Utopie + dystopie = eudystopie?

Publié le úterý  3. ledna 2017
Mis à jour le čtvrtek  3. ledna 2019

Utopie + dystopie = eudystopie?

Autorem zkrácený a upravený záznam příspěvku z diskuze Jak skvělý je náš skvělý nový svět, uspořádané v DOXu 2. listopadu 2015.


Chceme-li hovořit o dystopii, měli bychom začít tím, co je utopie. Pojem je to velice unikavý: zalistujeme-li slovníky a encyklopediemi posledních čtyř set let – první pokus o definici se objevuje v roce 1611 –, narazíme na desítky různých, občas rozporných definic.

V mém pojetí je utopie především fikce, především literární žánr. S tím, že hranice mezi tímto literárním žánrem a společenskou či politickou reflexí jsou zde prostupnější, než je tomu u jiných žánrů.

Pokud bychom chtěli zvolit obecnější definici, mohli bychom říct, že utopie je výraz nostalgie po pozemském ráji a – případně – touha ho obnovit či znovunalézt. Dějiny utopie by v tom případě byly jakousi pozvolnou sekularizací rajské zahrady. Autoři utopií se stávají demiurgy ideálního lidského společenství.

Dystopii pak chápeme jako zvrácenou podobu utopie, popis společnosti, v níž ta či ona totalitní ideologie určuje cele – totálně – chod společnosti. V mém pojetí je nicméně pojem dystopie nebo antiutopie de facto nadbytečný; utopii a dystopii mám tendenci vnímat jednolitě, žádoucí a odpudivé v témže vzorci. Kdybychom chtěli prosadit nový termín, mohli bychom hovořit o eudystopii – tam bychom to měli všechno po kupě. Zkrátka: utopie a dystopie jsou rub a líc téže mince. Důkazem toho budiž fakt, že utopista by nepochybně četl Huxleyho nebo Bradburyho jako klasické utopie, respektive eutopie – oba popisují ne-li šťastnou, tedy jednoznačně spokojenou společnost. Že se ona společnost brání těm několika vyvrhelům, kteří by chtěli zvrátit stav věcí, je pochopitelné – činí tak pro dobro obce, ba dokonce i pro dobro dotyčných vyvrhelů. Co je koneckonců tak špatného na huxleyovském, bradburyovském, ba i orwellovském světě? Aldous Huxley nám nabízí neškodnou drogu, po níž se cítíme šťastni, a nadto jsme obklopeni skupinou stejně šťastných lidí. Ray Bradbury poskytne zdarma každému z nás rozličné sportovní aktivity a televizní zábavu čtyřiadvacet hodin denně. Co se týče George Orwella – čím končí 1984? Vyvrhel, cituji, „zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bratra“. Jistě, Winston Smith si prodělal svoje – leč dobrý konec vše napraví.

Osobně se spolu s Velkým bratrem domnívám, že otroctví je jednou z možných variant svobody a v nevědomosti je zcela nepochybně velká síla. Rozhlédněme se kolem sebe: zjistíme velmi rychle, že otroci a ignoranti – což jsou víceméně synonyma – prožívají svůj život daleko spokojeněji než my.

Utopista bude každopádně číst dystopie v rámci svého utopického přesvědčení, z něhož je mu prakticky nemožné vykročit. A podobně i my, kteří jsme prosyceni dystopiemi, budeme číst Platonovu Ústavu či Campanellovo Sluneční město jednoznačně dystopickým zrakem.

Jinými slovy, utopisté a antiutopisté popisují týž svět – odtud můj návrh hovořit o eudystopiích –, rozdíl spočívá toliko v recepci.

V souvislosti s dnešním tématem se mi připomněl epistolární román z konce 19. století, jehož autorem je Paul Adam, Dopisy z Malajska. Dopisy píše jistý španělský diplomat postem v Malajsku (Malajsko je tu fiktivní země). Román je míněn a psán jako antiutopie – s tím, že autor zároveň velmi obratně líčí bezelstné nadšení Malajců, kteří jsou přesvědčeni, že žijí v nejlepším z možných světů. Román je tedy koncipován jako antiutopie, v níž je současně vzdán hold utopiím: přitažlivost i zrůdnost ideálních světů se tu slévají v jedno. Dle mého názoru jde o jedno z nejlepších eudystopických děl vůbec.

