Vláda nového myšlení

Publié le středa  1. března 2017
Mis à jour le neděle  5. března 2017

Vláda nového myšlení

Vláda nového myšlení: jazykový mesianismus v 19. století

[Souvislosti, 1, 2001]. Knižně in Svobodný prostor jazyka, Torst, 2013.


„Co z nás Slávů bude o sto roků?“ táže se Jan Kollár v roce 1832. A obratem si odpovídá: slavský život „rozšíří svých všudy meze kroků“; řeč slavská bude znít „pod stropy paláců i v ústech samých soků“ a „kroj, zvyk i zpěv lidu našeho“ bude v módě „nad Seinou i Labem“. O několik let později shrne Kollárovo proroctví Adam Mickiewicz ve svém inauguračním projevu na Collège de France: „Všechny národy řekly své poslední slovo; nyní, Slované, je na nás, abychom promluvili!“

Jazyk co Gabrielův plamenný meč, střežící přístup do svatyně vyvolených, jazyk, srdce národa; ale i jeho ozbrojené rámě, tajná zbraň přemožených, moc bezmocných, chrám i tvrz.

Hledání národní identity v jazyce není v Evropě nic nového. Nikde jinde není kulturní a politická role jazyka prožívána tak intenzívně jako v křesťanském světě. Babylónská katastrofa, stojící u zrodu první politické krize v totalitní Nimrodově říši, bude neskonale hojněji komentována křesťanskými exegety než rabíny a zákoníky. Následné rozptýlení Noemových potomků a z toho vyplývající jazyková autonomie národů zadá křesťanům nelehkou otázku: trest, nebo zkouška – to jest vlastně zastřený projev důvěry? Letniční zázrak, během něhož se Svatý Duch spontánně ujme simultánního překladu do patnácti různých jazyků, aby obnovil, zmatení nezmatení, jednotu v Bohu, se v Lutherových rukou stane účinnou zbraní proti jazykovému monopolu, potažmo kulturní a politické nadvládě Říma. A váhají-li historikové, zda mají počátek novověku datovat pádem Cařihradu v roce 1453 nebo objevením Ameriky o 39 let později či eventuálně „počátkem reformace“ v roce 1517, v německé historiografii 19. století se objevuje jiný návrh, totiž datovat novověk milostivým létem 1522, kdy byl vydán Lutherův překlad Nového zákona. Nový věk počíná se novým jazykem. Neboť teprve překladem svatého Písma se národní jazyk legitimizuje, ba víc: přejímaje část božích atributů nabývá nové, vykupitelské dimenze a je napříště nadán tvůrčím potenciálem po vzoru prvotního jazyka Adamova.

Svým překladem bible udělují Cyril a Metoděj roli posvátného jazyka staroslověnštině. Duchovenstvu se to nezdá: „Člověče, jak to, žes ty nyní Slovanům pořídil knihy? /.../ My známe jen tři jazyky, kterými lze Boha v knihách slavit.“ Na což Cyril opáčí: „Zdaž nepadá déšť od Boha na všechny stejně? /.../ Jak se tedy vy nestydíte připomínat jen tři jazyky a chcete, aby všechny ostatní jazyky a národy byly slepé a hluché?“ O statut „čtvrtého jazyka“ se napříště povedou líté spory; pro Vlámy jím bude vlámština, pro Němce němčina, pro Čechy čeština. A jakmile jednou přesvědčíme sami sebe, že spolu s hebrejštinou, řečtinou a latinou je náš jazyk jedním ze čtyř posvátných, nic nám nebrání zpochybnit ostatní tři. Bulharský mnich Chrabr vidí už v 9. století v cyrilometodějském překladu bible důkaz, že slovanština vyniká zřetelně nad řečtinu: což nebylo k překladu Starého zákona do řečtiny zapotřebí sedmdesáti překladatelů, zatímco k hlásání božího slova ve slovanštině postačil jediný svatý muž, ponecháme-li stranou jeho neméně svatého bratra? Matouš Benešovský poukáže na výlučnost českého slova Bůh, v kterýchžto „třech čtenách Trojice svatá se rozumí“; o necelé století později dospěje Václav Jan Rosa díky stejnému slovu k názoru, že „Všemohoucí vyjádřil snad nejvíce právě v češtině figuru své Božskosti“. Hildegarda z Bingenu nepochybovala o tom, že Adam a Eva hovořili jazykem teutonským; Jan van Gorp hájil tezi antverpského dialektu, povýšeného na lingua belgica; baron z Ryckholtu obšírně doložil, že první slova v ráji byla vyslovena vlámsky. Takto bychom mohli pokračovat: o jedinečnosti vlastního jazyka byl v dějinách Evropy přesvědčen kdekdo.

