Chaos a písmena: Tóra a židovská kabala

Souvislosti, 1, 2007. Knižně in Svobodný prostor jazyka, Torst, 2012.

© Patrik Ouředník

První texty hlásící se explicitně ke kabale ve smyslu tajného učení se objevují ve 12. a 13. století v jižní Francii a severním Španělsku, tedy na rozmezí křesťanského, židovského a islámského vlivu.

Pod pojmem kabala rozumíme zpravidla židovskou mystiku či obecněji ezoterické tradice judaismu (ač se mystika a ezoterismus nutně nepřekrývají). Dlouho šlo o bezpříznakový výraz; zasvěceneckého obsahu nabude až v souvislosti se školou Izáka Slepého, jehož výklady a komentáře dají zrod spekulacím příznačným pro středověkou kabalu. [1] V první fázi bude pojem označovat učení o deseti sefirách, vytvářejících strukturu stromu spojujícího nebe se zemí; později vstřebá veškerou teozofickou mystiku. [2] Paralelně k teozofické kabale se postupně ustanoví tzv. prorocká kabala, vycházející prvořadě z teorií „božích jmen“. Ideálním cílem teozofické kabaly je proniknout k podstatě sefir a obnovit sefirotickou rovnováhu vesmíru, narušenou Adamovým hříchem; prorocká či extatická kabala rozpracovává techniky umožňující dosáhnout prohlédnutí. [3]

Samotný pojem „židovský mysticismus“ si žádá upřesnění. Oficiální judaismus klade mezi Stvořitele a stvořené nezrušitelnou hranici: nikdo, není-li k tomu Bohem výslovně vyzván, nemůže doufat nahlédnout do jeho dílny. Mystické tendence v dějinách judaismu obrážely vesměs disidentské koncepty, okultní vědy, stojící mimo výuku Talmudu. Považovat, jak je dnes běžné, kabalu za „pokračování“ Bible a Talmudu je do značné míry scestné; pokusy směřující k poznání Boha ve filozofickém smyslu slova jsou v příkrém rozporu s dogmaty. Dotáhneme-li pak do konce základní paradox kabaly – kabalistický Bůh je současně transcendentní a imanentní –, obdržíme fakticky panteismus: Bůh a svět jedno jsou. [4]

Kabalistická schémata, jakkoli vycházejí z doktrín judaismu, jsou nevyhnutelně poznamenaná řeckými a parakřesťanskými vlivy. Myšlenka, že svět vznikl prostřednictvím čísel a písmen, figuruje v Platónově Timaiu. Přesvědčení, že čísla a písmena jsou nadána nadpřirozenou mocí, tvoří jádro pýthagoreismu a novopýthagoreismu. Systém sefir není zas tak nepodobný Platónovým idejím a archetypům, gnostickým eónům a archontům či filónskému konceptu božství a „mocností“. Stěhování duší, jedno z ústředních témat středověké kabaly, je talmudské tradici cizí; Gershom Scholem předpokládá, že je kabalisté převzali od katarů. [5] Rovněž fakt, že kabala vznikla v evropském exilu spíše než na domácí půdě, není nahodilý, a nikoli náhodou bude plně přejata řadou křesťanských autorů, pro něž se kabalistika stane, slovy Pica della Mirandoly, „nejzjevnějším dokladem Kristova božství“. [6] Italský humanismus, stojící u zrodu křesťanské kabaly, hledá původní zdroj společný všem náboženstvím; symbolická interpretace skýtá způsob, jak dospět „k onomu prapůvodnímu zjevení, jež se odrazilo v různých tradicích a jejich symbolech“. [7]

Toto upřesnění je potřebné, chceme-li pochopit vliv kabaly v renesanční Evropě. Každý nový podnět v dějinách lidského myšlení vznikl konfrontací různorodých schémat; nejinak je tomu s kabalou.

