Čisté víno. Ke sporu o autorství jednoho překladu podruhé

Publié le neděle  2. června 2013
Mis à jour le neděle  14. prosince 2014

Čisté víno PDF

Čisté víno. Ke sporu o autorství jednoho překladu bis

Kritická příloha Revolver Revue, 9, 1997. Knižně in Svobodný prostor jazyka, Torst, 2013.


Na můj článek v KP č. 7 reagoval Josef Škvorecký nadvakrát: poprvé v Literárních novinách v dubnu, [1] podruhé obšírněji v srpnovém čísle KP. [2]

Svůj článek v LtN zdůvodňuje Škvorecký tím, že „nemůže dost dobře čekat půl roku“. Příspěvek vyšel bez jakéhokoli redakčního úvodu či vysvětlení a v rozporu s někdejším prohlášením LtN, že se k případu Prezydent Krokadýlů nebudou vracet – prohlášením porušeném ostatně už loni v létě (Šk 13).

Text v LtN, nazvaný explicitně Čestné prohlášení, je jakési pre-resumé příspěvku v KP. Žádné nové údaje neobsahuje, tón je tentokrát kategoričtější. K Prezydentu Krokadýlů Škvorecký říká: „Překlad románu Warrena Millera The Cool World (Prezydent Krokadýlů) je výlučně mou prací.“

Josef Škvorecký mi má za zlý výraz „plácnout“, kterého jsem v závěru svého příspěvku použil. Současně však připouští, že po celých sedm let (resp. třináct, počítáno od Zábranovy smrti) nedělal vlastně nic jiného: „[Toto] prohlášení, v němž pravda o záležitosti není už nijak přikrášlena...“ Jinými slovy: krášlil jsem a přikrášloval, teď však řku pravdu a nic než pravdu. A trochu paradoxně dodává: „Jestliže Patrik Ouředník mi ani po tomto prohlášení nevěří, pak si už s ním nemám co říct.“

Krášlení, to jest veškeré zmatky, nepravděpodobnosti a rozpory v jednotlivých prohlášeních, je výsledkem – vysvětluje Škvorecký – „ohledů na Zábranovu památku“.

Z ohleduplnosti tedy Škvorecký v letech 1989-90 degradoval Zábranu na autora „takových těch poetických pasáží“ v případě Vražd, na překladatele Škvoreckého anglických dialogů do ruštiny v případě Táni a na přepisovače Škvoreckého překladů v případě Prezydenta.

Nevyhnutelně se nabízí otázka, proč si Škvorecký (pakliže toho neměl dle vlastních slov zapotřebí) nenechal z ohleduplnosti celou věc pro sebe. V zájmu pravdy, odtuší čtenář. Jistěže. Leč týž zájem upírá Škvorecký jiným. Pokusí-li se pak dotyční předložit své vlastní argumenty, Škvorecký je prohlásí za neplatné, zrušiv jediným tahem svá předchozí tvrzení: když jinak nedáte, řeknu vám, jak to vlastně bylo.

Po tomto slavnostním antipřikrašlovacím úvodu nenásleduje však nic, co by už nebylo obsaženo jinde. Proto nás Škvorecký žádá, abychom mu bezvýhradně věřili – přičemž opomíjí (nebo podceňuje), do jaké míry se jeho „výlučné“ přihlášení k Prezydentovi Krokadýlů může jiným jevit nepřesvědčivé. [3]

Insinuace

Nové věcné informace nepřináší ani delší příspěvek v KP; výpověď jako taková se překrývá s LtN. Zbytečná však reakce v KP není: Škvorecký upřesňuje motivace, které jej vedly k rozporným výpovědím, dementuje některá svá předchozí prohlášení. Rovněž tón je jiný; text je pojat vypravěčsky, jako vzpomínky na spolupráci se Zábranou prokládané obecnějšími úvahami. Většina vzpomínek byla už rozseta jinde, zde je však tok ucelenější, s patrnou snahou „tentokrát na nic nezapomenout“.

Co se týče konkrétně mého článku, spatřuje za ním Škvorecký generační problém: není dost dobře možné proniknout do atmosféry doby, jíž jsme nebyli aktivními účastníky.

V obou svých příspěvcích posouvá Škvorecký systematicky můj text do vyhrocenější podoby, než byl míněn – a psán. Jde tu myslím o problém obecnější, přesahující daný spor, proto alespoň dva příklady.

Nikde ve svém článku neobviňuji Škvoreckého ze lži. Mé „plácnutí“, které tolik pobouřilo Škvoreckého i jeho přátele, je naopak pokus vysvětlit Škvoreckého inkoherence jinak.

