Raymond Queneau: Stylistická cvičení

Publié le pátek  9. března 2012
Mis à jour le pondělí  17. prosince 2012

Raymond Queneau: Stylistická cvičení

Jazzová sekce, 1985; Volvox Globator, 1994; 2012.

Translation © Patrik Ouředník, 1994


 “Kenó aneb Kenó”

Stylistická cvičení byla poprvé publikována roku 1947 – to jest 415 let po Pantagruelovi, 63 let po Bouvardovi a Pécuchetovi a 14 let před vznikem Dílny potenciální literatury a vydáním Sta tisíc miliard básní, v nichž Queneau, rozehrávaje naplno zákony kombinatoriky, nabídne veršomilným čtenářům 1014 sonetů, tedy četbu, při průměrné rychlosti 45 vteřin na báseň, na 190 258 751 let.
Princip Stylistických cvičení je do značné míry obdobný: udělat z ničeho něco, co je možno libovolně obměňovat. Absence děje jako takového je tu podmínkou: veškeré umění spočívá v umnosti. Z tohoto úhlu odpovídají Stylistická cvičení mairetovským klasicistním požadavkům – původnost spisovatele spočívá v umění tvořit z ničeho, praví Racine, a zmnožování zápletek je pouhým manévrem básníků bez génia.
Vidět po vzoru některých dobových kritiků ve Stylistických cvičeních snahu o destrukci, resp. dekonstrukci literatury je tedy nanejvýš paradoxní: umění rétoriky a jazyková vynalézavost jsou koneckonců prvním předpokladem k autentické literatuře. Nějaký ten obsah se vždycky najde.
Queneauovy práce (ať už jde o romány, básně, povídky či eseje) vycházejí z novodobého pojetí uměleckého jazyka, tak jak je rámcově chápán po téměř celé 20. století, od chvíle, kdy ruští formalisté povýšili poetiku na svébytný teoretický obor, až k francouzským teoretickým proudům 50. a 60. let a chaotickému postmodernismu posledních desetiletí.
Queneauovo obsáhlé a všestranné dílo se z tohoto pohledu jeví neobyčejně jednotné. Vede-li krize jazyka a z ní vyplývající „smrt člověka” (slovo je v západní kultuře jediným věcným důkazem, že mluvčí je naživu) v poválečné Francii k existenciálnímu prázdnu, neřkuli nicotě, Queneau volí přístup opačný a v narušení literárních a jazykových konvencí vidí způsob, jak dospět k novému pojetí spisovatele, jenž díky formální vybavenosti a vybroušenosti jazykových figur vrátí literárním „cvičením” smysluplnost, která je v jazyce živelně obsažena. K tomu, aby slovo znovunabylo smyslu, je zapotřebí rigorózní a trpělivé alchymie; Queneaův trvalý zájem o matematiku – a zejména o vše, co souvisí s kombinatorikou – je v tomto ohledu příznačný. Virtuozita, s níž Queneau žongluje s jazykem, komplexní výstavba jeho románů i autorův zhusta zlomyslný humor v sobě ovšem skrývají nebezpečí, že čtenář (uživatel) bude brát za cíl to, co je pouhým prostředkem. Neboť účelem a raison d’être Queneauovy alchymie je permanentní reforma jazyka podle předem dané a důsledně uplatňované metodologie – reforma, jež je v autorových očích nezbytná k rozvoji ducha, ohrožovaného stejně dobře kulturním a intelektuálním konzervatismem a kretenismem jako anarchickým, samoúčelným zpochybňováním veškerého řádu. Jazyk je pro Queneaua nositelem imaginace i kulturnosti, svobody i odpovědnosti. Na eisnerovskou otázku – „dobrá, ale který jazyk?” – odpovídá Queneau: jazyk ve své úplnosti, mnohotvárnosti a pohyblivosti. Zbývá už jen tento reálný jazyk vytvořit – a problém (a zároveň hnací síla queneauovského projektu) spočívá v tom, najít odpovídající vzorec. Má-li být jazyk přirozeně kreativní, je nutno jej současně osvobodit i reorganizovat. Tento princip tlumočí Queneau propojováním literárních postupů se spontánním vývojem jazyka, konfrontací literární mimesis s metodami paraliterárními, podmíněností narativní výstavby na zákonitostech matematické kombinatoriky. Je rovněž příznačné, jak významné místo zaujímá v Queneauových prózách rétorika – tedy obor, který byl výsledkem vývoje, vedoucího od jazyka jakožto jevu k jazyku projevu.
Stylistická cvičení nám dávají nahlédnout do Queneauových křivulí jako žádné jiné ucelené dílo: devětadevadesát kapitol (kterých by stejně dobře mohlo být 100, 500 nebo 999) kombinuje výpůjčky z rétoriky a poetiky, figury z matematické lingvistiky a ukázky z linguae vulgaris. Queneauovy variace postrádají ovšem výchozí model, jednotlivé kapitoly jsou soběstačné (s výjimkou Anagramů a Homofonně) a vzájemně rovnocenné, základním schématem je toliko úhrn možností. Spojitost s Dílnou potenciální literatury je zřejmá; na rozdíl od pozdějších, povíce laboratorních experimentů zůstávají však Stylistická cvičení svrchovaným tvůrčím aktem, vylučujícím mechanickou postprodukci a „samotvorbu”.