Předpoklad, že každé slovo, každé písmeno přítomné v Tóře je nositelem významu, tvoří jádro celé židovské exegetiky; [8] teprve kabalisté však vypracují souvislou metodologii interpretace. K pochopení nebeské mechaniky nám Prozřetelnost poskytla dva nástroje: Tóru a hebrejskou abecedu. Vycházejíce z dvaadvaceti znaků obsažených v „mystickém písmu starých Hebrejců“ (v Palestině byla dorozumívacím jazykem už po několik staletí arabština), dospívají kabalisté k závěru, že náležitá interpretace svatých textů nejen ozřejmuje vliv nebeských sfér na pozemské dění, nýbrž i umožňuje proniknout k prapůvodní Tóře, jež předcházela stvoření světa. [9] Dvaadvacet písmen představuje protokosmos: svět vznikl seskupením písmen. Podle této teze – interpretující svět jako jazykový koncept, zrodivší se z kosmického chaosu, v němž dosud neutříděná písmena hrála roli kvarků a neutronů – byla písmena Tóry sestavena do slov v několikeré rovině, to jest v několikerém možném výkladu budoucnosti: nebýt Adamova hříchu, bývala by se spojila podle zcela jiného kódu. [10] Sama o sobě nemají písmena jednoznačnou symboliku; máme-li se dobrat skrytého smyslu Tóry, je nutno jim nejprve přiřknout jasnou funkci v rámci širšího kontextu. Právě tohoto úkolu se chápe kabala.

***

Gershom Scholem rozlišuje v kosmogonických teoriích jazykových manipulací kabalistů tři ústřední koncepty: [11]

1. Jazyk tvoří podstatu vesmíru; svět je fyzickou emanací Boha; boží aspekty v pozemském světě lze dešifrovat pomocí znaků.

2. Metafyzickým zdrojem všeho jazyka je boží jméno; toto jméno je úhelným kamenem nebeského jazyka, který obráží logiku vesmíru; lidská řeč je nedokonalým, avšak přímým potomkem nebeského jazyka.

3. Mystika a magie podléhají týmž zákonitostem: lidská řeč je nadána magickou mocí.

Samotné studium lze rozdělit do tří disciplín: gematrie, nauka o kombinatorice a číselných analogiích; notarikon, nauka o „znacích“ (technika akrostichu); temura, nauka o permutaci (technika anagramu). [12]

Gematrie vychází z číselné hodnoty slov (hebrejská písmena označují zároveň čísla); hra spočívá v tom nalézt odpovídající hodnotu ve slovech jiných, a vytvořit tak symbolickou souvztažnost. Mojžíšova hůl, proměňující se na pokyn boží v hada, má hodnotu 358; tutéž má i Mesiáš; had-hůl je tedy předznamenatelem Spasitele; zapeklité, leč svůdné. Z téhož titulu lze Mesiáše spojit i s rajským hadem pokušitelem. Zde je ovšem výklad delikátnější: jest se nám obávat, že had zvítězí nad Spasitelem, či doufat, že Spasitel potře hada? Smířit se s tím, že síly jsou navždy vyrovnané? Či dojít k závěru, že had a Spasitel jedno jsou? Tak usoudily už ve 2. století sekty naasejců a ofitů předpokládajících v souladu s gnostickým učením, že židovský demiurg je nepravý, podlý a zlý bůh, jenž uzurpoval vůdčí roli pravému, dobrotivému, leč skrytému Bohu. Had, který přiměl Evu okusit plodů ze stromu poznání, byl podle této teze vyslán pravým Bohem, který chtěl lidem otevřít oči. Had je v tom případě ztotožnitelný s Kristem: jeden i druhý vysvobozují člověka z okovů hmotného světa.

Atp.: chléb má hodnotu 78, víno 70, Velikonoce 148; zapíjet chléb vínem je nejjistější způsob, jak si zajistit vykoupení; lákavé. Adam má hodnotu 45 (40+4+1), tedy násobek devíti; k číslu 9 dospějeme i v případě, změníme-li metodu sčítání (4+0+4+1); pozoruhodné. Lež má hodnotu 600, pravda 441; odečteme-li pravdu ode lži, vyjde nám 159, hodnota přebytku, nadbytku; okrášlená pravda rovná se lež.