Nejsem si vědom jakýchkoli insinuací. Říkám ve svém textu – o nic víc a o nic méně: 1) je mi zatěžko uvěřit, že by Prezydenta Krokadýlů nepřekládal (alespoň ve výsledné podobě) Zábrana; 2) jistoty (pravdy) se nelze v daných podmínkách dobrat; 3) Škvoreckého výpovědi o věci jsou rozporuplné. O prvním upřesňuji, že jde o subjektivní pocit; k druhému není, co dodat; třetí lze doložit řadou citací. Jaképak insinuace?

Veškeré tyto posuny (omezuji se na dva, je jich tam víc) Škvoreckému pak umožní dospět k reflexím o „neblahém dědictví Říše zla“.

Ohlasy

Redakce KP vyzvala u příležitosti vydání mého článku k reakci kromě Jarmily Emmerové a Lubomíra Dorůžky, jež Škvorecký ve svých článcích jmenovitě uváděl, další možné „svědky“ raně šedesátých let a obecně „každého, kdo k věci má co říct“. Vedle ohlasu J. Škvoreckého se sešlo sedm příspěvků:

- Jiří Pelán: Škvorecký versus Zábrana
- Jarmila Emmerová: Cui bono
- Lubomír Dorůžka: Prezydent Krokadýlů
- Vladimír Justl: Proč?
- Michal Přibáň: S kanónem na vrabce?
- Zdena Salivarová: Byla jsem u toho
- Miloslav Žilina: In marginem et in memoriam překladu Warrena Millera

Nemohu dost dobře odpovědět na všechny kritiky a argumenty předložené jednotlivými pisateli: některé mi připadají rozumné a podnětné, jiné nedotažené, další scestné či demagogické. Chceme-li se však dobrat merita věci, nelze na druhé straně alespoň letmo nepoukázat na některé postoje a námitky přispěvatelů. Pokusím se tudíž shrnout – s rizikem, které s sebou podobné konání nese – tón a základní vyznění příspěvků. O něco déle se zdržím u textů Emmerové a Dorůžky, které Škvorecký kdysi uváděl (byť zdaleka ne systematicky) jako „očité svědky“.

Reakce na můj text by bylo možné rozčlenit do pěti kategorií. Vydání článku je:

— v podstatě pouhá exhibice (Přibáň);
— stejně nepochopitelné jako zvrhlé a tristní (Emmerová, Justl);
— patrně dobře míněné, ale nikoli nutně správné (Dorůžka, snad i Žilina);
— ničím nepodložené (Salivarová);
— podnětné a snad i správné (Pelán).

Kdyby nebylo Polska

V příspěvcích se několikrát objevuje otázka (u Justla povýšená na titulek), proč vlastně takový článek. Odpověď na ni stojí ovšem hned zkraje mého původního příspěvku: „Navzdory všemu hlaholu [...] pronikl na stránky tisku jediný hlas zpochybňující Škvoreckého tvrzení – které zato tvoří námět celé řady rozhovorů a příspěvků z pera J. Škvoreckého. Není myslím od věci na tuto nevyváženost poukázat.“

Čechové jsou však národ podezíravý, a proto nepředpokládají, že by podobná motivace mohla být dostatečná. „No dobře, ale proč?“ táží se nadále a hledají tu pravou odpověď. Exhibice? Omočit si brko? Neproved mu von ten Škvoreckej něco?

Nuže, prohlašuji napodruhé, že nepovažuji za normální, žádoucí ani mravné, aby se k té či oné sporné věci vyjadřovala toliko jedna strana. Za tento stav není v žádném případě odpovědný Škvorecký. Neváhá ho však kdykoli využít. [4]

Výsledkem podobného procesu bývá zhusta převrácení příčinnosti – dle slavné jarryovské sentence „kdyby nebylo Polska, nebylo by Poláků“. V tomto konkrétním případě se postupem doby začalo jaksi zapomínat na to, že Zábrana se k překladu Prezydenta Krokadýlů celý život spontánně hlásil, spontánně projevoval radost nad výsledky své práce. [5] O tom, že jej k tomu nevedly důvody čistě „obranářské“, nepochybuje ani Josef Škvorecký: Zábranův postoj vysvětluje tudíž pohnutkami psychologickými (Šk 13).

