Slova v zapomenutí daná

Publié le pondělí  24. ledna 2022
Mis à jour le pátek  3. června 2022

Slova v zapomenutí daná
Volvox Globator, 2021

Předmluva → VYCHUCHOL, NEBO PALCUCHA?


BAHNOLIB
Brouk pětiproužník. Do Preslovy broučí říše patří též kulohnět (chrobák lesní), dlouhohnát (chrobák vrubounovitý), tlustoroh (chrobák révový), prachokut (pavučenka), zemoryp či případně šestozub (nosorožík) atd. Ale Presl je rovněž tvůrcem slov kudlanka, babočka, mandelinka, vážka, střevlík...

BEDLIVEC
Neboli bedlivák: Hronův student. Nepořádného bedlivce v životě nic dobrého nečeká: „Bedlivci jednoho ústavu toulali se v noci, žili rozpustile; druhého dne jsouce neschopni školy, odebrali se do Ameriky, kde pak nouzí nuceni byli zachovávati pořádek a robotou krušnou vydělávati chléb vezdejší.“ Srov. cvík.

BOTOKLADKA
Neb botocpavka, „polštářek, kterýž do botek se dává, dílem pro teplo, dílem aby noha nevyviklala“(Ryvola).

BYDLOSLUCH
Ryvolův sluha. Srov. zánoh.

CVÍK
Též žákovna, cvičárna, věcola: škola. Postoupí-li cvičík neboli snažín do vyšších ročníků, stává se knihovtipníkem, tj. studentem, resp. bedlivě naslouchajícím bedlivákem a po vzdělání bažícím bažákem, případně hledonem, hledošem, hlednošem či hlednušem docházejícím na vědov spíše nežli na gymnázium; za spolužáky má součtury a pera ukládá do perošránku.
A k čemu by mu byla latinská křída, může-li psát bělopiskou?
Po vyučování se cvičík může jít vyskotačit na hřiště – skotniště či vzburniště.
Obzvlášť nadaní knihovtipníci mohou pak doufat v dostanku neb udělenku, která jim umožní pokračovat ve studiích, zvaných též snážiny a hledovy.
Srov. učna, věcnice a bedlivec.

ČISTONOSOPLENA
Totéž co nosočistoplena. Lze krátit: nosoplena, nosočistka, nosotka. „Panno! Kde je můj smrkací šátek?“ volá nicméně Karel Ignác Thám.

DEŠŤOSTŘEŠ
Aneb dešťokrov: deštník. Karel Hynek Thám nabízí ve své konverzační příručce následující dialog:
„Deštilo také předešlou noc?“
„Nevím, ale myslím.“
„Kde jest můj dešťostřeš (dešťokrov)? Musím vyjít.“
„Již tuším přestalo deštit.“
„Tím líp.“
„Vskutku, již více nedeští.“
„Toť jest mně velmi mílo.“

Srov. chraňokapka.

DNOULÁMÁNÍ
Ale také mnohotrap: podagra, dna. Dnoulámáním trpí dnozlámanec.

HLASOCHVATNOST
Hlasu chvatem chytání – echo, ozvěna.

HLEDITRUŇK
Též srkát, pitec, pitel, korbelář, konvičkář a krčemník, po našem ožrala, nasávač, násoska, popijocha.

HOSPOZÍRNA
Pohlův hostinec, kde lze poobědvat skořeplice (ústřice), tučku (slaninu) nebo slejšky (nudle). Na požádání je k mání i vejražlice (rohlík). To vše je nám zapít nápitkem, kupříkladu kloktačkou neboli vrtolkou, id est minerálkou. Jako zákus nám může přijít vhod záklopka (koláč) nebo svalenka (štrůdl), přičemž kávu si osladíme sladíkem.
V hospozírně je možno i přespat, viz těhla.

HOVEK
Neboli letnice, letárek nebo chutovna: letohrad, letní sídlo. Neplést s hoviskem čili kanapem.

HROZNOHLED
Druh netopýrů v Preslově názvosloví. Dalšími byli příšerec, ušan, veloblánec, ouzkoblánec, psohubec, zlotvarec, klapkorepec, prostouch či mrakolib. Presl pojmenoval celkem 110 rodů a druhů netopýrů; uchytil se jediný vrápenec.

CHŘÍPOPRACH
Šňupací tabák. Chřípoprach není novotvarem J. V. Pohla, jak se běžně uvádí, najdeme ho už u Ryvoly. Pohl nazýval chřípoprach nosoprčkou; a jemu také vděčíme za vonoprach, „tabák dýmkový“. (Vusín dával přednost křípoprášku.) Ten jest nám ukládati do ryvolovské tahohubky. Tu zapalujeme křížovským rožítkem neb škrtadlem.

KOKRHEC
Když se po svém propuštění z gymnázia v Hradci Králové loučil Jakub Hron se svými součtuny, uspořádal hostinu podle osobně sestaveného jídelního lístku:
• jícha z hovadiny s řízlicemi
• hovadina s omokem česenu
kokrhec výmiška
svinstvo jablečné
černec
Kolegům tudíž předložil hovězí polévku s nudlemi, hovězí maso s česnekovou omáčkou, kohouta kapouna, jablečný závin a kávu.

KRUCÁNEK
Někdejší konkurent dnešního z@vináče.

KOSTROJIČ
Či zjednodušeně líkovník: kdo líky (léky) strojí. Též likodělník či líkůdělník. Lze u něho pořídit zdravokuličky aneb lekokuličky. Záhy nabudeme zdraví a staneme se ozdravlíky neb zdravoucníky.

