Alfred Jarry: Spekulace

Publié le úterý  28. února 2012
Mis à jour le sobota  8. prosince 2012

Alfred Jarry / Spekulace

(výbor)

Francouzská literatura I.
Společnost pro rozvoj a šíření francouzské literatury, Paříž, 1985

knižně Volvox Globator, Praha, 1995

Translation © Patrik Ouředník


 Pokus o definici odvahy

Co je odvaha? Odvaha je stav klidu a rozvahy před nebezpečím, stav blízký stavu, ve kterém se nacházíme, když žádné nebezpečí neexistuje. Z této přinejmenším předběžné definice vyplývá, že odvaha může být nabyta dvěma způsoby: 1/ vyhneme-li se nebezpečí; 2/ vyhneme-li se pojmu odvahy.

První odvážný postoj je postoj člověka, který díky své přirozené síle nebo častěji díky zbraním, jež si opatřil a naučil se s nimi zacházet, se bezpečně vydá všanc nebezpečí. Jsme mnohem méně znepokojováni deštěm, jsme-li ukryti pod střechou nebo pod deštníkem, bleskem, jsme-li chráněni hromosvodem, v jehož spolehlivost věříme, a je výjimečně řídkým jevem, aby se zdatný a po zuby ozbrojený člověk bál soka notoricky známého svou debilitou a zbaveného všech obranných prostředků. Nejvěrohodnějším schématem se nám zdá být následující: Herkules s kyjem napřaženým na malé dítě, které se sotva naučilo chodit natolik, aby zahlédlo svou touhu po záchraně. Tendence k uskutečnění tohoto ideálního typu odvahy se obráží v zakládání armád a v podpoře zbrojařskému průmyslu. V tomto prvním případě je stav odvahy stavem jistoty.

V druhém případě, kdy silný a ozbrojený válečník potká jiného, silnějšího a lépe vyzbrojeného, bývá odvaha projevem nevědomosti nebo nesoustředěnosti. Tato nevědomost se udržuje pomocí rozmanitých hesel a představ v rámci možností toho kterého jazyka. Tak si například každý národ opakuje, že je na celém světě nejmocnější a nejodvážnější, že kráčí v čele lidstva. Žel, lidstvo je prapodivný kulatý živočich s čely kolem dokola.

Skvělým nástrojem, jenž je s to narušit akceschopnost soupeře, který nám nahání strach, je pomůcka sloužící při býčích zápasech k odvrácení pozornosti zvířete od protivníka, jehož se nebojí – hovoříme o onom kusu oslnivě zbarvené látky. Výsledek se liší podle toho, uplatníme-li tento postup proti obávanému surovci, nebo proti slabému lidu: právě jsme obnovili vynález praporu.


 Strážníkova mozkovna

V živé paměti zůstává ona nedávná a vpravdě politováníhodná aféra: při pitvě městského strážníka byla nalezena dutina lebeční prosta všeho mozku, zato však vycpaná starými novinami. Veřejné mínění bylo touto truchlivou událostí – již zprvu považovalo za nejapný žert či hrůzostrašnou mystifikaci – dojato i pohoršeno.

Osobně, jakkoli bolestně dojati, nenacházíme ani po hlubší úvaze žádný rozumný důvod k tomu, aby v lebce městského strážníka bylo nalezeno cokoli jiného. Jedním z chvalných jevů stávajícího století je bouřlivý rozmach tisku; krom toho není pochyb, že je to strava nesrovnatelně poživatelnější než šedá hmota mozková městského strážníka. Kdo z nás koneckonců nedržel v rukou častěji noviny než byť jen kousek strážnického mozku? Vyžadovat po těchto temných a nevalně placených obětích společenského pořádku a zářného poslání z něho vyplývajícího mozek celý, by byl ovšem holý nesmysl. Ostatně pravda je následující – byly tam noviny.

Dále: zveřejněný výsledek pitvy může snadno rozšířit blahodárnou hrůzu v duších zločinců. Který lupič či hrdlořez napříště nezaváhá před střetnutím s protivníkem, riskujícím v lepším případě pár neškodných ran pohrabáčem do měkce vystlané žumpy lebeční? Jistě, některým úzkostlivějším občanům se snad bude zdát neloajální obracet se k podobným úskokům ve jménu demokracie. Tak šlechetné poslání nezná však nástrah ani lstí.

