Raymond Queneau: Na ženský je člověk krátkej

Publié le středa  30. května 2018
Mis à jour le čtvrtek  30. května 2019

  Sommaire  

 I

„Bůh ochraňuj krále!“ vykřikl zřízenec, jenž šestatřicet let svého života strávil na panství v Sussexu, ve službách lorda, který zahynul při zkáze Titaniku. Zemřel bez potomka, a co víc, nezanechal po sobě jediný šterlink na údržbu šató, jak se říkává na druhé straně Svatojiřského kanálu. Lokaj, navrátiv se do země svých keltských předků, zastával skromné místo na poště na rohu Sackvillovy ulice a Edenského nábřeží.

„Bůh ochraňuj krále!“ opakoval hlasitě, věren jsa anglické koruně.

A s hrůzou sledoval sedm ozbrojených mužů, kteří pronikli na poštovní úřad, nejspíš, přemítal lokaj, irští republikáni dávající nešetrně průchod svým zvrhlým vzbouřeneckým pudům.

„Bůh ochraňuj krále!“

Zachrčel lokaj, neboť byv podvakrát vyjádřil svou loajalitu, Corny Kelleher mu prostřelil kokos. Nebožtík zvrátil mozek osmým otvorem v lebce a žuchl o podlahu.

John Mac Cormack zaznamenal scénu koutkem oka. Kelleherova reakce mu přišla přemrštěná, ale nebyl čas na debaty.

Slečny za přepážkou hlučně kvokaly. Byla jich tu zhruba desítka, Angličanky i Ulsteřanky. Zjevně nesouhlasily s vývojem událostí.

„Vymeťte mi ten kurník!“ zahalekal Mac Cormack.

Gallager a Dillon se posunky i slovy jali nabádat slečny, aby se vypařily. Ale jedny si chtěly dojít pro pršiplášť, další pro kabelku. Vyzařovalo z nich zřejmé rozčilení.

„Husy!“ křikl Mac Cormack ze schodiště. „Na co ksakru čekáte, abyste je vykopli?“

Gallager jednu popadl a plácl ji přes zadek.

„Ve vší slušnosti ovšem!“ dodal Mac Cormack.

„No nazdar,“ vrčel Dillon, kterého málem povalily dvě krůty, valící se v protisměru.

„Ach! Pane Dillone!“ zaúpěla jedna z nich, když ho poznala.

A zastavila se.

„Vy! Takový slušný člověk! S puškou proti králi! Místo abyste mi šil šaty!“

Dillon se rozpačitě podrbal na hlavě. Gallager mu přispěchal na pomoc. Zařval klientce do ucha:

„Pohni šunkou, tresko!“

Treska urychleně odplula.

Mac Cormack, následován Caffreyem a Callinanem, vyběhl mezitím do prvního patra. Jakmile zmizel, Gallager uchopil jednu z dívek a uštědřil jí plácanec na prdel, až to zazvučelo. Dívka odskočila.

„Ve vší slušnosti!“ volal pobouřeně Gallager. „Ve vší slušnosti prej!“

A mocně nakopl první záchuli, která se mu namanula. Majitelka, mladá osoba, která nedávno získala certifikát odpověděvši pohotově na nejrůznější dotazy ohledně zeměpisu a objevů Grahama Bella, se bezmála roztančila.

„Kšá! Kšá!“ hlaholil Dillon pln odvahy tváří v tvář tolikeré ženskosti.

Situace se začínala vyjasňovat. Ženský personál klusal víceméně spořádaně ke dveřím a odtud do Sackvillovy ulice nebo na nábřeží.

Dva mladí telegrafisté, mylně předpokládající, že budou vyvedeni jako dámy, obdrželi pěstí do ksichtu. Rozladěně se odporoučeli.

Dav venku hlasitě užasl. Zaznělo několik výstřelů. Lidé se začali rozcházet.

„Myslím, že jsme se jich zbavili,“ prohlásil Dillon rozhlížeje se okolo.

Nižádná panna neurážela již jeho zrak.

 II

Vyšší úřednictvo v prvním patře neprotestovalo. Nechalo se bez řečí vyvést a mazalo co nejrychleji pryč.

