Dnes a pozítří

Publié le středa  12. června 2013
Mis à jour le sobota  17. prosince 2016

Dnes a pozítří
Rozhovory pěti přeživších

Větrné mlýny, 2012


Osoby

Jan, Martin, Karel, 40 – 45 let
Dr. Pánek, mimo věk
Mario, důchodce
Žena v šatně


PRVNÍ OBRAZ

Holá prkenná podlaha, na stropě žárovka s levným stínidlem, vpravo tři židle rozestavené do půlkruhu okolo elektrického topení, na kterém leží popelník, vlevo v popředí stůl se zbytky jídla, konzervami atd. a předpotopním tranzistorem s vysunutou anténou. Vlevo v pozadí manželská postel a tonetový věšák. Zastavené nástěnné hodiny za postelí ukazují za pět minut dvanáct. Veškerý nábytek i rekvizity působí skromně až chudě, ale vytvářejí souvislý celek. Jan a Karel sedí na židlích. Martin chodí po místnosti s koštětem a zametá, to jest víří prach sem a tam.

KAREL
Nech toho. Zametals už ráno.

MARTIN
Ještě tadyhle. Vymetá pod postelí. Heleme se! Shýbne se, něco zvedne. Propisovačka. Někdo asi psal v posteli a usnul. Pauza. Reklamní. Je na ní nějaký nápis.

KAREL
Vyprdni se na to a pojď si sednout.

MARTIN
Luští nápis. Nejde to přečíst.

KAREL
Kdo moc pracuje, život si zkracuje.

MARTIN
Zkusmo přejíždí propisovačkou po dlani. Nepíše. Hodí propisovačku na zem a zakopne ji pod postel. Opře koště o zeď a jde se posadit. Pauza.

KAREL
To si tu sedíme. Pauza. Hezky v teple. Pauza. To bylo strachu. Pauza.

MARTIN
Co budeme dělat?

KAREL
Mohli bysme si něco vykládat. Pauza. Třeba nějaký frky. Pauza. Každej by řekl jeden a pak zas dokola. Pauza. Jestli chcete, můžu začít. Pauza. Já znám frků spoustu. Pauza. Stejně je to tu dobrý. Pauza. K Janovi. Máš ještě cigára?

Jan vytáhne z kapsy krabičku cigaret a zapalovač a podá vše Karlovi. Ten si zapálí a vrátí cigarety a zapalovač Janovi. Jan je zastrčí zpátky do kapsy, aniž si sám zapálí.

Nebo příběhy ze života. Různý věci, co se fakt staly. To bejvá někdy větší sranda než fóry. Pauza. Strejc mý bejvalý byl například cvok. Jako myslím opravdovej cvok, nakonec ho museli zavřít do blázince. Začalo to přitom docela nenápadně, akorát že říkal krávoviny, třeba jestli prej vodní krávy dávaj vodní mlíko, že by v tom případě chtěl bejt dojič, že by se moh potápět a žít s těma krávama ve vodě a nemuset se s nikým bavit. Prostě takovýhle píčoviny.

MARTIN
Já měl strýčka letce.

KAREL
Jenomže pak přestal chodit do práce a říkal, že slunce zčerná anebo že se rozpadne na kusy a to že on nechce vidět. Doktoři mu předepsali nějaký prášky proti cvokaření, ale nebylo to nic platný.

JAN
Poslouchal jedním uchem, ale náhle zpozorní. Neklepal někdo?

KAREL
Co?

JAN
Někdo klepal.

KAREL
Proč by klepal?

MARTIN
Možná chce dovnitř.

KAREL
Jestli někdo klepal, tak je blbej.

JAN
Měli bychom zkusit otevřít.

MARTIN
Já teda nic neslyšel.

KAREL
Co bysme zkoušeli otvírat?

JAN
Že by nás bylo víc.

MARTIN
Já nic neslyšel.

KAREL
Proč by nás mělo bejt víc?

MARTIN
Přitom normálně slyším, když někdo klepe.

JAN
Bylo by veseleji.

KAREL
Dyť ti říkám, že jestli někdo klepal, tak je blbej.

MARTIN
Půjdu se podívat.

JAN
Proč by musel bejt nutně blbej?

KAREL
Protože když chce někdo někam, kde to nezná, tak je blbej.

MARTIN
Přiložím ucho na dveře. Třeba něco uslyším.

JAN
S tím nesouhlasím.