Velmi paradoxně můžeme číst i onu základní knihu, která dala název celému žánru, to jest Utopii Thomase Mora, jako antiutopii. More nám nesignalizuje pouze nereálnost ostrova zvaného Utopie – Nemísto čili Nikdetín. Podobných etymologických hrátek je v textu celá řada: hlavní město Nikdetínu se jmenuje Amaurotum, Nikdevidno, protéká jím řeka Anydrus, Bezvodí, vládce ostrova se jmenuje Ademus, Bezlidu atd. Vedle nereálnosti utopické společnosti nám však Thomas More signalizuje i její nerealizovatelnost – opět díky práci s etymologií, byť v daném případě skrytější, zašifrovanější. Díky ní můžeme nicméně za slovy, kterými More označuje vládní úředníky, senátory a poslance svého ideálního státu, nalézt hlídače chlívů, ožraly, nenažrance, špehy a lháře. Veselé na tom je, že trvalo čtyři sta padesát let, než si oněch nesrovnalostí v tomto výsostně kanonickém textu někdo všiml.

Ještě poslední poznámku k prolnavosti utopií a antiutopií: jsou spisovatelé, kteří v rámci svého díla vydali jak utopie, tak antiutopie. Namátkou: Herbert G. Wells (Stroj času je klasická dystopie), Jules Verne (Paříž 20. století – ve které, cituji, „vše bohatne, kromě lidského ducha“), August Strindberg, autor čtyř utopií, ale i jedné dystopie. Ale ono to – opač¬ně vzato – platí i o Huxleym, autorovi čtyř dystopií a jedné, řekněme, kvaziutopie. Jde o jeho poslední román Ostrov z roku 1962.

Ostrov nepochybně spadá do utopické literatury. Huxley tu ve zcela kladných pojmech popisuje společnost žijící na ostrově nazvaném Pála „v civilizaci synkretismu“, jež vychází současně z křesťanských a buddhistických zásad. Společnost přejímá, což je pro naši diskuzi důležité, prakticky všechny atributy z Báječného nového světa – drogy, kolektivní meditaci, sexuální svoboda atd. Prostředky jsou tudíž stejné (nebo prakticky stejné), rozdíl je ve finalitě: na ostrově Pála nejde o to vytvořit bezkonfliktní, ahistorickou, v daném čase jednou provždy ukotvenou společnost pod dohledem skupiny inspektorů, jak je tomu v Báječném světě, nýbrž o rozvoj a seberealizaci individua. Jinými slovy nic není samo o sobě zavrženíhodné; jde o to, jaký cíl sledujeme. Pro úplnost dodávám, že závěr románu je pesimistický: ke svému neštěstí oplývá ostrov Pála naftovými ložisky, což přiláká zahraniční společnosti, kterým jde výlučně o zisk. Globalizace se dává na pochod.

Zkrátka a dobře autoři dystopií jsou ve skutečnosti nenapravitelní a o to frustrovanější utopisté.

Seřadíme-li chronologicky díla, z nichž vychází výstava v Doxu, vyjde nám posloupnost Huxley (počátek třicátých let dvacátého století) – Orwell (konec čtyřicátých) – Bradbury (začátek padesátých). Pokud si však položíme otázku, obsaženou v dnešním tématu, do jaké míry jsou ony tři dystopie přítomny v současném světě, začal bych Bradburym a skončil Huxleym.