V celé události je ovšem dovedně skryt do jisté míry zneklidňující prvek, který zdá se dodnes uniká jak prostým poplatníkům, tak i veřejným činitelům. Nechceme v žádném případě upírat Policejní prefektuře právo vybavovat své svěřence starými novinami. Víme, že naši otcové kráčeli vstříc nepříteli obuti toliko v papírových onucích, což nás neodrazuje dávat nezkrotně najevo naše rozhořčení a mocným hlasem volati po odvetě. Avšak hodláme zde prozkoumat úroveň tisku, tvořícího strážníkův mozek.

A tu nastává okamžik, kdy se každý mravný, bezúhonný občan právem zarmoutí. Neboť – ó ano! – ve strážníkově mozkovně byl nalezen jeden Špásovník, poslední číslo Konce století a množství tiskovin více než pochybného obsahu včetně několika periodik pašovaných z Belgie.

Což do značné míry ozřejmuje některé jinak těžko pochopitelné činy příslušníků městské policie a najmě ten, jenž zapříčinil smrt hlavního protagonisty našeho podivuhodného příběhu. Vzpomínáme si, že zmíněný strážník měl v úmyslu zastavit fiakr z důvodu překročení rychlosti téhož; fiakr však parkoval a drožkář nemohl logicky strážníkovi vyhovět jinak, než uvedením vozidla do zpětného chodu, tedy zacouváním – a nebohý strážník stál přímo za vozem. Po několika dnech odpočinku se sice probral z bezvědomí, avšak v okamžiku, kdy byl vyzván k znovunastoupení služby, zahynul nadobro.

Za tuto smutnou událost je nesporně odpovědná nedbalost policejní administrativy. Je nejvyšší čas, aby příslušní činitelé začali lépe střežit složení mozkových laloků svých zaměstnanců. Nechť je napříště prověří včasnou trepanací ještě před definitivním jmenováním do funkce. Nechť znalecký posudek nenachází od nynějška v lebkách strážníků než...

Za málo vhodnou bychom považovali Bílou revui či Pařížské volání – v první fázi reformy by se podobný výběr mohl stát osudným. Vrozená skromnost nám brání nabídnout naše sebrané spisy, nehledě k tomu, že strážníci, ochránci pokojného spánku zákona dbalých občanů, by se s takto zaopatřenou lebkou jen obtížně soustřeďovali na své povinnosti. Děl, která by dle našeho názoru plně vyhovovala, je nemnoho:

Trestní zákoník;

kartografický soubor městských obvodů v plastiku, přizpůsobený mozkovým závitům; při této příležitosti by bylo možno voperovat nositeli do dutiny lebeční zvětšovací sklo a zbavit jej tak potřeby řeči;

Velký encyklopedický slovník v nevydělané kůži, bezpochyby policejní, odvážíme-li se razit pro tuto instituci název Chlupárna;

a konečně: větší množství letáků Ligy pro potírání kouření.


 Chodec, postrach ulic

Veřejné mínění bylo nebývale vzrušeno nehodou, k níž došlo během automobilového závodu Paříž – Berlín: desetileté dítě, vydavši se nerozvážně na druhou stranu ulice, se octlo pod koly automobilu, pohybujícího se nevalnou rychlostí 12 kilometrů v hodině, a na místě zahynulo. Dle našeho soudu jde o vysoce prospěšnou událost.

Vzpomeňme si: jezdci na bicyklech a velocipédech bývali v letech 1888-89 soustavně uráženi výsměšným štěkáním, pravidelně napadáni, trháni a ponoukáni k pádu – až do chvíle, kdy se psi naučili, podobně jako předtím ve styku s kočáry a drožkami, uchýlit se zavčas do ústraní. Tak byla dovršena výchova psů; a bičíky a ostatní obranné prostředky postihl osud kramlí a jiných prehistorických cyklopomůcek.

