O princi Čekankovi, jak putoval za princeznou

Publié le úterý  14. února 2012
Mis à jour le sobota  17. prosince 2016

O princi Čekankovi, jak putoval za princeznou, a o všelijakých dobrodružstvích, která se mu přitom přihodila

Vovox Globator, 1995; Dybbuk, 2008.


 Kapitola první, jak to všechno začalo a jak princ Čekanka dostal psaní

Za třiatřiceti kopci, třiatřiceti vrchy a třiatřiceti okrouhlíky bydlel v malém zámku uprostřed velikého lesa princ starobylého a vznešeného rodu. Jmenoval se Amadeus Bubulus Cyprius Dalameus Eukalyptus Filipus Galimatiáš. To bylo tak: Amadeus se jmenoval po praprapraprapradědečkovi, Bubulus po prapraprapradědečkovi, Cyprius po praprapradědečkovi, Dalameus po prapradědečkovi, Eukalyptus po pradědečkovi, Filipus po dědečkovi a Galimatiáš po strýci Matyášovi.* Kamarádi mu ale říkali Čekanka, protože měl tak hrozně dlouhé jméno a pořád na něco čekal. A kdyby na něho třeba padala cihla, museli by volat: „Pozor, Amadee Bubulo Cypriusi Dalameusi Eukalypte Filipusi Galimatiáši, padá ti na hlavu cihla!“ a to by nemělo žádný smysl. Než by to celé vyslovili, princ už by měl dávno na hlavě bouli.

Ale princ měl kamarádů málo a na zámku byl sám. Zámek byl celý ze skla, a tak si celé dny hrál a v noci si také hrál, když totiž nespal nebo na něco nečekal.

Až jednoho dne – princi bylo zrovna rovných šest let šest měsíců a šedesát šest dnů – dostal zničehonic doporučené psaní z Oddělení pro stávající prince a nastávající princezny Ministerstva starobylých a vznešených rodů. Přišel pošťák listonoš a jako by se nechumelilo, cvrnkl prstem do čepice a řekl: „Doporučuji vám toto doporučené psaní. Poroučím se.“ A zase cvrnkl prstem do čepice.

Princ Čekanka dopis rozlepil a celý přečetl, ale vůbec mu nerozuměl.


* Strýc Matyáš byl mudrc a vynálezce a měl v hlavě různé myšlenky. Vymyslel třeba, že když se fouká do vody trubičkou, vznikají bubliny.


 Kapitola dvanáctá, jak princ Čekanka pořád putoval, až potkal divného pána a divně si s ním povídal

Princ Čekanka putoval dál, putoval dlouho, předlouho a ještě chvilku, až potkal divného pána.

Divný pán seděl u cesty a v ruce držel veliký černý deštník, i když slunce svítilo, jak mohlo nejvíc, a ani trochu nepršelo. A ten divný pán žďuchnul prince Čekanku deštníkem, až se svalil na zem (princ Čekanka, ne ten deštník).

„Jářku,“ řekl ten divný pán. „Kampak, kampak?“

„Já nejsem žádný Jářek,“ ohradil se princ. „Jmenuji se Amadeus Bubulus Cyprius Dalameus Eukalyptus Filipus Galimatiáš, řečený Čekanka, a hledám princeznu s copánky.“

A princ Čekanka vstal ze země a zrovna se chystal oprášit si kalhoty, když ho divný pán zase žďuchnul deštníkem a princ se svalil podruhé a natáhl se jak široký tak dlouhý.

„Tintili vantili!“ řekl divný pán. „Lůmo, blůmo, trumbero, krokodýle, vem si brýle, hopsa hejsa ejchuchů, prti škrti černý stín a já tě dál nepustím, dokud panáčku neuhádneš hádanku, jednu nebo devět, a budu tě žďuchat tak dlouho, až se ti zatočí hlava.“

A žďuchnul prince, který zrovna vstával, a princ se svalil na zem a byl z toho věčného žďuchání dočista tumpachový. Ale to už divný pán začal princi dávat hádanky.

„Nač mám deštník?“ zeptal se divný pán.

„Na žďuchání,“ odpověděl princ Čekanka.

