Fobím, fobíš, fobíme: několik poznámek ke slovu „islamofobie“

Publié le pátek  22. května 2015
Mis à jour le neděle  22. května 2016

Fobím, fobíš, fobíme aneb několik poznámek ke slovu islamofobie

Respekt, 16–17, 2011. Knižně in Svobodný prostor jazyka, Torst, 2013.


„Mahomet: Je třeba nové víry, je třeba nových okovů; je třeba nového Boha pro svět zaslepenců.“

Voltairova tragédie Fanatismus aneb Prorok Mahomet měla premiéru v roce 1741. O 252 let později byla hra bezprostředně před premiérou stažena na nátlak muslimské menšiny z repertoáru ženevského Kapesního divadla. Ubylo v Evropě za posledního čtvrt tisíciletí svobody projevu?

Za posledního čtvrt tisíciletí, těžko říct. Za posledních dvacet let zcela nepochybně.

Islamofobie je podivné slovo. Spojuje v sobě – věc dosud nevídaná – náboženství se starobylou řeckou fobií, s níž jsme se dosud setkávali v žargonu psychologů a psychiatrů. Phobos označuje chorobný stav, v němž subjekt – pacient – pociťuje iracionální obavu z toho či onoho. Ze tmy (achluofobie), z koček (galeofobie), z roztočů (akarofobie), z prostoru (agorafobie), z dopravních prostředků (amaxofobie), z lidí (antropofobie), z nekonečna (apeirofobie), z předčasného výronu semene (spermatofobie), z pavouků (arachnofobie), z ropuch (bufonofobie), z plynutí času (chronofobie), z davu (oklofobie) a z dlouhých slov (hipopotomonstroseskvipedaliofobie). Namátkou.

Označovat kritiku toho kterého náboženství, té které doktríny, té které ideologie za chorobu připomíná praxi sovětských úřadů, které posílaly disidenty do blázinců: přiznaná nevíra v dogma byla ztotožněna s psychiatrickým problémem.

Dnešní islamismus a někdejší komunismus mají další styčné body. Tak jako kdysi komunismus vykonává dnes islám, resp. islamismus ideologický dozor nad Západem a poukazuje na jeho mravní zpustlost. Tak jako kdysi komunismus nabízí islám, resp. islamismus alternativní model života v obci a předkládá nám návod k harmoničtější a ctnostnější společnosti. Tak jako kdysi komunismus se islám, resp. islamismus staví do role ochránce utlačovaných: Vzhůru psanci této země zní dnes z Mekky, jako kdysi znělo z Moskvy. Tak jako nařčení z primárního antikomunismu kdysi diskvalifikovalo západního intelektuála, tak jej dnes diskvalifikuje nařčení z islamofobie.

Slovo islamofobie ve mně vzbuzuje neurčitý odpor (islamofobofobie) a obavy z politického a ideového vývoje západní společnosti. Je to jedno z oněch slov, která západní média a vzápětí politický svět převzaly bez mrknutí oka, hloupě a ignorantsky, poslušny těch, kteří s ním vyrukovali ve jménu boje proti Západu, proti demokracii, proti liberálním muslimům, proti zrádcům a odpadlíkům, proti nevěřícím psům, proti smilníkům a nezahaleným ženám. Je to jedno z oněch slov, která hlásají zákaz myšlení. V mé generaci máme s podobnými výrazy jistou zkušenost; vzpomeňme na choré výhonky socialismu, kteří se domnívali, že demokracie je k spravování obce způsobilejší než totalitní režim.

I slova mají minulost. Islamofobie je doložena v požadavcích adresovaných vládě íránskými muláhy v roce 1979 – rok po svržení šáha a vyhlášení islámské republiky –, přičemž islamofobní byly v daném případě místní ženy, které odmítaly nosit závoj, a pro něž žádali veřejný soud. Mezinárodního ohlasu se mu dostane o desítku let později v souvislosti s aférou Rushdie díky propagandistickým textům britských islamistických sdružení včetně Islámské komise pro lidská práva (Islamic Human Rights Commission), jejíž cíl je upřesněn ve stanovách: „soustřeďovat informace o porušování božího zákona“. Za úkazy choroby zvané islamofobie jsou považovány netoliko knihy, karikatury nebo veřejné projevy, nýbrž také manželská nevěra, homosexualita, bisexualita, rouhání, kletby, dvoudílné plavky a vysokoškolské vzdělání žen.

