Šmírbuch jazyka českého
Ivan Kubíček
Svědectví, 88, 1989
Dostává se nám tedy konečně do rukou sbírka 15 000 českých argotismů. Shrnuje výrazy nekonvenční češtiny či hantýrky, užívané v Čechách po druhé světové válce. Už tady se nabízí srovnání. Čtyřdílný Slovník spisovného jazyka z let 1960 až 1971 obsahuje 2 500 slangových položek, Hubáčkův Malý slovník českých slangů (Profil, Ostrava 1988) pak asi 5 700 hesel, přičemž však drtivou většinu z nich tvoří výrazy úzce profesní a zájmové (například železničářské, včelařské, akvaristické, celnické, dokonce i vorařské), zatímco obecně slangová slova jsou v něm zastoupena ani ne čtyřmi procenty, čisté argotismy pak prakticky vůbec ne. S příznačnou prudérií ostravští editoři zcela pomíjejí jak výrazy sexuální a erotické, tak slova spljatá s užíváním drog a jen v nepatrné míře zaznamenávají výrazy kolem alkoholu. Tedy právě tematické oblasti, kde došlo v posledních desetiletích k přímo eruptivnímu růstu lexikální produktivity i frekvence, k nebývalému synonymnímu i homonymnímu bujení. Také kriminální slang je u Hubáčka zastoupen jen nepatrně, ačkoli J. Suk shromáždil už před lety z této oblasti 1 140 výrazů (Současný český kriminální slang a světský argot, rkp., Praha 1979). Naproti tomu Ouředníkův Šmírbuch je na lexiku doposud tabuizovaném vlastně zosnován.
Datujeme-li lexikografickou emancipaci novodobé češtiny od vydání Jungmannova česko-německého slovníkuk (1835-39), čekali jsme na první větší sbírku nekonvenční češtiny plných 150 let! A to se nám jí ještě dostalo – z Paříže! Pohříchu i první slovníček českého slangu a argotu nám za první republiky pořídil německý bohemista E. Rippl (Liberec 1926) – teprve pak, nikoli ovšem slovníkovým způsobem, zpracoval české slangy a argoty v obsáhlejším pojednání F. Oberpfalcer (1934). I když za dvacet let první republiky byl o českém slangu a argotu poblikován daleko větší počet obsažných prací (Oberpfalcer, Trost, Nováček, Machala, Obrátil, Lebeda, Podzimek, Rippl, Treimer aj.) než za víc než čtyři desetiletí po druhé světové válce (například Hejduk, Krátký, Křístek, Hubáček, Klimeš), nezdá se mi, že by v tomto nepoměru hrál roli jenom režimně ideologický odpor k této jazykové oblasti. Vypadá to spíš, že v Čechách přežívá i nadále cosi jako poobrozenecký ostych a quasibuditelský předsudečný strach z „plevelné“ češtiny, z toho, že se české hantýrce jakoukoli publikací dostane posvěcení. Ještě se prostě necítíme asi dost pevně v kramflecích, abychom se mohli veřejně a beze studu obírat i tzv. jazykovým substandardem – i když právě ten vykazuje životaschopnost až nezničitelnou. Ještě nám zřejmě nedošlo Masarykovo: „Jazyk nepokládám za svatý, ale za prostředek sloužící duchu ve zlém i dobrém.“ (Česká otázka, 1895).
Troufám si říct, že i kdyby naše oficiální jazykověda nepřejala beze zbytku Stalinovy postuláty o jazykovědě z padesátých let a i kdyby nebyly mocensky aplikovány do jazykové a ediční praxe, zmíněná postbuditelská předpojatost by patrně fungovala s podobnými výsledky. Zabývat se slangem či argoty považuje se přece v Čechách tradičně za cosi nepřístojného a vlastenecky neslušného. (Na obranu Hankových Rukopisů se pozvedl – s výjimkou Gebauera a Masaryka – téměř celý národ, a dovedu si představit, jaká vlna pohoršení by se ještě dnes v české veřejnosti zvedla, kdyby Šmírbuch vyšel ne v Paříži, ale v Praze, a v nákladu, jaký by zasloužil!) Jen si připomeňme: Krátkého Hantýrka pro samouky vyšla skoro pokoutně jako nakladatelská ročenka (SNKLU, 1964), Obrátilova Kryptadia (1939) jako soukromý tisk, právě tak Kuriózní slovník. Sukův Krimislovník (1979) jako rukopisný samizdat. Ale i v původní a překladové beletrii je užití nekonvenční češtiny stigmatizováno: Škvoreckého Zbabělci (1958) jdou do stoupy nejen pro své sdělení, ale i pro jazyk; Millerův Prezydent Krokadýlů v Zábranově překladu (1963) sice vyjde, ale vzápětzí je distribuován jen vyvoleným „ke studijním účelům“...
