Ty vole!

Lukáš Hron

Magazín Víkend Dnes, 5. 4. 2014

Někdo ho považuje za sprosťárnu, jiný jej použije v každé větě. Výraz vole je jedním z nejmocnějších slov českého jazyka. Když ho konverzačně vyslovil premiér Rusnok, byla z toho mezinárodní ostuda. A jakmile zazněl ve filmu Román pro muže, mohla se Rada pro televizní a rozhlasové vysílání pominout pohoršením. Proč si takhle říkáme? Máme tolik rádi nadávky?

Hned na začátek si to vyjasněme: Tento článek je divoká řeka a my spolu sedáme do hodně vratkého člunu. Následující řádky se hemží méně slušnými výrazy. Jenže když už se jednou vydáváme na pátrání po potemnělém původu slova vole, občas to na nás prostě šplouchnout musí.

A proč by taky nemělo?

„Česká prudérie je fenomén, který si zaslouží zvýšené pozornosti. Spolu se závistivostí a zbabělostí patřily k oněm rysům národní povahy, které nejvíc přispěly k budování totalitarismu v naší zemi,“ varuje Martin Hybler v předmluvě Šmírbuchu jazyka českého od Patrika Ouředníka. Šmírbuch je fascinující lexikografické dílo, které shromáždilo přes šestnáct tisíc výrazů z oblasti argotu, slangu a nekonvenční češtiny druhé poloviny 20. století. Jen pod heslem „nadávka“ uvádí 33 vybraných příkladů, mezi kterými se vyjímají neobyčejná spílání typu „Asijská chřipko! Hovězí moudí! Močůvko sivá! Pelikánovo trusí!“.

Jenže ani podobně obsáhlá kniha nenaznačuje, proč se Češi tak rádi přátelsky oslovují zvířecím výrazem. Pořád je to záhada. Pro Čechy i pro cizince.

Jsme stádo

„Učitelka nám ve škole říkala, že četla knihu od Angličana, který pobyl nějakou dobu v Česku. Divil se, proč se Češi oslovují v překladu you ox, jako bychom patřili k nějakému stádu (tím to vystihl, jsme stádo, které se navzájem nejen oslovuje ty vole, kouká pravidelně na televizi, jsme davem, který šlape jako stádo ovcí podle pastýře, ať už je jím reklama, sliby politiků, bio, či cokoliv),“ napsala blogerka Monika na webu me-for-all-blog.cz. „Jenže ti cizinci to vážně nechápou. A kdyby jim to někdo vysvětlil, asi by se podivovali, jestli nejsme náhodou padlí na hlavu.“

Možná, že padlí na hlavu opravdu jsme. Jménem kastrovaného tura domácího se podle nedávného vyjádření lingvisty Václava Huňáčka neoslovují v žádném jiném jazyce na světě. „Vole“ na sebe v Česku nevolají jen pobertové při rvačce, říkají si tak i kamarádi při rozesmátém povídání. „Ty vole“ zazní jednou rozzlobeně, podruhé obdivně. Od popelářů, od učenců, od nejvyšších představitelů státu. „Ty vole, umřel Mandela, já se úplně třepu, abych tam nemusel jet...“ řekne klidně ve Sněmovně i bývalý český premiér Jiří Rusnok.

Pryč se lvem ve státním znaku. Dosaďme vola!

„Je pravda, že mnozí ho už ani nevnímají jako hrubé slovo, spíš ho mají za jakýsi nádech, bezděčný zvuk. Použijí ho, aniž vědí,“ tvrdí Anna Černá z Ústavu pro jazyk český.

Za „vole“ do vězení

Nejde o žádnou novinku, v kraji mezi Děčínem a Hodonínem se ve zlém „volovalo“ už dávno. Podle Příručního slovníku jazyka českého z let 1935–1937 dokonce už ve staročeštině, jednoznačně je to doloženo v díle Karla Matěje Čapka-Choda z druhé poloviny 19. století. Časopis Naše řeč mimoto v roce 1940 přišel se svědectvím, že se původně klelo „ty holane“ (holan značil mladého, neohrabaného, nevycvičeného vola). Za takovou invektivu někdy hrozil výprask, jindy bylo ještě hůř. Vždyť před rokem 1918 se za větu „císařpán je vůl“ chodilo na několik měsíců do vězení, své by o tom věděla i nejslavnější sprostá postava české literatury – hostinský Palivec ze Švejka.

