Jak vyzrát na Židy

Publié le čtvrtek  20. prosince 2018
Mis à jour le neděle  20. prosince 2020

Jak vyzrát na Židy

Kritická příloha Revolver revue, 8, 1997; knižně in Svobodný prostor jazyka, Torst, 2013.

Módní čtenářské vlny a zasvěcenecký snobismus mají alespoň jeden kladný dopad: vycházejí tituly, které by za jiných okolností jen těžko nacházely místo v knihkupeckých výlohách. Současná vlna ezotericko-hermeticko-kabalisticko-mysticko-magicko-tarotsko-keltsko-indického zaměření je s to vyplavit na pulty vše a cokoli, od prvních českých vydání starobylých latinských traktátů až po Tarot v životě kalifornských žen.

Jednou z oblastí spadajících do výše uvedené skupiny je i gnosticismus, jehož adepti dnes kráčejí po ryncích s tajuplným úsměvem na rtech a blahosklonně pozdviženým obočím (donedávna takto kráčívali skrze rynky kabalisté) a který dal podnět k založení celého nakladatelství, Bibliotheca gnostica. (Toť latinsky; po našem to značí Gnostická bibliothéka).

Gnosticismu se věnuje soustavnější pozornost zhruba od dvacátých let 20. století: bytostný pesimismus gnostických tezí oslovil naplno teprve moderní dobu. Zvýšenou měrou se v západních zemích pro gnosticismus začalo horovat na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. K zaujetí „zenem Západu“ přispěla i skutečnost, že původní gnostická literatura, která byla dosud k mání jen vzácně, se nebývale rozmnožila díky objevu třinácti papyrusových svazků, obsahujících jednapadesát gnostických textů v koptštině, v egyptském Nag Hammádí v roce 1945; jednotlivé svazky jsou zpracovávány a překládány a postupně se objevují na knižním trhu. [1]

Gnosticismus je velezajímavý jev z počátků křesťanství, to jest doby, která je sama o sobě jedním z velezajímavých okamžiků v dějinách lidského myšlení. Gnostické učení se ostatně nesnadno odděluje od jiných ezoterických proudů téže doby. Všechny kladou stejné otázky, kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme. Všechny na ně rovněž nacházejí odpověď – díky extatickému prohlédnutí, iniciačním rituálům atp. V širším slova smyslu se termínu používá k souhrnnému označení veškerých herezí z počátku křesťanské éry, jakkoli různorodého původu. Nevýhodou tohoto zobecněného smyslu je fakt, že přidržíme-li se toliko základní charakteristiky (částečné nebo úplné odmítnutí ortodoxního učení křesťanské církve), zahrne většinu soudobé filozofické a náboženské literatury.

Vymezení pojmu

lze nicméně upřesnit.

Křesťanství povstalo z judaismu po vzoru mnoha jiných náboženských sekt Blízkého východu. Navzdory kritikám farizejů a otevřené nevraživosti saduceů tvořili křesťané nedílnou součást duchovního světa judaismu přinejmenším do šedesátých let 1. století. Udržet dlouhodobě klid zbraní bylo ovšem nemožné: Kristovy interpretace svatých knih (byť ještě nekanonizovaných) byly potenciálně rozvratné.

Nové učení představovalo přehodnocení konceptu božství ve vztahu k člověku. Bůh není takový, jaký si myslíte, říká vzdor všem svým diplomatickým kličkám Ježíš. Ponechává nám svobodu jednání, chápe a promíjí naše hříchy, lidská slabost je zajisté politováníhodná, nikoli však trestuhodná. Je bohem všech, ke každému je pak nikoli pouze milosrdný, nýbrž láskyplný. Ústřední témata Ježíšova učení a prvotního křesťanství – odpouštění nepříteli, odvaha k pravdě za všech okolností, odpovědnost za vlastní život – byla v rozporu s morálními koncepty své doby.

Gnosticismus se ve svých výchozích tezích pohybuje na stejné půdě jako rodící se křesťanství alespoň v jednom ohledu: Jahve a Kristus hlásají odlišné, čas od času protichůdné věci. Ale tam, kde se křesťané odvolávají na různorodé role protagonistů svaté Trojice (Kristus byl vyslán, aby upřesnil případná nedorozumění), jdou gnostikové mnohem dál: Jahve není a nemůže být pravým bohem, a tudíž ani bohem nejvyšším. Ve vypjatějších polohách gnostického učení je pak vnímán jako ztělesnění zla, nepřátelská mocnost. Svět, který stvořil, je výsledkem démonického aktu; život na zemi ničím neospravedlnitelná krutost.

Gnostikové se tedy logicky definují jako držitelé poznání („gnóze“) pocházejícího od pravého boha, poznání, jež vede ke spáse poznavších. Základem gnostického učení je odlišení, resp. rozpojení pojmů stvoření a vykoupení. Stvoření je dílem podřadných a nepřátelských sil; vykoupení bude umožněno toliko vyvoleným (či zasvěceným) jedincům. Nebo jinak: svět je špatný, hloupý, absurdní – bůh, který jej stvořil, nemůže být než idiot nebo zlosyn. Neví (nebo předstírá, že neví), že existuje jiný bůh, transcendentální a dobrotivý, původce světa nehmotného. Tomu se zželelo některých z nás, duchovně vyhládlých vězňů fyzického světa, bloudících po kraji jako těla bez duše; i vyslal Spasitele – Ježíše Krista –, aby nás vysvobodil. Ten nám poskytl (přímo nebo zprostředkovaně) klíč k návratu do lůna pravého boha, tj. veškeré žádoucí informace o rozvržení nebeských sfér, jimiž nám bude dáno projít, jakož i hesla, kterými se prokážeme hlídkujícím andělům. Spása je automatická, pakliže jsme vyvolení; ostatní mají smůlu.

