Česká kritika je letory tragické a humorem se cítí dotčena (R. Kopáč, 2007)

Publié le pátek  25. listopadu 2016
Mis à jour le neděle  18. prosince 2016

Česká kritika je letory tragické a humorem se cítí dotčena

Zkrácený záznam dvou korespondenčních rozhovorů s Radimem Kopáčem, in Uni, 9, 2005, a Labyrint, 19-20, 2007.


Nedávno vyšel potřetí váš Šmírbuch jazyka českého. Má podtitul Slovník nekonvenční češtiny 1945–1989. Co všechno jste do pojmu „nekonvenční čeština“ zahrnul?

To jsem se pokusil vysvětlit v předmluvě – „útvary vymykající se spisovnému jazyku“, s důrazem na expresivitu daného materiálu. Nešlo tedy výlučně o sociální kritéria, jak bývá u podobných prací zvykem. Ta byla použitelná jen do jisté míry: nacházíme se v jazykovém prostoru totalitní společnosti, kde jsou jazykové konvence diktovány. Postrádají reálnou bázi, nejsou tudíž „konvenční“. Podobně unikavý, resp. prostupný bude pak i prostor „nekonvenčního“ jazyka. Definuje se v opozici vůči čemusi, ale to cosi není jasně vymezeno.

Proto mi také přišlo zajímavější pojmout zpracovávaný materiál nikoli klasickým výkladovým způsobem, nýbrž v podobě slovníku česko-argotického. Koexistence tabuismů se zneužitými korektními slovy, ustálených výrazů s příležitostnými slovními kreacemi včetně intelektualismů atd. uvnitř téhož hesla tuhle polohu – onu nevymezenost, prostupnost, prolnavost – myslím zvýrazňuje a zživelňuje.

Jak jste se k nápadu sestavit takovýto slovník dostal? Byly tu nějaké inspirace? Třeba Obrátilova Kryptadia?

Můj zájem o to, co pro zjednodušení nazývám nekonvenční češtinou, existoval odjakživa, resp. ode dne, kdy jsem uslyšel první sprosté slovo. Dát onomu zájmu tvar, k tomu vedlo prvořadě zjištění, že neexistuje jediná sbírka poválečného argotu či slangu. Plus pocit, že bych tak mohl zúročit posedávání po hospodách a povýšit ho na výzkum. Konkrétní inspirace za tím nebyla. K Obrátilovi jsem se dostal až později, ve chvíli, kdy jsem už na projektu pracoval. Daroval mi ho Jiří Kolář, který ho měl od Františka Halase.

Nové vydání Šmírbuchu je sice rozšířené o řadu hesel, ale v podtitulu zůstává stejná datace. Pátrat po nekonvenční češtině po roce 1989, anebo za první republiky či ještě dřív vás nelákalo?

Datace není tak docela stejná, původně byla omezena rokem 1985, kdy jsem ukončil práci na korpusu jako takovém. Tohle třetí vydání – které za sebe považuji za ne varietur, můj přínos na téhle knížce končí – posunuje hranici o čtyři roky, čímž se to uzavírá historicky. Přibylo nějakých dvanáct, třináct set hesel, vedle výrazů z let 1985–89 rovněž opomenutí z předchozích vydání. Něco jsem přeřadil, nahradil nějaké citáty, doplnil odkazy k příbuzným heslům, přepracoval rejstříky.

Po nekonvenční češtině po roce 1989 budou muset pátrat jiní, za prvé proto, že se pohybuji v jiných prostředích než před čtvrt stoletím, za druhé proto, že žiju v zahraničí, za třetí proto, že nemíním trávit život s jednou knížkou. Co se naopak starších období týče, na to mě nepotřebujete, toho se může ujmout kdokoli. Chce to jen trochu citu, trochu vášně a trochu disciplíny.

Proniklo do nekonvenční češtiny víc nových slov z původní autorské tvorby, anebo se tam dostaly invencí překladatelů – třeba Jana Zábrany v Prezydentovi Krokadýlů nebo manželů Pellarových v jejich převodu J. D. Salingera?

