Právo (Radim Kopáč)

Publié le středa  14. března 2012


Co prozrazuje a co skrývá nová próza Patrika Ouředníka

Radim Kopáč

Právo, 18. 11. 2006

Novinka Patrika Ouředníka Ad acta je na první pohled záležitostí natolik zašmodrchanou, až se ji čtenáři skoro chce odložit ad acta – tedy považovat ji za vyřízenou a do spekulací nad jejím smyslem se raději nepouštět.

Oč jde? Zdánlivě o detektivku, kde hlavní role hrají důchodci: komické a neškodně žvanivé postavičky, které přes den hřadují na lavičkách v parku, zatímco v noci – ať už té dnešní, nebo před čtyřiceti lety – si risknou třeba i znásilnění, ba vraždu. Hrdinové a hrdinky se ale v Ouředníkově postmoderně rozehrané partii rekrutují také z mládeže, která je ovšem svým čmáráním po zdech a halekáním při orgasmu de facto neškodná: „Ten telecí pohled! Ty vylisované ksichty! To stádní přesvědčení o vlastní výjimečnosti!“ spílá jim úlevně i radostně autor, kombinace intelektuálně aristokratického misantropa a šibala minimálně jednou nohou v patafyzice.

V paralelních rovinách se ale spisovatel, který od poloviny 80. let žije ve francouzském exilu, vyrovnává jak s minulostí, kterou ještě zažil, resp. byl nucen odžít tady, a přítomností, kterou už jen pozoruje z odstupu: tedy s dodýchávajícím komunistickým totalitarismem a s jalovým elánem probouzejícího se kapitalismu. Těch trefných bonmotů, které Ouředník do své vlasti vysílá! Těch nádherně kvetoucích sarkasmů, jimiž ostřeluje zmechanizovanou češtinu! Tu češtinu, o niž jde v Ad acta především.

Všechny ty biblické, folklorní, literární, filosofické, pseudoreklamní či jiné výpůjčky, citace, parafráze a aluze, stejně jako frajerské vyvolávání jmen známých osobností minulé či současné kultury (Viktor Dyk, Jiří Pelán, Jiří „Šlupka“ Svěrák aj.) tvoří hravou scenerii, na níž se odehrává rozhodující zápas dneška. Na vině stavu, kdy kdekdo mluví, ale nikdo nic neříká, a pakliže říká, tak mu nikdo nerozumí, je lajdácké zacházení s jazykem – odtud krize kultury, odtud regrese dnešního člověka směrem k bezstarostnému infantilismu.

Ouředníkova stylistická cvičení, jeho kniha-provokace nebo kniha-žert dokazuje, že stejným textem lze navodit dojem, že neříkám nic, ale zároveň prozradit všechno podstatné. Jde pouze o čtenáře, zdali to pochopí a vyjde dílu vstříc: V žádném případě však „nezoufejte,“ radí Patrik Ouředník, „buď je hlupák autor, nebo vy; šance jsou vyrovnané.“