Boris Vian: Praktický průvodce po Saint-Germain-des-Prés

Publié le neděle  8. prosince 2013
Mis à jour le pondělí  12. ledna 2015

Praktický průvodce po Saint-Germain-des-Prés

Boris Vian

Revue Labyrint, 11-12, 2002


Ukázka z Praktického průvodce po Saint-Germain-des-Prés vyšla původně ve vianovském sborníku Jazzové sekce (Boris Vian, 1981). Komentář byl dodán o dva roky později u příležitosti plánovaného vydání ve Světové literatuře, z něhož nakonec sešlo pro „nedostatečné ideové zařazení do širších politických souvislostí“.


Z ptačí perspektivy se Saint-Germain-des-Prés jeví jako soubor stromů a okenních obrub, na něž staré panny kladou drobty zbylé od oběda. Nám je však ptačí optika odepřena a výsada létání umožněna jen za cenu zlata (nebo dolaru). Projdeme tedy Saint-Germain-des-Prés pěšky, po širé zemi, a pěšky též pronikneme do sklepů a jeskyní podobných těm, ve kterých se druhdy scházívali první křesťané; leč první křesťané se spokojovali s pokoutným opěvováním svého Pána, zatímco dnes se na Saint-Germain-des-Prés trsá a výská. Nechme tedy Pána na pokoji, nerušme jej v jeho kamenném příbytku, který sdílí s farářem (ten ostatně zabral pohodlnější část). Pán se také nemusí obávat vpádu římských vojsk; spíše by se měl mít na pozoru před podnikavými zlodějíčky a specialisty na kostelní kasičky, hříšníky, jimž bude jistě odpuštěno, neboť strašlivá žízeň vládne na Saint-Germain-des-Prés (jsou to vyprahlé prérie), a musíte přece někde sehnat bůra na pitivo.

Statut veselé čtvrti, kde jsou volně k vidění nefalšovaní spisovatelé a další odrůdy uměleckého světa, získalo Saint-Germain-des-Prés bezprostředně po druhé světové válce, a to z důvodů převážně prozaických: nedostatek bytů v poválečné Paříži vedl k tomu, že valná část nastupující generace bohémů a budoucích kumštýřů opovrhla prostornými ateliéry Montparnassu a uchýlila se do stísněnějších, avšak levnějších mansard šestého okresu. Z téhož důvodu trvala největší sláva Saint-Germain-des-Prés jen několik málo roků; jak následků války ubývalo, vylidňovala se i podkroví. Saint-Germain-des-Prés muselo nadto velmi brzy čelit přívalu bohémychtivých turistů, jaký meziválečný Montparnasse či Montmartre přelomu století nezažily za celou dobu své existence. Invazím tohoto druhu nelze odolávat dlouho.

Stanovený program Saint-Germain-des-Prés byl nadmíru prostý a spočíval, podotýká Noël Arnaud [1], ve dvou základních bodech: v co možná nejhlasitějším provozování „rytmické vřavy běžně označované výrazem jazz“ a ve víceméně rafinovaném šokování okolí. Trubka nahradila tklivé tóny jihoamerických šlágrů předválečného Montparnassu, jitterbug a boogie-woogie vytlačily tango a paso doble, kostkovaná košile znemožnila kravatu.

V letech 1946 – 50 prošel Saint-Germain-des-Prés každý, kdo měl v Paříži jméno. Široké zázemí zde mělo Patafyzické kolegium, čítající ve svých počátcích stovku řádných členů včetně už víceméně etablovaných jmen jako Raymond Queneau, Max Ernst, Marcel Duchamp, Joan Miró či Michel Leiris; k věrným návštěvníkům čtvrti patřili též Eugène Ionesco, Jacques Prévert, Jean Cocteau, Tristan Tzara, Albert Camus, Jean-Paul Sartre, Jean Genet, Arthur Adamov a další. Ale hlavně se zde prakticky formovala nová generace umělců, ať už v oblasti jazzu (Claude Luter, Michel de Villers), šansonu (Juliette Gréco, Anne-Marie Cazalis, Marcel Mouloudji), kabaretu (Les Frères Jacques, Olivier Hussenot), literatury (Jean Cau, Bernard Lucas, Jean-Laurent Bost), literárního experimentu (Gabriel Pomerand) či výtvarného umění (Alberto Giacometti, Lucien Coutaud). Gró klientely a kompars pak tvořili mladiství „bobby-soxers“, pařížská obdoba amerických „zoots-zoots“ a „jitterbugs“.