Na přelomu 18. a 19. století dojde nicméně v nazírání na jazyk k nové situaci. To, co bylo dosud přirozenou součástí filozofie, se postupně stává samostatným vědným oborem. Starobylost jazyka byla argumentem povíce teologickým – blíže k Bohu –; nové poznatky a metody umožňují přivlastnit si dějiny lidstva vědecky. Tento proces však neproběhne v evropských zemích s touž intenzitou: Evropa počátku 19. století nesdílí dějiny stejnoměrně. S trochou nadsázky můžeme hovořit o dvou táborech, Západ versus Východ. Na jedné straně racionální a sebejistá západní Evropa, která si své megalomanské jazykové zarděnky už z většiny odbyla; na straně druhé frustrované Německo, pokořené slovanské země a byzantinské Rusko se svým „třetím Římem“. Na jedné straně ekonomická elita, vojenská a kulturní impéria, pupek světa; na straně druhé národy bez lesku, kulturní a duchovní periferie, chudí příbuzní, kteří se nyní horečně chápou možností, které jim nabízí srovnávací a historická lingvistika – aniž by se byli oprostili, na rozdíl od jiných, od spasitelského mysticismu. Ba právě naopak: dobová normativní epistemologie dodá jazykovému mesianismu novou dynamiku. Jonesův objev neumožnil toliko komparativní lingvistice (existující de facto, byť pod méně savantními pojmy, od konce 16. století) dosáhnout vědecké legitimity; umožnil též obrodu romantické touhy po počátku. Jazykověda přejímá roli biblické exegeze: představuje nebeský archiv, v němž je skryta pravda o zrození člověka. Protinábožensky založení badatelé vezmou za svou Voltairovu fascinaci Indií a přestěhují kolébku lidstva k břehům Gangy; pro jejich křesťansky smýšlející kolegy poskytne sanskrt možnost vystavit Kristovi osvědčení o árijském původu. Křesťanství je tak definitivně zbaveno – slovy Ernesta Renana – „těsných pout semitského ducha“ a je možno je „v řadě ohledů“ považovat za „árijské náboženství par excellence“. Pod jazykovými petrefakty se rýsuje zemský ráj. Přičemž posun v argumentaci je zcela kategorický: dosud šlo v otázkách jazykové identity o zaujaté a nepodložené spekulace; nyní máme k dispozici, slovy netoliko Maxe Müllera, „exaktní vědu“. Doposud šlo o náboženské blouznění, nyní máme k dispozici důkazy vědecké. Dosud byly jazykové spekulace více či méně vázané na hebrejštinu, nyní máme své vlastní zázemí. Připomeňme v této souvislosti, že adjektivum semitský je aplikováno na jazyky poprvé u Leibnize; k jeho rozšíření dojde díky von Schlözerovi a Herderovi. Co se týče pojmu antisemitismus, ilustrujícímu vstup filologického žargonu na pole ideologie, poprvé se objeví v hamburském tisku v roce 1873.

Filologie a biologie – v nejširším pojetí slova, tj. včetně antropologie a vývojozpytu – spadají nepochybně mezi nejplodnější disciplíny 19. století. Pro nás je zajímavý fakt, že nám poskytují první ilustraci vědecké interdisciplinarity – oba obory se vnímají samostatně, přičemž jeden druhý nikoli pouze přesahuje, nýbrž inspiruje. Od Raskova organického komparatismu povede vývoj jazykovědy přes Boppův a Grimmův historicismus k Schleicherově genetismu. Neboť snažil-li se Rask utřídit jazyky po vzoru Linného v botanice, Schleicher se bude odvolávat na Darwina: kořeny slov lze ztotožnit s buňkami organismu, bojujícího o přežití v nepřátelském světě postupným zdokonalováním orgánů – to jest gramatických funkcí. Z tohoto boje, podotýká Schleicher, „vycházejí vítězně jazyky indogermánského kmene“; podobně jako se silnější a dokonalejší zvířata prosazují na úkor slabších, „indogermánské jazyky vytlačují soustavně všechny ostatní“. Výrazy – a koncepty, jež s sebou nesou – jako „boj o přežití“, „přirozený výběr“ či „pangeneze“ vstupují do jazykové a kulturní typologie.