K čemuž dále přistupuje skutečnost, na níž stála má polemika: to, co nám o věci říká Škvorecký, je nekoherentní, rozporuplné, protikladné, ergo – na demokratické veřejné scéně – nepřijatelné. Nelze-li pak Škvoreckého tvrzení vyvrátit – na což jsem ve svém příspěvku výslovně poukázal –, lze zpochybnit všechny jednotlivé body, na nichž spočívá. Stejným způsobem lze zpochybnit – jak to učinil Škvorecký – Zábranovo hlášení se k překladu; a stejným způsobem je dnes nelze vyvrátit. A píše-li Emmerová, že „autentickou výpověď mohou poskytnout [...] pouze ti, jichž se [úmluva] týkala“, opomíjí, že jeden z nich ji poskytnout nemůže. Čímž nechci nikterak naznačovat, že tu hraji roli šlechetného ochránce vdov a sirotků. Irituje mě pouze způsob, jakým se v české intelektuální obci obcházejí „delikátní“ témata. Irituje mě bezostyšnost, s jakou strkáme – my, lidé jaksi lepší, morálnější – hlavu do písku. Irituje mě rovněž, jakým způsobem se v české intelektuální obci přistupuje k názorům, které by mohly ohrozit všeobecný konsensus těch lepších a morálnějších; neboť všechny názory jsou si rovné, ale některé přece jen rovnější. Irituje mě konečně i nedostatek odpovědnosti k vlastním slovům – fenomén, který by si v českém kontextu zasluhoval sám o sobě nekonečně větší pozornosti.

Kdo nejde s námi

Takto kupříkladu zahajuje svůj příspěvek Jarmila Emmerová: „Vím, že všechno, co uvádí Josef Škvorecký o autorství tří detektivních románů, knihy pro děti Táňa a dva pistolníci a překladu Prezydenta Krokadýlů, je pravda.“ Nic dalšího se o podmínkách, v nichž překlad a ostatní knížky vznikaly, nedozvíme; následuje toliko úvaha o „neuvěřitelné neomalenosti [mého] útoku“ s poukazem na to, že pokrývačství je „ryze soukromou záležitostí“.

Potvrzuje-li Jarmila Emmerová „všechno, co Josef Škvorecký uvádí“, potvrzuje – buďme na okamžik důslední –, že detektivky napsal Škvorecký sám, ale také se Zábranou, Prezydenta Krokadýlů přeložil pouze Škvorecký, ale také pouze Zábrana.

Na závěr svého textu pak Jarmila Emmerová podotýká:

„Komu svědčí tento uměle vyvolávaný spor? Jednoznačně soudruhům, jejichž neomezená moc [...] nesvobodu tvůrčí práce přivodila a kteří se nám teď smějí. Mají proč. Nikoli proti nim, ale proti jejich obětem se zvedá hlas mladých intelektuálů. Je to trpké zjištění.“

Nevím, zda a komu nahrávají „mladí intelektuálové“ (předpokládám Pelán a Ouředník, zpětně možná Špilarová). Nedomnívám se však, že pakliže se nám soudruhové smějí, mohou za to Pelán, Ouředník a Špilarová. Pokud by býval Škvorecký projevil v posledních sedmi letech o něco více respektu ke slovům a faktům, neměli by dotyční o čem psát. Soudruhové, rozumím-li tomu správně, by v tom případě splakali nad výdělkem a mladí (?) intelektuálové by neměli do čeho píchnout.

I v tomto ohledu jde o problém obecnější. Příspěvek Jarmily Emmerové i bezmála hysterická reakce Vladimíra Justla svědčí o přežívání polarity mezi přesně definovaným dobrem a zlem. Buď je Ouředník „spojenec“, nebo „nepřítel“; jakýkoli individuální postoj je de facto nemožný.

Na rozdíl od Emmerové si rovněž nemyslím, že pokrývačství je „ryze soukromou záležitostí“ – mám naopak za to, že tu jde o typicky společenský fenomén, odraz doby a kulturně-společenských praktik, které s sebou nesla. Což nás přivádí k příspěvku Lubomíra Dorůžky.

Doba a osudy

I Dorůžka dává Škvoreckému za pravdu; ani Dorůžka se však „k této stránce polemiky nehodlá vracet“: o Prezydentovi Krokadýlů se nám tedy konkrétnějších údajů nedostane. [6]

Na rozdíl od ostatních přispěvatelů posouvá však Dorůžka problematiku do širších souvislostí. Poukazuje ve svém textu na nesnadnost analýzy „pro budoucí historiky, kteří se budou chtít dobrat pravdy o čtyřiceti letech komunistického režimu. [...] Žilo se v atmosféře dohadů, neověřených a neověřitelných zpráv, fám, které se šířily výlučně ‚per hubam‘ a které dnes ani sebepečlivější historik nenajde v žádném dochovaném materiálu.

