Tvar (Pavel Kotrla)

Publié le pátek  27. dubna 2012


Kniha víc než jedlá

Pavel Kotrla

Tvar, 6, 1997


Přiznám se předem, k básnické sbírce Patrika Ouředníka Neřkuli (Mladá fronta 1996) jsem přistupoval s nedůvěrou, kterou ve mně vyvolávala skutečnost, že autor je znám především v kruzích jazykovědných svou slovníkově orientovanou publikací Šmírbuch jazyka českého a svým skvělým překladem knihy Raymonda Queneaua Stylistická cvičení. Obával jsem se, že se stanu svědkem pouhého ekvilibristického cvičení v podobných dovednostech. Naštěstí byly tyto mé úvahy neopodstatněné a sám sebe jsem musel usvědčit z omylu.

Padesátistránková sbírka nezastře autorovu stylistickou zručnost, avšak nestaví ji na obdiv, ale činí ji neoddělitelnou součástí Ouředníkova autorského výrazu. Čtenáři je poskytnuta možnost, aby se kochal výrazy, o kterých netuší, zda je autor vyhrabal kdesi na zapomenutém smetišti jazyka, či sám se stal jejich stvořitelem. V některých místech řeč Ouředníkova získává ráz až barokizující, v lecčems připomínající květomluvu našich národních obroditelů. V jiných je jazyk oproštěný, strohý, ohlodaný až na samotnou kostru bez příkras, třeba na jednoduchý popěvek. Sbírka tak po stránce jazykové nabízí několik různých podob a je vnitřně velmi rozmanitá.

Čtenář má možnost vybrat si z několika poloh i po stránce obsahové: od všedních až po poetizující. Střetá se s realitou s absurdnem. Svou neopominutelnou roli zde hraje autorův smysl pro černý humor, kterým je sbírka naplněna. Některá čísla připomenou Wernischovy příběhy z knihy Doupě latinářů a knih následujících. Dva závěrečné texty (A v Horažďovicích... ; A jiného z Radešova) zase svou poetikou připomenou nejspíše svérázné příběhy starých kramářských písní. První text rozehrává tragédii/frašku, která z pití piva povstala. Nad obyčej poučné čtení, kde ve čtyřech souvětích deset chlapů zahyne. Ani druhý text nemůže nepotěšit čtenáře se smyslem pro humor poněkud neobvyklejšího ražení. Není v české literatuře snad veselejšího a nenucenějšího zachycení pohlavního styku mezi umrlcem a jeho živou ženou, a to způsobem, kterým nemůže být nikdo pohoršen ani uražen na jemnocitu.

Avšak někde za tím vším smíchem se skrývá kyselý úsměšek, který zvolna prosakuje na povrch. Vinu na tomto nenese zkušenost dávná, jak by se podle stylizace jazyka mohlo zdát, ale ta současná, přítomná. Asi se na ni nedá, alespoň v Ouředníkově případě, dívat jinak, než přes sebespásné sklíčko (černého) humoru. Ten možná dokáže odhalit víc, než na první pohled stavěná deziluze z mezilidských vztahů a chování. Svědčí o tom i jeden z vrcholných textů sbírky různé ččl (ze zápisků lékaře), který je složen z výpisků z lékařského věstníku. Všechny tyto výpisky nebo spíše odkazy se vážou k smrti. Jedna podivnější smrt střídá druhou. Čím bizarnější – tím lepší. Podobně jako v tolik oblíbených televizních zprávách a černých kronikách v tisku. Jako by nás už nic jiného nedokázalo vzrušit a pobavit.

Nutno u Ouředníka ocenit skutečnost, že dokáže vtipkovat i na účet vlastní, jak je tomu na stranách 45-46, kde varuje čtenáře před požíváním výše zmíněné knihy. Ta je totiž otrávená až ke svým kořenům a kdokoli by ji pozřel může skončit jako postavy Ecova románu Jméno růže. To znamená, že zemře k smrti otráven. Ještě štěstí, že to je to poslední, co se případnému čtenáři této knihy může stát. Zcela jistě mu nehrozí otrava nudou. Tato kniha je totiž víc než jedlá a stravitelná, a to bez jakýchkoliv poruch trávicího aktu.


Navigation

Articles de la rubrique