Nejprve upřesnění: dvě třetiny materiálu byly získány terénním sběrem – čili po hospodách, mejdanech, vandrech, víceméně děláckých zaměstnáních atd. Plus ve vlastní paměti, která tenhle materiál podvědomě zaznamenávala už řadu let. Z toho mála odborné literatury, která existovala, jsem načerpal zhruba čtvrtinu. Z beletrie jsem vytěžil zbývající desetinu. Což nebrání všelikým recenzentům a jiným odborníkům opakovat do zblbnutí, že Ouředník ve Šmírbuchu „excerpuje vybranou literaturu“: začalo to Píseckým v exilovém Obrysu a končí to nějakým Hýskem, který to napsal právě v souvislosti s Kryptadiemi.

Přínos beletrie, ať už původní či překladové, byl tedy nikoli zanedbatelný, ale přece jen omezený.

Co se vaší otázky týče, je vcelku zřejmé, že účast překladatelů na uchování vulgarismů v české knižní produkci byla větší než účast autorů. Překladatelé to měli lehčí v tom smyslu, že se mohli vymlouvat na originál, tím spíše šlo-li o „západní“ knížku. Ve světě kapitalismu si vykořisťovaný dělník směl roztrpčeně odplivnout a pronést „Kurva práce“ – neboť, jsa vykořisťován, nemohl dost dobře ze své práce těžit radost a optimismus. Socialistický dělník to měl o hodně těžší. Podobně i „pracující inteligence“: pracovala-li inteligence v nelidských podmínkách kapitalismu, mohla si tu a tam ulevit nějakým tím vulgarismem, mohla si čas od času i zašoustat nebo zamrdat a vyjádřit tak své zklamání nad životem, jemuž se nedostává tvůrčích podnětů. V komunistickém Československu stavěla pracující inteligence mosty s písní na rtech.

Čili zaplaťpánbůh za překladatele. S autory se tehdy počítat moc nesmělo. Každé pravidlo má samozřejmě své výjimky a nejinak i toto: Škvoreckého Zbabělci jsou první z nich. V letech 1963–69 najdeme pár dalších takových výjimek, ale v sedmdesátém roce spadne klec nanovo. Počet vulgarismů a vůbec „nebezpečných slov“ v knížkách se hlídal poměrně striktně.

Do češtiny jste převedl mimo jiné knihy Jarryho, Queneaua, Becketta, Viana, Rabelaise – to všechno jsou autoři, kteří vnášejí do literatury hru, mystifikaci, komiku. Čím vás tato poloha jako autora i jako překladatele oslovuje?

Hra je myslím součást literatury jako takové. Ne všechny pozoruhodné knížky – tedy hodné pozoru – jsou hravé, ale je jich zdá se většina, od Homéra k Bibli, od Don Quijota k Proměně, od Pantagruela k Mistrovi a Markétce, od Alenky za zrcadlem k Rozmarnému létu, od Lúkiána k Bouvardovi a Pécuchetovi, od Hamleta ke Godotovi.

Mystifikace je záležitost řádu spíše filozofického než literárního, ale řekněme, že literatura ji umožňuje praktikovat aktivním způsobem. Tak říkajíc činorodě.

Vaše poslední knihy na první pohled upoutají víc jazykem (Dům bosého), formou (Rok čtyřiadvacet) a stylem (Europeana, Příhodná chvíle) než obsahem. Proč přikládáte kultuře vyjadřování takový význam?

S tímhle dělením já mám problémy. Co máte na mysli „obsahem“? V Roce 24 i Europeanách jsou stovky „obsažných“ údajů. Jenomže obsah sám o sobě neexistuje, to je pouze potenciál. Chcete-li o něčem informovat, musíte to dát in forma, to jest vetvarovat to do čehosi, udělit tomu tvar, napchat to do formy a získat tak bábovičku. Té si eventuálně někdo povšimne, nebo taky ne – ale svou práci jste v tom případě odvedl.

Obsah je sám o sobě nesdělitelný; v opačném případě by se literatura spokojila s telefonním seznamem nebo chronologickým soupisem těch či oněch událostí. Ostatně ani to ne: ono už to abecední či chronologické řazení je záležitost výsostně formální. Někdo s tím musel přijít první. Dal do formy něco, co bylo dosud neforemné.