Notarikon čili akrostich je klasická šifrovací (potažmo dešifrovací) metoda. Aplikováno na Tóru, může nám poskytnout kupříkladu následující informaci. Mojžíšova otázka „Kdo z nás vstoupí do nebe?“ skrývá v prvních písmenech akrostich MYLH, „obřízka“, v posledních „JHVH“ – ergo obřezaní půjdou k Bohu. Že hebrejština je jazyk zjevení a jako takový obsažen ve všech lidských jazycích, dokládá latinské pardes (ráj), akrostich sestavený z pešat, remes, deraš, sod, hebrejských pojmů pro doslovný, alegorický, morální a symbolický (mystický) výklad Písma. [13]

Významným ukazatelem se může stát též slovosled jako takový. První slova Genesis, Berešit bara Elohim, překládaná zpravidla „Na počátku (berešit) Bůh (božstvo: Elohim) stvořil (bara)...“, lze gramaticky chápat jinak: Berešit je možno pojmout jako subjekt a Elohim jako objekt. V tom případě se smysl radikálně změní: „Počátek“ stvořil Boha. Kdo je onen „Počátek“? Kabalisté jej ztotožní s Ejn sof a delegují Elohim na Boha stvoření jakožto emanaci čirého principu.

Temura je víceméně umná permutace písmen. V hebrejštině, v níž jsou vokály do slov vkládány arbitrárně, umožňují anagramy prakticky neomezené množství kombinací.

Veškeré tyto postupy vycházejí z přesvědčení, že Tóra není toliko nástrojem boží vůle, nýbrž vyjádřením Boha samého. Pod vrstvou „lidského“ významu kabalisté hledají a nalézají význam mimolidský. Lidé malověrní, sporníci a nevraživci se samozřejmě neopomenou pozastavit nad lehkostí, s níž kabalisté obětují konvenční smysl ve prospěch nového a současně se systematicky odvolávají na „tradici“. Leč paradox je pojem západního myšlení, nikoli judaismu.

***

Za první ukázky mysticismu v judaismu lze pokládat apokalypsy, jejichž produkce potrvá 300 až 400 let, od poloviny 2. století před Kristem do 2. století křesťanské éry. [14] Apokalyptika se rozchází s dosud platnými zákony náboženské moudrosti, kladoucí důraz na meze lidského chápání: proniknout tajemstvím stvoření je jednou provždy nemožné. Autoři apokalyps vycházejí z a priori kacířského předpokladu, že ve svatých knihách není řečeno vše, či přinejmenším že dané informace je nutno nově interpretovat. Prorocká literatura, věrně zaznamenávající boží názory a úradky, vyčerpala svůj potenciál. Chceme-li zvědět více, zbývá nám metoda „zjevení“: skrze ně je hrdinům apokalyps dána možnost nahlédnout do nebeské mechaniky.

Rozmach židovské mystiky spadá do doby bouřlivé teozofické a gnostické produkce v prvních staletích křesťanské éry. Židovská i křesťanská gnóze mají přinejmenším jedno společné: obě prosazují novátorské přístupy ve výkladu svatých knih. Usilovná meditace, extatické vytržení či znalost tajné („tradiční“) nauky umožňují pochopení „vyšších skutečností“. Jakkoli rozmanité mohou být postupy a techniky v rámci jednotlivých židovských doktrín, JHVH zůstává nicméně – v rozporu s učením křesťanské gnóze – jediným a živým Bohem. Boží atributy představují „úrovně“ božství, jež je přítomno ve veškerém jsoucnu a zároveň je transcenduje.