Právě jeho autor Jaroslav Hašek roku 1911 při zakládání Strany mírného pokroku v mezích zákona nevědomky předznamenal, že na voly se bude brzy pohlížet shovívavěji. To když ve vinohradské hospodě V Kravíně spustil svou Přednášku o rehabilitování zvířat: „Vy, kteří navštěvujete často voličské schůze v této době, zajisté jste již slyšeli výkřik: Mlčte, vy vole! Výkřik takový opět znehodnocuje určitý druh zvířat, kterýmžto názvem nemíním ovšem kandidáty poslanectví, podotýkám jen tolik, že onen výkřik vlastně chválí toho kandidáta poslanectví, na kterého byl adresován, neboť takový vůl má mnohem větší cenu než takový kandidát. Takový vůl váží 700 kg, kdežto kandidát neváží ani 80 kg, a když prodáte vola, dostanete za něj čtyři stovky a za kandidáta ani zlatník.“

Anarchista Hašek to sice myslel z legrace, za další dvě desetiletí si už ale vůl vskutku vymohl příznivější společenské postavení. Lidé si běžně začali říkat „vole“, aniž by tím chtěli někoho urazit. Z tajemného důvodu se krátké a úderné slovo šířilo národem, od úst k ústům, stále dál, až mezi 50. a 60. lety v mluvě obyčejných lidí převálcovalo jinou dosud nejužívanější vsuvku „čéče“.

Viníci: V+W?

Dobře si to pamatuje třeba spisovatel a textař Ondřej Suchý, který tehdy procházel pubertou. „Jsem z generace, ve které se toto slovo běžně užívalo mezi pásky a možná i mezi jejich předchůdci – potápkami,“ zmiňuje Suchý tehdejší frajery. „V tomto kontextu si vybavuji knihu Radovana Krátkého, ve které se šlo do hluboké minulosti pásků. V jednu chvíli tam začal hrát orchestr, a jakmile šli hoši s děvčaty na parket, komentovali to slovy: Vole, vole, cucaj mosaz, jdem se svíjet.“

Ani Suchý však nezná odpověď na zásadní otázku. Kde se vzala všechna ta posedlost „volem“?

Při pátrání se můžeme opřít o několik teorií. Ta nejnudnější zní, že si čeština slovem „vole“ jednoduše přizpůsobila vlezlé německé „jawohl“. Mnohem zajímavější je jiná varianta, zmiňovaná jazykovědcem Karlem Olivou: za verbální přemnožení vykastrovaných býků může fenomén trampingu, s jehož rozmachem ve 20. letech vstupoval do povědomí veřejnosti i svérázný slovník novodobých tuláků.

„Mně se to ale moc nezdá,“ tvrdí jejich dnešní následovník Vladimír Loužecký. „Že by si staří trampové sami od sebe říkali vole? Byli to spíš slušňáci, spousta z nich byli i abstinenti, kteří pořádali sportovní hry. Zavedli nanejvýš slovo ahoj a nohejbal s volejbalem.“ Nejpravděpodobněji tak za všechno mohou Jiří Voskovec s Janem Werichem, kteří se oslovovali „milý vole“ jak ve vzájemné korespondenci, tak někdy přímo na jevišti. „Bylo to něžné, jako bychom si říkali miláčku,“ vysvětloval Werich v knize rozhovorů s Jiřím Janouškem.

Falešná stopa k trampům možná vedla paradoxně právě odtud, protože sbor Osvobozeného divadla tvořila tzv. Mottlova parta. Vedl ji známý trampský písničkář Jarka Mottl, tulácká legenda. Takže i kdyby se trampové tehdy nakrásně počali oslovovat „vole“, měli by to zřejmě v důsledku stejně od nápadité studentské dvojice V+W.

