Respekt (Ondřej Nezbeda)

Publié le pondělí  26. března 2012
Mis à jour le středa  28. března 2012

Jak se neutopit v utopiích

Ondřej Nezbeda

Respekt č. 47, 2010 (22. 11. 2010)


Kniha Patrika Ouředníka o dějinách výstředních nápadů

Po zkušenostech 20. století už člověk musí každou utopii vnímat s podezřením jako potenciální cestu k totalitě. Plány na nové a bezchybné společenské uspořádání se zdiskreditovaly, ale přesto platí, že nebýt utopických vizí, možná by se nikdy neprosadily myšlenky rovnosti pohlaví, ani ideje o vytvoření Evropské unie, vybudování mořských průplavů v Suezu a Panamě nebo tunelu pod kanálem La Manche a v našem slovníku by scházela slova jako feminismus, pornografie a troglodyt. Jak ukazuje kniha Patrika Ouředníka Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem, všechny tyto ideje se poprvé objevily v utopistických dílech. Jakkoli se to tedy může zdát bizarní, utopie je i přes své paradoxy jedním z ustavujících prvků judeokřesťanského myšlení počínaje Platonovými Zákony a konče třeba románem George Orwella – odrážejí se v nich dobové ideje, sny a halucinace lidí o světě, Bohu, dobré vládě a smyslu života. „Pouze fikce umožňuje dějinám pokračovat, pouze mýtus jim dodává smysl; společenství bez mýtů a iluzí je odsouzeno k zániku,“ píše Ouředník.

Šest pilířů

Slova v titulu Ouředníkovy knihy pocházejí z románu Utopie Thomase Morea, který dal celému žánru jméno, přestože jde o dílo ironické, které utopické myšlení paroduje: „Utopus to byl, kdo z neostrova učinil mě ostrovem. / Ze všech zemí prostých filosofie jediná já/ zosobňuji lidem obec vpravdě filosofickou. / Co je mé, s chutí dám, a lepšího se neodříkám.“ I v tom čtyřverší je slyšet ironický osten a nejspíš proto ho Patrik Ouředník v názvu své knihy cituje.

Utopii se už jednou věnoval v novele Příhodná chvíle, 1855, v níž vyprávěl příběh o založení svobodné komunity v Jižní Americe. Tentokrát však nejde o novelu ani román. Typově lze Ouředníkovu práci přirovnat k literárněhistorickým, odborně erudovaným studiím Umberta Eka (Dějiny ošklivosti) nebo Alberta Manguela (Dějiny čtení), kteří skrze jeden společenský fenomén nahlížejí proměnu lidského myšlení v běhu staletí. Ouředník má ovšem mnohem složitější práci. Jak předznamenává v úvodu, vymezení definice utopie je takřka nemožné. Její hranice jsou propustné a běžně se zaměňuje utopie jako literární žánr s utopismem nebo utopickým myšlením, které je přirozenou součástí politologie, právnické filozofie nebo urbanistiky. Ouředník proto sahá ke kompromisu a podle potřeby zkoumá obojí.

Všechny utopie mají podle autora šest základních atributů. Jsou to: společný majetek, absence manželství, kolektivní výchova dětí, eutanazie, eugenika a přísné zákony. Poprvé se většina z nich objevuje v již zmíněné Platonově Ústavě, která také jako první zavádí i funkci udavače. V Ústavě sice ještě nejde o ideu vytvoření fiktivní obce, ale o politické pojednání reagující na porážku Athén v peloponéské válce, vliv Platonových myšlenek na budoucí vývoj žánru však už nelze zastavit.

Encyklopedie bez komentáře

Ve středověku se pod vlivem křesťanství vize utopického světa spojí s představou pozemského ráje a nového Jeruzaléma a ideou bratrství coby dobrovolné chudoby všech. S mořeplaveckými objevy se rajská zahrada přestane hledat mimo současný svět, ale v exotických končinách Jižní Ameriky nebo Afriky. Pravý vzmach pak do utopistického žánru přišel s nástupem racionalismu v době osvícenství a později především s vědeckým pozitivismem v éře průmyslové revoluce, kdy z utopického světa zmizí Bůh – už ho není třeba, „štěstí je z tohoto světa“. A po zkušenosti fašismu a komunismu se pak začnou na úkor klasické utopie prosazovat její stínové varianty: antiutopie, tedy apokalyptické a totalitní vize budoucnosti, které většinou souvisejí se zneužitím médií a zánikem kritického myšlení. [...]