Týdeník Rozhlas (Radim Kopáč)

Publié le pondělí  26. března 2012


S Ouředníkem napříč Utopií

Radim Kopáč

Týdeník Rozhlas, 3, 2011


Patrik Ouředník vydal v Čechách novou knihu. Čtrnáctou v řadě. O 248 stranách. Není to próza, i když má k jeho vrcholným „prózám“ typu European, Příhodné chvíle, Roku čtyřiadvacet nebo Ad acta blízko. Není to esej, ačkoli osobní pohled a osobitý styl plus specifický slovník jsou tu patrné na každé stránce. Není to mystifikace jako Pojednání o případném pití vína, není to pohádka jako ta O princi Čekankovi, i když mystifikačně-pohádkových břehů se Ouředníkova novinka taky dotýká.

Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem – moc pěkný název, ale co tedy za ním vlastně hledat, jak tenhle opus uchopit a pojmenovat? Jako encyklopedickou přehlídku utopické literatury od Homérovy Odysseje po současnost? Jako víceméně popisný a chronologicky řazený heslář všech literárních výletníků do Nikdetína, Atlantidy, Kukačkova nad Mraky, na Sluneční ostrov, za „zlatým věkem“ a „rajskou zahradou“? Jako pouť za různou řečí, z níž v různých dobách a z různých příčin povstávaly nové, idealizované skutečnosti stejně jako fantastické pomysly absurdní, patafyzické ražby?

Co je to utopie, vysvětlí autor letmo; podobně „odbyde“ příčiny jejího vzniku a její funkci ve společnosti a kultuře: „Utopie rovná se fikce, mýtus, iluze. Jenomže ouha! Společnost je s to přežívat jen s pomocí fikce. Pouze fikce umožňuje dějinám pokračovat, pouze mýtus jim dodává smysl; společenství bez mýtů a iluzí je odsouzeno k zániku,“ píše Ouředník hned na záložce. Pohybuje se sice v hájemství historie, sociologie, filozofie, antropologie a samozřejmě literárních dějin, ale přesto nechává větší díl práce na čtenáři. Nic mu neusnadňuje komentáři a komparacemi, vývody a vysvětlivkami. Žádné předem zjednané čtení, žádný návod k upotřebení, ale text jako otevřená hra, jako plocha k vlastním projekcím.

A tak se čtenář snaží: hraje si a projektuje se. Může třebas vypočítávat prvenství v rámci galantní utopie, feministické utopie, antiutopie nebo dystopie. Může si zaškrtávat jména: More, Rabelais, Campanella, Swift, Fourier, Souvestre, Wells, Zamjatin, Huxley, Orwell. A nad jinými jmény se může divit: Sade, Casanova, Shelleyová, Andersen, Strindberg – i tihle psali utopie? Může dumat nad tím, proč mají utopie tak často rysy totalitního státu, případně proč se takovou krásnou myšlenku nikdy nepodařilo přenést z papíru do života. Může pobídnout fantazii, aby alespoň některé ty úžasné i tragické vize podzemních říší a nadoblačných ostrovů rozvinula a probarvila v konkrétních obrazech.

A může taky sledovat – minimálně dvojí – linku, která se vine touhle knihou jako červená nit. Ouředník se psaním jednoznačně bavil: v podtextu některých vět a odstavců je patrný akcent komiky, zejména té absurdní; v souvislosti s Fourierem je přímo jmenována patafyzika. Utopické světy jsou totiž častokrát ve své „ideálnosti“, a to zejména jazykové, především groteskní, respektive tragigroteskní, vezmeme-li v potaz poslední dvě století. A co je hlavní: autor v knize naznačuje, jak snadno se může dobro zvrtnout ve zlo, jak prostupná je hranice mezi svobodou a tyranií, jak ochotně je člověk schopen rozpustit vlastní individualitu, má-li otevřený výhled na „bezpečí“ stáda.

Ta kniha, vydaná péčí pražského Torstu, je nakonec existenciálním románem, příběhem o proměnách jedince uprostřed společnosti. [...]