V rabínské literatuře z počátků křesťanské éry jsou explicitně zmíněny dvě tajné nauky, jež je nutno držet v tajnosti: učení „díla Vozu“ a „díla Počátku“. Prvé (maase merkava) souvisí s popisem vozu cherubů z první kapitoly Ezechiela (Ez 1,4-27) a vysvětluje uspořádání nebeské obce (počet nebí, umístění božího trůnu, role andělů a démonů atd.); druhé (maase berešit) se zabývá kosmogonickými a kosmologickými výklady. Teze jsou to vesměs nebezpečné a zjevná příbuznost s gnostickými názory nemohla než posílit rabínskou cenzuru. Pokyn je podán v mišně [15] připisované Jehudovi ha-Nasimu:

Vysvětlíš, co bylo ode dne, kdy Bůh stvořil Adama na zemi, avšak pomlčíš o tomto: co je nahoře, co je dole, co bylo a co bude.
Nebude vysvětlována kapitola krvesmilství před třemi osobami, ani dílo Počátku před dvěma, ani kapitola Vozu před jedinou. [...] Bylo by lepší, kdyby nepřišel na svět ten, kdo chce zkoumat tyto čtyři věci: co je nahoře, co je dole, co je vpředu, co je vzadu. Lépe by bylo, kdyby nepřišel na svět ten, kdo nebere ohled na slávu svého Stvořitele. [16]

Tituly zabývající se učením díla Vozu a díla Počátku představují „předkabalistickou“ literaturu. Do evropské diaspory začnou mystické tendence pronikat koncem 7. století. Z kosmogonických koncepcí díla Počátku vychází i Sefer Jecira, Kniha stvoření, resp. utvoření, považovaná za nejstarší doklad židovské spekulativní teozofie. Datum vzniku je nejisté: odhady jdou od druhého do šestého, neřkuli osmého či devátého století. [17]

Sefer Jecira se stane výchozím zdrojem židovské spekulativní mystiky a nejkomentova¬nější knihou středověké kabaly. Právě ona předá kabalistům 12. a 13. století teorii božího jména jako prapodstaty světa, a tím i pojetí jazyka jako absolutní ontologické a kosmogonické hodnoty, původce vší reality.

***

Ve dvaatřiceti divotvorných stezkách moudrosti tvořil Joah JHVH, Bůh Izraele, Bůh živý, Král všehomíra. Milosrdný a milostivý, nejvyšší a vysoko povznesený, přebývající ve věčnosti. Svatý je jeho Jméno. [...] Deset sefir v nicotě a dvacet dva písmen základů: tři matky, sedm dvojitých, dvanáct jednoduchých. [18]

Dvaatřicet cest moudrosti: počet cest je dán součtem deseti sefir a dvaadvaceti písmen, „základů“. Číslo 32 je nadáno symbolickou hodnotou: v první kapitole Genesis padne dvaatřicetkrát slovo „Bůh“.

Stejně jako Genesis i Jecira začíná písmenem beth, „prvním písmenem stvoření“. Beth znamená „dům“ čili při troše dobré vůle svět. V domě je ovšem „okno“ – písmeno he, symbolizující „dech života“. Jeho číselná hodnota je 5 – mikrokosmos, čtyři přírodní prvky plus harmonie. Beth má hodnotu 2: dvě na pátou vydá 32. Násobíme-li pak dvě pěti, dospějeme k desítce sefir.

Počet sefir přejímá koncept elementární dekády; v daném kulturním kontextu odkazuje na deset Hospodinových „stvořitelských slov“ (či kabalisticky řečeno „tvůrčích praidejí“), ale dost možná i na desítku Aristotelových kategorií.

V jednotlivých částech textu vyjadřují sefiry různé reality. V I, 2 upřesňuje autor pojem pohříchu nejasným přívlastkem belima (v citovaném úryvku řešeno opisem „v nicotě“). Autor se tu patrně odvolává na verš z Knihy Jobovy (26,7): „On zavěsil zemi na ničem“, resp. „bez opor“. Sefiry lze tudíž interpretovat stejně dobře jako metafyzické principy stvoření či jako prapůvodní kosmickou energii, „opory“ ve stavu zrodu.

V I, 5 představují sefiry šest nekonečných rozloh prostoru, dvě rozlohy času, rozlohu dobra a rozlohu zla.