Přistoupíme-li na Schleicherův postulát vyšší dokonalosti, potažmo úspěšnosti indoevropských jazyků, mohli bychom se naivně otázat, čím to, že jsou indoevropské jazyky ze všech nejdokonalejší a nejúspěšnější? Na tuto otázku nám poskytne odpověď ženevský lingvista Adolf Picket, profesor jistého Ferdinanda de Saussura: „Tato rasa“ – to jest Indoevropané čili Árijci – „byla od počátku věků povolána dobýt svět“. Neboť právě této rase „udělila Prozřetelnost roli bojovníků pokroku“ – z čehož pak vyplyne logický závěr Picketových jazykovědných prací, pro něž razí výraz „lingvistická paleontologie“: árijská rasa „je nejvlastnějším nástrojem božích úradků“.

Indoevropština dopadne na vyprahlé Němce a Slovany jako nebeská mana, jež umožní vmést do očí samolibé Francii a naduté Anglii spásnou otázku: kdo z nás je větší Indoevropan, aha? Kdo z nás má blíže ke skutečným kořenům západní civilizace? Dva odvěcí nepřátelé, slovný Slovan i němý Němec, bojují za stejnou věc – osedlavše téhož oře, o jehož čistokrevnosti nemůže být pochyb. Zbraně jsou tedy stejné, protivník jen do jisté míry: budování národní identity v Německu čelí vlivu románského světa (potažmo Francie, potažmo Říma); slovanské národy převezmou německou strategii, načež bez mrknutí oka hodí Němce do jednoho pytle s „latinským světem“. Jedno však budou sdílet. Jazykový mesianismus 19. století umožní v obou případech zrození mýtu, v prvém případě árijského, resp. germánského, v druhém slovanského či lépe panslovanského.

Je velmi nesnadné určit, kde probíhají hranice mezi „obranou“ národního jazyka, kladoucí si za cíl hájit, respektive posílit národní cítění, a mesiášským pojetím jazyka, předpokládajícím víceméně otevřeně, že jazyk, o němž je řeč, převyšuje jiné, to jest je s to vyjádřit pravdy, které jiné jazyky vyjádřit nemohou. Pro zaníceného obhájce rodného jazyka je pak nesnadné nepřekročit onu křehkou mez, jež dělí jedinečnost – legitimní aspiraci každé jazykové obce – od výlučnosti, implicitně už předznamenávající vyvolenost.

Do tenat vyvolenosti upadla řada jazykových buditelů. Sláva Francie i s jejím osvícenským haraburdím definitivně pominula, praví německý romantismus: nastává nový věk, jenž proběhne ve znamení poezie, ve znamení prostého jazyka, ve znamení přírodních národů. „Duch počáteční lásky se znovu vznese nad vodami,“ slibuje Schlegel parafrázuje úvodní verše Geneze. Německý lid pak ztělesňuje onen „tajemný pohyb, jenž bez ustání vytlačuje chaos novým a skvělým početím“. Svatý Duch a neposkvrněné početí – obé lze nalézt v jazyce. Naše řeč, navazuje Jan Kollár, je čistá – „naproti cizím řečem se nikdy žádné křivdy a nespravedlnosti nedopustila“. Která jiná „chloubiti se může tak dlouhotrvánlivou milostí boží“? Duch slovanský vznáší se nad vodami. „Tam od východní strany duch Slávie věje, / tam rod se silných vzpíná vštípen do naděje,“ rýmuje Antonín Marek. A básník a lingvista Alexej Chomjakov, autor komparativní studie o ruštině a sanskrtu, dodává na adresu Západu: „Za vaším mořem racionality / zem skvoucí se rozkládá, / zem, nad níž krásuplně září / nového myšlení vláda.“

Připomeňme v této souvislosti tezi Józefa Hoëne-Wronského, po otci Čecha, po matce Poláka. Stojí-li dnes svět – jak tomu vše napovídá – na pokraji zkázy, je nicméně zřejmé, že Bůh nemá v úmyslu nechat jej na holičkách. A komu jinému může připadnout úloha zachránců světa, ne-li Slovanům? Právě Slované byli vyvoleni, aby vstřebávali a uchovávali pokrok lidstva, aniž by však ztratili nevinnost: ona jediná může spasit svět. Poslání slovanských národů je pak „příliš zjevným pokynem Prozřetelnosti, než aby je kdokoli mohl přehlížet“.