MARTIN
Proč?

JAN
Ne s tím. S tím, co říkal Karel. Že musí bejt blbej.

KAREL
I kdyby nebyl blbej, jsou tu jenom tři židle.

JAN
No vidíš, že nemusí bejt blbej.

KAREL
To byl ústupek. Řečnickej. Aby mohla pokračovat debata.

JAN
Kromě toho třeba když někdo klepe, možná půjdou otevřít dveře.

KAREL
Ve skutečnosti si ale myslím, že musí bejt úplně blbej.

JAN
Zase.

KAREL
Co zase?

JAN
Zase někdo klepal.

MARTIN
Já nic neslyšel.

KAREL
A taky si myslím, že tu jsou jenom tři židle, a to si nemyslím, do tří počítat umím.

JAN
Tohle jsme ještě nezkusili, otevřít dveře v momentě, kdy někdo klepe.

MARTIN
Tak já se půjdu podívat.

KAREL
Mně je tady dobře.

MARTIN
Teda podívat. Prostě přiložím ucho na dveře.

JAN
Neříkám, že tu není dobře.

MARTIN
Kdyby v nich bylo aspoň kukátko, člověk by nemusel poslouchat.

KAREL
Jestli je nám tu dobře, tak tu nikoho dalšího nepotřebujeme.

JAN
Třeba se chce jenom na něco zeptat.

MARTIN
Tak já jdu.

KAREL
Na co, prosím tě?

MARTIN
Jestli někoho uslyším, zkusím otevřít dveře.

JAN
Co, na co?

MARTIN
Zalomcuju s nima.

KAREL
Na co by se ptal?

JAN
Já nevím. Třeba na cestu.

KAREL
Na cestu kam?

MARTIN
Mám spíš tlačit...

KAREL
Dyť tu nic není.

MARTIN
Nebo se snažit je nějak přitáhnout?

JAN
No právě. Kde nic není, člověk spíš zabloudí. Tak se chce zeptat na cestu.

KAREL
Kdo se moc ptá, moc se doví.

MARTIN
Kdyby měly kliku, tak bych se neptal.

JAN
Třeba tu je ještě jiná, než co jsme po ní přišli.

KAREL
Jiná?

JAN
Jiná cesta.

KAREL
Kdyby tu byla jiná, tak jsme sem nelezli.

MARTIN
Tak já jdu, jo?

JAN
To tys chtěl dovnitř.

MARTIN
Ale nevzpomínám si, jestli se otvírají dovnitř, nebo ven. Vstane.

Jan a Karel přeruší hovor.

Normální dveře se otvírají dovnitř, ale jednak to nejsou normální dveře, ale spíš jednokřídlý vrata, a za druhý tu normálního není nic. Chystá se odejít, ale předtím vezme popelník a odloží ho na stůl. Vysypu ho pak. Odejde.

JAN
Naváže. To tys chtěl dovnitř.

KAREL
Protože cesta dál nevedla.

JAN
To nevíš. Neobešli jsme to celý.

KAREL
Vím. Cesta vedla k těm vratům, nikam jinam.

JAN
No tak jsme se mohli vrátit.

KAREL
Kam?

JAN
Nevím. Prostě vrátit.

KAREL
To je blbost.

JAN
Před chvílí jsi říkal, že je blbost chodit někam, kde to neznáš.

KAREL
To jsem myslel všeobecně.

JAN
Teď říkáš, že je blbost se vracet.

KAREL
To myslím jednotlivě.

JAN
Jednotlivě, jo?

KAREL
Žádná pravda není úplná. Vždycky jsou v ní jednotlivosti.

JAN
V týhle naší jsou jenom samý jednotlivosti. Svět se vypařil, lidi zmizeli, cesta vede dovnitř a ne ven. Jsme tu už třetí den a nevíme, co se děje. Co je na tom všeobecnýho?

KAREL
Mně se tu líbí. Je tu kam si sednout, je tu stůl, postel a spousta jídla a pitiva. Co bys chtěl víc?

JAN
Vědět, co se vlastně stalo.

KAREL
Dyťs to řekl. Svět se vypařil a lidi zmizeli. Možná jsme povolaný založit novej svět, spravedlivější a lidštější, poučený omylama minulosti.

JAN
To ve třech chlapech půjde blbě.

KAREL
To je pravda. Pauza. Martin je buzik.

JAN
To z něj nedělá rodičku.