Současně (I, 6) se sefiry mohou proměnit v bytosti – nejspíš anděly –, kořící se Bohu na jeho trůně. Tato poněkud nečekaná metamorfóza v textu, „který se zpočátku jeví jako kosmogonický výklad takřka vědeckého rázu“, [19] pravděpodobně podnítila pozdější jednoznačně mystickou interpretaci knihy.

V I, 9-13 slouží pojem k ozřejmění kosmogonického procesu. První sefirou – výchozí ve vztahu k ostatním – je ruach Elohim, boží duch, o němž je řeč v Genesis 1, 2. Z této první sefiry čerpá svůj zrod sefira druhá, ruach meruach, „dech“ čili zárodečný proud vzduchu, který se dále v textu překryje s éterem. Dechem stvoří Bůh též dvaadvacet „prahlásek“. [20]

Ze zárodečného proudu vzduchu se utváří třetí a čtvrtá sefira, voda a oheň. Voda dá vzniknout tohu va bohu, tj. kosmickému chaosu, z ohně povstane Trůn slávy a andělská čeleď.

Šest zbývajících sefir odpovídá šesti směrům (hloubka, výška, východ, západ, jih, sever), které Bůh změří a zapečetí pomocí písmen JHV (tedy tří z písmen tetragramu) v šesti permutacích. Písmena božího jména se tak stávají pečetěmi, které chrání vesmír před rozptýlením.

Druhá část Jeciry popisuje ustavení reality na třech úrovních: vesmír, čas, člověk. Veškeré bytí vzniklo kombinací písmen, přičemž „všechen tvor a všechno slovo pochází z jediného jména“ (II, 5).

Písmena jsou rozdělena do tří skupin. První tvoří tři „matky“, alef, mem, šin. Z nich byly zbudovány vesmírné váhy: dostředivou silou je mem (miska zásluh), odstředivou šin (miska viny), pákou vah, tj. osou vesmíru, alef. Písmena jsou dále ztotožněna s třemi živly, třemi „světy“, třemi ročními obdobími a třemi částmi lidského těla.

Druhá skupina zahrnuje sedm „dvojitých“ hlásek, vyslovovaných ve staré hebrejštině měkce, či tvrdě: beth, gimel, daleth, kaf, pe, reš, tav. Symbolizují sedm planet, sedm dnů v týdnu, sedm protikladů lidského života, sedm otvorů v lidské hlavě.

Poslední skupinu tvoří dvanáct „jednoduchých“ hlásek: he, vav, zajin, cheth, teth, jod, lamed, nun, samech, ajin, cade, kof. Odpovídají dvanácti konstelacím zvěrokruhu, dvanácti hranám krychle, dvanácti „řídícím“ lidským orgánům, dvanácti psychickým a somatickým projevům člověka.

***

Před stvořením světa neexistovalo nic než Bůh a jeho jméno, praví Midraš; svět je zapečetěn v božím jméně, dodává Talmud. Nuže, řeknou si kabalisté, víme-li, že vesmír vznikl kombinací dvaadvaceti hebrejských písmen, víme-li, že Tóra je nejvlastnějším božím slovem, máme vše, čeho je nám zapotřebí.

Výchozím zdrojem výzkumů bude samozřejmě tetragram JHVH, [21] k němuž nicméně velmi rychle přibudou čistě mystická jména, obdržená zpravidla seskupením či kombinací písmen figurujících v té či oné pasáži Tóry. Takto vzniklým jménům – o dvanácti, čtrnácti, dvaadvaceti, dvaačtyřiceti, pětačtyřiceti, dvaapadesáti, třiašedesáti, dvaasedmdesáti či stu písmenech (například) – je přiřknut zvláštní význam. Písmena jednotlivých jmen mohou být nadto kombinována mezi sebou ad infinitum, přičemž série o stejném počtu písmen jsou chápány jako jedno jméno v různých podobách. Ve středověké kabale jsou vedle tetragramu nejčastěji zastoupena jména o 42 a o 72 písmenech. Obě lze podložit rozličnými způsoby.

