Praktický průvodce po Saint-Germain-des-Prés
Boris Vian
Revue Labyrint, 11-12, 2002
Ukázka z Praktického průvodce po Saint-Germain-des-Prés vyšla původně ve vianovském sborníku Jazzové sekce (Boris Vian, 1981). Komentář byl dodán o dva roky později u příležitosti plánovaného vydání ve Světové literatuře, z něhož nakonec sešlo pro „nedostatečné ideové zařazení do širších politických souvislostí“.
Z ptačí perspektivy se Saint-Germain-des-Prés jeví jako soubor stromů a okenních obrub, na něž staré panny kladou drobty zbylé od oběda. Nám je však ptačí optika odepřena a výsada létání umožněna jen za cenu zlata (nebo dolaru). Projdeme tedy Saint-Germain-des-Prés pěšky, po širé zemi, a pěšky též pronikneme do sklepů a jeskyní podobných těm, ve kterých se druhdy scházívali první křesťané; leč první křesťané se spokojovali s pokoutným opěvováním svého Pána, zatímco dnes se na Saint-Germain-des-Prés trsá a výská. Nechme tedy Pána na pokoji, nerušme jej v jeho kamenném příbytku, který sdílí s farářem (ten ostatně zabral pohodlnější část). Pán se také nemusí obávat vpádu římských vojsk; spíše by se měl mít na pozoru před podnikavými zlodějíčky a specialisty na kostelní kasičky, hříšníky, jimž bude jistě odpuštěno, neboť strašlivá žízeň vládne na Saint-Germain-des-Prés (jsou to vyprahlé prérie), a musíte přece někde sehnat bůra na pitivo.
Statut veselé čtvrti, kde jsou volně k vidění nefalšovaní spisovatelé a další odrůdy uměleckého světa, získalo Saint-Germain-des-Prés bezprostředně po druhé světové válce, a to z důvodů převážně prozaických: nedostatek bytů v poválečné Paříži vedl k tomu, že valná část nastupující generace bohémů a budoucích kumštýřů opovrhla prostornými ateliéry Montparnassu a uchýlila se do stísněnějších, avšak levnějších mansard šestého okresu. Z téhož důvodu trvala největší sláva Saint-Germain-des-Prés jen několik málo roků; jak následků války ubývalo, vylidňovala se i podkroví. Saint-Germain-des-Prés muselo nadto velmi brzy čelit přívalu bohémychtivých turistů, jaký meziválečný Montparnasse či Montmartre přelomu století nezažily za celou dobu své existence. Invazím tohoto druhu nelze odolávat dlouho.
Stanovený program Saint-Germain-des-Prés byl nadmíru prostý a spočíval, podotýká Noël Arnaud [1], ve dvou základních bodech: v co možná nejhlasitějším provozování „rytmické vřavy běžně označované výrazem jazz“ a ve víceméně rafinovaném šokování okolí. Trubka nahradila tklivé tóny jihoamerických šlágrů předválečného Montparnassu, jitterbug a boogie-woogie vytlačily tango a paso doble, kostkovaná košile znemožnila kravatu.
V letech 1946 – 50 prošel Saint-Germain-des-Prés každý, kdo měl v Paříži jméno. Široké zázemí zde mělo Patafyzické kolegium, čítající ve svých počátcích stovku řádných členů včetně už víceméně etablovaných jmen jako Raymond Queneau, Max Ernst, Marcel Duchamp, Joan Miró či Michel Leiris; k věrným návštěvníkům čtvrti patřili též Eugène Ionesco, Jacques Prévert, Jean Cocteau, Tristan Tzara, Albert Camus, Jean-Paul Sartre, Jean Genet, Arthur Adamov a další. Ale hlavně se zde prakticky formovala nová generace umělců, ať už v oblasti jazzu (Claude Luter, Michel de Villers), šansonu (Juliette Gréco, Anne-Marie Cazalis, Marcel Mouloudji), kabaretu (Les Frères Jacques, Olivier Hussenot), literatury (Jean Cau, Bernard Lucas, Jean-Laurent Bost), literárního experimentu (Gabriel Pomerand) či výtvarného umění (Alberto Giacometti, Lucien Coutaud). Gró klientely a kompars pak tvořili mladiství „bobby-soxers“, pařížská obdoba amerických „zoots-zoots“ a „jitterbugs“.
