíná“ na jazyk – jak v jeho neoficiálních podobách (nápisy na zdech po sovětské invazi, vtipy, překroucená hesla a volání manifestantů v roce 1989), tak i ve formě oficiální („Vzpomínám si, že kontrarevoluce byla plíživá“; „Vzpomínám si, že v ZDŠ Mladé gardy jsem ’způsobil škodu na mnoha místech stěny učebny házením křídy‘“.) Ouředník dokáže brilantně zachytit kolování a průnik frází z oficiální do běžné řeči. V některých případech oficiální klišé kontaminují hovorovou řeč („Vzpomínám si, jak švagrová mé sestry v červenci 89 říkala, že na lednových manifestacích byli hlavně živlové, máničky a punkové“), v jiných případech to funguje naopak. Jeden komický a výmluvný příklad za všechny: když na první výročí srpnové invaze otiskl stranický komunistický deník fotografie mladých lidí demonstrujících proti ruské okupaci,
Vzpomínám si, že na jedné fotografii byl hlouček mladých lidí, z nichž někteří dělali prsty písmeno „V“. Legenda k fotografii uváděla, že je to smluvené znamení: „Za dvě minuty začne útok.“
Vzpomínám si, že jsme ten obrat „za dvě minuty začne útok“ se sestrami několik týdnů opakovali při každé příležitosti a bujaře se chechtali.
Rok 24 byla progymnasma, cvičení ve vzpomínání nebo přesněji v rétorice vzpomínání. V jednom rozhovoru Ouředník svou knihu nazval „stylistickým cvičením“ s explicitní narážkou na Queneauova Exercices de style.
***
Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku je cvičením zcela odlišného druhu. Je to kniha zároveň zábavná a zneklidňující. Ouředníkova Evropa je podivná a odpudivá, jak je zjevné hned z prvních řádků:
Američané, kteří v roce 1944 padli v Normandii, byli urostlí chlapci a měřili v průměru 173 cm, a kdyby se nakladli jeden za druhého, chodidla k temenům hlav, měřili by dohromady 38 kilometrů. Němci byli také urostlí chlapci, a nejurostlejší ze všech byli senegalští střelci v první světové válce, ti měřili 176 cm, a tak je posílali do prvních řad, aby se jich Němci polekali. O první světové válce se říkalo, že v ní lidé padali jako semena, a ruští komunisté později vypočítali, kolik vydá jeden kilometr mrtvol na hnojivu a kolik ušetří za drahé zahraniční hnojivo, když použijí na hnojení mrtvoly zrádců a zločinců.
Kdo to zde mluví? Neosobní, věcný hlas ve třetí osobě; nejedná se však o odtělesněnou objektivitu vševědoucího vypravěče ani o učebnici dějepisu. Spíše než neutrální se vypravěč zdá být nepohnutý, bez výrazu, a zároveň příliš excentrický a nestálý, než aby byl jeho výklad reálně poučný. Rafinovanost jeho zdánlivé naivity vyplyne najevo, když přechází z jednoho námětu na druhý.
Ve dvacátém století došlo k odklonu od tradičního náboženství, protože když lidé zjistili, že pocházejí z opic a že můžou cestovat vlakem a telefonovat a potápět se v ponorce, začali se od náboženství odklánět a chodili čím dál míň do kostela a říkali, že žádný pánbůh neexistuje a náboženství že udržuje lid v nevědomosti a temnotách a oni že jsou pro pozitivismus. Pozitivismus byla filozofická doktrína, která hlásala, že lidská soudnost a chápání jevů jsou výslednicemi přírodních a sociálních věd a že za pravdu lze přijmout jen to, co je vědecky ověřitelné, a metafyzika že je konina.
Trochu jako kdyby profesor dějepisu vystoupil na stupínek, ale místo obvyklé přednášky z dějin západní civilizace přednesl pseudovědecké, napůl šílené, a přesto jaksi panovačné kázání, monotónním a současně fascinujícím hlasem s podtóny despektu i bezmoci. V jednom nedávném rozhovoru Ouředník napověděl, že by to mohlo mluvit samo století.