Je Rabelais „neformální“? Ani náhodou. Je Shakespeare „neformální“? Ani omylem. Hus, Komenský, Vančura, Hrabal? Všichni jsou formální až na půdu. A co takový Holan? Co Wernisch?

Jazyk je forma par excellence. K čemu by nám byl dobrý, ne-li k tvarování něčeho, co je pouhou možností? Vemte si pánaboha: jednoho krásného dne se probudí a řekne si, dneska stvořím vesmír a svět. Což v jiných mytologiích nemá obdobu: svět je zpravidla výslednicí božích souloží, zhusta provázených žárlivostí a krvavými dramaty. My máme pánaboha, který řekl Budiž, a bác, ono bylo. Taková jest síla jazyka: slovo zformovalo svět a vše, co se v něm nachází.

A co máte na mysli, řeknete-li o nějakém textu, že „upoutá především jazykem“? Patrně nějakou jazykovou invenci, po česku vynalézavost. Ale k čemu je spisovatel, nepraktikuje-li jazykovou vynalézavost? Co je literatura jiného – budeme-li se držet té „neoddechové“ – než vynalézavé umisťování co možná výstižných slov na stránku? Slova mohou mít samozřejmě nejrůznější podobu, mohou být pádná, jadrná, květnatá, patetická, smyslná, urážlivá, zraňující, rozpačitá, směšná, hloupá, nejistá, kolísavá, kulhavá, nedonošená, povrchní – to záleží na tom, jaké s nimi máte úmysly. Apriorní hodnotu nemají žádnou, tu jim dodá teprve kontext čili sousedství jiných slov. Slovo může být výstižné pouze ve vztahu či v konfrontaci s jinými – i slova žijí v pospolitosti, netoliko lidé.

Není mi jasné, co jiného by mohlo literaturu dělat literaturou, odlišit ji od neliterárního písemnictví, ať už odborných textů, novinařiny nebo telefonního seznamu.

I ten styl je záležitost trochu podezřelá: co je to? Ve středověké literatuře se rozlišoval trojí; vysoký, střední, nízký. Dnes žijeme v područí lingvistiky, styl je tudíž vnímán jako nástroj k analýze sémantického pole. Ale lingvistika je všechno, jen ne exaktní věda. „Styl“ je exaktně nepoužitelné slovo, protože překrývá jak dobovou konvenci, tak individuální porušení dotyčné konvence.

Oč jsou Europeana „stylovější“ než Rok 24? A v čem je Rok 24 „formálnější“ než Dům bosého? Tohle všechno bychom si museli upřesnit.

Jistý důraz na formu souvisí možná s překladatelstvím...

Potřeba či nutkání udělit jazykovému materiálu formu – čili zkrotit něco, co se zkrocení a priori vzpouzí – je vlastní spisovatelům i překladatelům. Jedny od druhých odlišuje potřeba se na dotyčné formě podílet víceméně aktivně. Překladatel je tvor méně narcistní než spisovatel; s tím souvisí absence autorské ctižádosti. Je rovněž pragmatičtější: proč bych měl něco vymýšlet, když existuje tak nehorázné množství knih, které čekají jenom na překlad?

S obsahem to má každopádně pramálo společného.

V mém vnímání je obsah – přinejmenším v případě neoddechové beletrie, o poezii nemluvě – nikoli součástí textu, nýbrž čtenářského procesu. Je-li forma nosná, čtenář si prostě nějaký obsah dosadí, resp. aktivuje jeden z mnoha potenciálních obsahů, které s sebou dotyčná forma nese (od toho je nosná). Je-li naopak forma chatrná, vratká, pomačkaná, zůstal v ní písek z minula atd., čtenář si nebude s to nic vymyslet a bude se cítit podveden. Ale problém je nezřídka i v něm: forma může být v pořádku, ale on je příliš línej nebo příliš blbej, než aby z ní něco vytěžil. Pak to svede na chudáka spisovatele, což mu druhořadě umožní cítit se o to inteligentněji.

Vyzkoušel jste si s výjimkou dramatického textu snad všechny žánry. Poezii, prózu, esej, pohádku, slovník, literární nápodobu… Je nějaký žánr, který vám vyhovuje víc než ty ostatní?