Vykupitelský koncept převezme od Wronského Adam Mickiewicz – s tím, že slovanství implicitně splyne s polstvím. Polsko je inkarnace Krista: ukřižované Polsko přinese po svém vzkříšení svobodu všem národům bez výjimky.

Jménem Slováků se o roli spasitelů lidstva nejotevřeněji ucházejí Pavel Dobšinský, Jan Francisci a Hurban Svatozár Vajanský. Lingua slovaca je nejstarší ze všech slovanských jazyků. Slovák je „počátek“ Slovanů a jediný skutečně legitimní vlastník „pramatky“ řeči. Proto byli Slováci povoláni, aby „dopochopili Krista“ a otevřeli oči zdegenerovanému lidstvu. Slovákům rovněž připadla úloha vést soud „nad lidmi, národy a světem“.

O tom, že se svět řítí do záhuby, nepochybuje ani Fjodor Ťutčev. Spása je na Východě: svatá archa ruská protne rozbouřené vlny bezvěrectví. Toto spasitelské poslání „vepsal Bůh plamenným písmem do černých nebes bouře“. Smělé lodníky ochrání modlitba v jazyce, jímž Bůh kdys promluvil ke Slovanům.

„Tok univerzální historie,“ praví „apoštol panslavismu“, vrstevník a petraševský souputník Dostojevského Nikolaj Danilevskij, „vyvěrá ze dvou zřídel při březích starobylého Nilu. První říčka, nebeská, božská, protéká Jeruzalémem a Cařihradem a ve své průzračné čistotě spěje ke Kyjevu a Moskvě. Druhá říčka, pozemská a lidská, /.../ proudí Athénami, Alexandrií a Římem k zemím Evropy.“

Též Danilevskij vychází z předpokladu, že je-li Západ stižen mravní zkázou, je to jen logický důsledek uzurpace vůdčí role v dějinách, která ve skutečnosti přináleží jiným. Osvícenský koncept „všelidské civilizace“ je ostatně iluzorní: světu vždy vládla a povládne jediná rasa – to jest kultura, to jest civilizace. Danilevského kulturní typologie, obšírně vyložená ve stati Rusko a Evropa z roku 1869, odkazuje explicitně na teleologické principy teorií zakladatele moderní embryologie Karla Ernesta von Baera. Danilevskij sám má přírodovědné vzdělání (je odborníkem v ichtyologii) a polemizuje s Darwinem v otázce vývoje druhů; proti darwinovské teorii přirozeného výběru staví teze komparativní anatomie Georgese Cuviera a principy palingeneze Charlese Bonneta, jehož teorie ovlivní i mesianisty v Polsku.

Danilevskij rozeznává deset civilizačních „typů“. V současné době je svět v područí civilizace „germánsko-románské“; nastává však čas nové epochy, v níž úlohu pionýrů lidstva převezmou Slované, národ, „jemuž je cizí násilí“, národ „překypující mírností a pokorou“, národ nadaný vyšším mravním vědomím než kdokoli jiný – což představuje záruku, že nový věk bude ve všech ohledech vyvrcholením předchozích. Tento ráj na zemi Slované prosadí po krátkém společném boji, „boji v nejprostším smyslu slova, boji vedeném ve jménu téhož svatého díla“. Krátký, leč hutný boj vyvrcholí založením všeslovanské unie – sojuzu –, jejíž hlavním městem bude Cařihrad. Jazykem nové říše se přirozeným spádem věcí stane ruština, jež v sobě obsáhne veškeré potenciality „dosavadních“ jazyků, jmenovitě hebrejštiny (jazyka náboženství), řečtiny (jazyka kultury) a románštiny (jazyka politiky) a stane se tak syntézou vší civilizace. Tolik Danilevskij.

