Boris Vian: Blues pro černého kocoura

Publié le středa  7. března 2012
Mis à jour le sobota  8. prosince 2012

Boris Vian / Mravenci

Francouzská literatura
Společnost pro rozvoj a šíření francouzské literatury, Paříž, 1985

knižně Volvox Globator, Praha, 1994, 2001

Translation © Patrik Ouředník


Blues pro černého kocoura

I

Peter Gna a jeho sestra vyšli z kina. Svěží noční vzduch, lehce prosycený vůní citrónů, jim po dusné atmosféře sálu vymalovaného v auvergneské modři dělal dobře. Shlédli hluboce nemorální kreslený film a Peter Gna teď zuřivě točil kalmukem trápě tak starého, ale vcelku zachovalého kamaráda. Pachy města se mísily s lidmi na chodnících. Ulice, ozářená lampami, neóny biografů a reflektory aut, se nepatrně čeřila. V příčných uličkách byla hlava na hlavě. Zamířili k Folies-Bergère. Jeden bar ob každé dva domy, dvě šlapky před každým barem.

„Samá syfilitička,“ pravil Gna.

„Všechny?“ ptala se sestra.

„Všechny,“ potvrdil Gna. „Vidím je v nemocnici a občas se ti cpou do postele s tím, že jsou čistý.“

Sestře přeběhl mráz po zádech.

„Jak, čistý?“

„Když jim nevyjde Wassermann,“ vysvětlil Gna. „Jenomže to nic neznamená.“

„Mužský jsou čuňata,“ řekla sestra.

Zahnuli doprava a vzápětí doleva, když vtom se zpod chodníku ozvalo mňoukání, a tak se zastavili, aby zjistili, co se děje.

II

Kocour neměl dvakrát chuť se prát, ale každých deset minut kohout příšerně pronikavě zakokrhal. Patřil k partaji z prvního patra. Poctivě ho krmili a těšili se na den, kdy půjde na pekáč. Židé likvidují kohouty k určitému dni, a jíst se to dá, což o to. Kocour měl kohouta plné zuby, a kdyby si chtěl hrát, ale to ne, naparoval se a dělal chytrýho.

„Chytej,“ řekl kocour a napálil ho prackou do ciferníku.

Konflikt se odehrával na parapetu domovnické lóže. Kohout se nerad rval, ale jeho důstojnost... Ostře vykřikl a ťal kocoura do slabin.

„Sviňáku,“ řekl kocour. „Máš mě za chrobáka či co. Ale ono tě to přejde.“

A paf! ubalil mu ji na kobylku.

To zvíře! Jeden úder zobákem do páteře a další přímo do ledvin.

„Uvidíme,“ řekl kocour.

Prudce skousl kohoutův krk, ale zatímco překvapeně plival peří a protíral si oči, dva direkty křídlem ho poslaly na chodník. Kolem šel jakýsi člověk. Šlápl kocourovi na ocas.

Kocour zaječel, vyskočil, dopadl zpátky, jen tak tak se vyhnul projíždějícímu bicyklu a vzápětí zkonstatoval, že stoka dosahuje hloubky přibližně metr šedesát, nějakých metr dvacet od vchodu že vytváří ohyb, ale na dně je nadmíru úzká a plná sajrajtu.

III

„To je kocour,“ řekl Peter Gna.

Bylo málo pravděpodobné, že by v sobě jakékoli jiné zvíře našlo tolik proradnosti, aby tak dovedně napodobilo kočičí nářek, nazývaný onomatopoicky mňoukání.

„Jak se sem dostal?“

„To ten kurva kohout,“ řekl kocour. „A subsekventní bicykl.“

„To vy jste si začal?“ ptala se sestra Petera Gny.

„Ale kdepak,“ odvětil kocour. „Pořád mě provokoval, furt jenom kokrhal a dobře ví, že to nesnáším.“

„Nesmíte mu to mít za zlé,“ řekl Peter Gna. „Podříznou mu krk.“

„Dobře mu tak,“ řekl kocour a spokojeně se uchechtl.

„To není správné,“ řekl Peter Gna, „radovat se z neštěstí druhých.“

„To ne,“ řekl kocour, „sám jsem na tom zatraceně bledě.“

A hořce zaplakal.

