Antialkorán aneb Podivný svět T. H.,
Praha, Volvox Globator, 2017, 2018.
Ve všech svatých knihách najdeme násilí, říká Tomáš Halík (bezděky se zde ztotožňuje s krédem charlieovců), „proto velmi záleží na interpretaci“. Ano, omezíme-li se na takto všeobecné prohlášení, není co namítnout.
Avšak budiž nám nevěřícím dovoleno mít rovněž na věc názor. Mezi vrahem Mojžíšem a zabijákem Mohamedem stojí figura Krista. Není to postava stoprocentně neagresivní, v Evangeliích najdeme několik epizod, během nichž se Ježíš projeví nelaskavě a neútrpně. Ale s Tórou a Koránem nemá v tomto ohledu Nový zákon pranic společného. Z jakého titulu je dnes implicitně zakázáno prohlásit, že svaté knihy lze hierarchizovat v žebříčku hodnot, které považujeme za podstatné pro perenitu západní civilizace? Z ohleduplnosti?
Západní média hovoří o islámu jako o „náboženství míru a lásky“. Snaha je to jistě dobře míněná – nebuďme jako charlieovci, prokažme dobrou vůli –, avšak dospět k podobnému závěru po četbě Koránu, hadísů a Mohamedově životopisu je více než krkolomné.
[...]
Tomáš Halík bezpochyby namítne, že „vytrhávaje věty z kontextu“, klesám na úroveň slamotruských trubirohů brázdících české luhy a háje. Leč – co je kontextem Koránu? Či přesněji řečeno, kdo o něm rozhoduje? Z jakého titulu by ve svobodomyslné společnosti měl být kontext v podání Tomáše Halíka nadřazený kontextu v podání Charba, Cabyho, Tignouse?
Ve své novodobé edici obsahuje Korán 6 235 versetů; zhruba deset jich hlásá milosrdenství, nějakých dvě stě padesát jich volá po svaté válce a zkáze nevěřících.
Mohamedův život je život válečníka, kořistníka a dobyvatele. Krev prýští, hlavy padají.
„Nebudiž žádného donucování ve věcech náboženství!“ (II,256). „Kdo zachrání život jednoho, nechť je posuzován, jako by zachránil celé lidstvo.“ (V,32).
Není možná od věci poukázat na „kontext“ dvou nejčastěji citovaných versetů dokládajících v očích ohleduplných křesťanů mírumilovnost a univerzálnost Koránu. První sentenci prohlásil Mohamed na počátku své náboženské dráhy v Mekce, kdy šlo o to obrátit na novou víru místní židy a křesťany; bývala by stejně dobře mohla znít „Nebudiž nikomu zabráněno přestoupit na naši víru!“
Druhý verset je doslovnou výpůjčkou z židovské Mišny.
Je nepochybně žádoucí posílit ve vědomí muslimů mírumilovné a slitovné pasáže a potlačit krvelačné. Nedomnívám se však, že podobnému procesu, který je cele v rukou islámských religiózních institucí a autorit, napomáháme ostentativním obdivem k islámu „míru a lásky“, retušováním problematických pasáží v Koránu, věčnými připomínkami o potřebě „správné interpretace“ a káravými poznámkami na adresu vytrhávačů z kontextu.
Muslim, který si přeje žít svou víru pokojně a beze svárů, má k dispozici nesvárlivé súry i množství velkolepě poetických pasáží; jiný, poháněn latentní nenávistí ke všemu nemuslimskému, najde pro svůj postoj v témže zdroji celou řadu argumentů. A žila-li Evropa po celá desetiletí s pocitem, že sekulární společnost je danost, že náboženské tenze jsou minulostí, konstatuje dnes, že v evropských mešitách zaznívá čím dál zřetelněji dobyvačná poloha Koránu.
Diskurs multikulturalismu připomíná jiné ideologické diskursy, ne tak vzdálené naší paměti: ano, jsou jisté problémy, vše neprobíhá, jak by probíhat mělo, ale globálně je vše v pořádku, výhledově se zcela jistě ukáže, že bylo zapotřebí jistých ústupků a obětí, aby lidstvo dosáhlo svornosti: když se kácí les, lítají třísky, milý pane. Věrozvěstům zářných zítřků nedochází, že agresivní normativní multikulturalismus odporuje jak multietnicismu, tak i nekonfliktnímu multikonfesionalismu. Pokojné soužití skupin s různým kulturním a náboženským zázemím je možné toliko za předpokladu, že kromě své vlastní kultury sdílejí také kulturu společnou. V evropském kontextu jde prvořadě o rozlišování mezi institucí zvanou stát, tradicí zvanou národ a abstrakcí zvanou náboženství.
Ve jménu politické korektnosti a ideologie multikulturalismu požívá dnes islám v up-to-date médiích podivného privilegia: nechceme-li se intelektuálně ocitnout naroveň vyholeným svalnatcům a potetovaným kriplům, chceme-li nadále tvořit součást té lepší, vzdělanější, humanističtější části společnosti, je nám odepřeno právo nebýt ohleduplní. (Halíkovská záměna snášenlivosti za ohleduplnost je v tomto ohledu příznačná.)