Otázku bych kladl naopak: vyhovuje Ouředník spíše tomu, či onomu žánru? O tom ovšem musí rozhodnout čtenáři, k tomu já nemám co říct.

Europeana i Rok čtyřiadvacet jsou knihy, ve kterých se ohlížíte za 20. stoletím, resp. za vaším dětstvím. Kolik jste do těchto knih vpustil skutečnosti a kolik vytvořila fabulace?

Vyjdeme-li z toho, že skutečnost sama o sobě – tj. prosta vší fabulace – neexistuje, pak je to samozřejmě vymyšlené od á do zet. A naopak, pokud vsadíme na to, že fabulace skutečnost zpochybňuje, respektive anuluje, pak je to od začátku do konce pravda pravdoucí.

Když to zjednoduším, Příhodná chvíle, 1855 je beletristickou ukázkou, jak selhávají ideály, respektive jak selhává člověk tváří v tvář možnosti ten ideál uskutečnit – můžou spolu vůbec lidé plnohodnotně komunikovat, když je každý individualitou, když každý formuje slovem svůj vlastní svět? Nebo je třeba se s jistou mírou zmatení jazyků v každém rozhovoru smířit?

Ode dne, kdy se nám zhroutila babylonská věž, nemáme na vybranou: vedeme řeči do prázdna. Babylonská tragédie nastoluje svět zakládající se na principu neporozumění.

Bůh zmátl jazyky, abychom se v budoucnu nemohli domluvit na ničem společném. A od toho dne, praví se v Midraši, když jeden řekl druhému Podej mi cihlu, ten mu podal kladivo. Anebo ho tou cihlou praštil.

Jakožto pospolné bytosti máme nutkání vytvářet sociálno, a tudíž budeme neustále něco někomu vykládat. I s tím, že v lepším případě nás nebude poslouchat, v horším nás praští cihlou.

Ale přesto přese všecko – západní kultura stojí a padá na slovu, na rétorice, na gramatice. Vzdor babylonské katastrofě bude jazyk vnímán jako nástroj moci: pojmenovat znamená postihnout, ale také ovládnout. Jazyk nejen obráží svět, spoluvytváří ho a organizuje. A zároveň je i posledním útočištěm před nevraživostí osudu. Množte se a promlouvejte!

Jakým obsahem si naplňujete pojem lidská individualita?

Individualita ve smyslu „co odlišuje od jiných“, čili synonymum osobnosti, je poměrně nedávného data, s tímhle významem vyrukoval mám dojem Balzac. Možná trochu nadbytečně: individualita odkazuje na individuum, které lze určit pouze prostřednictvím protikladů. Biologicky vzato se individuum definuje v protikladu k celku, psychologicky vzato k univerzálnu, sociálně vzato ke kolektivu. Jinými slovy tahle svrchovaná realita velmi paradoxně sama o sobě neexistuje.

Příhodná chvíle vyšla současně v Čechách a ve Francii. Jistě máte přehled o kritikách, které v obou zemích vyšly. Daly se z nich vyvodit nějaké obecnější poznatky o tom, jak se liší přístup francouzského a českého čtenáře k tématu knihy? Sehrává v tom, myslíte, svoji roli rozdílná historická zkušenost obou zemí?

Tohle bylo zajímavé sledovat. Postoj ke knížce byl odlišný občas až karikaturálně (v Česku na to téma vyšel krátký článek Matěje Petrů). Čeští recenzenti psali vesměs o postmodernismu – slovo, které se neobjevilo v jediné francouzské recenzi. Francouzští kritici hovořili o filozofické povídce, tak jak ji chápali autoři 18. století; z české strany, pokud vím, jediný Jiří Pelán zmínil Diderota. Ten zmnožený závěr knížky vyvolal mnoho pozornosti v Česku, prakticky žádnou ve Francii. Čeští recenzenti nacházeli v textu ironický zápis dějinné zkušenosti komunismu, francouzští ho četli jako traktát o svobodě. První v něm viděli jakýsi anachronický úvod k Europeanám, druzí jejich „pokračování“. Atd.

Čili spíš než o jiný přístup k danému tématu jde o odlišný přístup k literatuře obecně. I to ostatně vypovídá o historické zkušenosti.

A sice?