„Trochu kuráže,“ řekla přísně sestra Petera Gny. „Nejste první ani poslední, kdo kdy spadne do kanálu.“

„Jenže já kašlu na ostatní,“ zamručel kocour a dodal: „Co kdybyste mě odtud vytáhli?“

„Samozřejmě,“ řekla sestra Petera Gny, „ale ne proto, abyste se pral s kohoutem. To by opravdu nestálo za to.“

„Ach... kohouta nechám být,“ pronesl nezúčastněně kocour. „Dostal svoje.“

Kohout v lóži radostně zakvokal. Kocour naštěstí neslyšel.

Peter Gna rozvinul šálu a lehl si na dlažbu.

Všechen ten shon přilákal pozornost kolemjdoucích a kolem černých úst stoky se začal tvořit hlouček. Byla tu peripatetička v kožešinovém plášti a růžových plizovaných šatech, prosvítajících výstřihem. Voněla přímo vrchově. Byli s ní dva američtí vojáci, z každé strany jeden. Tomu napravo mizela levá ruka, tomu nalevo také, jenomže ten byl levák. Byla tu i domovnice odnaproti, služka z vedlejšího baru, dva pasáci v plstěných kloboucích, další podle všeho domovnice a jedna kočičí pěstounka.

„To je hrozné,“ řekla šlápota. „Chudák zvíře, já se na to nemůžu dívat.“

A skryla obličej do dlaní.

Jeden z pasáků jí úslužně ukázal noviny. Drážďany srovnány se zemí, nejméně sto dvacet tisíc mrtvých, stálo tam.

„Lidé,“ řekla pěstounka, která si titulek přečetla, „co je mi do lidí? Nic. Ale vidět trpět zvíře!“

„Zvíře!“ zaprotestoval kocour. „Mluvte za sebe!“

Avšak prozatím jen Peter Gny, jeho sestra a oba Američané rozuměli všemu, co kocour říkal. Mluvil se silným britským přízvukem, nad nímž ostatně oba Američané znechuceně pozvedali obočí.

„The shit with this limey cat!“ řekl ten větší. „What about a drink somewhere?“

„Ano, zlato,“ odpověděla šlápota, „jistě ho odtamtud dostaneme.“

„Nemyslím,“ řekl Peter Gna a vstal. „Šála je moc krátká. Nedosáhne na ni.“

„To je hrozné!“ zasténal orchestr soucitných hlasů.

„Držte tlamy,“ zamumlal kocour. „Nechte ho přemejšlet.“

„Nemá někdo kus provazu?“ zeptala se sestra Petera Gny.

Našli kousek provazu. Avšak kocour se ho nedokázal chytit.

„Nejde to,“ pravil, „klouže mi mezi drápy. Kdyby tu se mnou byl ten hajzl kohout, nacpal bych mu do těch sraček zobák. Smrdí to tu krysama na sto honů.“

„Chudáček malá,“ řekla služka. „Mňouká tak žalostně. Rve mi to srdce.“

„Je to dojemnější než dítě,“ poznamenala šlápota. „Je to moc kruté, jdu pryč.“

„To hell with that cat,“ řekl druhý Američan. „Where can we sip some cognac?“

„Koňaku jsi měl až až,“ káralo ho děvče. „Vy jste ale numera... Pojďte, nechci to poslouchat.“

„No!“ pravila služka. „Mohli byste přece pánovi pomoct!“

„Ale já bych moc ráda!“ řekla šlápota a plavala v slzách.

„Kdybyste tak drželi tlamy,“ opakoval kocour. „A mrskněte sebou, nebo se tu nastydnu.“

Přes ulici přešel nějaký muž. Byl prostovlasý, bez kravaty, ve cvičkách. Kouřil cigaretu na dobrou noc.

„Co se děje, paní Piochová?“ zeptal se podle všeho domovnice.

„Kocourka hodili nějací rošťáci do kanálu,“ ozvala se pěstounka. „Tihle chuligáni! Měli by je všechny zavřít do polepšovny.“

„Kohouta tam zavřít,“ řekl kocour. „Chuligáni nehulákaj od rána do večera jenom proto, že možná vyjde slunce.“

„Skočím domů,“ řekl muž. „Mám něco, s čím bysme ho mohli vytáhnout. Počkejte minutku.“

„Doufám, že to není podraz,“ řekl kocour. „Začínám chápat, proč se voda nikdy nedostane z kanálů. Sem to jde jak po másle, ale dostat se zpátky, to je delikátní věc.“

„Nevím, co by se ještě dalo dělat,“ řekl Peter Gna. „Není možné se k vám dostat. Jste na špatném místě.“

„To vím taky,“ řekl kocour. „Kdybych mohl, vypadnu sám.“

Přiblížil se další Američan. Šel rovně. Peter Gna mu vysvětlil, oč jde.

