Host (Jan Staněk)

Publié le čtvrtek  3. dubna 2014


Zapomenutá vražda

Jan Staněk

Host, 3, 2007


Být Ad acta textem neznámého autora, odbude se to všechno nejspíš jako zábavný žertík. Ouředníkova reputace a skutečnost, že se koneckonců jedná o detektivku, nás nutí postupovat podezřívavě. Co to vlastně…

Námětem posledních dvou Ouředníkových knih jsou – jak jinak – především jazyk a psaní. Příhodná chvíle, 1855 sugeruje slabost mluvení a spisování před skutečným, Ad acta zas soběstačnou mnohotvárnost řeči. U Příhodné chvíle můžeme mít alespoň zpočátku dojem, že hlavní je to, o čem se vlastně píše. Autor ustupuje do pozadí, dávaje v tradičním gestu čtenáři k dispozici „nalezené rukopisy“, dopis a deník. Ad acta naproti tomu je od prvních stránek autorskou exhibicí, která říká „psát se dá o čemkoliv“, exhibicí, jejíž součástí je poukazování textu na sebe sama. Obnažování procesů probíhajících při psaní a četbě nás přivádí ke Queneauovi, respektive ke skupině Oulipo. Ráz nové Ouředníkovy knihy totiž určuje především duch románů Raymonda Queneaua a dalších autorů blízkých Dílně potenciální literatury. V doslovu k Dětem bahna Ouředník mluví o tom, že u Queneaua se literární hrdina „bídně rozpadá v postavu“. Nic jiného se neděje ani hrdinům Ad acta tísněným viditelností svého tvůrce.

„Začali jsme psát tento příběh bez jasného úmyslu a postranních myšlenek; jak dopadne, nevíme,“ praví Ouředník. Otázkou tedy je, jak se to v Ad acta má s hlavní zásadou „potenciální literatury“, a sice s naplňováním předem zvolené, práci záměrně ztěžující konstrukční představy. Jinak řečeno, jak se to má s dodržováním pravidel hry, která omezují a podněcují. První kapitola je záznamem šachové partie vynořující se pak na různých místech textu. Ukazuje na jeho herní, „kombinační“ povahu a upomíná na praktiky Oulipo (jedním ze stavebních principů Perecova románu Život návod k použití jsou pohyby jezdce po šachovnici o 100 polích). I kdyby dění v Ouředníkově knize nebylo určováno průběhem hry, zůstane podstatné, že partie je ponechána otevřená stejně jako příběh.

„Autor prokázal se svou obvyklou dovedností, že žádný žánr mu není cizí…“

Spřízněnost Ad acta s Queneauovými romány se dá doložit řadou obecnějších rysů i detailů. Ouředník staví román z různých narativních způsobů. Máme tu „čisté“ vyprávění děje, ohraničené dialogické vsuvky, záznamy snů, monology autora oslovujícího čtenáře a komentujícího vlastní výtvor, vnitřní monology postav, vložené příběhy, anekdoty… Stejně postupuje Queneau například ve Svízeli. Oba si libují ve strmých přechodech mezi stylovými rovinami, v míšení knižního a pouličního, archaismů s vulgarismy. Náhlé změny tónu jsou jedním z hlavních zdrojů směšnosti: „Anežka ho v tu ránu položila do kolébky a přikryla třemi vrstvami prošívaných dek. A věřil-li snad Dyk jr. do té doby v adekvátnost artikulovaného výrazu a realistické podstaty objektu, rychle ho to přešlo. Potil se jak vrata od chlíva.“ Uvedené věty dávají zahlédnout další techniku společnou Ouředníkovi a Queneauovi, to jest využívání nepřiměřenosti vyjádření vůči tématu, která je jiným důležitým zdrojem komického. Pokračovat by se dalo repeticemi či rétorickou amplifikací kombinovanou s úsečností. Společné jsou také záchvaty vzletnosti odrážející se od přízemního: „‚Seš si jistá, že je to von?‘ – ‚No stoprocentně vlastně ne.‘ – Člověk! Rymotok a žluč, zrcadlo porušení, kořist času, pocestný odcházející!“ Na Queneaua upomínají i drobnosti jako fonetizace (Džo-Ging, dopaví) nebo míšení jazyků v turistických replikách. Ad acta se hemží pingly, ksichty, buchtami, rachejtlemi… Množství nelichotivých označení — vedle toho, že představuje důsledek vytěžování hovorového a slangového — je výrazem siláctví či bohorovnosti, které někdy doprovázejí Queneauovo a Ouředníkovo strefování do různých podob lidské malosti a blbosti. Ty jsou jejich velkým sdíleným terčem, jen záhodno podotknout, že u Ouředníka je to lidská blbost obecně a česká zvláště.