Lidský tvor ve zralém věku následoval s jistým zpožděním příkladu svého čtyřnohého druha: chodci dnes již neposedají v houfech na silnicích, ulicích a stezkách pro cyklisty (naopak, budiž řečeno na okraj, na nich přibylo medvědů, najmě v blízkosti cirkusových maringotek; a nedávno jsme na jedné z nich potkali v příkrém rozporu s dopravními řády koně s francouzským důstojníkem v týlu).

Oproti tomu lidský tvor ve věku nízkém – řekněme to naplno: dítě – se učí odvaze, jíž mu bude zapotřebí v budoucích válkách, chlubným přecházením ulic před koly vozů a bicyklů. Avšak stejně jako některé divošské kmeny, jejichž příslušníci vyjadřují pohrdání nad nepřítelem nastavujíce mu zadnici ve chvíli, kdy se dotyčný nachází v bezpečné vzdálenosti, mimo dosah šípů a oštěpů, dítě se do svých krkolomných kousků pouští toliko v případě, že přímé nebezpečí nehrozí, to jest blíží-li se vozidlo malou rychlostí. V tomto ohledu došlo k citované nehodě zcela logicky v okamžiku, kdy se automobily sotva vlekly – následkem absurdního rozhodnutí o povinném snížení rychlosti při průjezdu obcí. K žádné nehodě naopak příznačně nedošlo ve volné krajině, kde se vozy pohybovaly téměř stokilometrovou rychlostí.

Závěrem ještě úvahu, ospravedlňující titulek, který jsme pro náš příspěvek zvolili: chodec, padaje toliko z výšky své postavy, riskuje samozřejmě mnohem méně než cyklista a tím spíše automobilista, který bývá ze svého útulku doslova vymrštěn, nemluvě o nebezpečí poranění roztříštěným sklem.

A dokud toto šílenství nepomine, dokud se budou chodci pohybovat beze všeho osvědčení, bez poznávací značky, brzdy, zvonce, houkačky a lucerny, nepřestaneme proti tomuto postrachu ulic energicky brojit.


 O některých případech legálního znásilnění

Ve věci znásilnění se zákonodárci podařilo – jako předtím v jiných, neméně temných záležitostech – okouzlit jak prosté duše, tak i duchy filozofické, prvé hlubokou moudrostí, druhé roztomilými záchvaty absurdity. Věren svým odvěkým inkoherencím, zákonodárce výslovně zakázal znásilnění v některých vybraných případech a naopak je doporučil v jiných, stejně nahodile zvolených.

Tuto rozpornost lze vysvětlit buď poukazem na skutečnost, že zákonodárce nepodléhá než svrchované libovůli, nebo – přihlédneme-li k meritu věci a odkryjeme-li pod vrstvou libovůle mechanismy, jež jsou hnací silou Zákona – faktem, že dotyčného zákonodárce, takto milovníka řádu a harmonie, ze všeho nejvíc potěší společná prostná, koordinované pohyby kolektivu, a že je mu nevýslovnou slastí schválit jakýkoli čin, je-li uskutečňován množinou. Gestikulace osamoceného individua mu bude v rámci téže logiky odporná; člověk – kupříkladu – vytáhnuvší samojediný do války jej navýsost popudí.

Podotkněme v této souvislosti, že chceme-li vytěžit z četby Sbírky zákonů maximální prospěch, musíme si alespoň v duchu doplnit výraz běžně uváděný ve zkrácené podobě „zákon“. Nutno číst: zákon silnějšího.

Nuže, znásilnění jakožto čin vyžadující nejnižšího možného počtu spolupracovníků se tak vlastní podstatou vystavuje zákonodárcově hněvu. Existují však přinejmenším dva případy, kdy se akt zhanobení doporučuje, ba předpisuje.

Máme ještě v živé paměti tajemný příběh oné dívenky, zmizevší poté, co se vydala koupit hovězí játra. Byla unesena kočovníky a nalezena o dva dny později při kraji lesa; divá zvěř se útrob v košíku nedotkla. Zprávy, kolující v řadách lidu i policie, o mytologických bytostech obývajících lesní houštiny a označovaných za satyry, vedly ovšem k naléhavé otázce: byla dívka zhanobena?

