Mistr subverze
Eric Chevillard
Recenze Erica Chevillarda Un maître en subversion vyšla v deníku Le Monde ze dne 13. ledna 2012. Přeložil Matěj Petrů. Česky Souvislosti, 1, 2012
Umění románu spočívá ve smyslu pro rovnováhu a návaznost, pro pauzy a akcelerace. Jde o to vytvořit kulisy, jaksi bezděčně uvést do příběhu postavy a pak už nezbývá než opřít se do vesel a kormidlovat svou bárku až do úspěšného přistání – anebo ztroskotání. Občas máme pocit, že spíše než o literaturu jde o naplnění účetnických teorií o má dáti – dal, o obezřetné spravování aktiv, o hospodaření prozíravého otce rodiny. [...]
Naštěstí se mezi námi vyskytují sabotéři. Ti nedbají na spisovatelský katechismus, bujaře porušují moudré předpisy a zpřevracují pravidla, jak se jim umane. To vše s radostí, někdy možná i zdravou zavilostí proti svazujícímu systému, který infiltroval literaturu a tím i nepřímo vše ostatní. Takovým mistrem subverze je pražský spisovatel Patrik Ouředník, žijící od roku 1984 ve Francii. Jeho nový román Ad acta nadchne příznivce podobného přístupu k literatuře. Ostatní uvede v úžas, v úzkost, v rozpaky, ve zmatek, snad i v beznaděj – a to vše za pouhých devět eur. Bylo by škoda podobné příležitosti nevyužít. [...]
Ad acta nám mohou připomenout skládačku, kterou čtenář trpělivě seskládá do konečného obrazu – to jest do obrazu jiné skládačky s jinými žetony nahromaděnými na dně zapomenuté plechovky. Mohou nám také vybavit šachovou partii, ostatně první kapitolu tvoří záznam královského gambitu, jak vysvětluje Jean Montenot ve svém zasvěceném doslovu. Ale figury na šachovnici se pohybují podle jiných pravidel, než jsme zvyklí, vyskakují z políček, tančí kolo a hrají nebe-peklo-ráj.
Ano, máte pravdu, i já kroužím okolo námětu jako kočka kolem horké kaše. Vězte ale, že o námětu zde nebude řeč. Tím spíš, že čtyřicet let stará vražda, kterou se zabývá inspektor Lebeda, je promlčená. Jsou tu ovšem jiné, naléhavější aféry: jedna mladá žena byla znásilněna, důchodci umírají za podivných okolností, ve hře je také dvojí žhářský pokus. Čtenář policejních příběhů radostně větří, přesvědčen, že všechny zločiny spolu souvisejí, že jim náš inspektor přijde na kloub, že nám po následcích ozřejmí i příčiny a prokáže nám tak, znovu a opět, že náš svět je solidně a smysluplně spravován, že vše má své místo a vše lze vysvětlit.
Bylo by to hezké. A nudné. Autorova intervence zhruba v polovině knížky upřesňuje jeho i naši pozici: „Čtenáři! Zdá se vám naše vyprávění roztěkané? Máte pocit, že se děj nehýbe z místa? Že se v knize, již držíte v rukou, venkoncem vzato nic zásadního neděje? Nezoufejte: buď je hlupák autor, nebo vy; šance jsou vyrovnané.“ Od tohoto okamžiku se čtenář, který není zas tak hloupý, nenechá zmást důmyslnými odbočkami, falešnými stopami vedoucími do nefalšovaných pastí, zrádnými lákadly, které úspěšně nahrazují trapné účinky reálna.
Hra s jazykovými stereotypy, praštěné dialogy a ostatní zvrhlosti ústí v komickou meditaci o jazyce, který je současně naším jediným prostředkem k uchopení reality, jediným způsobem, jak ji pojmenovat a tím se o ni podělit s jinými – a vlastním principem nedorozumění nebo manipulace. Pravda se neskrývá ani v mravoučných sentencích (Viktor Dyk, misantropický stařec a hlavní postava příběhu, má ve zvyku krášlit hovor falešnými ciatcemi z Evangelií), ani ve spisovnosti a maximální zdvořilosti; „nesnesitelně spisovná mluva“ mladého Lebedy ho ve skutečnosti vyčleňuje ze světa. [...]
Jazyk je možná onen v knize zmíněný cedník, který „teče“ – a „když ho dáš spravit, necedí!“.