Fobím, fobíš, fobíme
Jakub Šofar
Dobrá adresa 6, 2011

V dvojčísle Respektu 16–17/2011 píše překladatel a prozaik Patrik Ouředník: Fobím, fobíš, fobíme aneb několik poznámek ke slovu „islamofobie“. Autor předběhl všechny české komentátory a politology a esejisty o dvě kola. Možná proto, že u nás nežije. Nebo právě proto, že u nás nežije.

Vybírám: „Fanatismus není výsadou muslimů. Potenciálně vražedná vášeň v prosazování pravdy – pravdy jediné a všepřekrývající, neboť Bohem zjevené – je sdílena fanatiky všech vyznání. Ale shodou okolností žijeme v Evropě jednadvacátého století, ve světě, v němž věřící dávají císařovi, co je císařovo. V civilizačním prostoru, ideově a filozoficky spočívajícím na dvou konstitutivních textech: máme na mysli Nový zákon a Deklaraci lidských práv. Snahy včlenit do této filiace občanský a politický kodex ideově poplatný Koránu budou i nadále nevyhnutelně zdrojem konfliktů – přinejmenším do té doby, než si islám prodělá své osvícenství. Do té doby zůstanou prvními oběťmi islámu a islamismu liberální muslimové, jinověrci, agnostikové a ateisté v islámských zemích. Do té doby zůstanou prvními oběťmi islámu a islamismu ženy v samozvaných islámských republikách, to jest tam, kde je Korán explicitně považován za nejvyšší zákonodárný zdroj. Do té doby si osobuji právo považovat Korán za společensky škodlivý text.“

Text na čtyři tiskové strany by měl být předmětem diskuse ve všech českých médiích. Jako začátek snahy si o tom aspoň promluvit. Zatím však ticho a klídek jako vždycky v téhle zemi pod maliníkem. Jen Ouředník dal hlavu na špalek. Brousky na sekeru se už určitě kroutí a vzpouzí...