Jak prosté, milý Watsone. Případ vyřešen! Anebo ne?

„Nevím, jestli výraz vole rozšířili oni dva. Jako neodborník, který do toho jenom trochu nakoukl, ale určitě mohu potvrdit, že Voskovec s Werichem byli ve své době velmi populární a že určitý typ nového slovníku mezi lidmi skutečně zavedli,“ říká bývalý novinář Jiří Janoušek.

Jisté je jedno. Pokud se Češi opravdu nechali natolik ovlivnit výmluvností dvou hvězd pražské avantgardy, mohli se dnes na ulici místo „vole“ oslovovat „drahý Nanuku IV.“, „Bzinkulajdíku“ nebo „Rákosníku“. I takhle se totiž v dopisech titulovaly dvě nejznámější tváře Osvobozeného divadla. Jen tím potvrdily, jak košatá umí být čeština nejen ve věcech vysokých, vznešených.

Utři si nos cihlou

Rozhodně nejde o malichernost – o jazyku přece hodně prozradí právě podoba slov, která se běžně ve vybraných salonech neobjevují. A na ta je český jazyk mimořádně bohatý. Stačí vzít znovu do ruky Ouředníkův Šmírbuch a porovnávat počet synonym ke zdánlivě všedním termínům. Najít si na první pohled nezajímavý pojem „odbýt, odmítnout“, který slovník nekonvenční češtiny opisuje třeba tak: „Utři si fúsa.“ „Vyliž mi Prčice a Zadní Třebaň.“ „Plivni do vejšky a postav se pod to.“ „Utři si nos cihlou.“ Úžasně pestrá a šťavnatá směsice! Hledání podobných výrazů přitom není žádná pokleslá zábava, nýbrž seriózní vědecká práce. „Nemylme se – bohatost vulgarismů je přímo úměrná bohatosti hovorového jazyka vůbec,“ tvrdí například Jan Hýsek v doslovu k Velkému slovníku sprostých slov, který dal Karel Jaroslav Obrátil dohromady zkraje 20. století.

V této knize se přesvědčíte, že Češi byli v oboru neslušností a nadávek značně vynalézaví už dávno před prvním přátelským „zavolováním“. Tak třeba ženským ňadrům se na českém venkově začátkem 20. století přezdívalo mimo jiné „napajedla“, „chvistáky“, „lemíny“, kdežto mužskému pohlavnímu orgánu „kadlas“, „adolfek“, „chčijón“ a solouži „kvas“, „chňachňot“, „ibišek“. Ne náhodou zněl původní podtitul Obrátilova díla Příspěvky ke studiu pohlavního života našeho lidu. Jakkoli směšně to dnes zní, v současnosti je považováno za unikátní jazykovědné svědectví. Ve své době proti němu pochopitelně zasahovala pobouřená cenzura a samotný autor měl při terénním sběru informací velké problémy.

„Fakt, že ctihodný ředitel školy v Uherském Hradišti obchází okolní vesnice, vyptává se na různé prasárny a po hospodách si zapisuje sprosté popěvky a nápisy ze záchodů, mu musel vynést přinejmenším pověst podivína,“ píše Hýsek o Obrátilovi, který za svou vášeň zaplatil obrovskou daň – za protektorátu zemřel na následky mučení gestapem.

Královna českých vulgarit

Je paradoxní, že zatímco Obrátila prvorepublikoví arbitři mravů naháněli, jiným autorům užívání hanbatých slov procházelo. I velmistr českého jazyka Vladislav Vančura do humoristické prózy Hrdelní pře anebo přísloví protlačil výraz „sroula“ ve smyslu „zbabělec“. Zatímco teď je to slovo k pousmání, ve 30. letech se nad ním útlocitná čtenářka červenala. I na tom je poznat, jak se hranice přijatelného a pobuřujícího posouvají.