„Can I help you?“ řekl Američan.

„Lend me your flash-light, please,“ řekl Peter Gna.

„Oh! Yeah!“ řekl Američan a podal mu baterku.

Peter Gna nanovo ulehl na dlažbu a po chvíli se mu podařilo zčásti kocoura zahlédnout. Ten vykřikl:

„Dejte to sem! Vypadá to, že to funguje. To je toho Amerikána, co?“

„Ano,“ řekl Peter Gna. „Podám vám vestu. Zkuste se jí zachytit.“

Svlékl kalmuk a spustil jej do stoky přidržuje ho za rukáv. I ostatní začínali kocourovi rozumět. Postupně si zvykli na britský přízvuk.

„Ještě kousek,“ řekl kocour. A vyskočil, aby se chytil vesty. Vzápětí sprostě zaklel, tentokrát čistou kočičinou. Rukáv vyklouzl Peterovi Gnovi z ruky a kalmuk zmizel v otvoru.

„Co se děje?“ ptal se Peter Gna znepokojeně.

„U boha!“ nadával kocour. „Praštil jsem se do lebky o nějakej výstupek či co. Sakra, to je bolest!“

„A moje vesta?“ řekl Peter Gna.

„I’ll give you my pants,“ řekl Američan a začal svlékat kalhoty, aby se zúčastnil záchranné akce.

Sestra Petera Gny ho zarazila.

„It’s impossible with the coat,“ řekla. „Won’t be better with your pants.“

„Oh! Yeah!“ řekl Američan a zapnul si poklopec.

„Co to dělá?“ řekla šlápota. „Vždyť je černý! A svléká se na ulici! Prase!“

Hlouček se mezitím rozrostl o nová individua matných obrysů. Ve světle baterky získával kanál přízračný vzhled. Dole mrmlal kocour a jeho kletby, zmnožené ozvěnou, stoupaly k uším nově příchozích.

„Rád bych dostal zpátky svoji vestu,“ řekl Peter Gna.

Muž ve cvičkách se oháněl lokty, aby si uvolnil cestu. V ruce držel dlouhou násadu od smetáku.

„Ach,“ řekl Peter Gna. „Možná to půjde.“

Avšak násada se v polovině cesty vzpříčí a uvízne v ohybu klenby.

„Bylo by potřeba najít mřížku a uvolnit ji,“ řekne sestra Petera Gny.

A přeloží návrh do angličtiny.

„Oh! Yeah!“ zvolá Američan.

A neprodleně se ujímá manévru. Prostrčí ruku obdélníkovým otvorem, zašátrá, zatáhne, uklouzne, pustí se, praští se hlavou o zeď nejbližšího domu a omdlí.

„Ošetřte ho,“ přikázal Peter Gna dvěma ženám, stojícím opodál. Pomohly Američanovi na nohy a odvedly jej k sobě, aby se přesvědčily o obsahu jeho kapes. Našly jmenovitě kostku toaletního mýdla Lux a čokoládovou tyčinku O’Henry. Revanšoval se jim mocným výtokem gonorrhoey, již získal dva dny předtím na Pigalle od jedné úchvatné blondýny.

Muž ve cvičkách se dlaní uhodí do čela a zvolá:

„Heurékoc!“

A zmizí ve dveřích svého domu.

„Dělá si ze mě srandu,“ řekl kocour. „Poslouchejte, vy tam nahoře, jestli sebou trochu nehodíte, jdu pryč. Nějakej východ už najdu.“

„A co když začne pršet?“ řekla sestra Petera Gny. „Utopíte se.“

„Nezačne pršet,“ prohlásil kocour.

„Tak potkáte krysy.“

„To je mi fuk.“

„Tak jděte,“ řekl Peter Gna. „Ale některé budou větší než vy. Jsou odporné. A přestaňte mi chcát na vestu!“

„Že jsou odporný,“ pravil kocour, „to je jiná věc. V každým případě páchnou. No ne, bez legrácek, hoďte sebou. O tu svou vestu se nebojte. Mám ji na očích.“

A teskně se odmlčel.