Pouze přednosta se pokusil o chabý odpor. Jmenoval se Théodore Durand, jsa původu francouzského. Navzdory poutům mužného přátelství, jež odpradávna pojí francouzský a irský lid, přednosta se oddal těly i dušemi (měl jich několik, ale jak se dočteme níže, nebylo mu to nic platné) britské kauze a podpoře hannoverské koruny.

Litoval, že nemá slavnostní oblek, ba ani smokink. Zamýšlel původně zavolat manželce, ale bydlel daleko a ostatně neměl ethoum telefon. Byl tedy v prostém žaketu. U Chartúmu se pravda kdysi bil oděn v šantung, ale přece jen mu bylo trochu trapně při pomyšlení, že je mu dáno bojovat za krále při tak flagrantním nedostatku D kóru.

John Mac Cormack vykopl dveře a vnikl do místnosti.

„Bůh ochraňuj krále!“ prohlásil přednosta s rozmyslem neznámých hrdinů.

Načež sklapl zobák, neboť John Mac Cormack jej anatomicky pokropil pěti výbušnými kulkami.

Caffrey a Callinan odtáhli mrtvolu do kouta a Mac Cormack se uvelebil v ředitelském křesle. Sáhl po telefonu, zatočil klikou a zahalekal „Haló! Haló!“. Ze sluchátka zaznělo „Haló! Haló!“. Mac Cormack vyslovil heslo čili ohlas:

„Finnegans Wake!“

A dostalo se mu odpovědi:

„Finnegans Wake!“

„Tady Mac Cormack. Pošta na Edenským nábřeží je v našich rukou.“

„Výborně. Tady Hlavní pošta. Všechno klape. Po Británcích ani vidu. Irské barvy vlají nad městem.“

„Hurá!“ řekl Mac Cormack.

„V případě útoku vzdorujte. Ale všude je klid. Všechno klape. Finnegans Wake!“

„Finnegans Wake!“ odpověděl Mac Cormack. V telefonu klaplo. Klapl telefonem.

Do místnosti vstoupil Larry O’Rourke. Zdvořile, formálně a prakticky vypudil úředníky z okolních kanclů. Zaměstnanci opustili úřad. Což potvrdil Dillon, který přišel z haly. Nezbývalo než vyčkat událostí.

Mac Cormack si zapálil dýmku a nabídl retka kámošům. Caffrey se vrátil do přízemí.

 III

Kelleher a Gallager stáli venku na schodech s puškou v podpaží. Z bezpečné vzdálenosti na ně civělo pár zevlounů. Někteří z nich vyjadřovali na dálku své sympatie mávajíce klobouky a kapesníky. Povstalci jim čas od času přátelsky pokynuli kvérem a vylekali tak pár kolemjdoucích. V širém okolí neprodléval jediný Brit.

K pacholeti na nábřeží byla připoutána plachetnice norské provenience. Lodníci pozorovali cvrkot z paluby. Gallager sestoupil na chodník a učinil pár kroků směrem k Sackvillově ulici. Na O’Connellově mostě bylo liduprázdno. Naproti přes řeku se několik bázlivců tisklo k soše Williama Smithe O’Briena. Lepili se k ní jako mouchy na pomyje a vyčkávali událostí. Gallager vzdal v duchu hold Velkému Spiklenci a odvrátil se, aby prozkoumal situaci v Sackvillově. O’Connellova socha s padesáti bronzovými postavami nepřilákala jediného zvědavce. Byla moc na ráně. Vedle sochy zela prázdná tramvaj. Před sochou pátera Matthewa stál nehybně nějaký muž. Gallager se v duchu osopil na Průkopníka Umírněnosti. Činil tak pokaždé, ba i nalačno.

Irské barvy vlály nad ústředním výborem Národní ligy v čísle 43, irské barvy vlály nad hotelem Metropol, irské barvy vlály nad Hlavní poštou. Ve vlhkém nebi přebýval admirál Nelson na vrcholu svého padesátimetrového sloupu.

Chodců, zevlounů, zvědavců, bázlivců a turistů ubývalo. Čas od času přeběhl přes ulici hlouček povstalců v síle jednoho až několika mužů, ozbrojený puškou nebo revolverem.

Britové pořád nic.

Gallager se usmál a vrátil se na své stanoviště.

„Všecko v pořádku?“

„Nad střechama v O’Connellově ulici vlajou irský barvy,“ odtušil Gallager. Zásadně neříkal Sackvillova.