České jazykové a kulturní megalomanství si v této kruté konkurenci nikterak nezadá. Je-li slovanština, jak dokládá František Čelakovský, „hlavní člen v čeledi indoevropské“, pak nade všechny slovanštiny vyniká slovanština česká. Důvodů je mnoho: především jde – podle Josefa Durdíka a jiných – o jazyk jednoznačně nejčistší. Z Preslových a Kampelíkových výpočtů dále vyplývá, že má dvakrát tolik slov než němčina a nejméně o třetinu více než francouzština, italština a angličtina – je tedy český jazyk ze všech nejbohatší. Na gramatické přednosti češtiny nejen ve srovnání s neslovanskými jazyky, ale i „v porovnání se svými slovanskými sestrami“ poukáže Václav Hanka – jde tedy o jazyk nejvyspělejší. Sumou máme co do činění, slovy netoliko Miloslava Routovského, s jazykem, „kterýž v dokonalosti své jest bratr řeckého a latinského, a podle úsudku nejučenějších zpytatelů jazyků všechny ostatní europejské jazyky za sebou má“. Díky svému rodnému jazyku, uzavírá Jan Nejedlý, „vyniká Čech nade všechny jako obr a shlíží pyšně na všechny moderní jazyky“. Čeština je čistá, ryzí, dokonalá. Tradiční argument obránců národního jazyka, že totiž dotyčný vznikl bezprostředně po pádu Babylónské věže, novátorsky obměnil už o několik desetiletí dřív Ján Hrdlička: „My nejsme ti, abychom počátky řeči naší až v zmatení jazyku Babilonském hledali, vědouce, že z pouhého zmatku /.../ řeč táto naše pojíti nemohla.“

Že jsme lepší než všichni ostatní, o tom ostatně nepochybujeme dodnes. Pokud jde však o to, spasit svět, projevujeme zpravidla o něco větší obezřetnost. A bude-li se zakrátko, jak slibuje Jan Kollár, „naše jméno blyšteti / na sklepení světa hvězdokrytém“, stane se tak i bez svaté války, prostě proto, že svět nebude moci nepřipustit zjevnou převahu Slovanů obecně a Čechů zvlášť. Jsme tu svědky mesianismu jaksi sametového, bez boje a bez obětí. Za tuto kontradikci je nepochybně odpovědný proslulý český pragmatismus, resp. výrazně lidový charakter českého obrození. Absence sociokulturních referencí v daném období je zpravidla zmiňována jako specificky český handicap; v tomto případě však pravděpodobně posloužila – do jisté míry – jako ochranný val proti extatičnosti německého romantismu.

Naskýtá se zato otázka, do jaké míry ovlivnila herderovsko-jungmannovská identifikace národa s jazykem (koncepce, která se v českých zemích prosadila radikálněji než jinde) budoucí český intelektuální nombrilismus, potažmo neobyčejnou uzavřenost české intelektuální obce vůči podnětům, vycházejícím z odlišných konceptů. Neboť tendence vnímat národní jazyk jako záštitu proti okolnímu světu pokračuje v Čechách i ve 20. století, kdy už nelze argumentovat v pojmech obrození. Úvahu Josefa Zubatého, že spíše než „chyby mluvnické“ ohrožují společnost „chyby vyrostlé z cizáckého způsobu myšlení“ by podepsal nejhorlivější stoupenec Sprachreinigung. Čímž nechceme naznačovat, že považujeme za žádoucí, aby si hokynáři věšeli na dveře ceduli CLOSET činíce tak tlusté čáry přes rozpočet klientů, jimž pak rozpošlou raport o depytlaci brambor, aby poukázali na globalitu problému v oblasti bramborové importace. Domníváme se pouze, že vypjatý jazykový purismus – ve své ideové a koncepční podobě – je nejjistější způsob, jak odcizit jazyk národu. A připustíme-li s Josefem Jungmannem, že český národ „mysle mluví, mluvě myslí“, projekce do budoucnosti se nejeví právě optimistická.

Leč vraťme se k vlastnímu tématu našeho příspěvku.

Princip nového počátku je společný zemím, v nichž se romantismus udržel jako substrát veškeré filozofické a vědecké demarše. Na počátku bylo Slovo – a bude zas. Schlegelovi zní jednoznačně německy; Danilovskému rusky; Mickiewiczovi polsky. Rozhodnout, který jazyk je nejzpůsobilejší toto nové slovo vyslovit, náleží in extremis nové vědě, zvané lingvistika.

Jazyková megalomanie Německa a slovanských zemí v 19. století těžila z německého romantismu a teorií evolucionismu. Vliv náboženských schémat zůstává ovšem velice živý a přispívá ke zrození nového mýtu v samém srdci diskursu, jenž se přitom definuje jako racionální odpověď na pavědecké – to jest náboženské – omyly minulosti. Vykupitelský komplex, o němž tu byla řeč, je poprvé v dějinách Západu formulován nikoli v pojmech víry, nýbrž v pojmech vědy. Posoudit, do jaké míry souvisí tento nový stav s realizací dvou vykupitelských projektů 20. století – máme na mysli komunismus a nacismus –, překračuje meze našeho příspěvku. Tato otázka nám však může poskytnout jeho závěr.


© Patrik Ouředník