Dobu, v níž vládla iracionalita, lze z odstupu času jen stěží postihnout jen rekonstrukcí ‚racionálních fakt‘. Pokud tato polemika připomene alespoň zlomek tohoto daleko obecnějšího problému, může snad přinést trochu užitku.“

A dodává:

„Obávám se však, že se tak děje za cenu příliš drahou. Chce-li Patrik Ouředník [...] obviňovat někoho z ‚plácnutí‘, měl by možná zvážit, nedopouští-li se něčeho podobného sám.“

Zde už tudíž nejde o smějící se soudruhy, ale o něco mnohem dalekosáhlejšího: do jaké míry se lze dobrat pravdy té které historické chvíle, do jaké míry lze v „iracionalitě doby“ hledat pakliže ne racionalitu, tedy alespoň jistou vnitřní logiku, jakým způsobem a je-li vůbec možné vystihnout, co je v té které době výmluvné a co nikoli (o čemž se nicméně budou do skonání věků přít pamětníci i historikové).

Ať už si o tom jiní přispěvatelé mohou myslet cokoli, Dorůžkovy pocity sdílím. Na svou obranu mohu podotknout následující:

Můj text se nepokoušel dešifrovat pravdu doby; jeho záměrem bylo poukázat na to, jak neodpovědně a nedůsledně s fakty zachází Škvorecký. Nebezpečí mylné dešifrace nefunguje nutně pouze jednosměrně – nepamětníci versus pamětníci. Jak máme chápat – my, co u toho nebyli – Škvoreckého heroizující popisy, v nichž hraje roli stejně postižené, respektive postiženější oběti než Zábrana? Jak si máme – my, co u toho nebyli – interpretovat obrat „být na indexu“, je-li uplatňován v souvislosti s někým, kdo v kritické době publikuje knihy, překlady a desítky článků a recenzí? Jak naloží s těmito informacemi budoucí historik?

Škvorecký je spisovatel, jehož celoživotní dílo stojí ve znamení boje proti komunismu, je to i aktér společenský, nezastupitelný účastník onoho podivného a vyčerpávajícího boje proti totalitnímu režimu. To mu nikdo nevezme – a já jsem dalek tomu, abych se o to pokoušel. Brání nám to poukázat na lehkomyslnost, s níž nám dnes předkládá – na poli společenském, nikoli literárním – vlastní dějinnou zkušenost? Je pamětnictví zárukou paměti?

Vezměme si za ilustraci pamětnického výkladu větu jiného „účastníka“ doby, Vladimíra Justla: „Škvorecký byl vyhozen ‚jen‘ ze židle redaktora Světové literatury a přeřazen do knižní redakce.“ Oním „jen“ v uvozovkách naznačuje Justl, jak tvrdý to byl ve skutečnosti postih. Představme si nyní stejnou větu bez uvozovek: Škvorecký byl vyhozen jen ze židle redaktora Světové literatury a přeřazen do knižní redakce. Která z obou vět je blíže pravdě doby? Která z nich dodá budoucímu historikovi či politologovi přesnější údaj? Jak naloží budoucí historik se zjištěním, že přeřazení z jedné redakce do druhé bylo výrazem nejvyšší nelibosti totalitního režimu? Postačí mu vysvětlení o iracionalitě doby?

Obětí komunismu si dnes žádá být kdekdo. Pojímat tyto oběti paušálně a odmítat rozdíly mezi tím kterým individuálním postihem, je nejjistější způsob, jak definitivně zbanalizovat zvrhlost komunismu, a tak nevyhnutelně zpochybnit jeho reálnou nehumánnost.

Antagonismus

Pohybujeme se však stále na stejné půdě (pravda doby), když Škvorecký vyrukuje o čtvrt století později tu s tou, tu s onou pravdou?

Svůj článek jsem psal zajisté se zaujetím – leč bez radosti. Na věčnou otázku, zdali je lépe do vředu říznout, či jej nechat vyhnisat, předkládám toliko svou vlastní odpověď. Spor o autorství překladu Prezydenta Krokadýlů překračuje dle mého osobní i čistě literární rámec: způsob, jakým se k němu přistoupilo, ilustruje jistou společenskou atmosféru. Osobně mi připadá nezdravá.