Muž ve cvičkách se vrátil s dlouhou prádelní šňůrou, na jejíž konec uvázal síťovku.

„Fantastické,“ řekl Peter Gna.

„Co je to?“ ozval se kocour.

„Prosím,“ řekl Peter Gna a vhodil síťovku do otvoru.

„No! To je jiná!“ souhlasil kocour. „Počkejte moment. Beru vestu.“

O několik vteřin později se síťovka vynořila i s pohodlně usazeným kocourem.

„No to je dost,“ prohlásil, když se vydrápal ze síťovky. „Co se týče kalmuku, nechám to na vás. Chtělo by to udičku nebo něco. Byl moc těžkej.“

„Ničema,“ mručel Peter Gna.

Osvobozeného kocoura vítá radostný povyk. Jde z ruky do ruky.

„Takový krásný kocourek! Chudáček! Je celý zablácený!“

Šíleně smrděl.

„Utřete ho tímhle,“ řekla šlápota a sundala si z krku modrý hedvábný šátek.

„Vždyť se ušpiní,“ řekla sestra Petera Gny.

„Ach, to nic,“ odvětila šlápota v návalu velkomyslnosti. „Není můj.“

Kocour mezitím rozdával mohutné stisky packou a dav se začínal rozcházet.

„Ale,“ řekl kocour, „teď, když jsem venku, jsem přestal bejt zajímavej? A kde je kohout?“

„Kruci,“ řekl Peter Gna. „Nechte kohouta kohoutem a pojďte si něco vypít.“

Zůstali tu muž ve cvičkách, Peter Gna, jeho sestra, šlápota a oba Američané.

„Napijeme se všichni společně,“ navrhla šlápota. „Na počest kocoura.“

„Není nepříjemná,“ řekl kocour, „ale ta její fasáda! To ovšem neznamená, že bych si to s ní nerozdal.“

„Klid,“ řekla sestra Petera Gny.

Šlápota zatřásla svými Američany.

„Jde se...! Pít...! Koňak...!“ vyjádřila se pracně.

„Yeah! Cognac!“ probudile odpověděli Američané.

V čele kráčel Peter Gna s kocourem v náručí. Ostatní je následovali. V Richerově ulici našli otevřený bar.

„Sedm koňaků,“ objednávala šlápota. „Platím rundu.“

„Holka milá prodejná,“ řekl dojatě kocour. „Kapku baldriánu do mého, pane vrchní!“

Číšník je obslouží a všichni se šťastně přiťuknou.

„Chudák kocour, musel se nastydnout,“ řekla šlápota. „Neměli bysme mu objednat trochu bujónu?“

Jak to uslyšel, kocour se zakuckal a prskal koňak na všechny strany.

„Za koho mě má?“ ptal se Petera Gny. „Jsem kocour, nebo ne?“

Ve světle rtuťových výbojek bylo teď vidět, co je vlastně zač. Obrovský tlustý macek se žlutýma očima a knírem à la Vilém II. Zoubkované uši plně potvrzovaly mužnost jeho povahy a široká bílá jizva zbavená chlupů, na okrajích svůdně zbarvená do fialova, mu přetínala záda.

„What’s that?“ otázal se jeden z Američanů dotýkaje se postiženého místa. „Zraněn, pane?“

„Yep!“ odpověděl kocour. „VO, vnitřní odboj...“

Vyslovil ví-ou, jak se sluší.

„Fine,“ řekl druhý potřásaje mu energicky prackou. „What about another drink?“

„Okey dokey!“ řekl kocour. „Got a butt?“

Američan, pranic se nehorše nad strašlivým britským přízvukem kocoura, který měl za to, že se zavděčí, sáhne-li do své zásoby amerického slangu, mu přistrčil pouzdro s cigaretami. Kocour si vytáhl nejdelší a škrtl zapalovačem Petera Gny. Také ostatní si zapálili.

„Povězte nám o svém zranění,“ řekla šlápota.

Peter Gna objevil ve sklenici vlasec s udicí a odebral se vylovit kalmuk.

Kocour se zarděl a sklopil zrak.

„Nerad o sobě mluvím,“ řekl. „Dejte mi ještě koňak.“

„Bude vám špatně,“ řekla sestra Petera Gny.

„Ale kdepak,“ protestoval kocour. „Mám pancéřový vnitřnosti. Parádní kočičí střeva. A pak ten kanál...! Fuj! Že to tam ale smrdělo krysama!“

A vypil koňak na ex.