A tak vlastně není dnes Šmírbuch s čím smysluplně či aspoň slušně srovnat: ční v české lexikografické produkci o hantýrce jako solitér. Hubáčkův Malý slovník českých slangů je opravdu malý nejen selektivním záběrem, ale i sterilní uhlazeností a bezzubostí pojetí.
Překvapivě velké množství lexikálních jednotek, které se autorovi Šmírbuchu podařilo excerpcí z knih 115 autorů (jak samizdatových a exilových, tak „domácích“), ale zejména sběrem v terénu (v jejich nestabilizované podobě) nashromáždit, zřetelně limitovalo pojetí knihy. Nejde vlastně o slovník, ale o lexikální sbírku uspořádanou výrazně synonymicky: slova a souslaví jsou zařazena do 1 200 tematických skupin a doplněna jednak 1 300 citáty z původní a překladové beletrie, v nichž se některé výrazy objevují, příležitostně pak korespondující frazeologií. [...]
Způsob zpracování lexikální zásoby nekonvenční češtiny je tedy příslušně nekonvenční. Šmírbuch uvádí argotické výrazy jen pod rámcovým spisovným významem v poměrně velkých skupinách, aniž blíže specifikuje jednotlivé odstíny, takže „pokud lze z ŠJČ čerpat podněty pri tvůrčí práci s jazykem, ať původní nebo překladatelskou, prvním předpokladem zůstává zkušenost v dané oblasti a důvěra ve vlastní jazykový cit“, jak upozorňuje autor v úvodní poznámce. [...] Kdo se tedy uchýlí ke Šmírbuchu v naději, že mu poskytne služby plně jako slovník, bude zklamnán. Šmírbuch se musí prostě číst, asi tak, jako jsme četli svého času Oberfalcera nebo Krátkého. Slovník sice připomíná, ale je to sbírka, a tak samozřejmě řadu lexikografických náležitostí postrádá (gramatickou charakteristiku, valenci, opozita-antonyma, etymologii, cizojazyčné ekvivalenty atp.) Sbírka nekodifikuje, nemá a ani nemůže mít normativní povahu.
Bída je ovšem v tom, že při absenci jakékoli jiné moderní a sdostatek obsažné rukojeti o českém argotu bude nutně Ouředníkova sbírka jako slovník, zejména překladateli, užívána a že bezděky budou na ni nároky jako na slovník kladeny. Věřme, že půjde o svízel dočasnou (aniž by jednotku té dočasnosti představoval jeden furt). [...]
Karek Kosík napsal v roce 1974: „Jazyk je v určitém smyslu sedimentem utajených dějin národa; co se odehrává ve skrytu a bez povšimnutí, co se zapomíná a potlačuje, co se zdá být dávno pohřbenou minulostí – to všechno zanechává stopy v jazyku a svým způsobem je v jazyku stále přítomné. Čeština má slova jako obliček a ksicht, noha a haksna, místnost a cimra, mocnář a potentát, strana a partaj atd., přičemž nepřeberné množství těchto párových výrazů svědčí o tom, že nejde o nahodilouo a okrajovou záležitost.“
I soudobý argot si jistě zakládá na jisté výlučnosti: „proti libovůli společenské konvence chce klásti vlastní libovůli“ (P. Trost, 1935), není však – pokud jí plně kdy byl – „tajnou řečí společenské spodiny“, jak se podnes do omrzení opakuje v učebnicích a skriptech. Tajná není totéž co méně srozumitelná, jak doložil J. Kořán. Argot neskrývá, ale naopak manifestuje své plebejství, chce ne zakrývat, nýbrž novým pojmenováním odkrývat realitu, nechce se utajit, nýbrž šokovat. Jistě má některé rituálně-sektářské rysy, ale to jen proto, že se neche zcela „otvírat měšťáckému pochopu“ (V. Černý).
Čím víc se poválečný režim u nás oháněl a zaštiťoval svou lidovostí, tím méně zájmu a pozornosti jeho oficiální jazykověda věnovala právě plebejské češtině. Vždyť i samo vymezení společenské spodiny se v posledním půlstoletí značně zproblematizovalo. Řečeno s Kunderou oněch let: kdo je vlastně nahoře a kdo dole? „Galerka“ se nebývale rozrostla, režim si s neuvěřitelným talentem produkoval stále nové a nové protivníky, společnost se kriminalizovala do té míry, že jsme se vlastně všichni v Čechách stali v průběhu čtyř desetiletí nominálními či potenciálními zločinci – a to od hlavy státu až po posledního somráka. (Je jistě výmluvné, že ve Šmírbuchu jen výrazů pro Veřejnou bezpečnost najdete 206 a výrazů pro vězení 205.)