Vianovým sídelním lokálem bylo nejprve Tabu, malé bistro, rozšířené v roce 1947 o sklepní prostory. Usadil se tu amatérský jazzový orchestr, který záhy přivábil klienty z okolních barů. Zlatá i méně zlatá pařížská mládež tu nalezla atmosféru, o kterou byla po dlouhá válečná léta ochuzena. Ponocovalo se, pilo, tancovalo, kdokoli mohl vystoupit na improvizované jeviště a uchvátit libovolný hudební nástroj. Juliette Gréco zpívala Prévertovy texty, Gabriel Pomerand přednášel lettristickou poezii a v koutě seděl nad papírem Alexandre Astruc s hlavou vraženou do pytle od brambor a psal poslepu scénář svého příštího filmu.
V polovině roku 1948 přesídlil Boris Vian, prchaje před množícími se turisty a novináři, do nově otevřeného Klubu Saint-Germain, který však podle jeho vlastních slov nikdy nevytvořil ovzduší, jaké bývalo v Tabu. Návštěvníků zvenčí přibývalo, ceny stoupaly, najímali se profesionální hudebníci a Klub se stal brzo módní záležitostí.
Po roce 1950 se Vian ještě několikrát pokusil slávu Saint-Germain-des-Prés obnovit, ale „to už nebylo ono“. Pravověrní „germanomaniaci“ se postupně vytráceli a v roce 1952 se Boris Vian ze svého „království, jehož hranice tvoří tři kavárny a kostel“ stáhl definitivně.
Osud Praktického průvodce po Saint-Germain-des-Prés je v mnoha ohledech kuriózní. V září 1949 podepíše Boris Vian smlouvu s nakladatelstvím Toutain na průvodce se všemi obvyklými atributy turistické příručky; velmi rychle však přesvědčí nakladatele o nezbytnosti pojmout námět velkoryseji a předloží návrh jednotlivých kapitol: Texty (odkazy) – Teorie (pravidla) – Mystéria (obřady) – Symboly (předměty). Knihu opatří podtitulkem Průvodce pro nevinné, kterým v úvodu ozřejmí dilema, s nímž se jim bude potýkati: na jedné straně Legenda-Noc (sklepy čili mocnosti pekelné), na druhé Realita-Den (prosperující bistra čili jas a nuda). Postupem doby Vian nanovo koncepci modifikuje a ujímá se dezorientovaného (stále ještě potenciálního) čtenáře alespoň do té míry, že Legendu, k níž mezitím přibyla Fikce, oddělí od Reality přesným vymezením kapitol. Text doplní historickými a sociologickými údaji a upřesní citace z tisku, které byly v předchozí verzi uváděny či parafrázovány beze všech odkazů. Lze předpokládat, že v té době získal Průvodce svou konečnou podobu přinejmenším co se uspořádání týče. Pět základních částí – Úvod, Fakta a mýty, Klasobraní a notáblové, Ulice, Dávkování a Návod k použití – se dále štěpí do celé řady hesel a kapitol. Během roku 1950 vybere Vian ilustrační doprovod k textu a rozešle na sto cyklostylovaných dotazníků, jimiž měl pravděpodobně v úmyslu doplnit charakteristiky aktérů Saint-Germain-des-Prés v kapitole Klasobraní a notáblové.
Text Průvodce byl odevzdán k tisku koncem roku 1950; o pár týdnů později ohlásí nakladatelství Toutain bankrot a z vydání na dlouhé roky sejde. V roce 1959 hlásí Vian Patafyzickému kolegiu, které připravuje jeho biografii (vyjde několik měsíců po náhlé Vianově smrti), že ztratil nejen korektury, ale i veškeré poznámky ke grafické úpravě knihy. Zdálo se, že osud Průvodce je zpečetěn. Díky Vianově životopisci Noëlu Arnaudovi byly však po letech v pozůstalosti objeveny dvě nedatované verze a část materiálů určených k ilustračnímu doprovodu. V roce 1974 se tak Praktický průvodce po Saint-Germain-des-Prés objevila se čtyřiadvacetiletým zpožděním na knižním trhu.