To, co k nám ve 451 stupních Fahrenheita promlouvá dnes nejsilněji, je ona zášť, ona nenávist režimu ke kultuře a specificky k literatuře, to jest k psanému slovu. Bradburyho román lze číst jako popis přechodu z humanismu do posthumanismu. Humanismus vyplynul ze znovuobjevení antické filozofie, to jest starých antických textů. Humanismus je důvěra, kvazi absolutní důvěra v psané slovo, víra, že slova nakladená na stránku nám mohou poskytnout jistou míru transcendence mimo teologický rámec. V Bradburyho společnosti se pálí knihy, jednak, orwellovsky řečeno, protože v nevědomosti je síla, jednak, méně vypjatě, k čemu jsou nám knihy, zaručí-li nám stát zábavu. Dnes knihy nepálíme, alespoň v západní společnosti, naopak, vydáváme knih tolik, že výsledek je v podstatě týž: myšlenková a umělecká nivelizace, za niž vděčíme nové vulgátě o rovnocennosti všeho, co sebe sama nazývá kulturou. Ale i dnes jsou knihy, včetně těch, které stojí za to číst, v konkurenci s televizní či jinou zábavou, i dnes je důležitější pěstovat zdraví a holdovat sportu než nimrat se v literatuře. Čili – vzdor jisté zastaralosti textu – tuto podobnost je dnes možno nalézt mezi bradburyovským světem a světem o šedesát let mladším, ve kterém žijeme my. Lidé, kteří se ve 451 stupních Fahrenheita učí knížky nazpaměť, aby je mohli předat následujícím generacím, tvoří něco na způsob Noemovy archy. V téže Noemově arše dnes plují poslední mohykáni humanismu: jde o to zachovat pro hypotetický příští svět po duchovní potopě to, co nám, představitelům světa odsouzeného k zániku, připadá důležité, zásadní, konstitutivní pro rozvoj myšlení a harmonický život v obci. Což, přiznejme si, není v dějinách nová situace.

I Orwellův svět se dnes jeví zastarale – město v ruinách, každodenní výpadky elektřiny, to už k nám tolik nepromlouvá. V čem zůstává Orwell aktuální? V jeho případě bych mluvil o dvou apektech. Zaprvé ona všudypřítomná a vražedná transparentnost. To je slovo, které se nám média snaží zesympatičtět s poukazem na boj proti korupci, nicméně já s ním mám velké problémy. Je naprosto zjevné, že požadavek průhlednosti se dnes neomezuje na politiku nebo kšefty, nýbrž že je kladen čím dál více a zřetelněji na individuum v jeho soukromé sféře. Nejde už jen o kontrolu veřejné správy, ale o povinnost každého jednotlivce, každého z nás být dokonale (a pokud možno usměvavě) transparentní. Dřív či později budeme všichni průhlední. Mluvili jsme o humanismu: jedním z jeho výdobytků – přinejmenším v jeho předprotestantské fázi – je rovněž právo na soukromí.

To, co Orwell nedomyslel, je skutečnost, že si o zánik soukromí sami říkáme. Všechny ty facebooky, v nichž se vypouštíme do světa, promlouvajíce k oněm miliónům, k oněm miliardám svých bližních, všechny ty rodiny, které si nainstalovaly do bytu kamery, které běží čtyřiadvacet hodin denně, aby celý svět byl obeznámen s každodenním životem bezúhonné rodiny – právě obědváme; právě kráčí otec do zaměstnání; hle, nejmladší dcerka si roztrhla blůzku; už je pozdě děti, honem na kutě – o tom se Orwellovi ani nesnilo.

Druhým aktuálním jevem je nepochybně newspeak. Newspeak má za cíl znemožnit jiný způsob myšlení než způsob předepsaný a schválený Velkým bratrem – jazyk je první před¬poklad k myšlení a není-li nadán jistou mírou tvůrčí potenciality, nejsme s to zvažovat, promýš¬let, hodnotit. Ochuzení jazyka rovná se ochuzení procesu, který nazýváme kritickým myšlením. Vykleštěný jazyk – to jest jazyk zbavený možnosti vyjadřovat věci jinak než černobíle – dělá z nás všech intelektuální eunuchy. Bez dostatečně nuancovaného jazyka, bez možnosti abstrakce a konceptualizace se stáváme duševními otroky – na to máme v dějinách řadu příkladů včetně nedávných.