Podobně jako název „Islámská komise pro lidská práva“, v jejímž pojetí jsou lidská práva omezena na právo vyznávat islám a která míní prosazovat toto výlučné lidské právo na úkor všech ostatních, je i slovo „islamofobie“ sémantickým kejklem, který má za účel ztotožnit kritiku islámu, resp. islamismu s rasismem – a umlčet tak ty, kteří si nepřejí, aby církevní dogmata určovala chod společnosti.

Co je rasismus? Vědomý či podvědomý pocit nadřazenosti, vědomá či podvědomá zášť vůči příslušníkům jiných etnických, národních nebo kulturních skupin. Připojíme-li k nadřazenosti a zášti rovněž pocit ohrožení nebo odporu, budou do kategorie rasismu spadat pojmy jako xenofobie, melanofobie atp. Rasismus je namířen proti lidem za to, co jsou – černoši, běloši, Indiáni, Arabové, cizinci, Cikáni, Američané, Němci, albíni. Islamofobie jednak vytváří zbrusu novou rasu lidí – rasu muslimů, do níž budou automaticky spadat všichni, kdo se narodili v islámské společnosti –, jednak směšuje „zášť proti muslimům“ (rasismus) s postojem, který lze zaujmout proti konkrétnímu náboženství, resp. ideologii, to jest odlišné mínění, názorovou neshodu, nesouhlas, jinými slovy svobodu myšlení a svobodu projevu.

Model je to pozoruhodný a jeho možnosti jsou potenciálně neomezené; v téže optice můžeme kupříkladu vytvořit rasu milovníků jahodové zmrzliny a obvinit z rasismu ty, jimž se jahodová zmrzlina hnusí.

V téže optice můžeme též nařknout z rasismu všechny ty, kteří se domnívají, že věřící lidé jsou padlí na hlavu. A obdobně i ty, kteří se domnívají, že padlí na hlavu jsou nevěřící.

Tah nicméně vyšel: islamofobie je všudypřítomná, skápává ze rtů novinářů, politiků a mluvčích protirasistických sdružení jako démantová slina. Domníváte se, že víra spadá do soukromé, nikoli veřejné sféry? Islamofobie. Domníváte se, že odluka církve od státu je jeden z nejinteligentnějších okamžiků v dějinách lidstva? Islamofobie. Domníváte se, že rouhání se Bohu je výdobytkem lidské a občanské svobody? Islamofobie. Domníváte se, že nejlepším způsobem, jak omezit falokratismus ve společnosti, jsou smíšené třídy v mateřských školách? Islamofobie. Domníváte se, že kritika náboženství je společensky žádoucí? Islamofobie. Domníváte se, že islám je ze tří světových monoteistických náboženství nejnemodernější a že archaičnost Koránu je o to zjevnější, že přichází šest set let po Novém zákoně? Islamofobie. Domníváte se vůbec cokoli v rozporu s islámským kánonem? Islamofobie.

Lze kritizovat islám, lze kritizovat islamismus, lze případně kritizovat obojí. Podobné nuance jsou však islámským strážcům chrámu cizí: za islamofobní bude považována jak kritika islámu coby náboženství, tak i kritika islamismu coby politických výkladů islámu. Zaujmout postoj proti veřejně hlásánému sexismu či proti snahám udělit muslimské menšině v evropských zemích specifická náboženská práva, je tudíž neprodleně označeno za projev rasismu. Záměna pojmů umožňuje přesunout kritiku z prostoru intelektuální diskuse na pole trestního zákona. Totéž platí i o kritice islámu jakožto náboženství. Spisovatel Michel Houellebecq tak musel čelit obvinění z rasismu za větu „Četba Koránu je otřesný zážitek“.

I ateismus je islamofobní; je porušením božího zákona a v islámských právnických školách – mazhabech – je ztotožňován s apostázií, jež se v Koránu trestá smrtí.