Vianovým sídelním lokálem bylo nejprve Tabu, malé bistro, rozšířené v roce 1947 o sklepní prostory. Usadil se tu amatérský jazzový orchestr, který záhy přivábil klienty z okolních barů. Zlatá i méně zlatá pařížská mládež tu nalezla atmosféru, o kterou byla po dlouhá válečná léta ochuzena. Ponocovalo se, pilo, tancovalo, kdokoli mohl vystoupit na improvizované jeviště a uchvátit libovolný hudební nástroj. Juliette Gréco zpívala Prévertovy texty, Gabriel Pomerand přednášel lettristickou poezii a v koutě seděl nad papírem Alexandre Astruc s hlavou vraženou do pytle od brambor a psal poslepu scénář svého příštího filmu.

V polovině roku 1948 přesídlil Boris Vian, prchaje před množícími se turisty a novináři, do nově otevřeného Klubu Saint-Germain, který však podle jeho vlastních slov nikdy nevytvořil ovzduší, jaké bývalo v Tabu. Návštěvníků zvenčí přibývalo, ceny stoupaly, najímali se profesionální hudebníci a Klub se stal brzo módní záležitostí.

Po roce 1950 se Vian ještě několikrát pokusil slávu Saint-Germain-des-Prés obnovit, ale „to už nebylo ono“. Pravověrní „germanomaniaci“ se postupně vytráceli a v roce 1952 se Boris Vian ze svého „království, jehož hranice tvoří tři kavárny a kostel“ stáhl definitivně.

Osud Praktického průvodce po Saint-Germain-des-Prés je v mnoha ohledech kuriózní. V září 1949 podepíše Boris Vian smlouvu s nakladatelstvím Toutain na průvodce se všemi obvyklými atributy turistické příručky; velmi rychle však přesvědčí nakladatele o nezbytnosti pojmout námět velkoryseji a předloží návrh jednotlivých kapitol: Texty (odkazy) – Teorie (pravidla) – Mystéria (obřady) – Symboly (předměty). Knihu opatří podtitulkem Průvodce pro nevinné, kterým v úvodu ozřejmí dilema, s nímž se jim bude potýkati: na jedné straně Legenda-Noc (sklepy čili mocnosti pekelné), na druhé Realita-Den (prosperující bistra čili jas a nuda). Postupem doby Vian nanovo koncepci modifikuje a ujímá se dezorientovaného (stále ještě potenciálního) čtenáře alespoň do té míry, že Legendu, k níž mezitím přibyla Fikce, oddělí od Reality přesným vymezením kapitol. Text doplní historickými a sociologickými údaji a upřesní citace z tisku, které byly v předchozí verzi uváděny či parafrázovány beze všech odkazů. Lze předpokládat, že v té době získal Průvodce svou konečnou podobu přinejmenším co se uspořádání týče. Pět základních částí – Úvod, Fakta a mýty, Klasobraní a notáblové, Ulice, Dávkování a Návod k použití – se dále štěpí do celé řady hesel a kapitol. Během roku 1950 vybere Vian ilustrační doprovod k textu a rozešle na sto cyklostylovaných dotazníků, jimiž měl pravděpodobně v úmyslu doplnit charakteristiky aktérů Saint-Germain-des-Prés v kapitole Klasobraní a notáblové. Dotazník obsahoval jednatřicet rubrik:

Jméno • Adresa • Věk • Barva očí • Váha • Objem v bocích • Zvláštní znamení • Místo narození • Výška • Objem hrudníku • Barva a kvalita vlasů • Ženatý? Vdaná? • Tarif za jednu noc • Původní zaměstnání • Současné zaměstnání • Zaměstnání, které byste si přál(a) vykonávat • Kdy jste poprvé pocítil(a) existenciální úzkost • Oblíbený typ ženy (resp. muže, příp. obou) • Už jste četl(a) Nevolnost? • Četl(a) nebo slyšel(a) jste básně Anny-Marie Cazalisové? • Kdo je to Sartre? • Kdo je Simone de Beauvoirová? • Nejoblíbenější nápoj • Viděl(a) jste už Saint-Germain-des-Prés v 8 hodin ráno? • Dýchá se vám dobře ve sklepích? • Dýchá se vám dobře na ulici? • Pokud ne, kde se vám dýchá dobře? • Jak byste definoval(a) Saint-Germain-des-Prés? • Je Claude Luter bebopovým orchestrem? • Jaký výraz byste navrhoval(a) pro obyvatele Saint-Germain-des-Prés? • Co soudíte o coca-cole?

