Dáti řeč v Paříži a Praze

Publié le pondělí  4. září 2017


Dáti řeč v Paříži a Praze
(o debatách a diskutování)

Přítomnost, 3, 1996


Francouzské débattre definuje slovník jako „prozkoumávat kontradiktorně s jedním či více účastníky“; substantivum débat nabízí za možná synonyma spor, diskusi a polemiku. Etymologicky znamená výraz débattre „silně bít“ (železo, plech); ve zvratné podobě pak značí „bojovat, vyvíjet úsilí, bránit se, usilovat o vyproštění, vysvobození“. Slova débat a débattre jsou tedy veskrze aktivní a akce, již vyjadřují, je a priori dynamická: řinčí v ní zbraně i okovy, rétorické figury a argumenty. „Vítězem“ se ovšem stává ten, kdo do debaty vnese více ducha (to jest podnětů), kdo rozetne více okovů (to jest předsudků a automatismů), nikoli ten, kdo uhněte více legrácek a případně to všechno bodře shrne.

Čechové jsou oproti tomu národ poklidný, hloubavý a loudavý, a výrazy debata a debatovat plynou veskrze nevzrušeně; podebatovat si je totéž co poklábosit si. Chtějí-li si Čechové navzdory své holubičí povaze zaodporovat, nedebatují, nýbrž diskutují. Avšak na rozdíl od francouzských ekvivalentů, ani debata, ani diskuse v sobě neobnášejí představu spění: důležitý je toliko počin, „výměna“ názorů. Není zdaleka jasné, co si debatéři s vyměněnými názory počnou, a koneckonců to ani není důležité.

Přou-li se dva čeští intelektuálové, nejde o to, aby snad svá stanoviska přiblížili a donutili vlastní mozky k úsilí: hnacím motorem pře (debaty, diskuse) je toliko manifestovat, co si o tom myslím já, a cílem celé akce je přesvědčit protivníka, okolí a sebe sama, že mám pravdu. Z tohoto hlediska je pak příznačné, že se v českém intelektuálním světě neuchytil – navzdory několika nesmělým pokusům – žánr zvaný pamflet, kde je frontální útok na protivníka povýšen na rétorickou figuru: Čechové mají hrůzu z ran pod pás, jsou-li jako takové prezentovány, a dávají přednost kopat se do koulí nenápadněji, v debatě či diskusi.

Nejvlastnějším rysem české diskuse je odmítání všeho, co protivník říká, ať jde o abstraktní soud nebo, což je o mnoho komičtější, o věcný argument. Řekne-li kupříkladu A: „Piva se prodá hodně, protože hodně lidí chodí do hospody,“ odpoví B: „O tom nic nevím, já do hospody nechodím.“ Řekne-li A: „Často jsem slyšel tenisty stěžovat si na bolesti v loktech,“ odvětí B: „V životě jsem žádného tenistu neslyšel říkat nic takového.“ Není dokonce ani důležité, jestli B nějakého tenistu v životě potkal (pokud A nevyrazí do nového útoku se zákeřným dotazem: „Koliks potkal v životě tenistů?“, v kterémžto případě odtuší B: „O to tu přece nejde, mluvíme o revmatismu a ne o tenistech“); diskuse v každém případě končí, přičemž za morálního vítěze bude považován B, neboť protivníka „utřel“, to jest, řečeno eufemisticky, „měl poslední slovo“. Vpravdě kýženým závěrem české diskuse je pak ono vítězoslavné a odvolání nepřipouštějící „Aha!?!“, pronášené zpravidla s planoucími zraky a posupně staženými rty – přičemž kuriózně nejde tolik o to, prokázat, jak jsem chytrej, jako dokázat protivníkovi, jak je blbej. [1]

Čeští intelektuálové ve Francii si zhusta stěžují, že s Francouzi nelze rozumně diskutovat: poté, co vyslechnou naše plamenné argumenty made in Kalich, poklidně přitakají a začnou se bavit o počasí nebo o jídle, upírajíce nám tak zasloužené morální zadostiučinění. Jen velmi málo zhrzenců si však položilo otázku, do jaké míry může dotyčný Francouz nechápat, že vám šlo vlastně o diskusi.


[1Lze samozřejmě volně obměňovat: „To si aspoň myslím já!“, „No nemám pravdu?“ – či vysoce perverzním „Vždyť to říkám celou dobu!“, což nikterak nenaznačuje, že jsem se snad špatně vyjadřoval, nýbrž výlučně, že ten druhý má neobyčejně dlouhé vedení.