Obsedantní snaha „nedotknout se náboženského cítění muslimské menšiny“ pomalu, ale jistě přetváří sociální prostor, ve kterém jsme byli zvyklí žít. Z „pařížské pláže“, dnes již pravidelné letní akce pařížské radnice, byla s ohledem na náboženské cítění muslimské menšiny vykázána tanga. V některých evropských městských plovárnách byly s ohledem na náboženské cítění muslimské menšiny vyhrazeny otvírací hodiny pouze pro ženy. Množí se odmítnutí muslimských žen absolvovat gynekologické prohlídky, je-li lékařem muž. Množí se počet pacientů v nemocnicích, kteří během ramadánu odmítají odběr krve „od úsvitu do setmění“. Množí se protesty islámských občanských sdružení proti ilustracím v učebnicích anatomie, sílí odmítání účasti muslimských žákyň na hodinách tělocviku. Počet žádostí o hymenoplastiku čili rekonstrukci panenské blány se v západní Evropě za posledních dvanáct let zšedesátinásobil. Z učebnic dějepisu vymizely s ohledem na náboženské cítění muslimské menšiny reprodukce starých arabských miniatur s podobiznou Mohameda. Z fastfoodovských Quicků mizí s ohledem na náboženské cítění muslimské menšiny vepřové. Množí se požadavky zákazu vepřového ve školních jídelnách: jeho přítomnost na jídelníčku je pociťována jako možný projev islamofobie. V evropských městech houstnou páteční davy muslimů modlících se na ulicích a znemožňujících tak volný průchod. Ve čtvrtích se silnou muslimskou menšinou se ve výkladních skříních množí jednojazyčné nápisy v arabštině či turečtině. Objevují se první případy evropských intelektuálů, kteří žijí pod policejní ochranou, neboť se ve svých úvahách o islámu či islamismu dopustili islamofobie a byli za to odsouzeni k smrti anonymními ochránci islámu na internetu. Obavy z nařčení z islamofobie vedou k autocenzuře ve všech společenských oblastech, od galerií po pop-music, od dokumentárních filmů po televizní seriály. Na absurdní požadavky reagujeme absurdními počiny: v jednom z dílů amerického televizního seriálu South Park bylo několikrát se vyskytující slovo „Mohamed“ nahrazeno zvukovým signálem poté, co předchozí díl seriálu byl nařčen z islamofobie newyorským sdružením Revolution Muslim.

Metamarfóza proroka Mohameda v censor beep.

Česky pípnout, vypípnout. „Vypípni toho Mohameda.“ Kdysi se také podle frekvence dotyčného signálu říkávalo hodit na to kilo. „Hoď na toho Mohameda kilo.“ Ale to bylo za časů staré filmařiny a kilo se házelo na sprostá slova, nikoli na jména proroků.

Jistěže, ztráta svých společenských referencí je banální záležitost, kterou si projde každá generace. Jistěže, společenské trendy jsou proměnlivé. Jistěže, kdysi tu bývalo pekařství, dneska je z toho níťák. A těch černochů po ulicích! A támhlecten plive na zem! To by se za našich časů stát nemohlo. Jistěže. Ale existuje něco, co nazýváme společenskou smlouvou. Evropský svět sdílí týž trojí požadavek, svobodu projevu, svobodu vyznání a rozlišování mezi sférou náboženskou a politickou, soukromou a veřejnou. Návod k co možná nejpokojnějšímu soužití lidí rozličných vyznání a nevyznání v témže veřejném prostoru je vcelku prostý: existuji prvořadě jako občan – neboť tato kategorie je společná všem, s nimiž veřejný prostor sdílím – a kromě toho jako křesťan, muslim, žid, ateista. Na nic lepšího dosud svět nepřišel. Náboženská snášenlivost je doktrinálně vzato v rozporu s jakýmkoli náboženstvím – neboť každá víra hlásá výlučnou pravdu –, avšak v souladu s občanskou morálkou – neboť občanská morálka připouští různé pravdy.

