Co nemá trhliny, ni skvrny
Předmluva in Edmond Rostand, Cyrano z Bergeracu, program představení, Národní divadlo, 2002. Knižně in Svobodný prostor jazyka, Torst, 2013.
© Patrik Ouředník
Nestává se často, aby divadelní či literární postava rozměru Cyrana z Bergeracu šla vyjádřit jediným, všeobsažným slovem. Cyrano je v tomto ohledu výjimkou; a dotyčné slovo zní panache.
Avoir du panache je nejspíš něco na způsob „mít formát“ či „styl“, ale právě jen na způsob: panache je slovo příliš starobylé a závazné, než aby bylo možno tlumočit je do mluvy současné, ať už hovorové čili nic. Jakkoli jde o výpůjčku z italštiny (pennachio, „chochol“, cca 1500), jde o slovo bytostně galské: spojuje v sobě proslulou francouzskou aroganci a neméně proslulou bezstarostnost. Je v něm radost ze hry, nesmlouvavost za všech okolností (zejména jde-li o okolnosti nepříznivé) a konečně furiantství povýšené na životní filozofii, s veškerými důsledky, které podobný postoj neomylně přináší. „Páni Angličané, střílejte první!“ – a máme rovných padesát procent šance, že se páni Angličané netrefí a my je budeme moci zdrtit jen letmo naznačeným úsměvem, vražedným, takřka nezaznamenatelným pohybem rtů; jaká slast! jaké vítězství ducha! jak povedená epizoda do učebnic dějepisu! Panache není apanáží těch, kdo se berou vážně; velkohubost je nutná, leč sama o sobě nedostatečná. Panache předpokládá poezii, gesto, patos – a zároveň jistou dávku sebeironie. Z tohoto hlediska je panache synonymem savoir vivre: pakliže je nám dáno žít svůj život, žijme ho s chocholem!
V Čechách budeme panache hledat marně. Kuráž není všechno, milý pane, a všelijaká ta hnutí mysli, to není nic pro našince. Důležité je, co máte pod čepicí; mně to aspoň pod čepicí přímo vře. A kdo se směje naposled...
Jistě, máme tu Naše furianty, opravdově a definitivně naše. Ale kdo si při pohledu na rozšafného vysloužilce Bláhu vybaví Fúrii, jež stojí u zrodu lidského patosu? V řeči české je furiant „nafouknutý člověk, který mnoho větru dělá“ – tak alespoň soudí Josef Jungmann. Čech se štítí patosu jako svrabu, má vkořeněnou nedůvěru ke všemu, co zavání gestem; a pakliže je nutné žít svůj život, žijme ho tiše. Tichý život má své nepopiratelné výhody: můžeme si myslet, co chceme, a nikdo se o tom nedoví – jaká slast! jaké vítězství ducha! jak povedená kapitola do učebnic dějepisu!
Cyrano je tudíž českým publikem vnímán jako postava výsostně cizokrajná – avšak současně, jen zdánlivě paradoxně, vysoce potřebná. Nejasně cítíme, že i v patosu se skrývá pravda, pro nás trochu unikavá, leč o to dráždivější. Kdesi hodně vespod české duše tušíme, že Cyranova velkohubost představuje možnou odpověď malohubosti jistého zloděje psů, za nějž, marná sláva, jest nám nésti ne-li osobní, tedy alespoň rodinnou odpovědnost. Cyranův chochol se tak stává virtuálním chocholem českého národa, o němž sníme v předvečer kompromisů.
Panache je zkrátka stejně průzračný ve francouzštině jako nepřeložitelný do češtiny. Na toto úskalí reagují překladatelé zpravidla obšírnými opisy. A co jim zbývá? V Tillierově Mém strýci Benjaminovi je jeden francouzský panache vyjádřen čtyřmi českými přívlastky.
O to propastnější dilema pak vyvstalo před překladateli Cyrana z Bergeracu: panache je poslední, triumfální replikou umírajícího Cyrana a zároveň celé hry: Jedno přec vždy zůstane tu, / co s sebou odnesu, co večer vrátím Bohu, / až s dvorným pozdravem se vznesu nad oblohu, / co nemá trhliny, ni skvrny, v triumf jistý / navzdor to odnesu..., říká Cyrano. Co to? táže se Roxana. Le panache! odvětí Cyrano a zemře. Chcete-li zvědět, jak s problémem naložil Jaroslav Vrchlický, setrvejte do konce představení.