Proměny (Petr Peňáz)

čtvrtek 1. března 2012
par  NLLG

Opomíjená vrstva jazyka

Petr Peňáz

Proměny, 1, 1990


Šmírbuch jazyka českého Patrika Ouředníka znamená podstatný přínos k zaplnění katastrofální mezery v české lexikografii. Existence této lakuny není překvapující, protože je ze sociologického hlediska jasná souvislost mezi mírou puritánství a tendencí k tabuizaci na jedné straně a stavem veřejného a politického života na straně druhé.

Úřední vztah k tomu, co Ouředník označuje jako nekonvenční čeština, se od 40. let pochopitelně měnil, přičemž výrazným indikátorem tohoto vztahu (nikdy přirozeně výslovně neformulovaného) byly publikační možnosti. Zatímco v 50. letech připadá v úvahu prakticky pouze publikace spisovné a hovorově spisovné jazykové vrstvy, případně ojediněle ukázek profesních slangů, 60. léta postupně prorazila publikační možnosti obecné češtině. [...] Pro beletrii znamenala tato invaze výhodu i nevýhodu (u řady autorů bylo užívání obecné češtiny projevem zúžení, nikoli rozšíření výrazových prostředků), v zásadě však šlo o důležitý posun v úředním myšlení. Pokud jde o odbornou literaturu, přinesla 60. léta sice reedici Zaorálkových Lidových rčení, která nadoraz využila vzniklý publikační prostor, ale tento prostor byl (a dodnes je) vymezen těmi hranicemi, které představují vulgarismy jebat – kurva – prdel. Tyto hranice (které respektuje i Příruční slovník jazyka českého, Slovník spisovného jazyka českého a Český slovník věcný a synonymický) jsou dokonce o něco užší než ty, které si v letech 1835-39 vymezil Josef Jungmann; jeho Slovník česko-německý připouští i vulgarismy čurák, mrdat, pička.

V téže době roste odborný zájem o slangy, který v r. 1977 zásluhou L. Klimeše vrcholí uspořádáním 1. konference o slangu a argotu v Plzni. Přestože z teoretického hlediska je otázka vcelku jasná a mezi lingvisty je potřeba zpracovat opomíjené vrstvy lexika zcela zřejmá, přestože postupně vznikla řada studií a bylo sebráno i mnoho materiálu (tyto práce byly částečně publikovány v odborných časopisech, častěji však zůstávají v rukopisech nebo neoficiálních publikacích), platí Ouředníkovo tvrzení: „Zapovězenou oblastí zůstávají vulgarismy, najmě erotického charakteru, a kriminální slang.“ (Str. 8) Je rovněž pravda, že zoufalý stav české lexikografie na tomto poli skutečně nejlépe ilustruje Hubáčkova publikace O českých slanzích.

Ouředník svou publikací pomohl tuto mezeru zaplnit a jeho práce by se při serióznějším nákladu mohla stát nepostradatelnou příručkou překladatelskou, ale i sémaziologickou, etymologickou a sociolingvistickou a psycholingvistickou. Lingvistu nepřesvědčí úřední důvody proti tezauraci vulgárního a argotického materiálu, argumentující krátkodobostí a sociální omezeností těchto výrazů. Pomineme-li, že pro řadu vulgárních a argotických výrazů takový charakteristika neplatí, je třeba si především uvědomit, že celý materiál ve svém souhrnu odráží lidové asociace, konotace a sémantické spoje, které jsou cenné právě tím, že stojí tak blízko primitivním lidským potřebám a pudům. Pečlivě sebraný a utříděný materiál tohoto druhu je pro lingvistu nejméně stejně přínosný jako lexikální materiál tradičních dialektů; je to pokladnice sémantických motivací, které mohou napomoci pochopení lexikálních procesů v jiných časových a stylových vrstvách, protože řada z nich má charakter univerzální.

ŠJČ má z pohledu jazykovědce přirozeně jisté nedostatky, z nichž některé vyplývají z celkově neutěšeného stavu výzkumu a bylo těžko v autorových silách se jich vyvarovat. Klíčovým bodem těchto nedostatků je to, co autor formuluje sám : „V žádném případě tu nejde o jazykovou příručku či slovník v běžném slovy smyslu. Čtenář nenajde u jednotlivých hesel jediný údaj výkladového rázu. Není uváděn zdroj, frekvence ani míra expresívnosti toho kterého výrazu.“ (Str. 7) Osobně se domnívám, že snaží-li se autor popřít slovníkový charakter své publikace, vyhýbá se marně jisté části zodpovědnosti za své dílo : ŠJČ je totiž slovníkem i proti vůli autorově a přirozené potěšení laického čtenáře nad barvitostí lidové obraznosti (jemuž vycházejí vstříc i Toporovy ilustrace), jakkoli má svůj význam, je nutno chápat spíše jako sekundární přínos. Nesrovnatelně větší význam má tento materiál ŠJČ pro odborníka. [...]

Z lexikologického hlediska jde škála ŠJČ od plně lexikalizovaných jednotek patřících k centru lexikální zásoby českého jazyka (např. těch, které byly uvedeny výše) po příležitostné metafory (spacák „rum“, žemle „ženské pohlavní ústrojí“), od plně lexikalizovaných idiomů (klapat pantem „žvanit“) přes obecně srozumitelné nelexikalizované idiomy (sexuální pracovnice „prostitutka“) až po příležitostné individuální opisy charakteru metaforického (obchodnice s chlupatou kapustou „prostitutka“) a intelektuální jazykovou komiku (pytlákova schovanka „ženské pohlavní ústrojí“, alkohol s lidskou tváří „stará myslivecká“). U posledních dokladů lze z teoretického hlediska dokonce pochybovat o lexikálním charakteru (může jít i o doklad elementárního útvaru lidové slovesnosti, vtip, hádanku apod.) Sociolingvistický záběr ŠJČ je příliš velký, než aby bylo možno předpokládat, že profesionální uživatel bude schopen bezpečně a objektivně zhodnotit sémantický obsah jednotlivých výrazů a formální i sémantické podmínky jejich uplatnění. Je jasné, že za podmínek, v nichž autor pracoval, není možné těmto lingvistických požadavkům v plné míře dostát. Jazykovědec by však byl vděčen i za to kvantum nesoustavných informací, které by mu byl autor schopen poskytnout. [...] Pokud jde o časové vymezení materiálu (uplatnění, resp. uplatnitelnost po r. 1945), je plně v souladu s lingvistickými požadavky, velice správné je i rozhodnutí upustit od profesních slangů (jichž se v troskovité a diachronně zmatené podobě týká právě publikace Hubáčkova); správná je koneckonců i zásada omezit zájmové slangy jenom na ten materiál, u nějž je doloženo nebo lze předpokládat obecnější rozšíření. [...]

Celkově je možno ŠJČ zhodnotit jako dílo jedinečného významu v dějinách poválečné české jazykové kultury, uplatnitelné v řadě oborů a profesí. Zmíněné výtky odrážejí spíše rozdílnost profesionálních zájmů jazykovědce a zaměření autora.