Islamismus – ve smyslu politické interpretace Koránu a sunny – je otevřeně a hrdě antidemokratický. Ideální společnost spočívá na božích a prorokových příkazech, nikoli na společenské smlouvě. Západní svět? Násilí a sex, vláda mamonu, cynismus mocných, Bůh je mrtev. A podobně jako kdysi usnadnila demokracie zrod totalitních režimů, ústavně daná svobodomyslnost evropských zemí dnes usnadňuje zrod občanské nesvobody – neboť co jiného je vynucená autocenzura? Co jiného je nutnost policejní ochrany pro zhřešivší intelektuály?

Odmítání islámských symbolů ve společnosti je dnes spojováno s krajní pravicí. Paradoxně – neboť ideovou dědičkou antiklerikalismu je nesporně levice. Její přirozenou rolí by bylo hájit občanskou společnost před vpádem nové religiozity. Avšak přejímajíc islamofobní schéma, v němž je náboženství rozhodujícím atributem „ponižované rasy“, to jest sociálně znevýhodněných menšin, evropská levice uvízla v nástrahách islamistů. Pro levicového intelektuála se kritika islamismu, neřkuli islámu stala v podstatě nemožná – neboť v tom případě bude jeho jméno spojeno se jmény veskrze nesympatickými. Stane se „islamofobním“ po příkladu těch, kteří otevřeně hlásají nacionalismus a rasismus. Pozdě bycha honiti.

„No ano, nosím burku. Je to má svobodná volba. Žijeme přece v demokracii, nebo ne?“ Náhodně zaslechnutá replika z jakési televizní reportáže mi připomněla náhodně zaznamenanou anketu v Respektu, v níž se respondenti vyjadřovali k francouzskému zákazu burky a nikábu ve veřejných prostorách. Dva z nich, Petra Procházková a Martin Vávra, byli proti, přejímajíce zhruba týž argument. No ano, nosí burku. Žijí přece v demokracii.

Petra Procházková i Martin Vávra vycházejí ve svých odpovědích ze své, to jest západní zkušenosti: přítomnost náboženských symbolů soužití ve společnosti nijak neohrožuje. Ostatně křesťanské symboly jsou v západní společnosti všudypřítomné, a co. Ano, jsou, a trvalo nám celá staletí, než jsme zbavili křesťanskou církev její někdejší role – dohledu nad společností, ideologického dozoru, určování dobra a zla. Křesťanské symboly se v západní společnosti staly neškodnými v okamžiku, kdy jsme jim odebrali politickou autoritu. Odebrání politické autority církvi je jedním ze zásadních zlomů ve vývoji západní společnosti, zlom srovnatelný právě jen s uznáním křesťanství za státní náboženství v antickém Římě: pakliže bychom měli zvolit dva nejvýznamnější okamžiky v dějinách západní civilizace, šlo by o tyto dva. A právě proto klade nošení burky a nikábu v Evropě problém – neboť implicitně požaduje přehodnocení světské společenské smlouvy ve jménu náboženských dogmat. S tím, že i tento konkrétní požadavek, týkající se burky a nikábu, je neodmyslitelný ode všech ostatních, viz výše.

„Zahalování obličeje není rozhodně symbolem náboženského extremismu,“ říká Petra Procházková. Podobně odpovídá i Martin Vávra, který nadto ve své odpovědi hovoří nesmyslně o burce jako o „šátku“.

Ale ano, paní Procházková, zahalování obličeje je symbolem náboženského extremismu. Čímž nijak nenaznačujeme, že zahalené ženy čekají jen na příležitost vám podřezat krk. Řeč je o symbolu – a žena v burce, vědomě nebo ne, se symbolicky hlásí k fundamentalistickému salafismu, který burku před pouhými pětadvaceti lety vnutil muslimkám za povinnost. Salafistická zbožnost si pak žádá i zakrytí chodidel (plášť musí sahat až na zem) a rukou (povinnost nosit rukavice). Kráčející mumie by si nepočínaly lépe.

Vedle toho nám zahalené ženy nesymbolicky říkají, že pro ženu je nepřípadné odhalovat tvář na veřejnosti. Muž ano, ten smí, ten smí i kouřit na ulici, ten vám smí i preventivně vrazit pár facek – bude-li se „obávat vaší neposlušnosti“, viz XCVIII, 4, 34.

