O autorovi

Publié le pátek  17. února 2012
Mis à jour le neděle  31. ledna 2016

Patrik Ouředník se narodil v roce 1957 v Praze v rodině lékaře a středoškolské profesorky francouzštiny. V 70. letech se podílel na činnosti Jazzové sekce, v roce 1979 podepsal petici VONSu za propuštění politických vězňů v Československu, čímž se mu uzavřel přístup k vysokoškolskému studiu. Vystřídal řadu různých zaměstnání, mj. jako knihkupecký příručí, archivář, skladník, sanitář, listonoš, domácí dělník. Současně se aktivně věnoval šachu. V roce 1984 emigroval do Francie, kde zprvu pracoval jako šachový konzultant, později jako knihovník. Večerně vystudoval dějiny idejí a dějiny náboženského myšlení. V letech 1986–1998 byl redaktorem a vedoucím literární rubriky ve čtvrtletníku L’Autre Europe (nakl. L’Âge d’homme, Paříž). V roce 1992 podnítil založení Svobodné univerzity v Nouallaguetu, kde také v letech 1995–2010 přednášel.

Publikuje od druhé poloviny 70. let; jako překladatel debutoval v samizdatovém sborníku Boris Vian: Kroniky, texty, povídky (1978), který sám uspořádal, a oficiálně r. 1984 ve Světové literatuře texty Jacquese Brela. Vlastní tvorbu začal uveřejňovat až po odchodu do Francie. Česky publikoval literární a společensko-kulturní články ve Svědectví, francouzsky přispíval do řady periodik, především do L’Autre Europe, kde také uspořádal soubor studií o vztahu spisovatele k moci „L’Écrivain et le pouvoir“, 1988). V roce 1991 připravil pro revui Plein Chant (Bassac) první francouzský sborník studií o Vladimíru Holanovi. Je lektorem a spoluautorem Slovníku autorů a Slovníku literárních děl v nakladatelství Robert Laffont (1994) a autorem hesla „Kultura v Československu“ v Encyclopaedia Universalis (1992). Po roce 1989 publikuje rovněž v českém tisku (Souvislosti, Prostor, Aluze, Kritická příloha aj.). V letech 2003 – 2007 vedl v nakladatelství Paseka ediční řadu Smil: jazykem o jazyce.

Ouředník upoutal už svými vynalézavými překlady jazykově a stylisticky náročných děl moderních francouzských autorů, Borise Viana, Samuela Becketta, Raymonda Queneaua, Alfreda Jarryho, Clauda Simona a dalších. Překládá rovněž českou literaturu do francouzštiny: Vladimíra Holana, Jana Skácela, Ivana Wernische, Bohumila Hrabala, Jana Zábranu aj. Do širšího kulturního povědomí vstoupil na přelomu 80. a 90. let dvěma díly slovníkového charakteru. Ve Šmírbuchu jazyka českého (Paříž 1988, Praha 1992; rozšířené vyd. 2005) dosud nejšířeji a nejsoustavněji představil tzv. nekonvenční slovní zásobu, tedy hovorovou, argotickou a slangovou polohu češtiny, vytvářející barvitý a invenční protipól spisovného jazyka. Slovník Aniž jest co nového pod sluncem (1994) pak shromažďuje úsloví a rčení biblického a parabiblického původu v současné i starší slovní zásobě, často pozastřené ve svém výchozím i proměňujícím se významu. Oba Ouředníkovy slovníky mají přitom k sobě blízko jak atypickým způsobem výkladu, tak přesahem z jazykové sféry do sociologie a antropologie. O češtině na pozadí obecnějších problémů božského, ideálního a matečného jazyka Ouředník uvažuje v eseji Hledání ztraceného jazyka (1997).

Důrazem na kompoziční a jazykovou stránku literárního projevu se vyznačuje také Ouředníkova vlastní umělecká tvorba. Vedle tří básnických sbírek (Anebo, 1992, Neřkuli, 1996, Dům bosého, 2004) a jazykově hravé pohádky (O princi Čekankovi, jak putoval za princeznou..., 1995) jde o litanicky formulované vzpomínky s fiktivními prvky Rok čtyřiadvacet (1995). Ač sevřeny rámcem čtyřiadvaceti let (až po rok 1989), nad historickými fakty v nich převažuje evokace dobového ideologického jazyka, jazyka oficiálních frází a hesel, ale také jeho perzifláž tak, jak ji reprezentovala hovorová řeč metafor, úsloví a vtipů.

Metodou asambláže historických faktů, společenských diskursů a fiktivních epizod Ouředník vytvořil v „románu bez vypravěče“ alternativní dějiny 20. století v textu Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku, odhalující křehkost metod konstrukce dějin a způsobů, jak je vytvářena historická paměť společnosti.

S ideologickými stereotypy a konvencemi se Ouředník vyrovnává i v knize Příhodná chvíle, 1855 (2006), jejímž tématem je zakládání osad na americkém kontinentu Evropany, toužícími po vytvoření svobodných, na evropském kontextu nezávislých společenstvích.

Do Čech se vrací v „metafyzickém thrilleru“ Ad acta (2006), zdánlivé detektivce s hlavními postavami důchodců, ve skutečnosti však především sarkastické výpovědi o české postkomunistické společnosti.

V eseji o literárních utopiích napříč západními dějinymi Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem (2010) mapuje Ouředník dějiny myšlení o společnosti od Homéra až po sociální utopie 19. století a dystopie současnosti.

Jeho zatím posledním česky psaným dílem je divadelní hra Dnes a pozítří (2012) s podtitulkem „Rozhovory pěti přeživších“: pět postav se nahodile setkává v opuštěném domě, když před pár dny došlo ke konci světa: „lidé zmizeli“ a „svět se vypařil“.

Francouzsky publikoval v roce 2014 Dějiny Francie. Naší drahé zesnulé (Histoire de France. À notre chère disparue).

Téhož roku vyšel v Česku výbor z textů a korespondenčních rozhovorů, vznikajících v letech 1994-2012, pod názvem Svobodný prostor jazyka.

(Kompletní bibliografie zde.)

Ouředníkovy prózy dosáhly velkého zahraničního ohlasu; platí to zejména o Europeanách, která byla publikována ve třiceti jazycích (údaj 2015) a stala se tak nejpřekládanější českou knihou po roce 1989.

Zdroj:

Slovník české literatury po roce 1945

Portál české literatury


WIKIPEDIA:

Български

Česky

Deutsch

English

Español

Esperanto

Français

עברית

Italiano

日本語

Magyar

Nederlands

Polski

Română

Русский

Slovenčina

Українська