Dvaačtyřicet písmen obdržíme:

a) sečteme-li dvaatřicetkrát vyřčené slov „Bůh“ s deseti stvořitelskými slovy v 1. kapitole Genesis;

b) zdvojnásobíme-li číselnou hodnotu 21, odpovídající slovesu ehjeh, jsem, k čemuž nás ponouká proslulá Hospodinova odpověď Mojžíšovi „Jsem, kterýž jsem“;

c) sečteme-li číselnou hodnotu hlásek tetragramu;

d) sečteme-li písmena tvořící úvodní větu Sefer Jeciry;

atp.

K číslu 72 dospějeme:

a) sečteme-li písmena v každém ze tří veršů Exodu, v nichž anděl a posléze Hospodin pomáhají Izraelcům v útěku přes moře;

b) sečteme-li v Exodu počet božích přídomků, které můžeme chápat buď jako „pečetě jmen“, tj. de facto šifry, nebo jako boží emanace v podobě andělů, duchů, mocností; [22]

c) sečteme-li číselnou hodnotu písmen tetragramu seřazených do trojúhelníku:

J

J H

J H V

J H V H ;

d) přičteme-li k dvaačtyřiceti písmenům úvodní věty Sefer Jeciry třicet písmen věty následující;

atd.

Další možnou tezí je předpoklad, že celá Tóra je ve skutečnosti svodem božích jmen:

Kabala nás učí, že celá Tóra sestává z božích jmen a že slova, jež v ní nacházíme, lze oddělovat jiným způsobem, tak, že jména vyvstanou. Představ si kupříkladu, že bys četl jiným způsobem 1. verš Genesis: vzniknou nová slova tvořící boží jména. [...] Stojí-li [v Midraši], že Tóra byla původně vepsána černým plamenem do bílého ohně, potvrzuje to naše hledisko, totiž že slova Tóry plynula beze všeho dělení, což dovolovalo číst stejně tak sled jmen jako události a přikázání, které nám odkázala tradice. Mojžíšovi byla Tóra předána v podobě, v níž rozdělení slov dovolovalo číst boží přikázání. Při té příležitosti mu bylo ústně svěřeno i tajemství, které mu dovolovalo číst jména. [23]

Tato teze bude záhy překonána jinou, podle níž nejde o sled jednotlivých jmen, nýbrž o jedno jediné jméno: „Pět knih Tóry je jménem Svatého, požehnán buď.“ [24] Tato doktrína bude převzata i v nejklasičtějším kabalistickém díle, Zoharu: „Tóra ve své úplnosti je jediným tajuplným svatým Jménem.“ [25] Skryté aspekty nekonečna, jež odhaluje Tóra pojatá jako jedno mnohovrstevné vyjádření Jména, jsou nedozírné; čím hlouběji pronikáme jednotlivými vrstvami, tím je světlo vycházející z božího jména oslnivější.

Zajímavá je rovněž teze, podle níž boží jméno odpovídá celkovému počtu permutací, jichž je možno dosáhnout na základě 22 písmen hebrejské abecedy. Počet permutací je dán faktoriálem, k němuž dospějeme součinem všech čísel od 1 do daného čísla, tedy 1x2 x3 x4 atd. Návod je podán v Sefer Jeciře:

Dva kameny postaví dva domy. Tři kameny postaví šest domů. Čtyři kameny postaví dvacet čtyři domů. Pět kamenů postaví sto dvacet domů. Šest kamenů postaví sedm set dvacet domů. Sedm kamenů postaví pět tisíc čtyřicet domů. Odtud vyjdi a počítej, co ústa nemohou vyslovit a ucho zaslechnout.

Součin dvaadvaceti písmen dává bratru 1 124 000 727 777 607 680 000 permutací, tedy něco málo přes sextilion. Při průměrné rychlosti tří hlásek za vteřinu by vyslovit boží jméno ve své úplnosti trvalo 147 832 718 812 821 let.

