Repubblica (Giorgio Vasta)

Publié le pondělí  14. května 2012
Mis à jour le sobota  26. května 2012

Patrik Ouředník: hlas z průrvy

Giorgio Vasta

Minima & moralia, 27. 9. 2011; Repubblica, 22. 9. 2011

Přeložil Ivo Slušný


„Nejvíc legrace zažijete s twisterem.“ Poslední replika Ouředníkovy hry nám poskytuje zároveň i návod k použití. Twister jako kvintesence života: pokládáme nohy a ruce na předem určená místa a snažíme se udržet rovnováhu. Literatura pak funguje jako rentgen naší existence, zbavuje nás ochranné vrstvy masa a odhaluje tápajícího kostlivce.

Pět mužů v jedné místnosti. Ze stropu visí žárovka, na prkenné podlaze stojí pár židlí, hodiny v pozadí ukazují za pět minut dvanáct. Někde poblíž se nacházejí dveře, se kterými si nikdo neví rady: otvírají se dovnitř, nebo ven? Navíc jim chybí klika.

Nic jiného neexistuje. Svět zmizel. Pěti mužům nezbývá, než klást si otázky. Závažně marné, marně závažné. O čem? O konci světa.

Taková je výchozí situace nové Ouředníkovy knihy, divadelní hry Dnes a pozítří s podtitulkem Rozhovory pěti přeživších.

Patrik Ouředník, český spisovatel žijící od roku 1984 v Paříži, proslul ve světě románem Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku (2001, ital. 2005), klíčovým textem k pochopení dvacátého století, textem, v němž jsou jevy a události zachyceny jakoby ve šroubovnicovém víru, vytvářejíce tak na pouhých sto padesáti stránkách DNA právě uplynulého období. V Itálii vyšel rovněž další Ouředníkův experimentální román, Příhodná chvíle, 1855 (2006, ital. 2007), oceněný titulem „kniha roku“ v deníku La Stampa, a první Ouředníkova próza Rok čtyřiadvacet (1995, ital. 2009). Jeho zatím poslední román Ad acta (2006) je ohlášen na příští rok.

V Dnes a pozítří se Ouředník nanovo zaměřuje na témata, která se zdají být hnací silou jeho reflexe a jeho psaní: podoby času (doby), pojmy, skrze něž zkušenost času (doby) vnímáme, potřeba vytvořit něco uvnitř tohoto času (této doby) a konečně popud, který žene člověka ke cupio dissolvi, to jest, slovy svatého Pavla, „k smrti, znamenající zisk“ – tragikomická podstata vší pozemské existence, nerozlišitelnost konce a počátku, geneze a apokalypsy.

Pět mužů, kteří katastrofu přežili (jedná se o katastrofu skrovných poměrů, esteticky nepříliš vydařenou, bez „skomírajícího slunce, nebe pokrytého padajícími meteority“ a „hysterických davů“ – člověk jako by nebyl hoden ani své vlastní zkázy), jsou střídavě bezbranní, vnímaví, prozíraví, hloupí či inteligentní. V neúprosně komických dialozích padne čas od času otázka: pokud by bylo možné svět nanovo zalidnit, mělo by to nějaký smysl – „po tom všem, co si lidstvo prožilo“? Vrátit se na počátek a odstartovat všechno znovu? Ouředník pojal konec světa jako stolní hru (většina děje se ostatně odehrává okolo stolu), jako nanejvýš humorné a nanejvýš zvrhlé Monopoly. „Vraťte se na startovní pole“ – pokyn, po němž toužíme a jehož se hrozíme. Nutnost zapomnění a iluze znovuzrození.

Stránku po stránce tak vzniká literární ekvivalent vzorce konce – se svou psychologií, se svými potřebami i obavami. Probíhá-li náš život v proudu nesourodých událostí, konec světa nám nejen umožňuje vyměřit čas odchodu, ale poskytuje nám také způsob, jak jej uchopit a pochopit („Však to znáte, na počátku bylo Slovo a tak dále. A na konci bude také slovo, díky mně.“). Současně však v jistý okamžik vyvstane pěti protagonistům pochybnost: co když se už konec světa odehrál? Co když nastal v minulosti pokaždé, kdy byl ohlášen? Co když není krajností, ale každodenností, nedílnou součástí našeho způsobu nahlížet čas? V tom případě – obáváme-li se něčeho, co není před námi, ale co už proběhlo a co nadále probíhá – nám konec světa může pomoci nalézt význam našich prožitků a zkušeností, ozřejmit náš strach, orámovat psychologii chiliasmu.

Jakýsi psychotik kdysi svěřil psychiatru Donaldu Winnicottovi: „Mám strach z katastrofy, která se už odehrála.“ Neboli: hranice, dělící čas od jeho vlastního kolapsu, už byla překročena. „Možná [konec světa] proběhl, ale nikdo si toho prostě nevšiml.“ Konec světa, součást stále přítomné minulosti, kterou jsme nikdy nedokázali strávit. Konec světa: mezera, dutina, průrva, dveře bez kliky. „Lidská fantazie je neukojitelná.“ (...) „Škoda že zapomněla na kliku.“ Mezi „koncem“ a „cílem“ zeje prázdno. Chybí výplň, smysl. Literatura – a ta Ouředníkova je toho zářným příkladem – je hlasem, který onu průrvu vyplňuje.