Ze své dotazníkové akce vytěžil Vian odpovědi hrubě fantaskního rázu, což bylo nepochybně účelem. Robert Auboyneau pocítil existenciální úzkost poprvé, když se seznámil s Pomerandem, Boubal, vrchní z Flóry, když téhož potkal v nových šatech, Max Géraud, barman Klubu Saint-Germain, onoho večera, kdy spatřil Borise Viana pít coca-colu, Claude Luter oproti tomu již v útrobách své matky. Sartre je v podání Auboyneauově „majitel bytu, po kterém prahnu“, ve Fèvrově „idiot“, v Luterově „maník, kterej zásadně neplatí útratu“. O coca-cole se málokdo vyjadřuje uctivě; zvláštní znamení se zřídkakdy objevuje u dam, o to déle u něho setrvávají pánové: „neodolatelný šarm“ (Auboyneau), „vzácná roztomilost“ (Badel), „vlídnost a laskavost“ (Barucq), „mimořádný důvtip“ (Géraud).

Text Průvodce byl odevzdán k tisku koncem roku 1950; o pár týdnů později ohlásí nakladatelství Toutain bankrot a z vydání na dlouhé roky sejde. V roce 1959 hlásí Vian Patafyzickému kolegiu, které připravuje jeho biografii (vyjde několik měsíců po náhlé Vianově smrti), že ztratil nejen korektury, ale i veškeré poznámky ke grafické úpravě knihy. Zdálo se, že osud Průvodce je zpečetěn. Díky Vianově životopisci Noëlu Arnaudovi byly však po letech v pozůstalosti objeveny dvě nedatované verze a část materiálů určených k ilustračnímu doprovodu. V roce 1974 se tak Praktický průvodce po Saint-Germain-des-Prés objevila se čtyřiadvacetiletým zpožděním na knižním trhu.


GEOGRAFICKÉ PODMÍNKY

Povrch

Starobylost zemské kůry v okolí Saint-Germain-des-Prés má za následek úbytek hornatého reliéfu. Za složitost vnitřní struktury vděčí ostrov (neboť Saint-Germain-des-Prés je ostrov) svému plutonickému původu. Inzulární podstata území je pak odpovědna za vlhkost podnebí, hojnost výčepů a prudký urbanistický rozvoj nábřeží, která, byť zhusta pojmenovaná bez zřejmého vztahu ke svému utváření, umožňují štamgastům nesejít z pravé cesty.

Nedbajíce předpisů Městského úřadu vymezují domorodci své území těmito hranicemi (lze je viditelně označit na obyčejném plánu):

na severu: nábřeží Malaquais a de Conti,
na jihu: ulice Vieux-Colombier a Saint-Sulpice,
na východě: ulice Dauphine a de l’Ancienne-Comédie,
na západě: ulice Saints-Pères.

K hlavnímu ostrovu se přidružují izolovaná území, těšící se (nikoli bez důvodu) privilegiu exteritoriality. Jsou to ostrovy Saint-Yves (průsečík obratníku Univerzity se čtvrtým poledníkem), ostrov Červená růže a souostroví Grands Augustins.

Nutno poznamenat, že ramena moří a kanálů, která objímají a protínají ostrov, nejsou na mapách vybarvována modře, jednak v zájmu utajení, jednak aby se nemátli taxikáři, kteří tudy projíždějí, aniž by si čehokoli povšimli. Dodejme ještě, že chce-li obyvatel Saint-Germain-des-Prés – čili Sváťa Palouk – překročit hranice svého území, musí se vyzbrojit speciální výstrojí (muži kravatou, ženy sukní) a veškerou svou odvahou. Záhy po překročení mořské úžiny ztrácí ostatně Sváťa Palouk půdu pod nohama, což posiluje domněnku, že voda pokračuje i na druhé straně průlivu berouc na sebe zdání pevné látky, aby ještě více pomýlila obyvatelstvo. Je známo, že není nic proradnějšího než voda. Starousedlíci, prosáklí tímto axiómem, střeží se konzumovat ji čistou.

Tvorba reliéfu

V geologickém vývoji Saint-Germain-des-Prés lze rozlišit tři základní fáze:

1/ Vznik homogenní náhorní plošiny, pokryté břidlicí nebo zinkem, v době hercynské (přinejmenším);

2/ Eroze postupující podle pečlivě připraveného plánu tak, aby umožnila vznik „ulicím“, dlážděným čili nic;

3/ Modifikace vnesené lidským faktorem do takto vymezeného reliéfu s úmyslem učinit je obyvatelným (výsledné terénní elevace se dnes nazývají domy neboli budovy).

Povaha a struktura území

Tu a tam, čím dál vzácněji, se ještě najde jisté množství sedimentačních planin. Jsou osázené stromy a lucernami. Prvé od druhých odlišíme s nadcházejícím večerem, kdy se rozžínají toliko lucerny a barví stromy průsvitnou zelení.