„Ta byla lehoučká,“ řekl divný pán. „Tu nebudeme počítat. Jak snědl ježek Ferda housku?“

„Napřed celou, pak po kousku,“ odpověděl princ Čekanka.

Princ nevěděl, jestli ježek Ferda snědl housku napřed celou, pak po kousku, protože Ferdu neznal. Ale protože se bál, aby do něho divný pán zase nežďuchal, tak si to takhle vymyslel. A divný pán na to přikývl a vyptával se dál:

„Kdy zavolal pampelišku?“

„Když pak snědl taky lišku.“

„Co povídal prcek v lese?“

„Že si to ten ježek nese.“

„Proč nosí žirafa šátek?“

„Aby nezmeškala pátek.“

„Proč si velbloud píská notu?“

„Aby našel druhou botu.“

„Proč je slon těžší než dudy?“

„Rád by hrál a neví kudy.“

„Proč má větší jedno ucho?“

„Protože je v horách sucho.“

„Proč se říká co peří má?“

„Protože tu mýval dřímá.“

„Proč kuličky nejsou nosy?“

„Aby je nesnědly vosy.“

Divný pán si hádanky přepočítal a vida, bylo jich zrovna devět. Ale protože nechtěl prince jen tak pustit, dal mu desátou hádanku, ze všech nejtěžší:

„Načpak vlastně čekáš, princi Amadee Bubulo Cypriusi Dalameusi Eukalypte Filipusi Galimatiáši, řečený Čekanko?“

Ale prince už omrzelo odpovídat na ty hloupé otázky a vůbec se mu to podivné povídání nelíbilo. A tak vykřikl: „Padá vám na hlavu mýdlo!“ a když se divný pán podíval nahoru, aby viděl, odkud na něho to mýdlo padá, princ Čekanka vzal nohy na ramena a pádil pryč, jak mohl nejrychleji, až tomu divnému pánovi utekl.

Divný pán se díval nahoru a říkal:

„Bylo jídlo, bude mýdlo. K jídlu bylo šídlo, k mýdlu utěrka.“

A když chtěl zase žďuchnout prince deštníkem, už tam nebyl (princ Čekanka, ne ten deštník). A tak ten divný pán vylezl na strom a čekal na dalšího prince.

 Kapitola sedmnáctá, která je zvláštní tím, že princ Čekanka velmi dlouho putuje a vůbec nic se mu nepřihodí

A princ Čekanka putoval pořád dál a dál, kráčel lesem a brodil se potokem, táhl roklí a šlapal údolím, brouzdal se rosou a tloukl po cestách, plahočil se a trmácel, šel a šel, ubíral se a spěl, kvačil, pílil, rázoval a štrádoval, dupal, dusal, klepal, cvakal, ťapal, hňápal, šáral, houral a žejbroval, brkal a kobrtal, drcal a kodrcal, talácel se a pelentil, šinul se a kotácel, a ukračoval z toho dlouhého cestování jako z krajíce s máslem, a pořád dál, dlouho a ještě kus, a tak to šlo celou kapitolu a vůbec nic se mu nepřihodilo, až v příští.

 Kapitola devatenáctá o tom, jak princ Čekanka chrabře přenocoval ve strašidelném mlýně

Sotva princ Čekanka utekl od zlého ježidědka, když ho předtím bacil klackem do kebule, ani se nenadál a doputoval ke strašidelnému mlýnu.

Všichni lidé, kteří postávali okolo a různě přešlapovali, a také pocestný, který tudy kráčel do světa, ti všichni prince varovali:

„Nepřespávej, princi, ve strašidelném mlýně, protože tam straší.“

Ale princ věděl o strašidlech své a věděl také, že strašidla nebývají zlá a často je s nimi legrace. A rozhodl se, že ve strašidelném mlýně chrabře přenocuje.

A když usnul, vešla do mlýnice dvě strašidla.

Nebyla to strašidla, byli to duchové.

Duchové se od strašidel liší hlavně tím, že nejsou tak veselí a málo se smějí. Bývají často zádumčiví, chodí v dlouhých prostěradlech až na zem a skoro pořád hrají Černého Petra.

Dva duchové, kteří vešli do mlýnice, se jmenovali Puchrle a Krleštok. Hned si všimli prince Čekanky, který tu nocoval pod peřinou. To se ví, že se polekali, jak by ne.