Český čtenář je dědicem německého romantismu: literární dílo, ať už v jakékoli podobě, má za nejvlastnější účel vyjádření pravdy. Jedné pravdy, neboť pravda je jen jedna, i kdyby to měla být jedna pravda o tom, že jedna pravda neexistuje: ta jedna pravda o tom, že jedna pravda neexistuje, bude automaticky nadřazená těm ostatním. Ideální literární dílo shrnuje rozptýlené, sjednocuje nejednotné, buduje celek, hierarchizuje hodnoty, pokouší se co možná přiblížit oné výlučné pravdě, kterou tím mimoděčně sakralizuje, neboť výlučnost a jedinečnost nejsou z tohoto světa.

Naopak francouzský čtenář je dědicem jednak kartezianismu, to jest spekulativního zesvětštění filozofické reflexe, jednak tradice započaté v renesanci a vrcholící s osvícenstvím, která klade zásadní důraz na kulturní přínos alterity, jinosti. V tomto ohledu je příznačné, že osvícenci definovali nenábožensky pojatý univerzalismus – lidská a občanská práva –, a tím i člověka v jeho psychologické a politické realitě. Pravda je v téhle tradici mnohá; usilovat o prosazení jedné z nich je případné pouze v praktické, každodenní rovině, víceméně z pohodlnosti, neboť vyhlásit jednotu pravdy umožňuje snáze ustanovit společenské konvence. Mimo tuto praktickou funkci jednotná pravda neexistuje a poznání se skrývá pouze v pluralitě pravd.

Pokud to zjednodušíme, můžeme dospět k čemusi na způsob aforismu: pro jedny je nejvyšší hodnotou pravda, pro druhé poznání. Samozřejmě je tohle všechno hodně abstraktní a schematické, jako každé zevšeobecnění. Jistěže existuje řada výjimek z pravidla. Ale ve své podstatě to platí. Martin Hybler to před lety formuloval v jednom svém francouzském článku o Kunderovi: „Pro české kritiky je literární analýza nemožná, aniž se položí otázka ‚reality‘, respektive ‚životní pravdy‘. Naopak pro Francouze začíná literatura teprve okamžikem, kdy ‚literární pravda‘ transcenduje realitu.“ To je myslím velmi přesné.

Vaše nejnovější kniha, Ad acta, se odvíjí v Praze, ve městě, z něhož jste před dvaceti lety odešel do Francie. Měl jste s tím místem ještě cosi k vyřízení, než je odložíte ad acta?

Město, ve kterém jste prožil bezmála tři desetiletí, nelze dost dobře odložit, ať už ad acta nebo jinam.

Vaše kresba Pražanů, a vůbec Čechů v knize není moc povzbudivá. Většinou je vidíte jako vyduchlé a akulturní bytosti, které za sebou pořád vlečou komunistickou minulost jako vězeňskou kouli a kterým se nelze než vysmát, když už to neumějí samy... Je to s českou mentalitou opravdu tak zlé?

„Vyduchlé“, to je hezké, to jsem neznal. Ale proč „většinou je vidíte“? Tohle ztotožňování autora s postavou je jistě svůdné, ale zároveň rizikové a svým způsobem výsostně antiliterární, první krok k rozleptání „literární pravdy“. Přičemž tahle pravda – alespoň v mém pojetí – je zákonitě tázavá. Literatura klade otázky, odpovědět si musíte sám: jak je to s tou českou mentalitou, je-li to tak zlé atd.

Jinými slovy nemíním hrát roli zakukleného učitele národů, duchovního pastýře či kádrováka. Spasitelský rozměr autora mi je cizí. Budu-li se chtít vyjádřit k tomu či onomu společenskému tématu, zvolím jiný žánr, nikoli fikci. To není alibismus, to je prosté respektování pravidel hry. Postava jistěže nemůže říkat nic jiného, než co jí autor vloží do úst; do té míry se svých postav nemůže intelektuálně zříct. Ale znamená to, že se – morálně, eticky, politicky, ideologicky, filozoficky – ztotožňuje s jednou z nich? Spisovatelům nepřísluší hlásat pravdy. Od toho jsou mystikové, ideologové a psychoanalytici.