MRDATI
Vrtět, hýbat, kývat atp. Mrdati nad tím hlavou. Žrali až ušima mrdali. Mrdali jsme se ve sklepě jako mrďata. A Jan Kollár o Češích ve sbírce z roku 1821: Takť bloudí bohužel národ ten [...], ousty mrdá!

OHŇOKOL
Aneb ohňostroj, vozostroj, parochod, parostroj, parojezd, paroz, hýboz, drahoz, vozotah, samotah, samoz, samoše, samovozka, samotažnice, zeměparník aneb lokomotiva. Ta vyjížděla po želestech ze staniště, drahova či dražínu, jakmile k tomu dal souhlas jistec či drážní pořadatel, zvaný též ouředník ruchu.

PATLUCHA
Čili paluda neb palunda, to jest lanďák, resp. candát alias hajsón neboli pšunda, patloka, nebuda a stupka: tulák, povaleč, pobuda.

PERNA
Pouzdro na pera, penál. Pera ořezáváme cizorálem:
„Pane, zapujčejí mně, jestli se líbí, svůj cizorál (nožejček na péra).“
„Zapujčím, pane, ihned, tu ho mají.“
„S poděkováním jim ho opět vrátím, až si své péro zříznu.“
(Thám)

PIVOTOČKA
Šenkýřka pochází z Germánska, hostinská z Latinia. Má snad čeština zapotřebí výpůjček? Není-li nadána tvůrčími možnostmi takořka neomezlivými? Pivotočka neb pivolivka robotuje v pitelně, piterně, pijárně (Ryvola) nebo pivatelně (Pohl).

PROUŽEK
„Mnohá jména skonaná na ač, ak, ař, aš mají nad posledním a proužek, jako hrabáč, kopáč, sekáč, voráč, žák, ležák, tvář, kovář, jidáš, Mikuláš, etc.,“ vysvětluje Štejer. (Nechápavcům lze upřesnit: „čárčička od pravé ruky drobet k levé protažená“.) Kazimluvové užívají slov strejšek, štrejšlík nebo šrám, vše podle německého Strich.
Háčku odpovídají polokolec a polokolče čili „půlkolečko rožičkami vzhůru obrácené“. Benedikt Optát dával přednost vršku: „Nad consonantes sluší znamenati apices, totižto vršky obšírné krátké; kdež těch nad nimi není, tu každá litera bez toho vršku v svém přirozeném zvuku zní. Ale kdež koli nad kterou ten vršek stojí, tu jest té litery neb hrubší neb tenší i břinčavější znění, neb vrškové změnění přirozeného zvuku nad každou literou vyznamenávají.“
Srov. punkt, nabodeníčko a znamenec.

PUNKT
„Punkt jest sám dole jediný, po němž se znovu k počátku jiné pořádné řeči versále píše,“ vysvětluje Benedikt Optát. Punkt může být i dvojitý, „kdež jeden nad druhým stojí. Ten se klade, kdež které začaté řeči jest již smysl poněkud celý, ale ještě není té řeči dokonání k plnému vyrozumění.“ Vedle punktu jednoduchého a dvojitého existuje též punkt otázání: „Dva punkty, jeden nad druhým, dolní prostý, ale vrchní s nakřiveným vocáskem. Ten se klade, kdež se nějaká otázka děje, aby z odpovědi bylo té otázky vysvětlení.“ U Štejera puňkt neb puňktíček je i označením měkkosti: „Nad ě, č, ď, ň, ř, š, ť, ž píší se puňktíčkové, aby bylo znamení, že se jináč mají vyřknout, když jsou s puňktíčkem, nežli bez něho. Neb jináč mám vyřknouti běž nežli bez, jináč v těle nežli tele.
Václav Hanka prosazuje ve svém Pravopisu z roku 1817 návrat od mezitím zavedeného háčku k prostému puntíku: „Představitelem měkosti v písmenech našich jest i, a jeho kulatým, k latinskému písmu se hodícím puntíkem, měli bychom, jak to druhdy bývalo, též e, n, r, d, t měkčiti, a ne křivolakou kličkou.“
Srov. proužek, tázanec a znamenec.

PYSKOČISTEC
Jímž jest nám decentně otříti si po jídle pysky. (Ryvola)

ROZVID
Vytlačil-li rozhlas ve spisovné češtině rádio, žádný z návrhů, jak vhodně počeštit televizi, resp. televizor, nevyšel. Čechotepectví poloviny 20. století si přitom nikterak nezadalo s Amerlingem či Šafaříkem: rozvid, rozjas, rozvidom, obrazan, dálkozor, dálkovid, dálkohledna, zřetník, přezřetna, všudevid. Stejný osud předtím potkal i deskozpěv, otočzpěv, hudbotoč neboli gramofon.

HLA
Cestovní vak. Ve své konverzační příručce nabádá Pohl unavené turisty (okolníky), kterým podomek oznámí, že všechny pokoje v hostinci (hospozírně) jsou obsazené, opáčiti obratem: „Podomko, to nezabavuje, my pokoj míti musíme, kdybychom třebas i tebe z peleše tvé vyhoditi měli. Hni se tedy, hýbej se. Vezmi těhly naše a uveď nás v místo hodlné.“ Problém bude nakonec vyřešen díky ochotnému hospozínovi, jenž takto k turistům promlouvá: „Jsem k službům a poněvadž místli jiného nemám, díl mého vlastního obydlí postoupím.“
Srov. nosina.