GEOGRAFICKÉ PODMÍNKY
Povrch
Starobylost zemské kůry v okolí Saint-Germain-des-Prés má za následek úbytek hornatého reliéfu. Za složitost vnitřní struktury vděčí ostrov (neboť Saint-Germain-des-Prés je ostrov) svému plutonickému původu. Inzulární podstata území je pak odpovědna za vlhkost podnebí, hojnost výčepů a prudký urbanistický rozvoj nábřeží, která, byť zhusta pojmenovaná bez zřejmého vztahu ke svému utváření, umožňují štamgastům nesejít z pravé cesty.
Nedbajíce předpisů Městského úřadu vymezují domorodci své území těmito hranicemi (lze je viditelně označit na obyčejném plánu):
na severu: nábřeží Malaquais a de Conti,
na jihu: ulice Vieux-Colombier a Saint-Sulpice,
na východě: ulice Dauphine a de l’Ancienne-Comédie,
na západě: ulice Saints-Pères.
K hlavnímu ostrovu se přidružují izolovaná území, těšící se (nikoli bez důvodu) privilegiu exteritoriality. Jsou to ostrovy Saint-Yves (průsečík obratníku Univerzity se čtvrtým poledníkem), ostrov Červená růže a souostroví Grands Augustins.
Nutno poznamenat, že ramena moří a kanálů, která objímají a protínají ostrov, nejsou na mapách vybarvována modře, jednak v zájmu utajení, jednak aby se nemátli taxikáři, kteří tudy projíždějí, aniž by si čehokoli povšimli. Dodejme ještě, že chce-li obyvatel Saint-Germain-des-Prés – čili Sváťa Palouk – překročit hranice svého území, musí se vyzbrojit speciální výstrojí (muži kravatou, ženy sukní) a veškerou svou odvahou. Záhy po překročení mořské úžiny ztrácí ostatně Sváťa Palouk půdu pod nohama, což posiluje domněnku, že voda pokračuje i na druhé straně průlivu berouc na sebe zdání pevné látky, aby ještě více pomýlila obyvatelstvo. Je známo, že není nic proradnějšího než voda. Starousedlíci, prosáklí tímto axiómem, střeží se konzumovat ji čistou.
Tvorba reliéfu
V geologickém vývoji Saint-Germain-des-Prés lze rozlišit tři základní fáze:
1/ Vznik homogenní náhorní plošiny, pokryté břidlicí nebo zinkem, v době hercynské (přinejmenším);
2/ Eroze postupující podle pečlivě připraveného plánu tak, aby umožnila vznik „ulicím“, dlážděným čili nic;
3/ Modifikace vnesené lidským faktorem do takto vymezeného reliéfu s úmyslem učinit je obyvatelným (výsledné terénní elevace se dnes nazývají domy neboli budovy).
Povaha a struktura území
Tyto geologické procesy umožňují pochopit dnešní malebnou tvářnost Saint-Germain-des-Prés se slabými variacemi úrovně. Celku dominují dva vrcholy, rozmarně oddělené přírodou a dotvořené člověkem do podoby kostelů. Nazývají se Saint-Germain-des-Prés, který dal jméno celému ostrovu, a Saint-Sulpice, jehož ušlechtilými konturami se inspirovali mnozí znamenití veršotepci jako kupříkladu Ponchon.
Zmínku zasluhuje též vysoká vulkanická plošina, která se zde nedávno objevila, a ve chvíli, kdy píšeme tyto řádky, je zdá se ve fázi dovršení. Jedná se o takzvanou Fakultu všeobecného lékařství naproti restauraci Cheramy na rohu Jacobské a Saints-Pères. Detailní reliéf se tím nijak nezpestřil, a bylo by žádoucí, aby vláda přijala opatření k urychlené nivelizaci terénu. V opačném případě najdou zakrátko v tomto bludišti, přizpůsobeném jejich vývoji, útočiště celá hejna felčarů, oněch nebezpečných létavců, příbuzných australských tukanů. Naše ornitologické zkušenosti nám dovolují uzavřít: pozor na malé felčárky, kteří jednoho dne vyrostou!
Tu a tam, čím dál vzácněji, se ještě najde jisté množství sedimentačních planin. Jsou osázené stromy a lucernami. Prvé od druhých odlišíme s nadcházejícím večerem, kdy se rozžínají toliko lucerny a barví stromy průsvitnou zelení.