Jinými slovy se domnívám, že chceme-li postupně dospět k demokratickému diskusnímu prostoru – který zánik cenzury umožňuje, ale nikterak nezaručuje: cenzuru je možno beze zbytku nahradit autocenzurou –, není žádoucí obcházet jakákoli sporná témata. Případ Prezydent Krokadýlů ilustruje tento problém nadmíru zřetelně ve dvojím ohledu: ve své „delikátnosti“ (účel tu nesvětí prostředky; jsme přece všichni jedna parta) i ve své „nicotnosti“ (koho to bude za patnáct let zajímat?).

Jako často v podobných případech se tu překrývají dvě roviny. Na jedné straně lehkomyslný postoj Škvoreckého, na druhé netečnost kulturních aktérů, netečnost kompenzovaná právě v oněch kuloárech, o nichž byla řeč. Můžeme si samozřejmě položit otázku, do jaké míry tu jde o přirozenou zdrženlivost, jánabráchismus či neochotu namočit se do „delikátní“ věci. V každém případě uvádí dotyčná netečnost („vono to ňák vyhnisá“) do chodu velmi nebezpečný mechanismus: problémy vytlačené z veřejné sféry nacházejí svou živnou půdu na pavlačích.

Na pavlačovitost doplatí dříve či později každá svobodomyslně se definující společnost; o to snáze možná česká, která k ní má zdá se jistou náchylnost.

Co se pak týče ceny mého „obvinění“:

Spadá případ Prezydent Krokadýlů do sféry veřejné, nebo soukromé? Vycházím z toho, že Škvorecký poskytuje své výpovědi veřejnosti. V mých očích je to dostatečný důvod k tomu, abych jej vnímal jako postavu veřejnou. Lze o tom diskutovat, jistěže, na „problematické“ otázky existuje zpravidla více než jedna odpověď. Stát si za svou neznamená vylučovat jiné.

Etický problém nastává rovněž v okamžiku – říká nepřímo Dorůžka –, kdy předkládám své hypotézy bez důkazů. Ale znovu: kdo by měl logicky v této věci přinést, slovy Škvoreckého, „conclusive evidence“ (Šk 11)? Kdo je vlastně v tomto sporu „žalobce“? Neúčastník Ouředník, zpochybňující rozporná tvrzení Škvoreckého, či zúčastněný Škvorecký, zpochybňující celoživotní postoj Zábranův?

Lubomír Dorůžka klade každopádně dvojí otázku – o úskalích dešifrace historického času a antagonismu mezi soukromou a veřejnou sférou. Že se naše odpovědi na tyto otázky míjejí, že je posuzujeme každý z jiného úhlu, připadá mi náhle méně podstatné.

Nevěděl jsem o ničem, ale vím, jak to bylo

Diametrálně odlišný je příspěvek Vladimíra Justla, bývalého pracovníka Odeonu a editora Škvoreckého Sebraných spisů, které Odeon v roce 1990 chystal. Shrneme-li, vyjde nám, že Vladimír Justl sice osobně o ničem nevěděl, ale Škvoreckému věří na slovo. A ač nebyl do ničeho nikdy zasvěcen a o věci neměl ani potuchy – „Josefa Škvoreckého znám, nebojím se říci, důvěrně. Svědectví o tom může podat naše vzájemná korespondence. Proto vím, že zveřejňovaná obvinění jsou absurdní nepravdou.“

A je to. [7]

Salivarová, Žilina

Ve prospěch Škvoreckého svědčí rovněž Zdena Salivarová. Svůj příspěvek stylizuje do formy vzpomínek na „spolupráci“ Škvoreckého se Zábranou: „Jsem očitým svědkem práce týmu Zábrana – Škvorecký. Nemohla jsem neslyšet a nevidět, protože se většinou scházeli u nás doma a ani se nesnažili přede mnou něco tajit.“ [8].

Dle výpovědi Miloslava Žiliny – z pozice toliko redaktora Odeonu a přítele obou protagonistů, nikoli „zasvěceného“ účastníka – „měl ve chvíli definitivního schválení Škvorecký už značnou část práce na překladu za sebou“. Současně si vzpomíná, že se „[Škvorecký] několikrát se Zábranou domlouval, co a jak na textu upravit“; podotýká rovněž, že Škvoreckému chyběla Zábranova znalost „vulgárnějších vrstev jazyka“, a dodává: „Na rozsáhlejší úpravy neměl už Zábrana moc času, protože šlo o to, aby kniha byla co nejdřív venku.“ Z čehož vyplývá, že Zábrana na překladu aktivně participoval. Je-li tomu tak, pak nejen v poslední fázi; Škvorecký upřesňuje, že Zábrana „překlad průběžně četl, jak [mu] jej dával kapitolu po kapitole“ (Šk 13).

