Literární noviny (Petr Bílek)

Publié le středa  26. prosince 2018


Kniha měsíce: Konec světa se prý nekonal

Petr Bílek

Litrerární noviny, 22. 12. 2018


„Spisovatel, který chtěl na prahu jednadvacátého století vnutit lidem plody své hudlařiny, byl nucen seštrikovat umělou, podvodnou a pravděpodobnou realitu beze vší transcendence.“

Vemte tohle vážně a jste v háji. Nesmíte zapomínat, že text byl napsán francouzsky (za autorovy spolupráce jej do češtiny přeložila Olga Špilarová) a že tedy konotuje jinou literární rovinu, než na jakou obvykle brnká český autor. „Ve Francii sloužila kultura jako symbolická měna ve společenských vztazích: hodnota individua byla dána jeho způsobilostí simulovat kulturní bytost. Po nějaký čas byl tento koncept sdílen víceméně celým západním, ba celým světem. ale pozvolna se Francie ocitla sama, poslední pýcha zašlého světa, poslední křeč staromilských nechápavců, poslední cár zchátralé iluze, zabředlé v samolibé negramotnosti okolního světa.“

Říkáte si, že na román je tohle málo poetické, málo psychologické, málo dojemné a tím méně krásné? Máte pravdu. Ouředníkův způsob skeptické intelektuální hry vyžaduje na druhé straně šachovnice trénovaného duelanta sledujícího soupeřovy tahy s předvídavým pobavením znalce. Ten se nenechá zmást klamným zahájením, ani nečekanou obětí figury.

Žádné téma, jež nabízí současná kavárna, není opomenuto. Téma konce světa v reflexi nakladatelských strategií, zmatení jazyků a překladatelství, Hitler jako celebrita, klimatické změny, stupidita reklamy, katastrofy dvacátého století, západní pojetí demokracie, nejblbější americký prezident, vepřové a islám, životní cykly civilizací, mučedníci, sebevraždy, paradoxy paměti.

Jako žánrový multiinstrumentalista (básně, lingvistika, eseje, romány, divadelní hra, překlady) je Ouředník ukázkovým exemplářem postmoderního intelektuála zápasícího se zoufalou a vtíravou banalitou a bezduchostí dnešního života, společnosti a lidí tím posledním, co mu zbývá – jazykem. Při pohledu na to, jak mrzáckým nástrojem se jazyk může stát vlivem naivity, hlouposti, tuposti nebo krutosti, se však jeho zoufalství nezmenšuje, a aby v něm neutonul, nasedá do záchranného člunu ironie. Nejde však o božskou konstruktivní ironii demiurga, spíš sledujeme při práci poněkud zlomyslného, a tím pádem i trochu bezmocného kritického poštívače skvěle ovládajícího mefistofelskou úskočnost. Proto ho nepřistihnete při činu. Pozitivní axiomy nemá rád, dává přednost tomu sledovat, jak se z lapidárních pravd stávají ohmatané a uslintané floskule bez obsahu, ve kterých jazyk uskakuje nepříjemné realitě a skutečnost usvědčuje jazyk ze lži.

Ouředníkovo eskamotérství s dějinami slouží i v případě této knihy k opakovanému zdůrazňování rmutné skutečnosti, že jsme neodvolatelně uvězněni ve své době a podléháme stejně krátkozrakým soudům, za jaké máme sklon zesměšňovat nebo obviňovat a odsuzovat své předky. Pyšně si nehodláme připustit, že v dešti technologických a medicínských vynalézavostí nakonec promokneme na stejnou kůži, jakou mělo pokolení biblické. „Od počátku dějin byli věštci a proroci napadáni těmi, které se pokoušeli varovat.“


Navigation

Articles de la rubrique