Ad Acta Patrika Ouředníka: ne kniha jako každá jiná

Lukáš Pfauser

Sever, 7. 7. 2007

Třináctá kniha Patrika Ouředníka, českého překladatele, esejisty a spisovatele žijícího v Paříži, ukazuje, jak čtenářsky zajímavě vyznívá kombinování různých forem a žánrů. Autor už v předchozích dílech ukázal, že se nebojí experimentovat. Když nakladatelství Torst uvádělo do knihkupectví „novou detektivku,“ mnozí zbystřili. Oprávněně. V Ad acta totiž žádné napětí ani rozplétání složitých pavučin upletených zločincem či zločinci nenaleznete.

Ano, Ouředník příběh zpočátku rozvíjí jako detektivku. Vražda, znásilnění a navíc čtyřicet let nevyřešený případ, do kterého se pouští neúspěšný policista toužící po slávě vyvolávají ve čtenáři pocit, že se stůj co stůj musí začít bát. Naštěstí autor nenechává očekávání rozbujet a bohatým, vtipným a nápaditým jazykem dospěje do poloviny knihy a oznamuje, že nenese pražádnou odpovědnost vůči čtenáři a konečnému vyznění příběhu. Zkrátka čtenáři otevřeně sdělí, že se dost dobře nemusí dočkat řádného konce – tedy dopadení pachatele, jak se na detektivku sluší.

Smysl knihy leží do značné míry jinde než v příběhu. Tím se nechce shazovat důležitost děje, ale poukázat, že radost z četby nutno hledat prvořadě ve stylistice a způsobu, kterým Ouředník celý děj podává. V Ad acta dosahují stylistické hrátky a použití jednotlivých skutečně vrcholu. Lehce si představit, jak se autor vyžíval, když popisoval zlomyslný vztah hlavní postavy Viktora Dyka vůči mladým lidem. Hned v začátku Dyk nejen schválně poradí mladé studentce, která spěchá na přijímačky, špatnou cestu, ale navíc si pomyslí: „Taky si mohla vyhrnout sukni. Jenom na chvilku, co by jí to udělalo. Nikdo tu není. Ukázala by mi kundičku a já bych jí poradil, kudy se dostat k akademii.“

Kniha nabízí pozoruhodné dialogy. Nejde ani tak o to, co se povídá, ale jak se to povídá. Postavy v rozhovorech plácají prázdnou slámu, mluví jen proto, aby mluvili. V podobném duchu autor popisuje absurdnost sdělení, které obklopují člověka v každodenním světě – nápisy na pražských zdech nebo texty seznamovacích inzerátů a čtenář se nestačí divit, kolik se v okolním světě skrývá nesmyslů.

Čtenář se může ke Ouředníkově knize postavit dvojím způsobem. Buď může přistoupit na jeho hru a užívat si spolu s ním přemýšlení o ironičnosti a narážek prýštících ze způsobu podání celé knihy a nebo prostě konstatovat, že vzhledem k tomu, že se „není v příběhu čeho chytit“. Ať je to jak chce, Ad acta mají v současné moderní literatuře nepochybně své místo.