Datujeme-li počátky moderního feminismu do první třetiny 19. století, proces emancipace žen trval zhruba 150 let. Burka a nikáb anulují půl druhého století jednoho civilizačního vývoje.

Lze samozřejmě posuzovat způsob, jakým se evropská společnost má k nošení burky postavit, posuzovat vhodnost či nevhodnost zákonného řešení. Ale domnívat se, že jde o cosi na způsob oděvní módy muslimek, vychází nastejno jako považovat svastiku za nevinnou neolitickou čmáranici.

Pozoruhodná je rovněž pasáž v příspěvku Martina Škabrahy v Salonu, Mohamedáni v Čechách a Brně. V inkriminované pasáži kritizuje Škabraha – dle mého mínění velmi rozumně – někdejší návrh lidovců na zavedení „bezdětné daně“. To ho však vzápětí přivede k podivné paralele: „Je opravdu takový rozdíl mezi kamenováním žen k smrti a označováním potratu slovem ‚vražda‘?“

Je. Sto až dvě stě umučených žen ročně.

Ještě k „osobnímu právu“ – žijeme přece v demokracii. Žel, svoboda není jednolitá. Je přinejmenším dvojí: osobní a obecná, resp. společná. Obě bývají zhusta v rozporu, což je paradoxní a přirozené zároveň. Pokud západní myšlení přispělo do civilizačního vývoje lidstva, je to i díky definici této dvojí podoby svobody a závěru, který z ní vyplývá: respektování obecné (společné) svobody zaručuje každému jednotlivci relativně nejvyšší míru svobody individuální. Včetně náboženské.

„My přece také považujeme jisté věci za posvátné, popírání holocaustu je dokonce trestné,“ říká Pavel Barša citovaný v Instinktu v souvislosti s karikaturami Mohameda v dánském Jyllands-Posten. Popírání dějinné skutečnosti a kritika náboženství – v daném případě ve formě karikatur – je tudíž v Baršově pojetí totéž. Prohlásíme-li neposvátně, že Mohamed, Mojžíš, Ježíš, Buddha atd. byli blázni, podvodníci nebo demagogové, budeme dle Baršy podléhat stejným morálním a intelektuálním kritériím, jako napíšeme-li větu „Koncentrační tábory jsou výmysl historiků a nacisté nikdy nezabili žádného Žida.“ Prohlásíme-li neposvátně, že Ježíš nikdy nevstal z hrobu a že i to neposkvrněné početí se nám zdá podezřelé, budeme na tom obdobně, jako prohlásíme-li, že Adolf Hitler nikdy nezamýšlel vést válku. A vyrukujeme-li neposvátně s tvrzením, že Ježíš existoval pouze v představivosti několika vizionářů, bude to totéž, jako když prohlásíme, že druhá světová válka existovala jen v představách agentů Intelligence Service.

Ponaučení je každopádně nabíledni: dějiny a náboženství, lež a mínění jedno jsou. Islamofobie, rasismus, lež, názor, kritika, vše se slévá do jednoho bublajícího magmatu slov. Mofobisilae, musrasis, žel, záron, karitik! Žezorotiral? Smufo! Bikrieka! Iasná misl!

Demokracie je nepředvídavá. Nepředvídavost je dokonce jedním z jejích nejvýraznějších rysů, dvojnásob od té doby, kdy jsme naletěli na sympatický výmysl západních politologů, totiž že demokracie je nejpřirozenější, a proto i dříve či později zákonitou formou spravování obce, ať už jsou historické zkušenosti a reference seberůznější. Ve skutečnosti vždy byla, je a bude v konkurenci s tou či onou formou totalismu – v dané historické chvíli stejně přirozenou a stejně zákonitou. V člověku i společnosti kohabitují dvě protichůdné tendence: potřeba vnímat spění času a vstoupit do jeho toku a touha zakotvit jednou provždy v nějaké té „kategorii“, to jest v bezčasí. Z tohoto hlediska jsou všechna náboženství totalitní z téhož titulu jako totalismy nenáboženské: všechna se ideologicky definují nadčasově, suprahistoricky. Všechna svým věrným slibují bezčasí.

