Dopis redakci Tvaru v reakci na recenzi Lukáše Senfta

Publié le pátek  9. března 2018
Mis à jour le sobota  7. dubna 2018

Paříž, 10. března 2018

Vážená redakce,

v posledním čísle Vašeho periodika vyšel text Lukáše Senfta o mé knize Antialkorán. Nejasný svět T.H. Nemíním se zdržovat polemikou nad poznámkami typu „Ouředník pábí o propastné hlubině mezi arabským světem a evropskou civilizací“, nad podivnou domněnkou, že islámskou kulturu považuji za „primitivní“ (v knize říkám pravý opak) nebo nad absurdní paralelou mezi Antialkoránem a Europeanami. Text Lukáše Senfta je veden v lyricko-svazáckém duchu a v logice, kterou já nesdílím: je nevhodné vyslovovat úvahy, které by mohly být zneužity politickými či ideologickými protivníky – v daném případě „národovci, křesťanskými fundamentalisty a pravicovými populisty“. (Před nějakými 80 lety bylo v téže logice nevhodné kritizovat Sovětský svaz.) Konečně fakt, že Senftův výpad je koncipován ad hominem, pouze ilustruje mechanismus starý jako svět, či přinejmenším moderní svět: rozpínavost ega si žádá obětí z předchozích generací, a čím je to oběť nečekanější, tím radostněji ego bobtná.

Musím se však ohradit proti následující pasáži: „Ouředník si totiž v esejích vymýšlí a překrucuje fakta. Když například zpochybňuje Halíkovo /.../ tvrzení /.../, využívá Ouředník studii Institutu Montaigne. Z ní prý vyplývá, že třiapadesát procent muslimského obyvatelstva ve Francii se vnímá buď ‚mimo (25 %)‘ nebo ‚v opozici (28 %)‘ k francouzské kultuře, nebo také to, že osmadvacet procent muslimského obyvatelstva pokládá právo šaría za morálně nadřazené zákonům Francouzské republiky. /.../ Zmíněný Institut Montaigne sice vydal analýzu ‚A French Islam is Possible‘ zaměřenou na ideové hodnoty muslimského obyvatelstva, ta ale vyznívá dosti odlišným způsobem.“

Nevím, co Lukáš Senft nazývá „odlišným vyzněním“; posílám tudíž přes WeTransfer zmíněnou studii v jejím původním francouzském znění. „Z ní prý vyplývá...“ Prý vyplývající procenta figurují na straně 22, kde autoři dělí muslimskou populaci do tří skupin: 46% tvoří jedinci „integrovaní“ či „v závěru integračního procesu“ do francouzské společnosti; druhá kategorie (25%) zahrnuje „velmi zbožné“ muslimy, kteří si žijí po svém, ale nestaví se proti zákonům republiky, třetí (28%) „sdružuje muslimy, jejichž hodnotový systém je v jasné opozici k hodnotám republiky.“ Odtud tedy pochází mé odlišení mezi „mimo“ francouzskou kulturu a „v opozici“ k francouzské kultuře. Ostatní statistické údaje, které cituji v Antialkoránu, najde i nepozorný čtenář ve studii o něco dál.

A nyní o tom, jak Lukáš Senft uvádí na pravou míru překroucená fakta. „Například dvě třetiny muslimů věří, že sekulární stát umožňuje svobodu náboženského vyznání,“ stojí podle Lukáše Senfta ve zmíněné studii.

Leč ouha, o dvou třetinách muslimů, kteří věří atd. není nikde ve studii řeč. Obrat „souhlasit s myšlenkou, že laicismus umožňuje svobodně praktikovat své vyznání“ tu padne jednou (str. 21) – a týká se 18% muslimů (respektive, budeme-li zcela přesní, „velké většiny“ ze skupiny sdružující oněch 18%). Trvá-li Lukáš Senft na svých dvou třetinách, ať upřesní stránku, kde se toto tvrzení nachází; pokud toho není s to, ať se omluví čtenářům Tvaru a zpytuje své publicistické svědomí.

Při dobré vůli bychom k oněm 18% muslimů „příznivě nakloněným laicismu“ mohli připojit dalších 28% respondentů, kteří přinejmenším „souhlasí s myšlenkou, že zákon republiky stojí nad zákonem náboženství“, a dospět tak ke 46%, tedy k číslu, které odpovídá výše zmíněné kategorii integrovaných či téměř integrovaných. Dalších 12% laicismus toliko „lépe akceptuje“ („une plus grande acceptation de la laïcité“), 33,5% myšlenku, že laicismus umožňuje svobodu náboženského vyznání, odmítá. 7,5% respondentů se k otázce, zdá se, jasně nevyjádřilo – každopádně však patří k těm, kteří „zhodnocují nošení nikábu“. To vše na stranách 21-22.

Cítím se tedy oprávněn napsat: Lukáš Senft uvádí lživé informace, kterými znevažuje autorovu práci – a pokud studii Institutu Montaigne četl, jak ve svém textu naznačuje (obezřetně to neříká explicitně), činí tak vědomě, patrně s pocitem, že poslední slovo náleží recenzentům a autorům nezbývá než trpně snášet jejich nactiutrhačné výroky. Proto žádám, aby tento dopis byl publikován v plném rozsahu a ve stejných podmínkách (v časopise i volně přístupný na webových stránkách) v nejbližším čísle Tvaru.

S pozdravem
Patrik Ouředník


Studie Institutu Montaigne je k dispozici zde. Upozornění: tiskem vydaná studie (září 2016) obsahovala 134 stran, mezitím rozšířená verze na internetu jich obsahuje 188. Stranám 21-22 tu k dnešnímu dni odpovídají strany 26-28.


Navigation

Articles de la rubrique