Právo (Jiří Pehe)

Publié le čtvrtek  6. června 2013
Mis à jour le neděle  19. listopadu 2017

Na konci světa

Jiří Pehe

Právo, 28. 7. 2011


[...]

Patrik Ouředník říká ústy vypravěče první části románu Příhodná chvíle, 1855, jenž je pojednáním o jedné utopii, mimo jiné i toto: „Dva a půl tisíce let zdokonalují učenci své teorie, pátrají po nových a nových poznatcích, slibují lepší svět – a svět je čím dál nepochopitelnější a bolestnější. Proč? Odpověď je tak prostá, že ji odmítáme připustit: protože se nikdy nezbavili předsudků, protože poznávají jen to, co vstupuje do jejich přirozeného řádu.“

Ve své poslední knize Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem, která je fascinujícím přehledem různých utopií, jež se zrodily v západních společnostech, pak Ouředník píše: „Utopie je virtuální prostor, nereálná realita, nepřítomná přítomnost, alterita bez identity… Utopie je stav, který je nám navždy uzavřen, stav, k němuž nevyhnutelně směřujeme.“

„Konec historie“, jak by řekl Fukuyama, nebo „kapitalistický realismus“ bez alternativ, jak by řekl Fischer, politicko-společenskou utopii ovšem zrušil. „Intelektuální“ diskurz je ve společnostech globálního kapitalismu už víc než dvacet let ovládán nikoliv diskusemi o „alternativách“, jakkoliv třeba utopických, ale úmorným ekonomizujícím myšlením, které diktuje logika tohoto systému „bez alternativ“. Jsme zajatci přirozeného řádu, který se zdá být zcela nezměnitelný.

Posedlost ekonomickými ukazateli a předpověďmi není náhodná. Ekonomie povýšená na vědu je intelektuálně vyhořelým palivem hospodářského systému, který obepíná celou planetu a který si podmaňuje postupně i demokratickou politiku.

Idea pokroku už nesouvisí s „lepším člověkem“ nebo „lepší společností“ (v té nejlepší ze všech špatných údajně už žijeme), ale s vědou, technikou a ekonomickým růstem. Vášeň společnosti je zaměřená na nové telefony, tablety, společenské sítě, genetické úpravy. Nebezpečná bakterie mediálně hravě zastíní i nejbrutálnější války.

Spousta zábavy, dalo by se říct. Mnoho podnětů k přemýšlení. Proč si tedy Ouředníkův hrdina myslí, že je tento „lepší“ svět ve skutečnosti čím dál nepochopitelnější a bolestnější? A proč se zdá být ve filmu Larse von Triera tak dokonale „prázdný“?

K explozi předpovědí o konci světa se tento podivný stav současného světa vztahuje takto: Utopie coby stav, který je nám sice navždy uzavřen, ale k němuž přesto jakoby nevyhnutelně směřujeme, plní v lidské společnosti důležitou sanitární roli. Je to aspirace na něco lepšího, která činí současný stav i s jeho nedostatky snesitelným. Neověřitelnou, přesto důležitou osobní utopií je i víra v jiný svět za životem. To, že se ve 20. století snaha některé konkrétní utopie realizovat zvrhla do masového vraždění a zotročování, je samozřejmě jedním z důvodů, proč se Západ začal stavět k politickým utopiím opatrně a proč byla utopická očekávání spojována s pádem železné opony spíše jen implicitně. Tedy jako víra, že taková geopolitická změna povede k jakési obrodě, nebo bychom mohli říct humanizaci politiky i tržního hospodářství.

Jenže to se nestalo. Namísto toho jsme se uzavřeli do světa bez alternativ, do světa, který bychom mohli popsat parafrází komunistického hesla S kapitalismem na věčné časy!

Tento novodobý kapitalismus zaručuje lidem v bohatších společnostech slušnou životní úroveň, přístup k informacím i konzumu všeho možného – od materiálních produktů, o nichž se našim předkům ani nesnilo, až po cestování, kvalitnější zdravotnickou péči a masovou kulturu. Jenže ve stále více sekulárních společnostech, které nevěří v alternativu světa za životem a které si v rámci „kapitalistického realismu“ nedokážou představit ani alternativu v podobě jiného sociálního systému, je stále častější reakcí pouhá nuda nebo nihilismus. Jinými slovy: může lidskému životu dát smysl jen vydělávání peněz za účelem konverze těchto výdělků do dalšího investování nebo spotřebovávání? Jeví se jako smysluplná demokracie zredukovaná do podoby volební reprodukce institucí, které stejně jako naše životy přímo či nepřímo kontrolují jakési globálně působící ekonomické zájmy?

V této umrtvující kultuře spotřeby spotřebováváme nejen materiální statky, ale i požitky, cestování a kulturu. Typicky moderní formou spotřeby, která nepotřebuje autentické lidské city, je i erotický průmysl. Pro přemýšlivější jedince je tato existence ale asi tak smysluplná jako ta v Báječném novém světě. Technický a vědecký pokrok se mění v „nudu“ svého druhu. Ani reklamní masáže o báječné individualizaci našich zážitků v podobě adrenalinových sportů nebo dovolených „stranou toho všeho“ neuchrání většinu od ucpaných dálnic, přecpaných letovisek, poznávací turistikou paralyzovaných Karlových mostů či masové kultury reprezentované televizními telenovelami bez konce.

Co má být kromě růstu Růstu cílem tohoto „průmyslu pokroku“? Lepší technologické hračky, nové léčebné metody, geneticky upravené potraviny, delší život, nový člověk? Skeptik může skoro cítit lítost nad stovkami miliónů lidí, které globální kapitalismus pozdvihuje z materiální bídy s vidinou, že budou žít „jako my“.

Václav Bělohradský argumentuje, že epocha globalizace redukuje stát, otevřený veřejný prostor a kulturu na pouhé nástroje moci globálního kapitálu. K tomu lze dodat, že situace je možná ještě horší, protože neznáme alternativu. Lze-li utopii definovat, jak říká Ouředník, jako „virtuální prostor, nereálnou realitu, nepřítomnou přítomnost či alteritu bez identity“, pak nezbývá než konstatovat, že zdánlivá absence utopie ve světě „kapitalistického realismu“ je způsobená tím, že v utopii svého druhu žijeme, aniž jsme si toho všimli. Je to jakási antiutopie o konci historie, o světě bez alternativ, o člověku, který se reprodukuje jen svou spotřebou.

[...]