Podzemí
Podzemí si zasluhuje samostatnou studii, neboť plutonický původ Saint-Germain-des-Prés dal vzniknout přemnoha slujím neboli „závrtům“, otevřených dnes laické veřejnosti díky odvážným výzkumům specialistů. Podobně jako balkánské „doliny“ a „pojle“ nahlodávají propasti Saint-Germain-des-Prés celé podzemí dodávajíce mu tak alveolárního půvabu ementálských sýrů.
K průzkumu podzemních prostor přistoupili stoupenci Norberta Castareta, zakladatele vzrušující a smělé vědy zvané speleologie. Podle tradice, jejíž původ zůstává nejasný (dle mínění řádných občanů jest ji připsati pichcálkům, šáchorovitým organismům bujícím v blízkosti rotaček, jejichž život, probíhající v toliko částečném kontaktu se živými organismy podsvětí, vytváří kuriózní příklad fragmentární symbiózy), stalo se zvykem označovat tyto jeskyně druhovým souslovím „existencialistické sklepy“.
Domníváme se, že je zapotřebí hned zkraje zdůraznit nutnost striktního rozlišování mezi různými významy přívlastku existencialistický podle toho, je-li přiřazen ke slovu „sklep“, či setkáváme-li se s ním v dílech filozofů, včetně nejznámějšího z nich, Jean-Paula Sartra. Tento muž ustálených zvyklostí se zpravidla přidržuje strání poblíž náměstí de l’Église. Sklepy navštěvuje zřídkakdy, jsa do nich přiváben zvláštní analogií, kterou zde uvádíme, aniž se chceme pokoušet nalézt pro ni rozumný či logický význam. Značné množství sklepů na Saint-Germain-des-Prés slouží zajisté k uskladňování vína nebo dřeva. V některých z nich (je jich mizivě málo) se nicméně usadily entity rozličného původu, jejichž rozvrstvením se budeme zabývat v kapitole „Obyvatelstvo“.
Podnebí
• Deště
Až na drobné rozdíly je podnebí Saint-Germain-des-Prés totožné s podnebím šestého pařížského okresu, avšak právě v těchto drobných rozdílech se s ním radikálně rozchází. Teplotně je zde mírněji, vzduch je osvěživější a zdravější. Čas od času na Saint-Germain-des-Prés prší, ale nebe je v tom případě méně tíživé než kdekoli jinde a kapky deště se v atmosféře rozplynou dřív, než stačí dopadnout na zem. Pakliže někdo i nadále setrvává v názoru, že navzdory všemu zde dochází k atmosférickým poruchám, můžeme zodpovědně prohlásit, že není zdejší: na Saint-Germain-des-Prés možná i lije, ale toliko na ty, kdo tam nežijí. Mírné podnebí vypudilo během času ze Saint-Germain kravatu a sako; leč někteří odborníci soudí, že se blíží nová doba ledová, neboť od nedávna se starousedlíci počali nanovo těmito doplňky přiodívat. Jejich strohost tlumí nicméně volbou křiklavých barev a dokonalou lhostejností co se kvality zboží týče, zavádějíce tak do komerčního chladu jistou dávku lidského tepla. Též lidského pachu, dodávají někteří komentátoři; pro nás je obtížné to posoudit, neboť prodloužený pobyt, který jsme na ostrově absolvovali v rámci našeho vědeckého projektu, otupil naše olfaktorické schopnosti.
• Větry
Dominujícími větry na Saint-Germain-des-Prés jsou jemné pasáty prostřídané sladkými chvějivými zefýry, jejichž hlubší studium by nás odvedlo od tématu. Místní větry uvádějí do pohybu vůz Yvese Corbassiera, pokud se mu včas podaří vztyčit hlavní vratiplachtu.
• Mlhy
Nejbližší okolí Seiny je občas pokryto lehkou nafialovělou mlhou, v ničem nesrovnatelnou s hustou, do zelena zbarvenou mlhou londýnskou (již Angličané trefně nazývají „hrachová polévka“). V zimě se mlha ze Saint-Germain-des-Prés sklízí a prodává v karafách opletených vrbovým proutím. K dostání je u starožitníků a vetešníků. Poslední dobou se na saint-germainskou mlhu specializovali zejména pánové Jacques Damiot a Haynauer; ročník 1948 byl obzvlášť kvalitní. Ještě koncem března je někdy možno paběrkovat narůžovělou ranní mlhu. Její chuť je pravda méně delikátní, ale je lehce stravitelná a příjemně taje na jazyce.