Mluvíme-li o spřízněnostech, pak dalším autorem přicházejícím na mysl je Georges Perec, k němuž se Ouředník přihlásil „memoáry“ Rok čtyřiadvacet. Vidíme tu stejnou touhu být pokaždé jiný a přitom se nevzdávat svých námětů. Oba se setkali ještě nejméně v jednom žánru, neboť Příhodná chvíle je stejně jako W aneb vzpomínka z dětství variantou antiutopie. W pracuje s nenaplněným očekáváním a pocitem nelibosti vyvolaným suspenzí načatého vyprávění, obdobný postup užívá román Ad acta, kde je nám také slíben příběh, aby se posléze vytratil. Rozvernost, jazyková komika, vyzývavá literárnost, umnost, umělost textu, na niž se výslovně upozorňuje, zas připomínají Perecovu novelu Co je to tam vzadu na dvoře za kolo s chromovanými řídítky? Za vším spisovatelovým dováděním je ale základní vážnost, hnus války u Pereca, vyprahlé životy v panoptikálně zvrhlé době u Ouředníka. Sám Ouředník si ostatně ve zmíněném doslovu k Dětem bahna všímá stejné věci na Queneauovi: „…za erudovanou hravostí, jazykovým žonglérstvím a zlomyslnými mystifikacemi nalézáme hlubokou existenciální skepsi.“

„…poťouchlá vsuvka, vějička, na niž ochotně usedáme…“

Literátům se nedá věřit. Ouředník to dobře ví a dává si pozor, jak dokládá i jeho studie o Rabelaisových imaginárních jazycích, z níž pochází výše uvedený mezititulek. Podíváme-li se do vyšlých recenzí na Ad acta, zjistíme, že často citují shodná místa, ta, která jako by byla do textu vložena pro kritiky, „neboť i oni si žádají mzdy“. Ouředník nabízí k upotřebení návrhy interpretace, otázkou ovšem je, zda tak nečiní obmyslně. „Čtenář definitivně pochopil, že definitivně nic nepochopí: co může románu poskytnout smysluplnější závěr? Smíření s osudem, smíření se svým údělem, smíření se svou nedokonalostí. [...] Ano! Rodíme se do románu, jehož smysl nám uniká, a odcházíme z románu, jemuž jsme nikdy neporozuměli.“ Jedná se o vějičku, která nás má vylákat k výkladům jako: Návratným motivem textu je představa života-románu, přičemž nečitelnost románu značí nečitelnost našeho života?

Odstraníme nedostatek smyslu svým úsilím? Nejzřetelnější dějovou linií Ad acta je pátrání Viléma Lebedy po pachateli dávné vraždy. Odkazuje k ní koneckonců i název. Autor nám vraha neodhalí, jsme ovšem vedeni k tomu, abychom se domnívali, že román skrývá klíč. Není to ale další vějička? Skutečně má čtenář k dispozici všechny údaje a nedovede je – stejně jako v životě – pouze přečíst? Anebo – stejně jako v životě – údaje k dispozici nemá? K čemu míří popsaná stylová nejednotnost, dějové rozpadání? Ukazují na neřádnost světa a marnost pokusů jednotit jej, byť pouze vyprávěním? Anebo se jedná o jakousi encyklopedii druhů promluv ukazující jazyk jako médium schopné zahrnout nejodlišnější formy zkušenosti? Anebo se pisatel prostě poměl a vykladač si naběhne, protože kromě hry s jazykem a se čtenářem chtivým děje tu máme i hru se čtenářem chtivým výkladu? Ouředníkova neochota přiznat, o čem že to v románu vlastně píše, může být brána též jako důkladná ilustrace jeho manýristního prohlášení z předmluvy ke Stylistickým cvičením: „…umění rétoriky a jazyková vynalézavost jsou koneckonců prvním předpokladem k autentické literatuře. Nějaký ten obsah se vždycky najde.“ Na samém začátku jsem zmínil podezřívavost, kterou kniha vyvolává. Podle Eca je to postoj vedoucí k „nadinterpretaci“ – Ouředník si o ni přímo říká.