Ještě ke generacím

S výjimkou posledně citovaného zaznívá z reakcí opakovaně týž leitmotiv, argument generační. Nejostřeji je podán v příspěvcích Vladimíra Justla a samotného Škvoreckého. Ouředník (a potažmo Pelán a Špilarová) nemají morální právo hovořit o věcech, které neprožili. Generační argument, resp. „usvědčení sebe sama z neznalosti tehdejší praxe“ (Justl) nelze však aplikovat na Františka Jungwirtha, jehož názor je citován v Hrabalově Růžovém kavalíru, ani na Hrabala samotného, který se s ním ztotožňuje.

Ale i tady jde o problém obecnější. Že věci jsou vždy složitější, než se zdají, o tom nepochybuji. Že prožitek doby je zkušenost bytostně nesdělitelná, tvoří námět nejpůsobivějších literárních děl – včetně knih Škvoreckého. Avšak upírat neúčastníkům možnost zabývat se „historickými“ realitami je důsledně vzato stupidní. Prožitek je pojem z psychologie, nikoli historie. A jakkoli výrazy jako cenzura či index mohou a zpravidla musí být nuancovány – od toho jsou přívlastky –, jejich základní náplň zůstává objektivní. Jedinečnost doby spadá do sféry historicko-politické, nikoli fenomenologické. Zaměňovat „jedinečnost“ a „nepochopitelnost“, resp. „nesrozumitelnost“, vede k dokonalému amalgámu. „Co by asi pamětník řekl románu, který by byl zasazen do sklonku rakousko-uherské říše a napsal by jej člověk, jemuž tehdy byly tři roky?“ ptá se Škvorecký (Šk 15). Argument je to pozoruhodný: „pamětnictví“ je povýšeno na princip. Pokud bychom mínili tuto optiku sdílet, mohli bychom se však stejně dobře otázat: „Co by asi řekl pamětník, který proseděl deset let v kriminále, o pronásledování svého vrstevníka Škvoreckého komunistickým režimem v letech 1960-63?“

Nikoli, pamětnictví není zárukou paměti.

Ještě k Polákům

Rovněž fakt, že naše „obvinění“ [9] stojí především na nesrovnalostech ve výpovědích Škvoreckého, je systematicky obcházen. I toto nám může posloužit za příklad výše zmiňovaného převrácení příčinnosti. „Je trapné, že Škvorecký se musí hájit čestným prohlášením,“ píše Justl a podobně i Emmerová. Za to, že se k němu musel uchýlit, nemůže ovšem Škvorecký, který po celá léta podával protichůdné informace – nýbrž Ouředník, který se nad protichůdností informací pozastavil.

Škvorecký sám vidí věci podobně: „Když mě ale tedy Ouředník donutil nalít čisté víno...“ Stejným dechem hovoří o mém příspěvku jako o „nařčení“. Z toho by ovšem vyplývalo, že víno je lépe pít zkalené.

Zatloukání

Jediným přispěvatelem, který zastává pozici, jež se překrývá s mojí, je tedy Jiří Pelán. I on se pozastavuje nad Škvoreckého články, „v nichž to s autorstvím bylo jednou tak, jednou onak“, i jemu připadá „téměř fantastické“, že by si Zábrana „z jakési dětinské ctižádosti přivlastnil kamarádův překlad, zatloukal po celá šedesátá léta (kdy se jinak v kulturní sféře odtajňovalo kdeco) skutečný stav věcí před společnými přáteli i vlastní ženou a Škvorecký k tomu pobaveně mlčel“; ani on nepovažuje za „myslitelné“, že by byl Zábrana „pouhým pasivním čtenářem překladu“, i on má za „zvláštní“, že by se byl o věci nezmínil ve svých denících. Namísto mého „plácnutí“ nabízí smírnější řešení: „Nebylo tomu spíše tak, že spolupráce i zde byla natolik úzká, že Škvorecký měl za to, že Zábrana pouze rediguje jeho překlad, a Zábrana si myslel pravý opak?“ [10]

Tolik reakce

Tolik reakce těch, „kdo k věci měli co říct“. [11] Emmerová potvrzuje paušálně vše, co Škvorecký říká. Dorůžka poté, co dosvědčuje Škvoreckého autorství překladu Prezydenta Krokadýlů, bezprostředně navazuje poměrně dlouhou úvahou o problémech textové spolupráce a zhodnocení míry participace toho kterého aktéra; snad se nemýlím, usuzuji-li z toho, že to implikuje formu spolupráce i u Prezydenta Krokadýlů. O spolupráci hovoří jednoznačně Žilina – s tím, že větší přínos přisuzuje Škvoreckému. Salivarová hovoří v souvislosti se Zábranou a Škvoreckým o „týmu“; co se týče konkrétně Prezydenta Krokadýlů, Zábrana však pouze sdílel Škvoreckého radost nad textem.