První věty knihy nám v kostce podají témata a techniku díla. Nejprve skladba: Ouředníkovy oblíbené spojky jsou a a ale. Spojují, avšak neorganizují. Ouředník klade své statistiky, epizody a výklady jedny za druhé jako jsou za sebe nakladeny mrtvoly vojáků, „chodidla k temenům hlav“: není tu žádná podkladová struktura ani hiearchie; nenajdeme zde žádné i když, zatímco, pokud, ledaže. Chronologie nepomáhá: hned v úvodních větách dochází k nenadálému posunu od druhé světové války k první a následně ke stalinským čistkám. Jsou tady protože, ale místo aby strukturovaly a vysvětlovaly, zvýrazňují pouze vypravěčovu předstíranou naivitu.
Pak začali lidé srovnávat jazyky a přemýšlet, kdo má nejvyspělejší jazyk a kdo je nejdál v civilizačním procesu. Většinou se soudilo, že Francouzi, protože ve Francii se děly různé zajímavé věci a Francouzi uměli konverzovat a říkali konjunktivy a předminulé kondicionály a usmívali se svůdně na ženy a ženy tančily kankán a malíři vymýšleli imprese.
Skoro jako by dvacáté století bylo jedním velkým řečnickým cvičením („napište projev bez použití podřadicích spojek“) pohlceným vlastní bezduchou syntaxí, na hranici morálního idiotství – neschopným odlišit vysoké od nízkého, důležité od pošetilého, hrůzné od směšného.
Avšak není-li zde hierarchizace, je tu určitá organizace, nebo přinejmenším jistý počet obsesí, neodbytností, které se táhnou textem jako červená nit. Jednou z nich je interpretace dějin statistikami. Čísla obrážejí vládu vědy (Tlustá Berta střílí 128 km daleko, řízená střela V2 dosahuje rychlosti 5 800 km v hodině) i pseudospirituality (věk Vodnáře potrvá 2 160 let, 144 000 Svědků Jehovových bude z nebe řídit události na Zemi). Počet deportovaných a zavražděných pak nevyjadřuje možnost spočítat oběti, nýbrž nemožnost pochopit genocidu. A čísla provázejí i rozdělení lidí do vyšších a nižších kategorií:
A [eugenikové] vypracovávali statistiky a říkali, že [...] třiaosmdesátiletá alkoholička bude mít celkem 894 potomků, z nichž 67 bude kriminálních recidivistů, 7 vrahů, 181 prostitutek, 142 žebráků a 40 bláznů, celkem 437 asociálních živlů. A vypočítali, že těch 437 asociálních živlů bude stát společnost tolik, jako výstavba 140 činžovních domů.
„Asociální živlové“: vedle čísel se Europeana zaměřují i na ideologický žargon, na sebeospravedlňující fráze, jimiž politická moc zastírá své barbarství:
A v roce 1934 vymysleli [komunisté] rezervaci pro Židy a vyzvali všechny sovětské Židy, aby se tam nastěhovali. Rezervace ležela na hranicích s Čínou v kraji Chabarovka a v zimě tam klesala teplota na –40°, a komunisté říkali, že to není rezervace, ale autonomní oblast, kde můžou být Židé mezi svými.
Vyprázdněné dobové fráze jsou zdůrazněny – jako když sbor choristek po stranách jeviště opakuje slova z libreta – i v margináliích připojených k textu: „Diktatura proletariátu“, „Buržoazní hniloba“, „Mezilidské vztahy“, „Na světě zavládne mír“. Ideologický jazyk je Ouředníkovým terčem i v jeho dřívějších pracích, avšak v Europeanách je méně víry v odolnost lidového jazyka – „dřevní jazyk“ komunistů neúprosně proniká i do každodenní řeči:
Zpočátku se tím jazykem mluvilo hlavně o práci a o politických rozhodnutích státu, ale postupně se jím lidé naučili mluvit o všem, o počasí, o dovolené, o televizních pořadech nebo o tom, že manželka se dala na pití a nechce chodit na schůzky rodičovského sdružení.