A teprve když jsme si tyhle věci upřesnili, mohl bych se eventuálně pokusit vám odpovědět, nikoli jako autor, nýbrž jako privilegovaný – první a pravděpodobně nejpozornější – čtenář své knihy.

Úvod je to slibný...

Viďte. Mně se taky líbí.

Řekněme, že Ad acta vstupuje do tradice žánru zvaného satira – což je slovo, které nemám moc rád, pro mě už na něm navždy ulpěla taková ta upocená konotace, kterou mu udělili komunističtí strážci literárního chrámu; ale slova nemohou za to, co do nich vložila ideologie. Tedy žánr, v němž se otevřeně nadsazuje a přehání. Má stejnou roli jako karikatura, „nastavit křivé zrcadlo“. Vyjdeme-li z etymologie a literární historie, satira předpokládá rovněž míšení a priori nejednotných prvků, ať už divadla a tance, prózy a poezie, vysokého a nízkého atp.

Mimochodem a v téhle souvislosti, v jedné recenzi jsem se dočetl, že jsem si v Ad acta mohl vážně odpustit „některé zlomyslnosti“. Takže nejenom autor a románová postava jsou jedno a totéž, ale navrch se teď budeme muset oba dva mírnit ve zlomyslnostech. Ode dneška dojdou uznání pouze karikatury dobromyslné.

No a pak je tu druhá rovina, to jest vlastní či chcete-li „hlubší“ smysl té knížky: bez ohledu na žánr a bez ohledu na to, zda obsahuje nebo ne skrytá řešení jednotlivých zápletek, jde o pokus vytvořit v románovém kontextu nikoli „falešný“ příběh (tj. neukončený, kruhovitý, parodický atp.), nýbrž zdání příběhu. A pokud jste knížku dočetl až do konce, pokud jste ji četl se zaujetím, pokud jste se nenudil a nepřeskakoval stránky, pak ten pokus vyšel. Ty protičeské špílce jsou tam také proto, abych sobě ani vám neulehčoval práci; pokud bych čtenáře celou tu dobu hladil po srsti, výsledek by nebyl věrohodný.

Na jednom místě píšete: „Začali jsme psát tento příběh bez jasného úmyslu a postranních myšlenek...“ Znamená to, že tentokrát jste vsadil na improvizaci, kterou jinak na milost příliš neberete?

Vidíte to, tady v knize mluví sám autor, ovšem autor, který se do postavy autora stylizuje ve fiktivním kontextu, což už je samo o sobě vysoce podezřelé.

„Improvizovat“ je trochu unikavý pojem. Dělat něco spatra, bez přípravy – ale co je to spatra a co máme na mysli přípravou? Řekněme, že jsem nevěděl, co se během psaní vynoří, na čemž není nic pozoruhodného. Naopak jsem věděl – a v tom smyslu to improvizované není –, že chci napsat, viz výše, knížku „o ničem“. Co je to nic? Vakuum zaplněné jazykem ve smyslu doslovném i přeneseném. Zdání existence, kterou stojí za to vyjádřit, zdání příběhu, který stojí za to napsat, zdání souvislostí, na které stojí za to poukázat. Lidský život ve svých třech polohách: existuji (viz existence), spěji odněkud někam (viz příběh), dává to nějaký smysl (viz souvislosti). Tahle knížka by se taky mohla jmenovat Jenom aby.

Dovolím si ještě jednu citaci: Říkáte, že šance mezi čtenářem a autorem ve vztahu k pochopení smyslu textu jsou vyrovnané. Jakou roli by pak hrála kritika? Neměla by moc nadržovat tu autorovi, tu čtenáři? Anebo na její moc nevěříte?

Zazní-li v otázkách kladených autorům něco o literární kritice, dostává se rozhovor na velmi nevděčný terén. Neboť může-li recenzent kritizovat autora, autor recenzenta kritizovat nesmí, i kdyby v recenzi našel sto padesát blbostí. Což je samozřejmě paradoxní, tím spíš, že neexistuje na světě samozvanější řemeslo, než je recenzování. Každý může jednoho krásného dne napsat cosi o čemsi a prohlásit se literárním kritikem.