Patrik Ouředník


 Záznam

Polední špička na lince S. Mladík zhruba šestadvacetiletý, měkký klobouk, místo stuhy ozdobný prýmek, nezvykle dlouhý krk. Všeobecná tlačenice na zastávkách. Zmíněný mladík se rozčiluje na svého souseda. Vyčítá mu, že do něj neustále vráží. Plačtivý tón, snaha o důraznost. Nato zahlédne volné místo a vrhne se k němu.

O dvě hodiny později se prochází s přítelem po Římském nádvoří před nádražím Saint-Lazare. Přítel říká: „Měl by sis nechat semhle přišít knoflík.” Ukazuje kam (na výstřih) a vysvětluje proč.

 Kompozice

Stálplošněl jsem v eslinkovém autobuse a spoluvytvářel byrokratoúřední, rekreačně-pracovní homodav. Stálsousedil jsem s dlouhokrkým holobrádkem s kloboukopentlí na hlapalici. Kterýžto zčistanáhle poznapravil k staromuži popravici: „Vy mne záměroschválně šlaponožíte.“ Nato se usavolnomístnil.

V pozdnořímském časoprostoru se zmíněnotyčný budižkničemu oblazařil v doprospolečnosti druhopřítele. Tento radoskytl: „Bylo by namístě vystřihúžit svrchogot.“

 Distinguo

V autobuse (nikoli v kuse) jsem si tuhle všiml (aniž bych byl šiml) jednoho hejska (nikoli pejska) s dlouhým krkem (nikoli snad pouhým brkem). Na hlavě měl hučku (nikoli ručku) s kouskem provázku (nikoli s brouskem na vlásku). Pojednou (nejsa on vědmou) se obořil (ne že by se uvozhřil) na svého souseda (nikoli tou, co sedá), že mu prý šlape na nohy (a nikoli na rohy). Vzápětí (nikoli v vzepětí) spatřil opodál (nikoli snad opů bál) volné místo (a nikoli vil sto).

Později odpoledne (odpočat snad, leč ne v bedně) jsem toho floutka (a nikoli snad okem koutka) zahlédl na Římském nádvoří (nikoli s pískem na moři). Byl s ním ještě jeden (nikoli však jelen) a ten mu říkal (aniž se ho zříkal), pročpak něco neudělá (ne snad, že se mu úd bělá) se svým svrchníkem (nikoli, prosím, s brhlíkem).

 Anagramy

Na ledě poník spí – náš cíl C. Kněz hubou mele, ohyzda krade se bytem. Vůkol starci hladí myš, též vousy. Děti jí hmyz. Ó slzy, kočkodan míjí se účinkem, krokev usedá na osev. Teskně chvátá lín a ocas za věčné bác. Losos se pýří, lať koktá, různě zde dumá výr. Plá ananas z not hoci tyto. He? Ať žije banán! Drn kýchl. Nemístně volá: „Hlene!“

Proradný je mrož: snídá hnida s ředkví, vlaje, pepř o tom neví. Chromý fík tyká sazi přec; až mysl tne tmu, prs pomine tiše. Plvaz mol koří se světu. Střih! Kuna hárá, snivě vítá zimu: „Belelele! Dudl! Kříp!“

 Vulgárně

No to sem se vole nasral vole do eska ne, ňák vole kolem poledne ne. Tak sem tam vole vlez a koupil si vole lístek ne a najednou vole čumim jak vrána ne, stojí tam takovej vole kriplík co tam vole stojí blbej jak patnik ne, kejhák vole jak teleskop a s kusem špagátu kolem vole hučky ne, by ses posral. Čumim na něj vole ne páč vypadá tak blbě, blbej jak patnik ne, a hele ho vole najednou se začne montovat do vole ňákýho kripla co tam vole stojí vedle ne. Heleďte vy, povidá, nemůžete dávat bacha, povidá, heleďte vy to děláte naschvál, povidá, bečí tam jak kráva vole ne, že mu prej vole šlape na hnáty, povidá. A celej šťastnej se de vole posadit, prostě patnik vole ne.