Čteme-li Europeana pozorně, uvědomíme si, že je to méně kniha o dějinách než kniha o tom, jak se o dějinách mluví. Je zde nesporně méně dějinných faktů než názorů, zpráv, hypotéz, interpretací: „A Němci říkali, že Francouzi jedí žáby a Rusové malé děti, a Francouzi říkali, že Němci jedí malé děti a dršťky...“; „a britské ženy na plakátech říkaly WOMEN OF BRITAIN SAY – GO!“; a fašisté říkali a komunisté říkali a scientologové říkali a katolíci říkali a Židé říkali a antropologové říkali a psychoanalysté říkali a historikové říkali a lidé říkali... Tento nepřetržitý proud záznamů zdůrazňuje rétorickou povahu našich konstrukcí o dějinách a paměti – a především nám připomínají, kolikrát jsme se zmýlili, kolik omylů jsme opravdově a vážně šířili, o kolika šílenostech jsme sami sebe přesvědčili, že jsou rozumné a nutné.
Na pozadí tohoto sboru klamných či oklamaných hlasů vyvstává několik mikropříběhů, které „neříkají“, nýbrž představují výmluvný komentář „mimo jazyk“ k okolním chaotickým událostem: mladá Židovka vyhrávající na housle árie z Veselé vdovy na nástupišti koncentračního tábora ve Struthofu, vězeň s oholenou hlavou, který se právě vrátil z koncentračního tábora a tančí s ženou, ostříhanou za trest, že spala s Němci (a „hlavy měli opřené o sebe“) nebo voják z první světové války, který zabředl do bažin, a jenž ze všeho nejvíc připomíná onoho přítele rostoucího na poli. Avšak s jedním rozdílem:
Jeden belgický voják zabředl u Courtai do bažin až po kolena a čtyři jeho kamarádi ho nemohli vytáhnout a všichni koně už byli mrtví. A když po dvou dnech ustupovali po té samé cestě, voják byl pořád naživu, ale koukala mu ven už jenom hlava a už nekřičel.
„Lidské slovo je nejkrásnější dar“, ano. Tyto mikropříběhy stojící stranou proudu ošidné mluvy jsou patrně nejsilnějšími okamžiky v knize, trochu „jako mušle na mořském břehu, když nastane odliv moře a paměti“. Vypravěčova nelítostná ironie vědomě zakolísá, byť jen na okamžik.
Na Europeanách je pozoruhodná především kombinace lehké ironie, kterou autor prokládá své stylistické cvičení, s úsilím dostat se pod kůži rétorice, přiblížit se co nejtěsněji k tomu, o čem lze vypovídat, ale co zůstane nevysloveno. Ouředník, lexikograf a rétor, obnažuje možnosti jazyka (v dobrém i ve zlém) zkoumáním jeho nejodlehlejších oblastí.
Když se literární časopis Host ptal českých spisovatelů, zda a jak se od roku 1989 změnila funkce literatury, Ouředník zpodobil literaturu jako autonomní prostor, jakousi hru pro ty, kdo se o ni zajímají – snad jako šachy, anebo, abychom citovali jeho vlastní analogie: „Literatura, zednářství a filatelie mají přinejmenším jedno společné: umožňují zasvěcencům komunikovat v předem stanoveném systému odkazů a nevyřčeností. Což je velice příjemné a libé, ale o ničem dalším to nevypovídá.“ (Host, 6, 2003.)
Snad je to pravda, ale nevypovídá to o Ouředníkově schopnosti obohacovat naše referenční pole a náš cit pro nevýslovné.