Novinka Patrika Ouředníka obhajuje utopii v literatuře

Petr Fischer

Hospodářské noviny, 4. dubna 2011

Slovo utopie se v každodenní řeči vyskytuje téměř výhradně jako pejorativum. Označuje bláhovou představu, která je neuskutečnitelná, ale především nebezpečná. Neuskutečnitelnost a nebezpečnost jedno jsou, přičemž se zapomíná, že utopická projekce plní roli regulátora chování či korektivu rozumu, jenž se naopak často staví do role vraha každé utopie, přestože sám v sobě, svým důrazem na absolutnost, nese zjevné utopické rysy.

Kniha Patrika Ouředníka Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem se tuto mentální fixaci pokouší rozvolnit. Představuje totiž utopii jako literární žánr, který se táhne dějinami Evropy po staletí, vytvářeje specifický doplněk hlavních filozofických proudů evropského myšlení. Přestože Patrik Ouředník (1957) sleduje dějiny žánru popisně a chronologicky a jen minimálně se pouští do rozborů jeho vnitřní struktury, už samotný výčet tvořící hustou ideovou mapu nabízí dostatek důkazů, že literární utopie nemá nic společného s falešným konstruováním ideální společnosti, jak se kvůli krachu totalitních snů obecně vžilo.

Mimo prostor a čas

Utopie od Platónova mýtu o Atlantidě přes zakládající Morovu Utopii s hlavní postavou jménem Hythlodaios po dystopické, antiutopistické romány My Jevgenije Zamjatina či Krásný nový svět Aldouse Huxleyho připomínají spíše myšlenkové laboratoře, literární think tanky, které se často inspirují problémy přítomnosti, aby mohly posoudit vhodnost či nevhodnost různých přístupů k současnosti i budoucnosti. „Společnost je s to přežívat jen s pomocí fikce. Pouze fikce umožňuje dějinám pokračovat, pouze mýtus jim dodává smysl; společenství bez mýtů a iluzí je odsouzeno k zániku,“ shrnuje Patrik Ouředník.

Fikce, „u-topie“ má tu výhodu, že se vymyká z prostoru a času, jak naznačuje paralelní pojem „u-chronie“, který Patrik Ouředník vyjímá coby samostatnou větev utopistické literatury. Přestože se mnoho utopických autorů snažilo dodat psaní věrohodnost tím, že je vážou na skutečné události a místa – i Platón vytvářel mýty západní civilizace, třeba podobenství o stínech v jeskyni, o ideálním státu či o Atlantidě odkazem na další mýtus, Thomas More v Utopii, která dala žánru jméno, zase zachycuje „zaručeně pravdivé“ rozhovory s fiktivním mořeplavcem Raphaelem Hythlodaiem, „rozsévačem nesmyslů“ –, utopii charakterizuje především to, že je nikde a nikdy. A tak je všechno povoleno, vše je možné.

S Nikdetínem a Nikdytínem přichází jiná logika. Nemusíme se ohlížet na to, co je a co není skutečné nebo co odpovídá míře našeho vědění. Dokonce se můžeme osvobodit i od pravidel zdravého rozumu, protože koneckonců – není zdravý rozum utopickou konstrukcí jako jakákoliv jiná utopie? Není to jen užitečný zvyk, u něhož jako při východu slunce věříme, že bude platit i příště, pozítří, celá staletí? [...]

Z Ouředníkova textu mimoto vystupuje důležitá výzva – výzva k „myšlení fikce“, k ironii, k sebeodstupu vůči tomu, co děláme a co považujeme za správné a rozumné. Poučeni exkurzí v „laboratoři Utopie“ se tak mnohem kritičtěji a poučeněji můžeme dívat i na žitou současnost. Liberální demokracie – není i to jen pokus o návrat jednoho velkého vyprávění o Nikdetíně, trochu pomatené vyprávění novodobých Hythlodaiů?