Za dvě vole hodiny jedu přes Římák ne, a ten vole kriplík tam vole kecá s jiným kriplíkem ne. Hele, povidá mu vole ten druhej kriplík, by sis měl semle přišít knoflik, povidá a čumí vole tomu prvnímu do vejstřihu vole ne, vod raglánu.

 Dialekt

Toš f tem časó poleďnim krpejó het v tem autobusó a vokóňó kol. No toš tam bel takové márné hajhaj s takové cancor na flagáčó. No meslem si: toto je mně struj – gdeš ten štricák spósťi bandurskó a gajďi, pajtáš, na takové kmotřiskó tam. É, prdlik, paskřevec nevycválené, chyťi zglofec a hebno hapete prič. A juž je v drde. No bať, seďi fčelka jak čava přibité.

No leďi, v mněstě se pravda dějió vjeci. Muhlo beť tag zo dvje hoďin, gdeš ho viďim, no ješlepak, teho caloňa s takové hanšpigl ješče. Čabrió se tam – hovno je po oboch. Toš ten hanšpigl čóči na mantó teho nemrguta a povedá: Mněl bes na té hábe nechať přišiť drcó.

É bzďinó, takové mněsto.

 Množinově

V autobuse S předpokládejme množinu A cestujících vsedě a množinu B cestujících vstoje. Na jistém místě mějme množinu O čekajících osob. Nechť C je množinou cestujících nastupujících; množina C je zároveň podmnožinou O a sjednocením množiny C’, která je množinou cestujících na plošině, a množiny C’’, která je množinou cestujících, kteří se chvátají posadit. Dokažte, že množina C’’ je množinou prázdnou.

H budiž množinou hejsků a h průnikem H a C’, omezeným na jediný prvek. Následkem deformace nártové plochy chodidel h působením chodidel y (libovolný prvek z C’ kromě h) vytváří se množina R rozhořčených slov, pronesených prvkem h. Pak množina C’’ již není množinou prázdnou. Prokažte, že se skládá z jediného prvku h.

Budiž nyní CH množinou chodců, nacházejících se před nádražím Saint-Lazare, h, h’ průnikem H a CH, K množinou knoflíků u svrchníku, jenž je částí h, K’ množinou možného umístění prvků množiny K podle h’. Prokažte pravdivost informace prvku h’ o nonkonformitě formace K.

 Balada

Věc podivná stala se dnes
kol poledního, když jsem stál
v autobuse linky S,
jenž divoce se městem hnal.
Mladík tam trčel opodál,
na hlavě klobouk s prýmkem měl.
Byl stár toliko dvacet jar
a v tiché pýše si tam čněl.

Dle toho, jak ten klobouk nes’,
rozumu příliš nepobral.
Krk, ten dávno překročil mez.
Však poslyšte můj příběh dál.
Vedle něj lítý chlapík stál,
jenž, neznámo proč, bohužel,
se na mladíka rozhněval,
ač na zádech pět křížků měl.

Na nohu dupl mu, zuřivec,
a břich mu loktem zrádně ťal.
Mladík, zneklidněn, cosi hles’,
však nerovný boj rychle vzdal.
Nevěda, kam by hlavu dal,
vyděšeně se rozhlížel;
a bez meškání odspěchal,
když v dáli volné místo zřel.

A to je vše. Leč nakonec
k dobru rád bych tu dal,
že potkal jsem ho, zvláštní věc,
téhož dne zas, nač bych vám lhal.

 Baroko

Toho času horko se rozmáhalo, ptáčkové vysokými hlasy pokřikovali, včeličky z kvítí med sbíraly; já s jinými se ubíral ku půlnoci spěchaje. Vtom ihned nevím kde se vzal člověk jakýsi křepkého chodu, kroje a křtaltu přerozličného, avšak ne příliš obratného vzhledu; věci potvorné na hlavě, až srdce trnulo na to hledíc. Z toho nenadále vpéřil se do člověka poblíže stojícího a: „Ó ukrutný chlape,“ řekl, „nač je mi toto podnikati? Bopomozi té správy!“ Však duše vrabčí tajila se pod zevnitřním bleskem a vrtohlavec, rukama lomě a příhody své touže, potáhnut byl volnou seslí; a běžel k ní zálibně ckaje.

I vraceje se nemnoho času po tom, vidím onu bohapustu na Římském ryňku se svým consiliatorem, lžimudrcem jakýmsi rozprávět. K hříchu tu řeč neslyšel já celou; consiliator vrtochův drcek namítati se zdál. Medle pomyslel já sobě: „Marnost nad marnost, daremnost druhou stíhá.“