Uni (Radim Kopáč)

Publié le neděle  5. listopadu 2017
Mis à jour le pondělí  29. ledna 2018

Antialkorán Patrika Ouředníka

Radim Kopáč

Uni, 1, 2018


Na každou novou knihu Patrika Ouředníka se musí aspoň trochu aktivní, průměrně zvídavý čtenář nutně těšit. [...] Proč? Protože je každá jeho kniha jiná. Protože nejsou dvě stejné. Protože autor vždycky překvapí: nejen tím, co říká, ale taky jak to říká. Jak suverénně surfuje napříč žánry, jak kultivuje a rozšiřuje každým textem, každou větou svůj jedinečný výraz – a třeba i obecně tím, jak oživuje tradici osvícenského racionalismu, víru, že precizní a neúhybné myšlení, oproštěné od klamavých ideologických nánosů, dělá svět snesitelnějším místem k životu.

Ouředník, kterého proslavila jeho fenomenální Europeana, aktuálně přeložená do více než třicítky jazyků, píše jako Evropan: věří v sílu individua, ale zároveň o té síle docela ochotně pochybuje. Je mu zatěžko vejít se do nějakého vzorce, schématu, systému, teorie. Je v praxi umanutě svůj, píše po svém, a jako správný hédonista barthesovského typu asi i pro sebe. Pro koho taky jiného? Jak taky jinak? Jenže zároveň naslouchá druhému – a diskutuje, polemizuje. Aby neustrnul, aby mohl nadále svobodně, otevřeně myslet. A tedy žít.

Jeho novinka Antialkorán, v jejímž jazykově hravém názvu se potkává možná až příliš potenciálních významů, je kompilátem čtyř textů na jedno téma. Dvou publikovaných, dvou nepublikovaných. Rozsah ani ne stovka stránek. Co by u jiného působilo jako šité poněkud horkou jehlou, uspěchané, rychle podléhající zkáze, funguje u Ouředníka na výbornou. Jeho práce, která má žánrově nejblíž právě k polemické eseji, tematizuje islám, jeho aktuální vzmach, jeho nároky na Evropu, jeho sebejistotu, ale i jeho klíčovou slabost, kterou mají ostatně všechna totalitní myšlení společnou: neschopnost sebereflexe, infantilní lpění na nedotknutelnosti a nezpochybnitelnosti „rodičovské“ autority – prostě tragickou nezralost.

Novinka má podtitul „Nejasný svět T. H.“. Za iniciálami se skrývá populární kněz Tomáš Halík, zřejmě největší intelektuální celebrita v Čechách po Havlově smrti. Halíkův text „Proč nejsem Charlie“, napsaný po vyvraždění redakce francouzského humoristického žurnálu Charlie Hebdo v lednu 2015 dvojicí džihádistů, přiměl Ouředníka k obsáhlé a nesouhlasné reakci. Halík ve svém textu píše, že islám je třeba tolerovat, vycházet mu vstříc, ne jej urážet karikaturou, zesměšňovat, naznačovat, že s ním a jeho vyznavači může být, nedejbože, něco v nepořádku. Ouředník si to rozhodně nemyslí. Na základě podstatně širší a hlubší znalosti kontextu usvědčuje Halíka z ideologického, schematického myšlení, které brutálně klame: islám není náboženství míru a lásky, ale beranidlo, které buší stále prudčeji na bránu demokratické Evropy. Ta každou ránu zatím raději omlouvá, na hozený kámen reaguje podaným chlebem – politickou korektností, čili autocenzurou. (Viz k tomu Houellebecqův předjímavý román Podvolení, česky 2015.) Pro Ouředníka je „pochybovačnost, kritika, persifláž, provokace“ ne snad možností, ale rovnou nutností. A samozřejmě nejen islámu, třeba i komunismu, před jehož podobně neomalenými nároky na kolektivizaci myšlení odešel v polovině osmdesátých let z Československa. Ostatně islám má taky svoji „estébé“; ta „soustřeďuje informace o porušování božího zákona“: o komkoli, kdekoli, kdykoli.

Islám, respektive jeho politická verze, islamismus, žije fikcí, realita je mu ukradená. Víra v boží slovo je pro jeho stoupence víc než víra v demokratické zásady, ve svobodu myšlení a svobodu projevu. Pábení dává na roveň historickému faktu: urážet našeho proroka ano, ale dělat si legraci z vašeho holokaustu nikoli? Člověk má nejdřív poslouchat boha a teprve pak se ohlížet na nějakou občanskou společnost: „Budeme tu žít trochu s vámi, ale hlavně po svém.“ Křesťanství svou zkoušku dospělosti zvládlo v osvícenství. Od té doby platí, že víra je věc soukromá a občanství věc veřejná. Islám na své osvícenství, říká Ouředník, zatím čeká. Aktuálně je vývojově v pozdním středověku nebo na úrovni dvouletého dítěte: má pocit vlastní výjimečnosti a raduje se z představy, že svět je tu pro něj. Evropa tomu rozmazlenému děcku zatím dává maximum volnosti, jeho výstřelky omlouvá; zakazuje si myšlení. Navzdory faktu, že v Koránu je na sedm set násilných pasáží, namířených proti jiné víře, proti bezvěrcům, proti ženám – prostě za boj proti všem, kdo jsou jiní.

Ne tak Patrik Ouředník: „Moc náboženství není překonána, právě naopak: v disidentské pozici jsou dnes ateismus a agnosticismus.“ – „Karikatury charlieovců nezrodily fanatického ateistu […]; náboženské koncepty zrodily statisíce podřezávačů jinověrců i nevěřících.“ – „… osvojuji [si] právo považovat Korán za společensky škodlivý text.“ – „… islamismus je ve svém bojechtivém antidemokratismu nejzřejmější formou fašismu tohoto počátku jednadvacátého století.“

Na každou novou knihu Patrika Ouředníka se musí aspoň trochu aktivní, průměrně zvídavý čtenář nutně těšit.