OBYVATELSTVO
Osídlení
Národů obývajících Saint-Germain-des-Prés je nespočetně. Uveďme alespoň základní:
1/ Praobyvatelé, jež lze rozpoznat podle toho, že takřka pořád setrvávají na povrchu země.
2/ Osvojenci, jež se na Saint-Germain-des-Prés nenarodili, ale nakonec jsou přesvědčeni o opaku.
3/ Permanentní nájezdníci – různorodé kmeny tvořené z početné čeledi Američanů a Švédů, nemnoha Angličanů a několika Slovanů.
4/ Vetřelci zvaní též mávesové [2], příslušníci rozličných pařížských okresů, organizující krátkodobé zájezdy, jejichž takřka výlučným programem je pobyt v podzemí.
5/ Troglodyté čili stálí obyvatelé jeskyní.
Praobyvatelé jsou zastoupeni v počtu nejhojnějším. Sídlí ve vyšších polohách, odkud s nemalým smyslem pro humor vyprazdňují nočníky. Jsou to lidé pozoruhodných obyčejů: ve dne žijí, v noci spí. Vstávají zpravidla ráno, od osmi do dvanácti a od dvou do šesti pracují, načež se odeberou do svých domovů a ulehnou k spánku. Jsou mnohdy svázáni poutem manželským, mívají děti, v sobotu odpoledne chodívají do kina, zakládají spořitelní knížky a poslouchají rozhlas po drátě. Je obtížné pozorovat je na svobodě; jsou nadutí a straní se ostatního obyvatelstva, zahrnutého pod obecný termín „existencialisté“ (o zrádném rozsahu tohoto pojmu jsme již hovořili).
Osvojenci jsou nadáni nepoměrně hlubším vlastenectvím než praobyvatelé, a to vzdor naprosté absenci vší dědičnosti. Přicházejí z podivných a tajuplných dálav a shlukují se dle místa původu; Auverňané se kupříkladu usazují buď v „barech“, silně zalidněných prostorách, v nichž vládne trvalá žízeň, podobná té, již lze pozorovat v severoafrických šotech, anebo v „kavárnách“, koloniích obdobného druhu se žízněním vsedě.
Permanentní nájezdníci, kdysi poměrně vzácní, se nebývale rozmnožili po šestačtyřicátém roce. Skládají se převážně z Američanů nepřizpůsobivých povah, kteří ve staré vlasti trpce nesli povinnost každodenních hygienických úkonů, a Švédů, jež přijíždějí na Saint-Germain-des-Prés, aby se vrhli do tajů amatérského filmu. Stejně jako Američané bývají zhusta ozdobeni knírkem a bradkou; je známo, že ve Spojených státech a ve Švédsku jsou nositelé podobných ozdob přísně stíháni. Všechny Švédky jsou ryšavé a jedna má velmi hezká prsa (k tomuto bodu se ještě vrátíme).
Vetřelci, odrůda rovnokřídlých, se počali o Saint-Germain-des-Prés zajímat koncem roku 1946, v důvěře k pichcálkům, kteří je v odborném tisku informovali o neopakovatelné atmosféře podzemí.
Troglodyté (viz dále) se pokoušeli, často i za použití násilí, zabránit kolonizaci, jejíž dopad je nicméně toliko dočasný. (Nejvýznamnějšími událostmi této hrdinské epochy se budeme zabývat v historické části našeho Průvodce.) V době, kdy píšeme toto pojednání, spokojují se vetřelci s okupací dvou nebo tří sklepů, které zvolily pasivní rezistenci čili politiku krvavých cen. Někteří obzvlášť zvrácení troglodyté se obětují vetřelcům pro jejich povyražení a snaží se je nenápadně umořit a vysmát se jim ve „skečích“ a „spektáklech“.