Není nahodilé, že odluka církve od státu proběhla nejúplněji právě v „tradičním“, to jest evropském křesťanském světě. Ani Starý zákon, ani Korán nepřipouštějí existenci hranic mezi duchovním a světským: zákon svatých knih je zákonem státu. Křesťané uvažují jinak: „Císaři, co je císařovo, a Bohu, co je boží.“ Ježíšovo upřesnění je prvořadě doktrinální – stvrzuje jím transcendenci své víry –, ale současně umožňuje koexistenci dvou odlišných institucí, duchovní čili církevní a světské čili politické. Po přijetí křesťanství v Evropě obě instituce víceméně splynou, ale Ježíšův výrok umožní později je nanovo oddělit, aniž tím bude narušeno dogma.

Ano, čím dál početnější muslimská imigrace odchovaná tradicí „stát rovná se náboženství“ klade Evropě specifický kulturní problém. S vírou jako takovou to nemá nic společného – ve hře jsou instituce. Neboť rozhodnutí státu, nikoli církve, umožnilo pozvolnou emancipaci žen; rozhodnutí státu, nikoli církve, jim umožnilo vzdělání; rozhodnutí státu, nikoli církve, umožňuje lidem vyznávat či nevyznávat Ježíše Krista, Jehovu, Alláha, Buddhu, Velkého ducha či Věstonickou venuši; rozhodnutí státu, nikoli církve, jim umožňuje svobodně hlásat své názory, kritizovat církev, náboženství i stát.

Fanatismus není výsadou muslimů. Potenciálně vražedná vášeň v prosazování pravdy – pravdy jediné a všepřekrývající, neboť Bohem zjevené – je sdílena fanatiky všech vyznání. Ale shodou okolností žijeme v Evropě jednadvacátého století, ve světě, v němž věřící dávají císaři, co je císařovo. V civilizačním prostoru ideově a filozoficky spočívajícím na dvou konstitutivních textech; máme na mysli Nový zákon a Deklaraci lidských práv. Snahy včlenit do této filiace občanský a politický kodex ideově poplatný Koránu budou i nadále nevyhnutelně zdrojem konfliktů – přinejmenším do té doby, než si islám prodělá své osvícenství. Do té doby zůstanou prvními oběťmi islámu a islamismu liberální muslimové, jinověrci, agnostikové a ateisté v islámských zemích. Do té doby zůstanou prvními oběťmi islámu a islamismu ženy v samozvaných islámských republikách, to jest tam, kde je Korán explicitně považován za nejvyšší zákonodárný zdroj. Do té doby si osobuji právo považovat Korán za společensky škodlivý text.

Ale! Můžeme se domnívat, že Nový zákon je neskonale mírumilovnější než Korán, sebemodernější svatá kniha není zárukou modernity a sebezpozdilejší text nepředjímá nutně zpozdilost. Bývaly doby, kdy islámská elita byla tolerantnější než křesťanská. Jako každé velké náboženství vytvořil islám svébytná umělecká díla i art de vivre. O důvod víc, abychom z muslimů nedělali méněcenné bytosti – či méněcenné občany –, jako je tomu v případě „ohledů na náboženské cítění muslimské menšiny“.

Demokracie má daleko k ideální obci. Není nám zatěžko kritizovat její nedomyšlenosti, rozpornosti, nepravosti, poukázat na vzrůstající infantilizaci západní společnosti, na pozvolnou destrukci myšlení, na neodvratný zánik toho, čemu jsme kdysi říkali aristokracie ducha, na plytkost médií, zupáctví politiků, vymývání mozků v reklamách, na jalovost našeho počínání. Ba můžeme si i položit otázku, zda demokracie nevyčerpala historicky své možnosti a nesměřuje-li dnes k výlučné a definitivní nadvládě spotřebitelské a požitkářské logiky; její spornou zásluhou by v tom případě byl zrod nevražedného totalismu, huxleyovského báječného nového světa. Ale domníváme-li se vzdor všemu s Voltairem, že Zbavena svobody, čím by byla duše? / Podivnou věcí, bloudící slepě a hluše, pak by bylo případné si uvědomit, že islamismus je ve svém bojechtivém antidemokratismu nejzřejmější formou fašismu tohoto počátku jednadvacátého století.