Dům bosého

pondělí 27. února 2012
par  NLLG

Dům bosého

Paseka, 2004


 čtenáři, měj se na pozoru!

Čtenáři, měj se na pozoru! Nejez tuto knihu! Kdo by tuto knihu snědl, tomu naběhl by obličej a kůže po celém těle nabubřela, rohovka v oku zčervená šarlatově a zornice velmi se rozšíří a oko bude vypoulené. Kdo by tuto knihu snědl, uvidí vše černo a dvojitě, bláznivě viděti bude a zazdá se mu, že vidí před sebou divé mužíky poskakovati. Nejez tuto knihu! Sedmiletý Martin H. se jednou zrána vkradl do komůrky, snímal pokličku za pokličkou, až našel tuto knihu – a již rukou nabírá na pochutnanou! Ale co to? Je bledý znenadání, klade hlavu na polici, vyvaluje oči a koulí jimi do stran, počíná třeštiti. A již ho není! A jindy: Do bytu manželů K. byl povolán lékař. Jaké bylo jeho zděšení, když spatřil, že muž je již mrtvolou; manželka vřeštěla a mluvila pomateně. Za bedlivé prohlídky ložnice byl pod matrací nalezen pytlík s touto knihou; muži zachtělo se v noci mlsati a lehkomyslně se do ní pustil. A jindy: Pí D. slavila jmeniny. Pozvala k obědu své dvě sestry a i jiné příbuzné. Zanedlouho počali si hodovníci stěžovati, že je jim jaksi nedobře, že dostávají závrať, ošklivost, zvonění v uších, třesení údů; k tomu přidružil se mrazivý pot, paměť a zrak se kalí, dostavují se mdloby. Narychlo přivolaný lékař předepsal lechtání jícnu a tření silným octem, ale bylo již pozdě! Pí D. přimíchala do polévky z neopatrnosti tuto knihu! A jindy: Čtyřiačtyřicetiletý P. B. se svou manželkou požili k večeři uvařených kořenů této knihy: byl on toho mínění, že kniha jest jedlá. O půlnoci se oba probudili, běhali jako zběsilí ve tmě po bytě, rozbili si při tom hlavy a v obličeji byli velmi zohaveni podlitinami. Usilovným vařením kořeny naštěstí pozbyly nejprudší své jedovatosti a přivolanému lékaři se podařilo nešťastníky zachránit; ale již nikdy nebyli tíž. Čtenáři, měj se na pozoru! Nejez tuto knihu ani vařenou!


 po letech

a tluče na dveře.
večírek v plném proudu,
ještě tři a budem komplet,
volá jarda.

a mávaje ušima
kaloň rudý
přisedá.

už tenkrát,
šeptá kdosi komusi
a srká blivajz.

a tluče na dveře.
vampýr nosatý, ta stará vojna,
drtí pracku ostruše.

ale že to má břink.

a hle, tluče na dveře.
zpola jaře zpola plaše,
kotul s nehetnatkou.

pamatuješ?
vece makak.

ale že to má břink.


 neřkuli

když psi se rvou a skučí zmrdi
a smrt jde s nimi a v patách zmar
a z mrákot další zmrd se rodí...


 ó ano, vy

ó ano, vidím ty bytosti, které vás porodily,
mladé, plné uhrů,
s prasečím čelem a čnícími ňadry,
s jediným faldem na prdeli,
na způsob předzvěsti.


 snídaně v trávě

den ze dne
ráno zrána
co třtina na bahně:

přes obzor šero kráčí,
v prdeli svítá,
řeč se líhne, páchne zub
a do večera daleko.


 moje řeč

šeroranní
srkání chrchlání otírání
koutků rukávem
pohledy
stranou mlčení úkosem
a hle, čísi ústa se otvírají
nově a jinak
a hle,
hrtanem se dere slovo
škrábe se přes ohryzek
proniká dutinou
klouže po jazyku
cpe se mezi zuby
skapává ze rtu
stéká po bradě
padá do polívky
a
na poslední chvíli
těsně jen taktak o chlup o psí přirození
na dva palce stát se mastným okem
otáčí se a volá:

ano
tak nějak jsem to chtělo říct


 a v Horažďovicích...

A v Horažďovicích šel jeden do hospody a tam seděl a pivo pil, a druhý mu povídá, máš ty ale vytlemené oči, já ti ty oči sezobám, a sezobal. Potom přišel bratr toho vyzobaného a zaplakal a zabil ho, a s ním tři další, kteří se tomu smáli, a čtvrtého probodl náhodou tulichem, jak se rozháněl. A toho potom vrchnost dala utratit, a když bylo po popravě, hrom udeřil do katova pacholka a všechny diváky rozplašil, že se tři zabili po té rychlé cestě, jak utíkali. A tak z pití piva se tragédie stala, když deset chlapů konec vzalo smrtí, a nezůstalo než toho slepého s vyzobanýma očima, který se stal v Sušicích lékárníkem a tloukl tam prach a mísil vody.


 a jiného z Radešova...

A jiného z Radešova probodl četník ve výslužbě, a tak šel domů a kázal ženě se svléci, aby se vzpamatoval. Žena k němu: Ó můj muži, nač bych se svlékala, vždyť jsi umrlý. Ale on k ní: Než toto mi je, ženo, velmi divné, mám chutě, a měl bych býti umrlý, svlékni se, ó mé milé líčko, a tak k ní mluvil, až se svlékla. A potom spolu leželi a on ji píchal, ale pořád mu to bylo v hlavě. A večer šel za sousedem a tázal se, zda může býti umrlý, když vlastní ženu může píchati. A soused se rozzuřil a řekl: Vždyť tě propíchli, ty umrlče umrlá, co mi sem lezeš, a vzal ho potěhem. A po celé vsi se nemluvilo než o něm, o tom umrlci, a jeho žena měla ostudu, že ležela s umrlcem. A nikdo se s ním už nechtěl bavit a děti po něm házely kameny.


© Patrik Ouředník