Ve 13. století zaujme k tématu velmi radikální postoj též Abraham Abulafia, jedna z nejvýraznějších postav židovské kabaly. Abulafiova „kabala božích jmen“ sází vše na kosmogonickou lingvistiku. A jakkoli příkře bude jeho metodologie odmítnuta židovskými autoritami i kolegy kabalisty seskupenými okolo Mojžíše z Leonu, bude se rozhodujícím způsobem podílet na úspěchu kabalistických teorií v křesťanském světě; mezi Abulafiovy stoupence patří Pico della Mirandola, Jacques Lefèvre d’Etaples či Geoffroy Tory.

Vznikl-li vesmír uspořádáním písmen Tóry, praví Abulafia, vyplývá z toho, že v preexistenční Tóře byla písmena neuspořádána, resp. uspořádána jinak. V tom případě, chceme-li dohlédnout před Big Bang a pochopit absolutního Boha, musíme počítat i s možností, že pravé jméno boží se v Tóře vůbec nevyskytuje. Jediným seriózním zdrojem bádání je tudíž dvaadvacet písmen hebrejské abecedy; teorie sefir je v tom případě toliko průpravou k vlastnímu studiu písmen. [26]

***

K biblickému Bohu, tvůrci světa slovem, přibývá tedy díky kabale druhá, komplementární dimenze, Bůh tvořící písmenem, resp. abecedou. Kabala tak definitivně povyšuje hebrejštinu na svatý jazyk – paradoxně, jak podotýká Maurice Olender, především u samotných Židů. [27] Neboť tvoří-li otázka rajského jazyka jedno z velkých témat církevních otců – právě oni udělí hebrejštině statut prvotního jazyka lidstva –, starověké židovské autory dotyčné téma nijak zvlášť nezajímá. Zrod a vývoj kabaly ve 12. a 13. století vstupuje nadto do kulturně-politického kontextu poznamenaného vzrůstajícím tlakem islámu a arabštiny; v této optice se kabala může jevit jako sebezáchovný, prvořadě apologetický počin. [28] A prohloubí-li kabalistické teorie rozkol mezi oficiálním učením a paralelními mystickými tendencemi (většina autorů první a druhé generace bude obviněna z rozvracení víry), umožní současně judaismu vykročit z vlastních mezí. Cesta za poznáním je napříště možná i vně tradičních preceptů: stačí zvolit některou z navrhovaných metod. Všechny sledují týž cíl: dobrat se k prvotnímu chaosu pomocí víceméně radikální dekonstrukce textu Tóry. Jde tedy o proces, který dalece překračuje rámec „reinterpretace“: je-li Tóra do písmene božím slovem, lze každé písmeno či slovo pojmout jako znak spadlý z nebeských výšin na zemi. Nic nám pak nebrání vyjmout tuto základní surovinu z daného kontextu a rozčlenit ji podle jiného kódu. Každé nové uspořádání uvádí do chodu vlastní mechanismus a stává se nositelem nových významů.

Koncepce, podle níž jazyk přechovává tajemství světa a člověka, není vlastním přínosem kabaly. Avšak na rozdíl od jiných tradic „nejsou sémiotické prvky [v kabale] vyjádřením něčeho, co jim předcházelo, nýbrž formami, podle nichž se prvky, z nichž se skládá svět, utvářejí“. [29] V Platónově Kratylovi odhaluje jméno podstatu věci; kabala převádí kratylovskou teorii do adamského mýtu, jehož hranice současně radikálně rozšiřuje. Písmeno, slovo, jméno, věc, znak, to vše si vzájemně odpovídá: jedno zastupuje druhé.

Přechod od kosmogonického pojetí jazyka k epistemologickému se naplno rozběhne až v 16. století; do té doby bude „kabalistická pansémiotika“ [30] udávat tón hlavním orientacím v teologicko-jazykových spekulacích. A jakkoli bude kritiků kosmogonické vize přibývat, mnoho jiných autorů s ní bude flirtovat nadále. Pozdější pokusy o vytvoření univerzálního jazyka bychom pak mohli paradoxně vnímat jako kompromis, vyjadřující nechuť zaujmout k problému jasné stanovisko.