„Hrome! To je tah!“ řekl obdivně muž ve cvičkách.

„Příští ve sklenici na oranžádu,“ prohlásil kocour.

Jeden z Američanů se mezitím vzdálil. Usedl na čalouněnou lavici a obrátil kufr.

„Stalo se to,“ vyprávěl kocour, „v dubnu čtyřiačtyřicet. Vracel jsem se z Lyonu, kde jsem kontaktoval kocoura Léona Plouca, který byl se mnou v odboji. Byl to kocour jaksepatří, později byl ostatně zatčen gestapem a deportován do Buchenkatzu.“

„To je hrozné,“ řekla šlápota.

„Nedělám si těžkou hlavu,“ řekl kocour. „Však on se nějak protluče. Vracel jsem se do Paříže a ve vlaku, prostě pech, jsem narazil na jednu kočku... Ta děvka! Ta mrcha!“

„Měl byste si dávat pozor na jazyk,“ řekla přísně sestra Petera Gny.

„Pardon,“ řekl kocour a zhluboka se napil.

Knír se mu ježil a oči mu svítily jako dvě lampy.

„Strávil jsem s ní noc,“ pokračoval a samolibě se protáhl. „Panenko skákavá! To byla mela! Hep!“ uzavřel v záchvatu škytavky.

„A dál?“ ptala se šlápota.

„Dál nic,“ řekl kocour s falešnou skromností.

„A vaše zranění?“ řekla sestra Petera Gny.

„Pán tý kočky měl okovaný boty,“ řekl kocour. „Mířil mi na prdel, ale netrefil se. Hep!“

„To je všechno?“ ptala se šlápota zklamaně.

„Vy byste nejspíš chtěla, aby mě ukopal k smrti,“ ušklíbl se kocour. „To je mi mentalita! A vůbec, znáte Paksvobiskum?“

Byl to hotel poblíž. Přesněji řečeno nevěstinec.

„Ano,“ odpověděla šlápota bez vytáček.

„Jsem kámoš se služkou,“ řekl kocour. „Ta do mě lije chlastu!“

„Ano?“ řekla šlápota. „Germaine?“

„Jo,“ řekl kocour. „Ger-hep!-maine.“

A dopil na jeden zátah.

„Docela bych přeříz nějakou trikolóru,“ dodal.

„Nějakou co?“ ptala se šlápota.

„Kočku trikolóru. Trojbarevnou číču. Nebo nějakou micinku v rozpuku.“

Prasácky se směje a pomrkává pravým okem.

„Nebo kohouta! Hep!“

Napřímil se na všechny čtyři, prohnul hřbet, narovnal ocas a zahýbal kostrčí.

„Panenko skákavá!“ prohlásil. „Že mě to ale bere!“

Sestra Petera Gny, nesvá, se přehrabuje v kabelce.

„Nevíte o nějaký?“ ptá se kocour šlápoty. „Vaše přítelkyně mají přece každá číču!“

„Jste čuně,“ odpověděla šlápota. „Takhle mluvit ve společnosti!“

Chlapík ve cvičkách toho moc nenamluvil, ale nyní, rozdrážděn kocourovými řečmi, se zvolna sune k šlápotě.

„Vy krásně voníte,“ praví. „Co je to?“

„Sirný květ,“ odpovídá šlápota. „Ze Starého šibala.“

„A tohle?“ ptá se znovu upřesňuje dlaní. „Co je to?“

Uvelebil se na místě, uvolněném chorým Američanem.

„No tak, milánku,“ řekla šlápota. „Buď hodný.“

„Pane vrchní!“ vykřikuje kocour. „Jednu anýzovku!“

„Ne, ne!“ protestuje sestra Petera Gny. „Konečně,“ dodává, když vidí otvírat se dveře.

Peter Gna se vrátil se zasviněným kalmukem.

„Ať přestane pít,“ říká mu sestra. „Je úplně namol.“

„Moment!“ říká Peter Gna. „Musím to vyčistit. Pane vrchní! Dvě sody!“

Přehodil kalmuk přes opěradlo židle a hojně jej osifonizoval.