Dodejme, že opravdovým mávesům se nikdy nepodařilo Saint-Germain-des-Prés zcela uchvátit. Jediné Tabu s nimi zahájilo plodnou kolaboraci navzdory příkladnému heroismu, jímž proslulo v počátcích nepřátelského tažení. Avšak styk s vetřelci se mu stal osudným a Tabu záhy odumřelo a upadlo v zapomnění. Jakkákoli symbióza mávesů a troglodytů je nemožná; jedni mohou přežít pouze na úkor druhých. Nutno ovšem poznamenat, že od zániku černého trhu mávesů valem ubývá a většinu pozůstalých tvoří dnes Pařížané či venkované v podstatě normální, proti jejichž přítomnosti nemůže troglodyt nic zásadního namítat.
Troglodyté, jimiž uzavíráme tuto kapitolu, jsou nepochybně nejoriginálnějším saint-germainským přínosem do souboru francouzských druhů. Troglodyt může nadto kumulovat svá specifika s charakteristikami jednoho ze čtyř zbývajících druhů (jakkoli je velmi obtížné vytvořit kombinaci troglodyt-praobyvatel). Z tohoto pohledu by tedy bylo přesnější tvrzení, že troglodyté představují v rámci obyvatelstva Saint-Germain-des-Prés modifikační prvek, tvořený z jednotlivců nejrůznějšího původu, u nichž se vlivem vyhrocených existenčních podmínek zformovaly jisté konstantní povahové rysy, díky kterým je dnes můžeme registrovat jako samostatný útvar. Za základní rysy lze považovat:
1/ Život ve sklepích.
2/ Zvýšená absorpce oxidu uhličitého a cigaretového dýmu.
3/ Mimořádná přizpůsobivost rytmizované vřavě, běžně označované výrazem „jazz“.
4/ Nepřetržité přijímání tekutin, vyžadující žaludek mimořádné kapacity.
5/ Doprovodná schopnost několikadenního půstu.
Kategorii troglodytů lze dále řadit do nižších tříd:
Třída A: troglodyt tančící.
Třída B: troglodyt zvučící.
Třída C: troglodyt bezvládný.
Třída D: troglodyt zneuznaný.
Třída E: troglodyt pumpař.
Třída F: troglodyt rvavý.
Třída G: troglodyt megaloman.
[(Posledně jmenovaný se svěřuje novým návštěvníkům podzemí, že to tady všecko vede.)
Ve výčtu bychom mohli pokračovat takřka libovolně dlouho: třída troglodytů v bílé vestě, specializujících se na dodávání tekutin pestrých barev a zaměnitelné chuti za hotové; třída troglodytů šéfů, snažících se koordinovat pohyby předchozích a vyfouknout jim tržbu, když odejde poslední „klient“, atd. atd.
Vývoj a rozložení
Kvantitativně nejvýznamnějšími složkami obyvatelstva Saint-Germain-des-Prés jsou praobyvatelé a osvojenci. Množství a rozložení obou skupin je zhruba stejné.
Permanentní nájezdníci jsou zatím ještě na postupu. K večeru se srocují poblíž náměstí Saint-Germain.
Vetřelci se vynořují kolem páté hodiny odpolední, mizejí okolo třetí hodiny ranní.
Troglodyté obsazují ve večerních hodinách sklepy. Není známo, kde se zdržují přes den. Někteří údajně vedou pravidelný život. Avšak přese všechna bádání, učiněná v tomto směru, se nám nepodařilo tuto tezi podpořit průkaznými podklady. Podle nejnovějších teorií (srov. vědecké práce de Vriese o životě mouchy octomilky a střečka hovězího) by bylo troglodyta možno posuzovat jako mutanta.
HOSPODÁŘSKÝ ROZVOJ
Ekonomické oblasti Saint-Germain-des-Prés
Saint-Germain-des-Prés se dělí do dvou ekonomických kotlin; ty jsou však natolik geograficky prolnuty, že je vhodnější uchýlit se k roztřídění účelovému, jakkoli arbitrárnímu. V oblasti služeb se ekonomika Saint-Germain-des-Prés omezuje grosso modo na dvě základní skupiny:
A/ Ti, kteří poskytují pití (mezi něž lze zahrnout i ty, kteří obstarávají potraviny).
B/ Ti, kteří poskytují něco jiného.
