Rok čtyřiadvacet

Publié le pondělí  27. února 2012
Mis à jour le sobota  17. prosince 2016

Rok čtyřiadvacet

Volvox Globator, 1995; Paseka, 2002


Vzpomínám si, jak jsem dvaadvacátého nebo třiadvacátého srpna 68 stál frontu u pekárny na Strossmayerově náměstí s tím, že mě po dvou hodinách vystřídá sestra. Vzpomínám si, že nepřišla, že jsem z fronty odešel a že jsem dostal doma vynadáno.

Vzpomínám si, že jsem z fronty odešel hlavně proto, abych si stačil před obědem přečíst nějaké nápisy na zdech. Vzpomínám si na nápisy: Pryč s okupanty, Dubčeku, nedej se,Se Sovětským svazem na věčné časy, ale ani o hodinu déle a Peníze nemáme, holky nedáme. Vzpomínám si také na nápis Slon ježka nespolkne, kterému jsem dobře nerozuměl, a na jiný, který se mi obzvlášť líbil, Kupte si hřeben, přišla všivá doba.

Vzpomínám si, že „být slušný člověk“ znamenalo na počátku sedmdesátých let nebýt ve straně. Vzpomínám si, že to postupně přestalo platit a „slušný člověk“ mohl být později i nějaký sympatický straník, který byl ve straně „na oko“.

Vzpomínám si, že jedna z mých sester vstoupila někdy v 70. letech do SSM.

Vzpomínám si, že jsme se kvůli tomu pohádali a že mi vysvětlovala, že někdo musí být „uvnitř“, aby ideologický aparát rozleptal.

Vzpomínám si, jak hluboce jsem pohrdal lidmi, kteří na různá výročí vyvěšovali v oknech vlaječky. Vzpomínám si, že jich bylo rok od roku více.

Vzpomínám si na nápis v tramvajích: Cestující jsou povinni se za jízdy držet. Vzpomínám si, že jsem ho citoval pokaždé, když jsem chtěl napoprvé obejmout holku.

Vzpomínám si, že v metru byli cestující povinni přidržovat se pohyblivých madel.

Vzpomínám si na básně Pavla Kohouta, které jsem se někdy v sedmnácti učil nazpaměť a dával k lepšímu ve společnosti.

Vzpomínám si na báseň o traktorech: To vám bylo pozdvižení, / to vám bylo smíchu, klení, / to vám bylo hovorů, / když k nám přijel o žních loni / na výpomoc místo koní / párek nových Zetorů. / Traktory, traktory, / rozbít přijely jste / zastaralé názory, / zastaralý systém.

Vzpomínám si, že starší lidé vyslovovali SSSR „eseseser“, zatímco pozdější generace říkaly „s-s-s-r“.

Vzpomínám si na socialistickou morálku, socialistické smýšlení, socialistickou velkovýrobu, široké masy pracujících, vítězné masy pracujících, socialismus s lidskou tváří, zářnou budoucnost, jásavou budoucnost, budoucnost, která leží jen a jen v našich rukách, zítřek, který je na dosah, náš světonázor, nezdolnou vůli pracujících, pracující inteligenci, pracující masy, deklasované živly, antisocialistické živly, věčné reptaly, zahořklé revanšisty, pravicové oportunisty, kterým pšenka nepokvete, zavilé nepřátele našeho socialistického zřízení, choré výhonky socialismu, část mládeže.

Vzpomínám si na historku, podle které vyhodili z nějakých novin korektora, který přehlédl v rozhlasovém programu chybu: místo „pořad o V. I. Leninovi“ se tak v rubrice objevilo „pořád o V. I. Leninovi“.

Vzpomínám si na historku, podle které měl ředitel pankrácké věznice průser, protože nechal nad bránu instalovat nápis „Vítejte!“ u příležitosti nějaké oficiální návštěvy ze SSSR.

Vzpomínám si, že pracovníci kopřivnické Tatry se zavázali vyrobit deset podvozků navíc na oslavu kosmického letu Vladimíra Remka.

Vzpomínám si, že let Vladimíra Remka byl nejkrásnějším darem našim ženám k MDŽ.

Vzpomínám si, jak se v roce 75 pálily na Kampě Hrabalovy knihy.

Vzpomínám si, jak si lidé srovnávali Hrabalovy oficiálně vydané knihy se samizdaty a jak se přeli, kde jde o „stylistický zásah“ a kde jde o „autocenzuru“.

Vzpomínám si, že Karel Kryl v nějakém interview řekl: „Dokud nesmí publikovat Vaculík, je Hrabal děvka.“ Vzpomínám si, jak mi pak někdo říkal, že se mu to kecá.

Vzpomínám si, že v Rudém právu vyšla jednou úvaha o emigrantech, kteří prchají sami před sebou, ale to právě není možné.

Vzpomínám si, že v roce 1989 bylo v Československu přes půl druhého miliónu členů KSČ.


© Patrik Ouředník


Stáhnout kompletní text:

Rok čtyřiadvacet