Není na mně posuzovat, nakolik radikálně zpochybnily reakce na můj příspěvek jeho celkové vyznění. Osobně jsem za klíčovou větu svého textu pokládal následující: „Při dobré vůli by nám zbývala hypotéza, že Škvorecký dodal jakožto zkušenější anglista podstročníky a Zábranovým ‚důkladným zredigováním‘ má vlastně na mysli překlad jako takový.“

Rozpory a temná místa přetrvávají i v rámci nových výpovědí – z nichž nicméně vyplývá, že Škvoreckého participace byla patrně větší, než předpokládal můj článek. Na výlučnost Škvoreckého práce nadále nevěřím. Za své mohu vzít řešení navrhované Jiřím Pelánem.

Model

Není a nebylo v mém úmyslu kácet modly ani stavět pomníky. Škvoreckého celoživotního díla si v literárním i společenském smyslu slova velmi vážím; co se pak Zábrany týče, nepotřebuje být obhajován, hájí ho jeho celoživotní dílo.

Avšak přesahuje-li, jak se domnívám, Škvoreckého spor s „nevěřícími Tomáši“ meze podvečerní diškrepance na čajovém dýchánku, pak nelze přistoupit na model, v rámci něhož Škvorecký po celou dobu operuje: pravdu stačí vyhlásit, dokládat se nemusí. Tím spíš, je-li pokaždé jiná.

Nejsem držitelem pravdy a nemohu samozřejmě vyloučit, že Josefu Škvoreckému křivdím: snažil jsem se tuto odpovědnost zvážit dle svého nejlepšího svědomí. Připadá mi však trochu snadné pozastavovat se nad nedůvěřivostí Tomášů a řešit vše toliko morálním vydíráním – neboť objektivně vzato se nám v kauze Prezydent Krokadýlů ničeho jiného nedostalo.

V jednom z příspěvků, v nichž se hlásil k překladu Prezydenta Krokadýlů, se Škvorecký tázal: „Kdy naposled existovalo v Čechách právo?“ (Šk 11) Uzavřu svou úvahu v témže smyslu, leč v opačné optice: existuje-li dnes v Čechách právo (včetně morálního a etického), předložit argumenty by měl ten, kdo zpochybňuje dosud danou skutečnost. Neboť – opakuji – Jan Zábrana se k překladu spontánně a za všech okolností hlásil, tolik přinejmenším víme.

Co se pak týče preceptu, dle něhož nás spasí pouhá víra (nás nevěřící Tomáše), jeho meze jsme měli možnost si ověřit už mnohokrát.


PS 2012

Zařadit, či nezařadit po patnácti letech mé dva polemické články do dnešního knižního výboru? Rozhodl-li jsem se kladně, učinil jsem tak ze dvou důvodů. Prvním je skutečnost, že po předloňském vydání korespondence Škvoreckého a Zábrany (Jak je ve větě člověk, nakl. Books and Cards, Praha, 2010) česká kritika halasně usoudila, že „výlučné autorství“ překladu Josefa Škvoreckého je nyní definitivně doloženo. Jenomže – není. Z knihy vyplývá právě jen tolik, že překlad je výsledkem blíže neurčené „spolupráce“.

K dovršení všeho se sám Josef Škvorecký po vydání Jak je ve větě člověk v televizním vystoupení vyjádřil, že „naštěstí [...] z těch dopisů vyplývá úplně jasně, že [jsme] to s Honzou dělali spolu“. Zapomenuto, vymazáno, vyhlazeno jeho někdejší čestné prohlášení: „Překlad románu Warrena Millera The Cool World (Prezydent Krokadýlů) je výlučně mou prací.“ Ano, je to výlučně má práce, ale dělali jsme ji spolu. Ano, dělali jsme to spolu, ale je to výlučně má práce. (Nové Škvoreckého prohlášení nicméně nezabránilo nakladatelství Argo vydat v témže roce Prezydenta Krokadýlů, v němž je pod překladem uveden pouze Škvorecký. Ach! Nevyzpytatelné jsou záhyby české duše.)