Být diktátor, vydal bych zlatou bulu. Do novin by o knížkách směli psát jen čtenáři – bez nároku na honorář a maximálně jednou do roka, aby si nezvykali. Recenze bych zakázal a literární vědci by směli psát o té které knížce až dvacet let po jejím vydání. To by se mělo líbit zeleným – toho ušetřeného papíru!

Každý autor vám potvrdí, zapomene-li na okamžik nediplomaticky na své zájmy, že v recenzích nachází 1) pro něho totálně nečekané interpretace a posuny; 2) prokazatelné nesmysly. S tím, že je lhostejné, zda jde o recenzi pochvalnou či kritickou. Nečekané interpretace – to je v naprostém pořádku, protože každý čtenář je ve skutečnosti spoluautorem knížky, dotahuje si věci po svém, promítá do knížky vlastní otázky, vlastní odpovědi. Každý trochu jasnozřivější autor, který prodal jistý počet výtisků, si je vědom, že valnou část svých fanoušků získal na základě jistého nedorozumění, respektive reinterpretace toho, co napsal; v tom je ona míra čtenářské spolupráce. S recenzenty je problém v tom, že to své jedinečné, vlastní, reinterpretační čtení delegují na mustr: tuto knihu je nutno číst tak a tak. Což je o to spornější, že zpravidla postrádají smysl pro nevážnost, pro perzifláž. Literatura je vážná věc a od spisovatele se očekává, že nám sdělí cosi zásadního, že si bude vědom – cituji ze současného literárního periodika – své „odpovědnosti tvůrce“. Dílo, milej pane tvůrče, to je vážná věc, srandičky si nechte od cesty. V rámci téhle logiky drtivá většina kritiků strhala svého času Švejka. Nebýt Ivana Olbrachta a Maxe Broda – tedy dvou nekritiků –, zdalipak by byl dneska v čítankách? Jak hezky pravil jeden spisovatelský kolega: „Česká kritika je letory tragické a humorem se cítí dotčena.“ A výjimky z pravidla jsou vzácné.

A ty prokazatelné nesmysly recenzentů?

Netřeba je rozvádět: ať už jsou dány nepozorností nebo vědomou manipulací – ve snaze dosáhnout většího „kritického“ efektu –, prokazatelné nesmysly tvoří nedílnou součást recenzí. A říkám-li „prokazatelné nesmysly“, mám skutečně na mysli věci, které si dotyčný nebo dotyčná prostě vycucali z prstu. Jenomže jakmile na ně autor poukáže, bude neprodleně osočen – v lepším případě – z malichernosti, nedůtklivosti atd.

Ale když už jste mi tak neprozřetelně hodil lanko: obzvlášť idiotské je to známkování, které se rozlezlo po novinách jak mušince po skle. Jedna hvězdička, nebo pět hvězdiček? Pětatřicet procent „celkového dojmu“, jednašedesát, dvaaosmdesát? A i to jim bylo málo: nedávno jsem zaznamenal, že vedle „stylu“ a „dojmu“ se posuzuje také „naléhavost“. Naléhavost! Jsi, soudruhu, naléhavý? Pokud nejsi naléhavý, měl by ses nad sebou, soudruhu, zamyslet. Já bych k tomu stylu a té naléhavosti navrhoval dodat ještě jedno kritérium: „puzení“. Pudíš, soudruhu? Tak je to správné.

„Rodíme se do románu,“ říká jedna z postav Ad acta na jiném místě. Jak je to s poměrem skutečnosti a fikce ve vašem psaní, respektive jak vnímáte vztah mezi životem a literaturou?

Skutečnost je na literaturu krátká, protože cokoli je možné vyslovit v literatuře, se může stát součástí skutečnosti, zatímco co se děje ve skutečnosti, končí z devětadevadesáti a půl procenta v beztvarém nenávratnu. Čímž na vaši otázku neodpovídám, ale to je normální, protože „poměr skutečnosti a fikce“ – tím vlastně nastolujete otázku literatury jako takové. Příběh lidského rodu, jak ho buduje a ustanovuje literatura ode dne, kdy se člověk naučil psát, sestává z miliónů útržků fiktivních vět, které můžeme skládat tak či onak. Každý z těch útržků fikce představuje současně fragment nějaké „skutečnosti“.