„To je sranda,“ řekl kocour. „Pane vrchní! Co je s tou anýzovkou? Hep?“

„Tys můj zachránce!“ zvolal náhle a vrhl se Peterovi Gnovi do náruče. „Pojď, zvu tě na panáka!“

„Kdepak, brachu,“ řekl Peter Gna. „Říkáte si o hyperemii.“

„Zachránil mě!“ hulákal kocour. „Vytáhl mě z díry plný krys, kde jsem málem zhebnul!“

Dojatá šlápota položila hlavu na rameno muže ve cvičkách. Ten se vyprostil a odešel se dokončit do kouta.

Kocour vyskočil na pult a dopíjel zbytky koňaku.

„Brrr!“ prohlásil třepaje hlavou ze strany na stranu. „Ten píše!“

„Bez něho,“ řve, „bez něho bych byl v hajzlu!“

Šlápota položila obličej mezi lokty. Zbylý Američan opustil společnost a usedl vedle svého krajana. Jejich zvratky na podlaze se spojily ve vítězný symbol načrtnuvše americkou zástavu. Druhý Američan dodal osmačtyřicet hvězd.

„Na mou hruď! Hep!“ uzavřel kocour.

Šlápota setřela slzu a pravila:

„Ten je hodný!“

Nechtě se ji dotknout, Peter Gna ji letmo políbil na čelo. Kocour, který ho dosud svíral v náručí, se znenadání pustil a zhroutil se.

„Co je mu?“ zeptala se s obavami sestra Petera Gny.

Peter Gna vytáhl z kapsy spekulum a vsunul je kocourovi do ucha.

„Je mrtvý,“ řekl potom. „Koňak zaplavil mozek. Vidím ho prosakovat.“

„Ach,“ vydechla sestra Petera Gny a dala se do pláče.

„Co je mu?“ zeptala se s obavami šlápota.

„Je mrtvý,“ opakoval Peter Gna.

„Ach,“ řekla šlápota. „Po všech trablech, které jsme s ním měli!“

„Byl to dobrák kocour,“ řekl muž ve cvičkách vraceje se k ostatním. „A jak uměl vyprávět!“

„Ano,“ řekla sestra Petera Gny.

Číšník, který prozatím neřekl nic, procitl náhle ze své strnulosti.

„Dělá to osm set franků.“

„Kolik?“ zeptal se nejistě Peter Gna.

„Platím,“ řekla šlápota a vytáhla ze své hezoučké kabelky z červené kůže tisícifrankovku. „Drobné si nechte.“

„Děkuju,“ řekl číšník. „Co mám udělat s tímhle?“

Označil kocoura s výrazem odporu. Srstí se prodíral pramínek anýzovky a vytvářel složité obrazce.

„Chudáček,“ vzlykla šlápota.

„Nenechávej ho tu takhle,“ řekla sestra Petera Gny. „Musíme něco udělat.“

„Pil jako duha,“ řekl Peter Gna. „Je to hloupé. Nemůžeme dělat nic.“

Niagarský vodopád, tvořící zvukovou kulisu po ústupu Američanů, naráz ustal. Mládenci vstali a přistoupili ke skupince.

„Koňak!“ prohlásil první.

„Dodo, ty můj velký,“ řekla šlápota. „Pojď!“

Objala každého jednou rukou.

„Omluvte mě, dámy a pánové,“ řekla. „Musím jít uložit svá děťátka. Ale stejně, chudák kocour... Tak hezky nám ten večer začal.“

„Na shledanou, paní,“ řekla sestra Petera Gny.

Muž ve cvičkách poklepal Peterovi Gnovi přátelsky na rameno. Neříkal nic a tvářil se zarmouceně. Potřásl účastně hlavou a nenápadně se vytratil.

Číšník byl očividně ospalý.

„Co budeme dělat?“ ptá se Peter Gna a jeho sestra neodpovídá.

A tehdy Peter Gna ukládá kocoura do své vesty. Vycházejí z baru. Vzduch je mrazivý a hvězdy vybuchují jedna po druhé. Chopinův pohřební pochod v provedení kostelních zvonů dává obyvatelstvu na vědomí, že jedna hodina ranní právě odbila. Pomalými kroky si razí cestu břitkou nocí.

Docházejí na roh ulice. U jejich nohou čeká nenasytná stoka. Peter Gna rozbaluje vestu. Obezřetně bere ztuhlého kocoura a jeho sestra ho beze slova pohladí. Zvolna, lítostivě zmizí kocour v díře. Ta udělá: „Glop!“, a s úsměvem plným zadostiučinění se černá ústa zavřou.