Skupina A zahrnuje hostinské, hospodské, kavárníky, šéfkuchaře, výčepní, sklepníky, hoteliéry a veškeré jejich spřežence, pingly, servírky, poslíčky, personál obojího pohlaví.
Klientela skupiny A je univerzální: skládá se z praobyvatel a osvojenců stejně dobře jako z permanentních nájezdníků, vetřelců a troglodytů.
Skupina B zahrnuje hokynáře, kořenáře, flákotáře, prťáky, niťaře, krejčíře, vetešníky a ostatní obchodníky, zásobující výhradně praobyvatele a jistou část osvojenců.
Skupina A bude podrobněji probrána v historické části Průvodce a v kapitole „Klasobraní a notáblové“.
Skupina B se nijak neodlišuje od analogických skupin jinde a nebyla tudíž předmětem našeho bádání.
Skupina A má sklon koncentrovat se na některých místech, z nichž nejvýznamější je náměstí Saint-Germain, v jehož těsné blízkosti můžeme nalézt Flóru, U dvou magotů, Royal Saint-Germain, U Lippa, U bílé královny, Montanu, Ragú, Klub Saint-Germain, Knihkupectví Klubu Saint-Germain, Bonaparta, Krystal a Uhlíře.
Další centrum sdružuje Martiniqueskou palírnu, Mefista, Pergolu, Saint-Claude.
A konečně oblast, v níž můžeme narazit na Červenou růži, Holubník, U rozcestí...
Druhá část knihy, Fakta a mýty, se dělí na dvě obsáhlé kapitoly, z nichž první, „Fakta a mýty v legendách“, tvoří ze dvou třetin citace z dobového tisku, zbytek pak Vianovy komentáře a jízlivé útoky na pichcálky, kteří „znectili a zradili Saint-Germain-des-Prés“, z něhož současně „žili a vydělávali na něm“. Druhá kapitola tvoří protipól k první pod názvem „Fakta a mýty ve skutečnosti“.
Část třetí, Klasobraní a notáblové, obsahuje údaje a zhusta fantazijní charakteristiky devětaosmdesáti pravidelných návštěvníků čtvrti v abecedním sledu (kromě Raymonda Queneaua, který si nepřál být uveden pod písmenem Q [3] a je tudíž zařazen pod svým dívčím pseudonymem Sally Mara), od Astruca, Caua, Cazalisové, Cocteaua, přes Geneta, Giacomettiho, Gréco až po bratry Préverty, Sartra či Tzaru. Stejné výsady se dostalo některým významným činitelům podzemí (majitelům sklepů, barmanům atd.) a jednomu praobyvateli (antikváři Pierre Vonému). Z Klasobraní jako takového se uchovalo jen několik málo textů a básní.
Část čtvrtá, Ulice, se pravděpodobně nejspíš blíží představám nebohého Toutaina o turistickém průvodci. Tvoří ji popis třiatřiceti ulic, náměstí a bulvárů šestého okresu s patřičnými údaji a daty; avšak i zde Vianovo podání s úspěchem uniká nástrahám tradiční didaktiky.
Rue de l’Abbaye
Původně Rue de la Paix čili Mírová (za Napoleona), později Neuve-de-l’Abbaye neboli Nová opatská; dnešní název, U opatství, od roku 1815. V současné době v ní najdete policejní stanici (pokud ji hledáte).
Rue de Buci
Zpolovic prochází Saint-Germainem, načež přechází do čtvrti Monnaie. Liknavá výstavba začala kolem roku 1351, v roce 1388 tu stálo deset domů. Říkalo se jí „ta, co vede od brány k pranýři“. Ten stál na náměstí de Buci.
Věhlasný Bouillon zde pořádá své bujné hodokvasy. Máte-li při odchodu hlad, odstěhujte se a vyhledejte lékaře.
Rue Cardinale
Zalistujme v Alexisovi Martinovi: „Kardinál de Fürstenberg zabral v roce 1699 část pozemků opatství a o dva roky později byla ulice otevřena pod názvem Kardinálská. V letech 1806 až 1814 nesla název Güntzbourgská podle bitvy, v níž 9. října 1805 Francouzi porazili Rakušany.“
Chcete-li znát mé mínění – a vystavím-li se nebezpečí, že pohorším svého přítele Louis-Armanda Fèvra –, Francouzi poráželi Rakušany trochu moc často a Bonaparte to s přejmenováváním ulic přeháněl. Škoda, že se nepral častěji v Brazílii, bylo by to dnes v Paříži daleko malebnější.