„Finnegans Wake!“ zvolali sborem a zamávali kvéry. Pár přívrženců odpovědělo, ale zevlounů ubývalo.

Caffrey se jal zavírat okna.

 VI

„Obešel jsem to,“ oznámil Larry O’Rourke. „Nikde nikdo. Caffrey, Kelleher a Gallager všecko pozavírali. Kromě hlavního vchodu. V případě potřeby ho můžeme zabarikádovat.“

„Žádný strachy,“ řekl Dillon.

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Mac Cormack.

„Že nebude třeba, abysme se barikádovali.“

„Podle tebe Británci nic nepodniknou?“

„Ani náhodou. Mají jiný věci v hlavě. Je to v suchu.“

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Mac Cormack.

„Vzdají se bez jedinýho výstřelu.“

„Blbost,“ řekl Mac Cormack.

O’Rourke pokrčil rameny.

„Však uvidíme. Držme se rozkazů.“

„Zatím se nedá říct, že by to bylo o hubu. Rozkazy znějí čekat.“

„No tak čekejme,“ řekl O’Rourke.

Mac Cormack ukázal na mrtvolu Théodora Duranda.

„Bude nám tu kvasit.“

„Ani náhodou,“ řekl Dillon. „Nebude mít čas. Večer ho vrátíme Británcům a ti ho pohřbí. Dárek na rozloučenou. Grátis.“

„Měli bychom ho dát jinam,“ poznamenal Mac Cormack.

Pohlédl s odporem na nebožtíka, třebaže si za to mohl sám. Koneckonců.

„O’Rourke by ho mohl rozřezat,“ navrhl Dillon. „Nahážeme ho po kouskách do záchoda a všecko to spláchnem.“

Mac Cormack praštil pěstí do stolu, až to zadunělo. Z kalamáře vystříklo několik kapek ingoustu.

„Krucinál! Copak nemáš žádnou úctu k mrtvým?“

„Navíc má pochybený představy o medicíně,“ podotkl O’Rourke, takto posluchač šestého ročníku.

„Rozřezáváte snad mrtvoly, ne?“

„Na podobný debaty není vhodná chvíle," řekl Mac Cormack. „Ani čas.“

„Času máme fůru,“ odtušil Dillon. „Než se Británci vzdají. Klidně si můžem podebatovat. Pověz, Larry O’Rourke, v čem jsou mý představy o medicíně pochybený, když tvrdím, že můžeš rozřezat zde přítomnýho úředníka na libovolný počet kusů? Přičemž dodávám, že si svou odpověď můžeš důkladně promyslet, můžeme ostatně mluvit o tomhle nebo o něčem jiným, tak jako tak nemáme do čeho píchnout až do chvíle, kdy nám bude oznámeno, že Británci evakuujou Dublin a vracejí se pod nehostinnou šeď anglickýho nebe posetýho cepelíny.“

„Situace je vážná, Dillone,“ řekl Mac Cormack. „Neupadejme do nepatřičnýho optimismu.“

„Tak,“ řekl O’Rourke.

„Však uvidíte, že Británci...“

„Dillone, velitelem tu jsem já. Zavři zobák.“

Mac Cormack, otrávený, že musí prosazovat disciplínu, nepochybně nejpádnější zbraň každého povstání, si začal pohrávat s tyčinkou vosku. Callinan se s rukama v kapsách rozvaloval v křesle a pátral po mouchách na stropě, po kterých by mohl plivat, ale bylo to trochu moc vysoko. O’Rourke stál u okna a hleděl na liduprázdné nábřeží a čím dál liduprázdnější O’Connellův most. Jediný vzruch zaznamenal na norské plachetnici, která se chystala k vyplutí. Nelíbilo se mu to. Otočil se k Mac Cormackovi. Ten si mimoděk maloval knír přejížděje si voskovou tyčinkou pod nosem. Načež suše prohlásil:

„Toho ouřadu dejte vedle. Dillon ti pomůže.“

Což učinili.

 XIII

Bedny s huiskou, s guinnesským a nábojovými pásy do kulometu byly pečlivě uloženy bez ladu a skladu do kanclíku vedle, v němž přebývaly mrtvoly britských úředníků, odkráglovaných z důvodu povstání.

„Je tu klid,“ poznamenal Mac Cormack a vydal se do prvního patra.