A zásadně! Vždyť ještě za časů Boženy Němcové se bez problémů říkalo „prdel“ (což je podle Jana Wericha „chrám českého nadávání“), zatímco po vyslovení podstatného jména „řiť“ by gentlemany z lepší společnosti braly mrákoty. Vývoj uhladil i ostří slova „sranda“, za které babičky před 60 lety své vnuky pohoršeně pohlavkovaly. Nebo si zkuste představit, jak nejhorší fotbaloví chuligáni křičí po vzoru Poláčkových Mužů v offsidu: „Rozhodčí je mrkev!“ Absurdní? Velmi.

Zkoumat vývoj sprostých slov je nejen zábavné, kolikrát i překvapivé. Třeba v případě dvou nejhorších výrazů, které má čeština pro ženský pohlavní orgán. Věděli jste, že tím, které začíná na K, občas Valaši křtili své dcery? A že to, jež je od P, pochází podle jedné teorie z francouzštiny? Během napoleonských válek si totiž prý francouzští vojáci namlouvali zdejší děvčata mazlivým „petit chat“ –kočičko. Zahanbení čeští sedláci potom takhle na soldáty z daleka nakvašeně volali, jenom si výslovnost decentně upravili po svém.

A královna českých vulgarit byla na světě.

Svým způsobem to potvrzuje, jak hraví jsou Češi i při tvorbě oplzlostí. Že se tady „kavčí“ (jak by řekl Obrátil) jinak než ve světě. S tím souhlasil už Jan Werich: „Všechny národy, jejichž řeč aspoň trochu znám, mají mnoho nadávek spojených se sexem, s pohlavními orgány a jejich činností. Češi kupodivu mnohem méně. Naše nadávka se odehrává ponejvíce v konečníku. My nadávajíce vyměšujeme, namísto abychom mužněli.“

Ani on, ani nabitá Obrátilova bichle přitom netvrdí, že bychom byli zároveň i výjimečně sprostým národem. Zatím žádný český film by třeba nepřebil americké drama Vlk z Wall Streetu, nejsprostší snímek v historii – slovo „fuck“, jedna z nejdrsnějších nadávek v angličtině, tam padlo 506x. Animovaný seriál z USA o městečku South Park dokonce už v titulcích s nadsázkou varuje: „V pořadu padají sprostá slova, takže by se na něj neměl nikdo dívat.“

Ve vulgarismech si libují rovněž Rusové, v každém pořádném vtipu podle nich musí být „krtinka“ – čili větší nebo menší nemravnost, nejlépe košilatého charakteru. Upadající mravní úroveň dopálila moskevské politiky natolik, že v dumě přijali zákon o ruském jazyce – sprostě se teď nesmí mluvit ani na úřadech, ani v MHD. Možný trest? Pokuta 50 rublů, nebo veřejně prospěšné práce až na dva měsíce. Deník Gazeta si kvůli tomu rýpl do tradičně nevybíravého radikála Vladimira Žirinovského, mezi jehož památné výroky patří, že „činnost dumy se dá nazvat osmiletým permanentním onanováním“.

Křičme spolu se starými latiníky „Ó časy, ó mravy!“. Než se ale vrhneme do lamentování, že tohle by se dřív nemohlo stát, mějme na paměti, že jako dlaždiči často hovořili i již zmiňovaní antičtí Římané, představitelé vznešené vzdělanosti. Většinu z tehdejších nadávek, do kterých se pouštěli prostí lidé ulice i ctihodní senátoři, nelze pro jejich drsnost ani naznačit. Když už chceme příklad tehdejšího spílání, zmiňme roztomilé „Cacat!“. Kupodivu to neznamenalo nic horšího než dnes stále módní „Trhni si nohou!“.

Jakmile budete takovému nebo podobnému výrazu zase jednou čelit, nenechte se rozhodit. Vezměte do rukou svůj Šmírbuch a nalistujte odpověď, kterou toho nevychovance dokonale uzemníte. Až mu vmetete do tváře, že je u vás obyčejný „třasopejr“ (slaboch), „komouš v plavkách“ (hlupák) nebo „vošklíbr“ (ničema), určitě se někde v hloubi duše strašlivě zastydí.