KAREL
To jsem nemyslel, ale... Pauza. Já jednou šukal kozu.

JAN
Jakou kozu?

KAREL
O prázdninách. Bělka se jmenovala. Mladá, sotva dorostlý kůzle, žádná fousatá šereda. Nějakejch patnáct mi mohlo bejt. Já jsem původně z venkova.

JAN
Jaký to bylo?

KAREL
Dobrý. Lidi nakecaj spoustu nesmyslů. Koze to nevadí, tak co.

JAN
Já být koza, tak by mi to vadilo.

KAREL
Kdybys byl koza, měl bys jiný vybavení.

JAN
Stejně.

KAREL
A jinou psychiku.

MARTIN
Vrací se. Tak jsem poslouchal, a něco slyšet bylo, ale na klepání to nevypadalo, spíš vytí nebo něco.

KAREL
Myslíš vlci?

MARTIN
Ne, vlci ne, takový jako pískání.

JAN
Tak vytí, nebo pískání?

MARTIN
Obojí. Takový pisklavý vytí.

KAREL
Tak vlci a myši.

Vstoupí Pánek. Ostatní si ho nevšimnou.

JAN
Jestli tam jsou vlci a myši, můžou tam být taky lidi.

NEK
Pánové o vlku a vlk za humny.

Ostatní se překvapeně otočí. Pauza.

To je samozřejmě míněno metaforicky. Pauza. Ve skutečnosti na mně není nic vlčího. Pauza. Právě naopak. Dlouhá pauza. Znejistěle. Nic lidského mi není cizí.

Pauza.

JAN
Jak jste se sem dostal?

NEK
Bylo otevřeno.

KAREL
Proč jste aspoň nezaklepal?

NEK
Vzal jsem za kliku, bylo otevřeno.

MARTIN
Pískal jste?

NEK
Pískal.

MARTIN
Vyl jste?

NEK
Ne.

JAN
Zavřel jste za sebou?

NEK
Samozřejmě.

Pauza.

MARTIN
Otvíral jste dovnitř, nebo ven?

NEK
Prosím?

MARTIN
Jestli jste dveře otvíral dovnitř, nebo ven. K sobě, nebo od sebe?

NEK
Nemám tušení. Strčil jsem do dveří, dveře se otevřely...

MARTIN
Jestli jste do nich strčil, tak jste je otevřel dovnitř.

NEK
Patrně ano. Ale popravdě řečeno si tím nejsem jist. Možná jsem je přitáhl. Pauza. Ale dovolte, abych se představil. Pánek, doktor Pánek.

JAN
Co se děje?

NEK
Prosím?

JAN
Venku. Co se děje. Ve světě.

NEK
Oživne. Ach, přátelé, vy se ptáte, co se děje? Přesnější by bylo ptát se, co se událo. Ale nebudeme slovíčkařit: děje se, že se už neděje nic.

JAN
To není odpověď.

NEK
Svět dospěl do svého konce. Dříve nebo později k tomu muselo dojít. Mohu se posadit?

KAREL
Není kam.

NEK
Ukáže na neobsazenou židli. Je tu židle.

KAREL
To je Martinova.

NEK
Martinova?

MARTIN
To je moje. Ale můžu vám ji na chvíli půjčit, jestli jste unavenej.

NEK
Unavený není myslím to správné slovo, ale posadím se rád. Posadí se. Ke Karlovi. A vy se jmenujete?

KAREL
Karel.

NEK
K Janovi. Pan Martin, pan Karel a pan...?

JAN
Jan. Jan Rorát.

NEK
Pánové Martin a Karel, pan Jan Rorát a doktor Pánek. Přátelé, je pravděpodobné, že jsme posledními reprezentanty lidství na tomto zuboženém světě.

KAREL
Kývne směrem k publiku. Kromě těchhletěch.

NEK
Tihleti, jak jim říkáte, jsou pouhými iluzemi. Nezapomínejte, že jsme v divadle. A co je divadlo jiného než iluze, klam, přelud a fantasmagorie? Divadlo jako svět, svět jako divadlo, však to znáte. Divadlo šalebný sen, svět noční můra.

JAN
Iluze nebo ne, můžou se aspoň sebrat a jít domů. Na rozdíl od nás.

NEK
Proč na rozdíl od nás?

MARTIN
Dveře se otvírají jenom dovnitř. Ven se jít nedá.

[...]


© Patrik Ouředník, 2012


- RECENZE