Kelleher dřepěl zasněně u kulometu. Gallager a Caffrey se usadili venku na schodech, kvéry mezi nohama, a klábosili.

„Na mým rodným ostrově,“ vyprávěl Gallager, „čekáme, kdy vypukne bouře. Kvůli ztroskotaným lodím. Chodíme po břehu a rabujeme vraky. Najdeš v nich všecko. Dobře se u nás žije, na ostrově Inniskea.“

„Proč jsi odešel?“ zeptal se Caffrey.

„Bojovat proti Británcům. Ale jen co bude Irsko svobodný, vrátím se na Inniskeu.“

„Klidně se můžeš vrátit hned,“ řekl Caffrey. „Třeba padneš na nějaký vraky."

„No to doufám. Máme na to ve vsi kámen.“

„Kámen?“

„Jo. Zabalenej do flanelu jako mimino. Když už je někdy moc dlouho hezky a my pískáme kudlu, vytáhnem ho a chodíme s ním okolo ostrova, hlavně tam, co jsou útesy, tam to zabere pokaždý, nebe zčerná, lodě zablouděj a druhej den je pobřeží plný vraků, najdeš v nich všecko, konzervy, astroláby, kotouče ementálu, logaritmický pravítka.“

„Ne že bych chtěl bejt nepříjemnej,“ pravil Caffrey, „ale jsme pěkně zaostalí na tom našem ostrově. A o to víc na tom tvým. Naštěstí se teď všechno změní.“

„Zaostalí, co tím chceš říct?“

„Neexistuje jediná země na světě, kde by lidi ještě uctívali kameny. Kromě u divochů a pohanů, v Austrálii a v Mexiku.“

„Chceš tím říct, že jsem pohan?“

„Ale ne, jasně že ne,“ řekl Caffrey. „Hele, zírej na tu lodyhu.“

Přes O’Connellův most kráčela poměrně odhodlaně mladá žena.

„Pěkná,“ poznamenal Gallager, vybavený jako všichni inniskejští rodáci ostřížím zrakem.

„Má pro strach uděláno,“ podotkl Caffrey, který dokázal ocenit odvahu u jiných, ač sám neměl, podle čeho soudit.

Lodyha dospěla na roh Edenského nábřeží.

„Pěkná,“ poznamenal Gallager. „Mám dojem, že ji znám.“

„Kluše si to přímo k nám,“ řekl Caffrey. „Já mám radši, když jsou trochu větší.“

Přešla ulici a zastavila u vchodu do pošty. Trochu se zarděla.

„Copak, slečinko,“ řekl Gallager. „Není na procházky pozdě? Ve městě je brajgl, jestli o tom nevíte.“

„Vím, pane,“ řekla lodyha a sklopila oči. „Mohla jsem si to ověřit na vlastní kůži.“

„Copak? Nějaký maléry?“

„Nevzpomínáte si?“

„Mám dojem, že vás odněkud znám, ale pokud vím, žádný maléry jsem nikomu nezpůsobil.“

„Už si nepamatujete? Přece jste... přece jste mě... nakopl.“

„Vidíš?" řekl Caffrey. „Nebyls korektní.“

„Vy jste jedna z těch slečinek?“

Gallager strčil v rozpacích nos do hlavně pušky.

„Vrátila jsem se pro kabelku, kterou jsem tu kvůli vám nechala. Surovče.“

„Mohl bys pro ni slečně dojít,“ navrhl Caffrey.

„To tak,“ zahuhlal Gallager.

„Nejsi zrovna galantní,“ řekl Caffrey.

„Nejsme tady od toho, abysme hledali slečinkám kabelky,“ odpověděl Gallager. „Máme jiný věci na práci. Jsme na hlídce.“

„Nikde ani noha,“ poznamenal Caffrey.

„No ne, vážně, neviděli jste někde mou kabelku?“ ozvala se lodyha. „Zelenou se zlatou šňůrkou, a uvnitř je šterlink a šest hejpnů.“

„Nic takovýho jsem tu neviděl,“ řekl Gallager.

Měl chuť nakopnout ji nanovo, mohl by z toho eventuálně vytěžit nějaký nápad. Ale Caffrey si zdá se umanul být korektní, jak jim vřele doporučoval Mac Cormack, tak hrůzně korektní, až to hraničilo s dvorností.

„Půjdu se podívat,“ řekl.

„Vyprdni se na to,“ řekl Gallager.