A právě v této situaci vyšla zákonodárcova prozíravost plně najevo. Prznění dívek – přinejmenším je-li aplikováno na dětech usedlíků – je kočovníkům zakázáno ze stejného titulu jako prodlévání na území některých obcí (přičemž je zřejmé, že prodlévají-li, přestávají být kočovníky). Ukázalo se, že není možné s určitostí prokázat, zda se nějaký kočovník či satyr nedovoleného činu nedopustil. Co však očekávala veřejnost? Jasnou odpověď. Muži zákona tudíž rozhodli způsobem, jenž umožnil naplnění skutkové podstaty činu legální procedurou, totiž prostřednictvím k tomu povolané osoby, požívající naprosté důvěry, osoby vilné a vlivné jako Zákon sám. Panenské (kterak se ukázalo) tělo bylo podrobeno oficiálnímu zprznění díky intervenci soudního lékaře.

Ale to není vše: dnes a denně defilují před blahovolnými zraky zákona – a nutno přiznat zhusta i s podporou církve – zástupy chlípníků unášejících neposkvrněné dívky, či za takové vydávané, za pomoci pochybných živlů, kteří sami sebe nazývají bezostyšně „svědky“. Tisk vede už po mnohá léta neutuchající kampaň, aby vyburcoval veřejnost a přinutil odpovědná místa k reakci, leč dosud bez výsledku; marně uvádí v celých sloupcích jména dotyčných satyrů v pravidelných rubrikách, nazvaných „Svatby“, „Svatební oznámení“ nebo „Ze společnosti“.

Na obranu církve je namístě poznamenat, že uděluje své požehnání toliko chlípníkům, kteří podepíší závazné prohlášení o tom, že jde o jejich poslední oběť.

O rozporuplnosti justice jsme toho řekli sdostatek, abychom byli s to pochopit cynický symbol v podobě vah: jedna miska táhne čehý, druhá hot. Pohříchu se jedná o nejlepší známý způsob, jak dosáhnout rovnováhy.


 Závěr k „Chodci, postrachu ulic“

(K připravované vyhlášce o regulaci pohybu chodce)

Ve snaze opatřit si co nejzevrubnější informace o povaze chodce, vystavili jsme se jeho příslovečné zuřivosti usednuvše v heteromobil. Předmět našeho zkoumání, chodec v nízkém věku, se cele přizpůsobil popisu, který jsme tu před nedávnem podali. Po uskutečnění experimentu stal se nám zbytečným a lidskost nám velela vyřadit jej jednou provždy z provozu.

Předkládáme zde několik bodů budoucí vyhlášky. Články I, II a III jsou již v platnosti v některých obcích, článek IV je uznáván a aplikován univerzálně.

Článek I

Průkaz způsobilosti chodce bude povinný pro všechny nesvéprávné osoby, tj. děti, ženy a muže, kteří nedovršili vojenskou povinnost, tato byvši zřízena prvořadě proto, aby občanům vštípila zásady pěšího stavu.

Článek II

Chodec, vybaven předepsanými výstražnými signály, bude ohlašován (po vzoru předpisu, jímž se v Anglii řídí pohyb samohybných kočárů) přísežným úředníkem Obecní správy, mávajícím dle pokročilosti denní doby červeným praporkem či stejnobarevnou lucernou v předstupu 50 metrů, a následován, ve stejnoměrné vzdálenosti, městským strážníkem, třímajícím praporek či lucernu v barvě zelené.

Článek III

Chodec v nízkém věku, jehož lze oprávněně podezírat z náklonnosti k přemrštěné rychlosti a zbrklým pohybům, bude připuštěn na veřejné prostranství, bez újmy na předchozích zásadách, výlučně držen jsa na vodítku zletilými občany.

Článek IV

Pro větší skupinu občanů, pohybujících se stejným směrem, postačí jeden prapor v čele; avšak s ohledem na nebezpečí, které by povolená odchylka mohla vyvolat pro širší veřejnost, bude skupina provázena kapelou libovolné umělecké úrovně, ale již bude lze slyšet v okruhu nejméně pěti set metrů. Každý jednotlivec bude nadto vybaven výstražnou zážehovou rozbuškou a příslušnou třaskavinou.