Udělit jazyku nové funkce a zpochybnit stávající je první péčí totalitních režimů. Substituce, pleonasmy, eufemismy, dysfemismy, novotvary – vynalézavost inženýrů lidských duší je bezmezná. Vyšší bytost nahradí Boha, průvody lidu vystřídají lidová procesí, globálně pozitivní výsledky jsou napříště označením ekonomického bankrotu, Sputnik se stane křestním jménem.

Jazyk je tudíž věc problematická v tom smyslu, že je první zbraní každého totalitarismu a zároveň jedinou možnou obranou proti zblbnutí; prvním prostorem, ve kterém totalitarismus operuje a zároveň posledním útočištěm před danou ideologií, ať už jde o politiku, náboženství nebo jakýkoli jiný prostor, mediální, komerční atd. Tento „boj o jazyk“ je ve společnosti permanentní a bude i nadále, přinejmenším jako výsada oněch posledních mohykánů, o kterých byla řeč.

Neboť stejně jako Orwell netušil, že budeme jednoho dne sami radostně vynášet na světlo boží své soukromí, nebral nutně ani v potaz, že newspeak není pouze politická záležitost. Dnešní politikové to ostatně mají o hodně snazší než jejich předchůdci, neboť jejich dřevní, stereotypní jazyk jim předem vymýšlejí a testují reklamní agentury v idiotských sloganech, televizní a filmoví scénáristé v dialozích, při kterých má člověk pocit, že se ocitl na letním táboře kriplů. Politikům se stačí shýbnout, posbírat ty největší perly a přizpůsobit si je.

K vytvoření newspeaku inspirovalo Orwella oživení zájmu o ustanovení umělého mezinárodního jazyka a konkrétně pak návrh anglického lingvisty Charlese Kaye Ogdena z roku 1930 a rozpracovaný během čtyřicátých let. Návrh spočíval v tom ustanovit Basic English, jazyk určený v první fázi obyvatelům britských kolonií, ale pojatý současně jako konkurenční verze esperanta. Angličtina je jazyk disponující plus mínus 200 000 slovy; Basic English jich obsahuje... 850. (Dodejme, že snahy prosadit umělý mezinárodní jazyk navázaly na konci 19. století na pokusy příznačné pro 17. a 18. století o vytvoření tzv. filozofického jazyka, jehož ideová funce byla v podstatě táž: sjednotit lidstvo v jednotném jazyce.)

Zjednodušovat, oklešťovat, „demokratizovat“ jazyk je všeobecným trendem posledních dvou nebo tří desetiletí a newspeak je v současnosti nejběžnější formou politické komunikace; dnešní politikové i masová média si bohatě vystačí s několika sty slovy.

A konečně Aldous Huxley. Huxley se zabýval antiutopií nejsoustavněji, respektive soustavně. Huxley je z oněch tří autorů rovněž nejaktuálnější, pokud jde o nové a novátorské praktiky, související s rozvojem vědy a technologie. Je rovněž jediný, kdo nesází na brutální sílu diktátorů, jak je tomu u Orwella a Bradburyho. Huxleyovi diktátoři jsou ohleduplní, vlídní a inteligentní. Proto lze také předpokládat, že je lidé budou demokraticky volit, neboť je-li ve hře na jedné straně svoboda a kritický úsudek a na druhé diktatura umožňující příjemný a zajištěný život, bude tato diktatura vyhovovat až na velevzácné výjimky všem. Huxley to ostatně shrnuje v eseji z roku 1958 nazvaném Návrat do báječného nového světa: „Pod vedením vědeckého diktátora výchova dosáhne svého, velká většina mužů a žen budou milovat své poddanství, aniž kdy pomyslí na revoluci. Neexistuje zdá se žádný rozumný důvod, aby dokonale vědecká diktatura jednoho dne padla.“

Nahradíme-li slovo „vědecká“ slovem „technologická“, máme tu západní jednadvacáté století jako na dlani.