Vynořil se Kelleher.

„Co se děje?“ zeptal se. „Něco neklape?“

„Ztratila kabelku,“ vysvětlil Gallager.

„Pěkná,“ řekl Kelleher.

„Ach, pane!“ řekla lodyha růžolíc.

„Když už jste tady oba,“ prohlásil Caffrey, „půjdu se mrknout po tý kabelce.“

„Ach, pane!“ řekla růžolíce. „To budete opravdu moc hodný!“

„Stejně,“ řekl Gallager. „Nejsme tady od toho, abysme hledali slečinkám kabelky.“

 XV

„Co tu chce ta krůta?“ otázal se Larry O’Rourke.

Trojice povstalců sebou trhla. Růžolíce zrudla.

„Co tu chce?“ opakoval Larry O’Rourke. „Myslíte si, že tu jste od toho, abyste si mastili koule? Ostatně,“ dodal, když sjel pohledem po dotyčné, „omastku je tu pomálo.“

„Ach!“ řekla rudá tvář pochopivši v hrubých obrysech O’Rourkovy neuctivé narážky. V poštovních úřadovnách v Dublinu pracoval smíšený personál a mladé ženy tak mohly nabýt základních informací o anatomii a sexuálním životě civilizovaných druhů.

„Co jste zač?“ zeptal se Larry O’Rourke.

„Přišla si pro kabelku,“ odpověděl Gallager.

„Zrovna jsem pro ni chtěl dojít,“ řekl Caffrey.

„Nejsme tady od toho, abychom hledali krůtám kabelky. Tím spíš, že začne jít do tuhýho. Volali z ústředí. Británci něco chystají.“

„Nepodniknou nic,“ řekl Caffrey.

„Slečno,“ řekl Larry O’Rourke, „udělala byste líp, kdybyste zůstala doma.“

„Přece jen jste mi nakonec řekl slečno. Bylo načase.“

„Caffrey, dojdi pro tu kabelku, ať neopruzuje.“

„Nemohla bych si pro ni dojít sama?“

„Ne. Ženských tu nemáme zapotřebí.“

„Tak já jdu,“ prohlásil Caffrey.

Lodyha stála nehybně na chodníku a prohlížela si v nelíčeném úžasu povstalce. Ta výstřednost! To jednání! Ta zvrácená záliba ve zbraních! Byla to útlá černovláska, která nepůsobila o nic potrhleji než jiné, s vcelku architekturální postavou. Tvář ji zdobilo chřípí pootočené k nebi a vypadala koneckonců nejspíš trochu španělsky.

Španělsky nebo ne, dostala dávku olova do těla a padla k zemi, krvavá a mrtvá.

Británci se rojili ze všech stran. Trvalo jim to, ale teď tu helejetuli a pálili ostošest z víceméně automatických zbraní, hemžili se jako myši a trefovali se do povstalců za pomoci víceméně spolehlivých mušek.

Kelleher, Gallager a Larry O’Rourke učinili presto tři kroky vzad a zabouchli dveře. Kelleher skočil za maximku a jal se osévat nábřeží vražednými kulkami. Plameny šlehaly též z jiných povstaleckých zbraní, jako by celá čtvrť bránila pořád stejně liduprázdný O’Connellův most. Ze zdí, z pacholat a z chodníků odletovaly úlomky žuly a asfaltu. Tu a tam padl nějaký Británec. Díky zdravotnické službě tradičně vysoké úrovně byl neprodleně odvlečen.

Lodyha ležela scvrkle na chodníku. Padla všema čtyřma vzhůru. Měla na sobě černé bavlněné punčochy. Sukně se jí vyhrnula a vítr od moře jí šustil v rozkroku. Nad černými punčochami bylo vidět maso. Z proděravělého břicha vytékala krev a zvětšovala louži kolem nepochybně panenského a nepochybně žádoucího těla, přinejmenším pro většinu normálně stavěných samců.

Gallager přistoupil k jednomu z oken a zacílil. Koutkem oka zaznamenal lodyhu a její nohy. Zašátral v kapse po nábojích a uvědomil si, že část jeho osobnosti se hlásí k životu. A zatímco bezcílně šněroval kvérem po obzoru, Gallager si hluboce povzdychl. Tak se stalo, že několika Británcům se podařilo přiblížit k O’Connellově mostu.