Stačí Šmírbuch jenom prolistovat, aby našince ohromila nejen úžasná lexikální i metaforická vynalézavost a plodnost argotu, ale i jeho sociolongvistická a psycholingvistická příznačnost. Stačí si spočíst v jednotlivých tamatických záhlavích počet výrazů a sestavit si pak jejich pořadí. Na prvním místě suverénně stojí sex a erotika: jen pro mužské a ženské pohlavní orgány tu najdeme 636 výrazů, pro soulož a co s ní souvisí pak dalších 562 výrazy – dohromady tedy 1 198 jednotek. (Ale pozor, zdaleka z toho nelze vyvodit nějaký přímočarý závěr o převládajícím cynismu nebo obhroublosti: valná část těch výrazů do té míry zašifrovává choulostivý předmět nebo jev, že překvapivě často plní zjemňující funkci eufemismu. Jejich metaforika se natolik vzdaluje „chlupatému“ předobrazu, že můžeme mluvit o jazykové motivaci ostychu.) Často argot vyplňuje lexikální vakuum právě v těch hájemstvích, do nichž se spisovné češtině z ostychu a jiných ohledů vůbec nechce nebo pro něž jí výstižná slova prostě chybějí. Jen pro nevelký počet jevů sexuálních a erotických existují medicínské termíny latinské. Drtivá většina těchto tabuizovaných výrazů argotu nemá tedy žádný český spisovný protějšek, ačkoli argotem pojmenované jevy a věci (denotáty) průkazně existují.
Hned druhé místo, co do počtu jednotek, zabírají ve Šmírbuchu výrazy spjaté s alkoholem a pitím (467). Třetí nejvyšší počet (411) zaujímá už zmíněná oblast policejní a kriminální. Daleko za nimi je nejen oblast narkomanie (87), ale i práce a zaměstnání (65). „Žebříček“ příznačne uzavírají argotická synonyma pro poděkování (13) a pro přítele a přátelství (10).
Sociolingvisticky a psycholingvisticky výmluvné je i srovnání opozitních dvojic: pro nesouhlas nacházíme ve Šmírbuchu 251 výrazů, pro souhlas však pouze 16 jednotek. Pro zápach 33, pro vzduch jen 3. Pro muže-mladíka „pouze“ 113, tedy jen polovinu výrazů pro ženu-dívku, což zřejmě vypovídá i o tom, které z obou pohlaví se věnuje jazykové tvorbě a hravosti intenzívněji, jak si všiml už Čapek.
Jsou pojmy, které ve Šmírbuchu vůbec nenajdete, ne proto, že by je autor oppominul, ale protože zřejmě v argotické podobě neexistují: není zde tematické záhlaví domov (ale nechybí domov mládeže nebo diskotéka a deflorace), nenajdete zde ani jeden výraz pro duši či ducha (zato pro drogy či džíny zdaleka ne jeden), není zde Bůh (zato bradavky a bisexuál ano), marně byste tu hledali výraz pro morálku (což je jistě příliš vysoký či mlhavý pojem), ale i pro tak hmatatelnou a frekventovanou věc, jako je mýdlo. Pak už vás nepřekvapí, že ani národ nemá v hantýrce svá synonyma; i tady působí jistě jak ostych, tak i nedůvěra k „velkým“ slovům.
Tímhle výčtem arci nemířím k uspěchaným a zjednodušujícím závěrům – chci jen ukázat, že Šmírbuch poskytuje neocenitelný materiál k hlubšímu studiu nejen lingvistům. (Argot se stejně důsledně jako velkým, svytým či aspoň čistým pojmům vyhýbá i výrazům z ptydepe-newspeaku, jako jsou plán, kádry, usnesení, nomenklatura – zde ovšem proto, že s těmito pojmy prostě nechce nic mít, jsou už dostatečně devalvovány samy sebou a v sobě.) [...]
Kdokoli se napříště u nás i ve světě bude chtít zabývat nekonvenční češtinou, a to opravdu obeznale (tedy tak, aby to fakt mělo „vejšku“ a už předem nebylo „mrtvý jak Duchcov“), nebude moci Šmírbuch jazyka českého nijak obejít či pominout. [...]