Dějiny bez konce
Éric Chevillard

„L’histoire sans fin“, Le Monde, 5. 1. 2017. Přeložila Olga Špilarová.

Téma konce dějin vzbuzuje v milovnících literatury truchlivou představu konce románu. Nejenže se vše odehrálo, vše bylo také napsáno. Jen blázen se dnes bude považovat za Napoleona nebo Juliána Sorela. Obracíme stránky čím dál mechaničtěji, čím dál malátněji. Těch pár událostí, které se ještě dějí, jsou jen mdlé repliky, čím dál bezvýznamnější, čím dál jednotvárnější – podobně jako romány na pultech knihkupectví. Přičteme-li k tomu úbytek našich vášní a skutečnost, že Tomy, pes mé sousedky, je v posledním tažení, a ona sama že na tom není nejlépe, na smíření se životem už nám zbývají jen příští prezidentské volby.

Co by se však s námi stalo, kdyby se vše hloupě nezastavilo, kdyby věci probíhaly, jak jim bylo dáno probíhat, to jest za předpokladu, že konec světa se (přece jen) nekonal?

Konec světa se prý nekonal je titul nového románu českofrancouzského spisovatele Patrika Ouředníka. Už jeho první do francouzštiny přeložená a nadále velmi úspěšná kniha Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku nabízela ironickou bilanci lidského pinožení v dějinách. V Konci světa se k tématu vrací se stejným mistrovstvím a stejně vyvinutým smyslem pro literární účinek. Vidíme ho trpělivě ořezávat své šípy, napínat luk – a náhle šíp vyletí a zabodne se do středu terče. Jarry, Beckett, Michaux a Queneau, čtyři autoři, které přeložil do češtiny, vymezují jeho vlastní teritorium. Na mysl nám občas vytane i jeho krajan Milan Kundera, konkrétně Kniha smíchu a zapomnění.

V úvodních větách románu k nám hlavní postava jménem Gaspard Boisvert sedí zády, zatímco ten, který nám ji svým způsobem představí, jistý Jean-Pierre Durance, vzápětí z příběhu zmizí. „Není třeba pamatovat si jeho jméno,“ poznamenává k tomu Ouředník.

Je-li román metonymií světa, nelze zpochybnit jedno a nezpochybnit přitom druhé. Patrik Ouředník je z těch spisovatelů, kteří se nesnaží předstírat víru ve fikci, na níž pracují. Neváhá vkročit do příběhu, hovořit ke svému čtenáři. Vysmívá se románovým stereotypům, ale také – máme co dělat s druhou generací postmodernistů – čím dál otřepanějším vtípkům na úkor románových stereotypů.

Román, psaný v minulém čase, se odehrává v blízké budoucnosti a vychází z předpokladu, že se konec světa (prý) nekonal. Předpoklad je to velmi nepravděpodobný, varuje nás autor, ale naše doba se posledním lidem na Zemi stala natolik odlehlou, že si žádá bližšího výkladu. Následuje lekce z dějepisu a popis našich podivných mravů a neméně podivných hodnot a postojů. Výkladu se ujímá vypravěč, takto alter ego autora, který se rovněž jmenuje Ouředník, ale je o dva roky mladší, přítel a kolega překladatele Gasparda Boisverta.

Epizody z nedávných i současných dějin, které čtenář samozřejmě zná, vykládá autor, jako by šlo o věci neznámé, což neobyčejně ostře zviditelňuje absurditu a svéhlavé šílenství doby; v těchto pasážích získává text rozměr filozofického románu.

Gaspard má pár důvodů se domnívat, že je vnuk Adolfa Hitlera. Pátrání, do kterého se pouští, aby nalezl definitivní odpověď – opravdu definitivní, doufá –, tvoří vrtkavou dějovou linku s náznakem napětí. Za nevlídnou domněnku o svém původu vděčí Gaspard svému otci. „Říkám ti to, abys nebyl překvapený, kdyby tě začaly napadat divné věci. Dědičnost existuje, ať už se tomu říká jakkoli.“ Přízrak nacismu je pořád živý. Ostatně kdyby mu nevlastní otec nezměnil jméno, Hitler by se jmenoval Schicklgruber, to jest „Ten-kdo-kope-rigol-aby-odvedl-močůvku“. „S podobným jménem by to Adolf dotáhl nanejvýš na celního inspektora a nejobludnější válka v dějinách by nikdy neproběhla.“

„Pokud ovšem!“ pokračuje Ouředník, protože v Konci světa se hypotézy množí a rozvíjejí donekonečna. Nejenže dějiny neskončily, ale pořád ještě hledají smysl.

Shodou nahodilých okolností, které vytvářejí lidský osud, se Gaspard stane „poradcem nejhloupějšího amerického prezidenta všech dob“ (bylo by nesnadné ho jmenovat, boj o tento titul je nelítostný). Hovoří spolu o věcech náboženství, a když se prezident poškrábe na nose, účinek reálna je okamžitě zdůrazněn – přičemž jde ve skutečnosti o důkaz, že se nacházíme ve fikci: „Jsou každodenní gesta, která je žádoucí umístit do románu. Zlidšťuje to postavu a tím nepřímo i autora.“ Je vůbec možné nenacházet se v románu? Není snad všechno jen záležitost slov? Patrik Ouředník hledá pravdu doby v sémantických posunech politicky korektního jazyka, který dnes nutí vtipálky upřesňovat, že jejich vtipy jsou jen vtipy: „Povinná replika zněla ‚To byl vtip‘.“

Ouředníkova kniha je všechno, jen ne vtip. Fraška, groteska, satira? Samozřejmě. Ale ne tak docela. Protože autor nežertuje.