Druhý důvod je následující: stejně jako před patnácti lety i dnes chápu aféru okolo Prezydenta Krokadýlů jako svědectví o době a stavu společnosti. Spor vypovídal – a vypovídá i dnes – o tom, jak nahodile se v českých polemikách nakládá se slovy. Jak neodolatelnou potřebu máme novodobých mýtů. Jak mocná je magie věhlasu. Jak vyzpytatelné jsou záhyby české duše. A jak jsou ve větách lidé.

Všeprostupující manipulace se slovy zůstane nepochybně nejvěrnějším odrazem kauzy Prezydent Krokadýlů.


[1J. Škvorecký: Čestné prohlášení, Literární noviny, 1997, č. 16, 23. 4. (Šk 14)

[2J. Škvorecký: O Honzovi a situacích, Kritická příloha RR, 1997, č. 8 (Šk 15). Článek vyšel v předstihu v Bulletinu Společnosti Josefa Škvoreckého (květen 1997), který byl v knihkupectvích nabízen zdarma ke KP č. 7.

[3Z oněch jiných lze dnes uvést O. Špilarovou, O. Hostovskou, J. Pelána, F. Jungwirtha a B. Hrabala. Jiní jiní si dle starobylého obyčeje nepřejí být jmenováni.

[4Přibáňovo atendrisemento nad nebohým Škvoreckým, který „nemá k dispozici nic než své prohlášení a svědectví přátel“, je stejně romantické jako absurdní.

[5Jeho postoj není v ničem zaměnitelný se zkušeností, kterou popisuje J. Emmerová: „Vím, o čem mluvím. Vím, jak mi bylo, když jsem posluchačům musela vysvětlovat ‚svá‘ důmyslná řešení v překladu, jehož autorem byl František Vrba, anebo se pýřit při chvále v redakci, kde se nevědělo, že pokrývám známou českou spisovatelku.“ Zábrana se nijak nepýřil, o svých řešeních mluvil se zápalem, ba „nadšeně“ (Hra) a vysvětloval je nikoli posluchačům, nýbrž přátelům a lidem z nejbližšího okolí. Naopak o detektivkách, jak připomíná J. Pelán, „nikdy nechtěl moc mluvit“.

[6Nepřítomnost objektivních informací činí z příspěvků Emmerové a Dorůžky prohlášení, nikoli „svědectví“. Toto upřesnění se mi jeví potřebné vzhledem ke kontextu celé aféry, poznamenané od počátku přibližnostmi a posuny všeho druhu.

[7Výpověď Vladimíra Justla se ostatně jeví poněkud anachronická. Reedice Prezydenta Krokadýlů v Odeonu roku 1990 vyšla pod jménem Jana Zábrany. O Zábranově autorství překladu pak nepochyboval (jak vyplývá z jeho článku z října 1990) ani Justlův tehdejší kolega a odpovědný redaktor vydání Jan Zelenka. Josef Škvorecký však zaslal svou bibliografii, v níž figuroval jako výlučný překladatel Prezydenta Krokadýlů, už v lednu téhož roku. Redakce Odeonu byla tudíž nucena zaujmout k problému jasné stanovisko – což učinila. Předpokládám, že byl konzultován i editor Škvoreckého Spisů Vladimír Justl.

[8K drobné nejasnosti dochází v okamžiku, kdy se všichni tři „radovali [...], že budou honoráře, které lidé na volné noze zoufale potřebovali“

[9Kromě článku O. Špilarové mám na mysli i ve své době nepublikovaný text J. Pelána, který je citován v jeho nynějším příspěvku.

[10Budiž nicméně připomenuto, že ve svých nových příspěvcích Škvorecký upírá Zábranovi i kdysi zmiňované „redigování“: „Zmínka o Honzově údajné redakci rukopisu [...] je rovněž způsobena snahou nedotknout se Zábranovy památky“ (Šk 14).

[11Příspěvek Michala Přibáně s poněkud zapeklitým titulkem S kanónem na vrabce? (kanón = můj článek? vrabec = Škvorecký?) k vlastnímu sporu ničím nepřispívá, poukazuje pouze na to, co Přibáň vnímá jako nedostatek mé argumentace. Konkrétně považuje za „zradu na čtenáři a [...] ránu pod pás [Škvoreckému]“ skutečnost, že nepodkládám svou polemiku textologickým rozborem. Proč tomu tak je, jsem ovšem vysvětlil v inkriminovaném článku. Textologickému rozboru v daných souvislostech nevěří ani sám Škvorecký, nevěří mu, jak vyplývá z nových příspěvků, ani Pelán, ani Dorůžka.