Rue de l’Échaudé
„Cesta k opatskému příkopu“ v roce 1388, později „slepá ulička u branky“ (tj. branky opatství), konečně de l’Échaudé čili Vyběhlíková; blok domů v ulici ho svým tvarem připomíná.
Zachce-li se vám vyběhlíku, rozšlehejte vejce v mléce, přidejte mouku a sůl a dejte péct. Praktikuje se to od 13. století.
Rue de Fürstenberg
Se svým parčíkem a kandelábrem s pěti bílými koulemi vypadá jako filmová kulisa. Za své jméno vděčí od roku 1699 kardinálu de Fürstenbergovi, opatovi Saint-Germain-des-Prés. Ztratila ho načas za císařství, kdy se jmenovala Wertingenská... nejspíš někde v Rakousku.
Rue Grégoire de Tours
Dřepí obkročmo mezi Monnaie a Odeonem. Vystřídala kupu různých jmen, kromě jiných Rue de la Folie-Reiner, de l’Écorcherie čili Na porážce, de Mauvais Garçons čili Zlých tovaryšů (řezničtí tovaryšové, kteří ji obývali, prosluli svou prudkostí). V roce 1846 byla překřtěna podle Řehoře Tourského, což je mnohem míň zábavné. Obvykle to v ní trochu páchne, ale sídlí tam kvalitní indočínská restaurace „Halongská zátoka“, navštěvovaná veškerým Saint-Germainem.
Passage de la Petite Boucherie
Pasáž U malého řeznictví je jedním z těch koutů, jejichž jméno si člověk jaktěživ nevybaví. Jde o průchod souběžný s ulicí de l’Échaudé, prodlužující Kardinálskou, a zbudovaný ve stejné době, tj. okolo roku 1700. Původně Rue Abbatiale čili Opatská (nepříliš složité), své dnešní jméno získala díky malému řeznictví v sousedství (prosté, že?).
Podle Alexise Martina bylo v roce 1844 rozhodnuto o odstranění domovního bloku oddělujícího obě ulice. Jen ať to zkusí. Nevím proč, ale tohle zpoždění má v sobě cosi uklidňujícího.
Rue de Rennes
Ulice jako mlat, ohavná, hnusná, na jejímž konci se tyčí smrduté nádraží zvané Montparnasské, z něhož jak známo vede cesta do Rennes. Otevřena v roce 1853. Je plná vehiklů, nelze se v ní procházet, pročež není k ničemu. Až na Červenou růži a dvůr U Draka by mohla z fleku celá vyletět do povětří, žádná škoda – snad až s výjimkou kavárny Royal Saint-Germain, kterou bychom uchovali na památku potomstvu.
Rue du Sabot
Čili U dřeváku, legrační křivá ulička, v níž sídlí sympatická hospoda U Francise. Název má podle dílny, která zde prosperovala v 15. století.
Rue Visconti
To je ta, co tam umřel Racine, víte přece. V letech 1540 až 1864 se jmenovala Marais-Saint-Germain čili Saint-germainský močál, což je zajisté podmanivější. Visconti (Louis Tullius Joachim) byl architekt. Za našich dob nejsme štont vymyslet ulicím jiné názvy než jména architektů, lékařů a generálů – vrchol všeho, pokud jde o generály, kteří mají ve zvyku ulice (jinde) demolovat.
Průvodce uzavírá část pátá, DÁVKOVÁNÍ A NÁVOD K POUŽITÍ, ve které v kratičkém úvodu Vian varuje čtenáře, aby nepropadali iluzím, že se v předchozích kapitolách něco dozvěděl, a spěchá mu na pomoc „Malým katechismem germanomaniaka“, složenému ze sedmatřiceti otázek a odpovědí, kde si Vian naposledy omočí do pichcálků:
„Co je to pichcálek?“
„Individuum, které pije z louže a v hlavě má piliny. Myslí si, že je někdo novinář, když píše do novin.“
„A souvislost se Saint-Germain-des-Prés?“
„Hodně toho o něm namluvili...“
Přeložil a průvodním textem opatřil Patrik Ouředník