Součástí Ouředníkovy hry jsou v Ad acta odkazy na vlastní texty, které se neomezují na to, že inspektor Lebeda čte Šmírbuch. Biblická předělávka „Dělání knih žádného konce není, a čísti mnoho jest zemdlení ducha“ stojí v čele Aniž jest co nového pod sluncem, „provokující“, příliš spisovná mluva mladého Lebedy je ozvěnou vzpomínky II/15 z Roku čtyřiadvacet… Kdo najde další? Autor sám upozorňuje na jeden „diskrétní leitmotiv“ románu, a sice „průpovídky a čmáranice všeho druhu“, leitmotiv přecházející ze starších jeho knih. Politická a jiná hesla, nápisy na nástěnkách, na cedulích, na zdech, na hřbitovech, úsloví, fráze, slogany, hlášky, říkanky, slovní nálepky a mluvní zatuhliny nebo inzertní kryptogramy, to, v čem se kondenzuje duch doby, to, co zůstává v kolektivní paměti. Bez zaznamenávání podobných projevů by se neobešel Rok čtyřiadvacet ani Europeana, o dotyčném koníčku svědčí též kolekce záchodových nápisů Klíč je ve výčepu.

„Co za příběh to končí?“

V Ad acta čteme mimo jiné detektivku, ale pouze chceme-li, detektivku v mnoha ohledech naruby. Jsou zde nenápadně roztroušené indicie, jejichž zpětné hledání může být další rovinou požitku z textu, oproti opravdové detektivce nám ovšem není dáno řešení. To zakládá zmíněný moment zklamaného očekávání, které je nakonec působivější, než kdybychom se prostě dozvěděli jméno vraha. Zatímco jinde často víme, že velký detektiv už ví, což bývá přípravou k vrcholné scéně odhalení, u Ouředníka víme, že detektiv ví, ale víc nám autor neřekne, naopak doporučí: pokud jste ještě nic nepochopili, je čas nechat čtení, odejít. Dalším „obráceným“ rysem je prvořadost akce. Čtenář románu Ad acta musí ztrácející se děj z textu dolovat, aby mu nakonec dost možná proklouzl mezi prsty. Ouředník staví na hlavu i hutný, kulminující život detektivek, život, který se dál nevleče, jemuž se nestane, že by pokračoval, „trapně, zbytečně, nezábavně“… Detektivní romány mají dvojí publikum. Ty, kteří se nespokojují s čekáním na autorovo odhalení (neboť k dobrému tónu patří poskytnout čtenáři dost údajů pro vlastní pátrání), a ty, kteří si je nechají naservírovat. Ouředník by popudil jedny i druhé. Ne náhodou si pohrává právě s žánrem, jehož základní uspokojivost tkví v tom, že předkládá ke čtení svět, kde všechny skutečnosti existují proto, aby měly nakonec jednoznačné místo v celkovém uzavřeném obrazu vyjevujícím pravost či falešnost indicií. Dodat takový obraz je povinností autora, jíž Ouředník nedostojí, a má pro to i jiné důvody než zlomyslnost.

Přehledný svět detektivek je účelovou iluzí – není nakonec klamný každý text nechávající skutečnost vyvstávat jako něco utříděného, koherentního, dokonce smysluplného?


(Kráceno.)