Podzemí

Domníváme se, že je zapotřebí hned zkraje zdůraznit nutnost striktního rozlišování mezi různými významy přívlastku existencialistický podle toho, je-li přiřazen ke slovu „sklep“, či setkáváme-li se s ním v dílech filozofů, včetně nejznámějšího z nich, Jean-Paula Sartra. Tento muž ustálených zvyklostí se zpravidla přidržuje strání poblíž náměstí de l’Église. Sklepy navštěvuje zřídkakdy, jsa do nich přiváben zvláštní analogií, kterou zde uvádíme, aniž se chceme pokoušet nalézt pro ni rozumný či logický význam. Značné množství sklepů na Saint-Germain-des-Prés slouží zajisté k uskladňování vína nebo dřeva. V některých z nich (je jich mizivě málo) se nicméně usadily entity rozličného původu, jejichž rozvrstvením se budeme zabývat v kapitole „Obyvatelstvo“.

Nejbližší okolí Seiny je občas pokryto lehkou nafialovělou mlhou, v ničem nesrovnatelnou s hustou, do zelena zbarvenou mlhou londýnskou (již Angličané trefně nazývají „hrachová polévka“). V zimě se mlha ze Saint-Germain-des-Prés sklízí a prodává v karafách opletených vrbovým proutím. K dostání je u starožitníků a vetešníků. Poslední dobou se na saint-germainskou mlhu specializovali zejména pánové Jacques Damiot a Haynauer; ročník 1948 byl obzvlášť kvalitní. Ještě koncem března je někdy možno paběrkovat narůžovělou ranní mlhu. Její chuť je pravda méně delikátní, ale je lehce stravitelná a příjemně taje na jazyce.

Troglodyté obsazují ve večerních hodinách sklepy. Není známo, kde se zdržují přes den. Někteří údajně vedou pravidelný život. Avšak přese všechna bádání, učiněná v tomto směru, se nám nepodařilo tuto tezi podpořit průkaznými podklady. Podle nejnovějších teorií (srov. vědecké práce de Vriese o životě mouchy octomilky a střečka hovězího) by bylo troglodyta možno posuzovat jako mutanta.

A konečně oblast, v níž můžeme narazit na Červenou růži, Holubník, U rozcestí...


Druhá část knihy, Fakta a mýty, se dělí na dvě obsáhlé kapitoly, z nichž první, „Fakta a mýty v legendách“, tvoří ze dvou třetin citace z dobového tisku, zbytek pak Vianovy komentáře a jízlivé útoky na pichcálky, kteří „znectili a zradili Saint-Germain-des-Prés“, z něhož současně „žili a vydělávali na něm“. Druhá kapitola tvoří protipól k první pod názvem „Fakta a mýty ve skutečnosti“.

Část třetí, Klasobraní a notáblové, obsahuje údaje a zhusta fantazijní charakteristiky devětaosmdesáti pravidelných návštěvníků čtvrti v abecedním sledu (kromě Raymonda Queneaua, který si nepřál být uveden pod písmenem Q a je tudíž zařazen pod svým dívčím pseudonymem Sally Mara), od Astruca, Caua, Cazalisové, Cocteaua, přes Geneta, Giacomettiho, Gréco až po bratry Préverty, Sartra či Tzaru. Stejné výsady se dostalo některým významným činitelům podzemí (majitelům sklepů, barmanům atd.) a jednomu praobyvateli (antikváři Pierre Vonému). Z Klasobraní jako takového se uchovalo jen několik málo textů a básní.

Část čtvrtá, Ulice, se pravděpodobně nejspíš blíží představám nebohého Toutaina o turistickém průvodci. Tvoří ji popis třiatřiceti ulic, náměstí a bulvárů šestého okresu s patřičnými údaji a daty; avšak i zde Vianovo podání s úspěchem uniká nástrahám tradiční didaktiky.

To je ta, co tam umřel Racine, víte přece. V letech 1540 až 1864 se jmenovala Marais-Saint-Germain čili Saint-germainský močál, což je zajisté podmanivější. Visconti (Louis Tullius Joachim) byl architekt. Za našich dob nejsme štont vymyslet ulicím jiné názvy než jména architektů, lékařů a generálů – vrchol všeho, pokud jde o generály, kteří mají ve zvyku ulice (jinde) demolovat.


Průvodce uzavírá část pátá,VKOVÁNÍ A NÁVOD K POUŽITÍ, ve které v kratičkém úvodu Vian varuje čtenáře, aby nepropadali iluzím, že se v předchozích kapitolách něco dozvěděl, a spěchá mu na pomoc „Malým katechismem germanomaniaka“, složenému ze sedmatřiceti otázek a odpovědí, kde si Vian naposledy omočí do pichcálků:

„Hodně toho o něm namluvili...“


Přeložil a průvodním textem opatřil Patrik Ouředník


[1Noël Anrnaud: Les vies parallèles de Boris Vian, rozšířené vyd., 1970.