Chvíli si prince prohlíželi, až Puchrle promluvil tajnou řečí:

„Huda buda bahaha.“

To znamenalo:

„Kdo to je?“

Krleštok odpověděl:

„Kotrba.“

To znamenalo:

„Nevím, nikdy jsem ho tu neviděl.“

A tak si Puchrle dodal odvahy a píchl prince klacíkem do pupíku, až se probudil. A Puchrle přísně řekl:

„Huda buhaha.“

To znamenalo:

„Kdo jsi a co tu děláš?“

Ale princ Čekanka nerozuměl tajné duchovské řeči a tak jenom vykulil oči a schoval se pod peřinu. Trochu se vylekal, když poznal, že před ním nestojí hodná a veselá strašidla, ale dva přísní duchové.

Puchrle a Krleštok chvilku otáleli, protože nevěděli, co si mají s princem počít. Až najednou řekl Puchrle docela obyčejnsky:

„Musíme ho postrašit.“

Krleštok se zamyslel.

„Ale jak?“ řekl potom, také docela obyčejnsky.

„Já umím strašidelnou říkanku,“ řekl Puchrle a sebral princi Čekankovi peřinu. Potom se malinko uklonil, rozsvítil se zeleně a vysmrkal si nudle z nosu na znamení, že se chystá prince postrašit. A spustil strašidelnou říkanku:

Prky frky zamrzlík,
přišel ke mně tajtrlík.
Prky frky zamrzlice,
přišla ke mně tajtrlice.
Tajtrlice s tajtrlíkem
polili mě horkým mlíkem...

– a tu se Puchrle odmlčel, protože si nevzpomínal, jak je to dál, a převelice zesmutněl a zeptal se kamaráda Krleštoka, jestli by mu neporadil. Ale Krleštok strašidelnou říkanku neznal a tak odpověděl:

„Já říkám hudry hudry.“

„Můžeme to zkusit,“ řekl Puchrle.

A otočil se na prince, zasvítil červeně a řekl dlouhým hlasem:

„Hudry hudry. Co tu děláš?“

Ale princ už mezitím poznal, že jsou to duchové hodně zapomnětliví a že mu neublíží. A tak řekl:

„Hudry hudry. Já jsem princ Čekanka. Amadeus Bubulus Cyprius Dalameus Eukalyptus Filipus Galimatiáš. Hrajete Černého Petra?“

A tu se duchové zaradovali a honem odpověděli:

„My jsme Puchrle a Krleštok. Hudry hudry. A Černého Petra hrajeme.“

A Puchrle rychle vytáhl z boty karty, aby si to princ nerozmyslel. Krleštok zatím utíkal ke kamnům a vařil čaj s medem a princ Čekanka seděl na pelesti a vůbec se tomu nedivil.

A když potom Puchrle rozdal karty, nikdo nevěděl, kdo dostal Černého Petra.

„Já ho nemám,“ řekl Krleštok.

„Já ho taky nemám,“ řekl princ Čekanka.

„Já taky ne,“ řekl Puchrle a zasmál se vykutáleně, protože ho měl.

A tak tu seděli pospolu, princ Čekanka, Puchrle a Krleštok, a mazali Černého Petra až do rána bílého. A pokaždé, když někdo prohrál, vylezl na židli a zakokrhal jako kohout, aby byla legrace.

A tu se princ zeptal Puchrleho a Krleštoka, jestli nevědí o nějaké neznámé princezně.

„My víme všecko,“ vychloubali se Puchrle a Krleštok. „A co nevíme, to si vymyslíme a je to.“

A pak se oba rozsvítili všemi barvami na čtvero způsobů jako ohňostroj a řekli slavnostním hlasem:

„Neznámou princeznu jest ti princi hledati v temné sluji neb jeskyni a zápoliti o ni s lítým drakem až do úplného a konečného vítězství. Kdo hledá, najde, moc železo láme, síla kola lomí, oka střez. Totoť jsme vymysleli a totoť se též stane.“

Tehdy se princ s duchy rozloučil a vydal se na cestu do temné sluje neb jeskyně. A Puchrle mu řekl:

„Hula bula kruhula.“

A to znamenalo:

„Seko brko, princi Čekanko.“


© Patrik Ouředník