Patrik Ouředník: Antialkorán

Vyjádření poroty ceny Magnesia Litera

Je-li naše veřejná současnost častována označením „doba postfaktická“, není to přece důvod rezignovat na sílu a smysl kritického myšlení. Pokud to někdo vůbec ještě umí a neplete si racionální kritiku s názorovou „dojmologií“. Ouředník předvádí brilantní ukázku toho, že kritika opřená o výkladovou logiku odvozenou z faktů, jedna ze základních schopností i hodnot evropského liberálního (svobodného) myšlení, je životaschopnou a přesvědčivou metodou reakce na každý pokus vidět realitu více či méně zkresleně. Ouředníkova knížka obsahuje čtyři polemické texty, dva dříve vydané časopisecky, dva nové, jež spojuje téma islamismu. Nejrozsáhlejší autorův esej podnítil Tomáš Halík svým publicistickým výkladem džihádistického atentátu proti pařížským karikaturistům v roce 2015. Halíkovu tezi vysvětlující atentát jako důsledek nezodpovědného zesměšňování islámských náboženských autorit Ouředník doslova cupuje jako plod ideologické předpojatosti a faktografické ležérnosti, s nimiž politická korektnost žongluje pod šapitó multikulturálního evropského cirkusu. Jak je u Ouředníka obvyklé, používá pro argumentaci metodu sémantického rozboru pojmů, sociálních a kulturních kontextů, historických asociací. Je přitom precizní a stylisticky elegantní, vzdělanější čtenář polemik si přitom vybaví i nejlepší havlíčkovskou tradici satirické pichlavosti vůči názorovému protivníkovi. Ostatně i názvová výpůjčka „Antialkorán“ od Václava Budovce z Budova z přelomu 16. a 17. století je skrytá ironie dějinné křesťanské metamorfózy od dávných válek s Turkem k naivní a hlavně riskantní ohleduplnosti k náboženstvím, jejichž společnosti ještě neprošly osvícenskou etapou zavádějící pojem tolerance jako pravidlo a předpoklad smírného soužití i přežití rozdílných individualit a skupin vedle sebe. Ouředník si v knize všímá řady paradoxů současné západní civilizace, které skvěle ilustrují i karikatury Jiřího Slívy vsazené do textu.