Nesnadnost, s níž se potýkají pokusy přesněji vymezit prostor, v němž je možné hovořit o gnosticismu jakožto jednolitém myšlenkovém hnutí, souvisí s různorodostí duchovních podnětů a schémat – k čemuž dále přistupuje fakt, že žádné ze základních témat není vlastní pouze gnostickým autorům. Předpoklad, že vedle demiurga existuje jiný bůh, že člověk je vnímán jako důsledek „úpadku“ božstva, inkarnace jako trest, obraz těla jako „vězení“, resp. „hrobu“ duše, to vše už existovalo v řecké mytologii a filozofii, od orfiků přes pythagorejce až po novoplatoniky. Samotný princip tajné „gnóze“ je sice helénistickému světu cizí, zato však hojně zastoupený v prvních křesťanských exegezích (Kristus svěřil učedníkům víc, než stojí v evangeliích; Kristus používal metafor a parabol, jejichž pravý smysl je srozumitelný jen zasvěcencům atp.) a v židovské mystice obecně. Podobně lze nalézt paralely a analogie v gnostických eschatologických výkladech a egyptských, íránských či indických mytologiích.

To, co stmeluje a charakterizuje gnostické autory, je vyvolenecká jistota, s níž dotahují jednotlivá schémata, a radikální popření stávajících morálních hodnot.

Právě nepřítomnost etického aspektu a důraz na bláhovost všeho úsilí o duchovní vzepětí vedly k tomu, že proti gnostikům se postavili jak církevní otcové, tak i protikřesťansky zaměření filozofové včetně Plótína.

Dobová západní koncepce světa se opírala o smysl životního úsilí; gnosticismus byl brutální, zcela nepochybně podnětnou a oživující reakcí na tento převažující trend. Jeho zásluhou se do řeckého myšlení dostaly koncepty převzaté z východního myšlení, jmenovitě dualismus nehmotného a hmotného světa, odpovídající dualitě dobra a zla. Témata považovaná za „typicky“ gnostická pronikla nevyhnutelně i do Nového zákona (Pavlovy epištoly, Janovo evangelium, Apokalypsa); a můžeme si položit otázku, do jaké míry byla kanonizace Nového zákona uspíšena právě v reakci na heretické učení gnostiků.

Gnosticismus tedy nakonec pohořel přinejmenším na poli ideologickém: snaha zbavit Krista židovského odkazu nevyšla.

Leč nikdy není pozdě:

co nedokázali starověcí gnostikové, vzal si po necelých dvou tisíciletích za své mgr. Kozák.

Příběh o povstání hada (Bibliotheca gnostica, Praha 1996, 215 str.; vybral, přeložil a komentářem opatřil mgr. J. Kozák) jsem si objednal z přílišné důvěřivosti – naletěv na anonci ohlašující sbírku gnostických textů podle Naghammádských kodexů. Ve skutečnosti jsou zde z padesátky naghammádských textů obsaženy toliko dva úryvky přeložené z německých vydání Tajné knihy Janovy a tzv. Trojdílného traktátu. Zbytek tvoří ukázky z Ireneových a Hippolytových refutací – a zejména pak obšírný komentář mgr. Kozáka v podobě jedné předmluvy, šesti dílčích úvodů, dvou „příležitostných“ zamyšlení, jedné něco jako studie, jednoho „závěru“ a hojných poznámek pod čarou. Což je logické v tom smyslu, že cílem nakladatelského počinu zjevně nebylo seznámit čtenáře s gnostickou naukou, nýbrž s tezí mgr. Kozáka.

Tato teze spočívá ve trojím tvrzení: 1) Židé a „tzv. křesťané“ zmanipulovali od á do zet Kristovo učení; pravdu lze najít u gnostiků. 2) Gnosticismus vychází z buddhismu. 3) Celá bible (tudíž včetně starozákonních knih) je toliko „napodobení“, „přisvojení“, znásilněná a znetvořená „přejímka“ buddhismu – který je jediným opravdovým „svatým učením“. Načež mgr. (v češtině obzvlášť půvabná zkratka) Kozák dospěje k syntéze: Ježíš rovná se Buddha (str. 5, 13, 24, 127 et passim).

Slovo teze je ovšem výraz nepřesný, alespoň přidržíme-li se slovníkové definice „myšlenka, z níž se vychází“. Mgr. Kozák nevychází z myšlenky, nýbrž z dané výchozí pravdy, jejíž je výlučným držitelem; zlé jazyky budou nejspíš hovořit o utkvělé představě. Mgr. Kozák, jak vyplývá z tónu i podstaty jeho práce, je jedním z vyvolených, o nichž byla řeč výše. Jako držitel svaté pravdy nemá tudíž zapotřebí brát ohled na fakta, která by ji mohla v myslích nezasvěcenců zpochybnit; dost na tom, že se uvolil nás o své pravdě poučit. Což činí, budiž mu připsáno alespoň toto, s nebývalou vervou. Co věta, to zjevení pravdy, co pravda, to vykřičník: textem mgr. Kozáka se vinou co početná mementa stovky emfatických vykřičníků a celé kohorty sic!, převedených ve chvílích rozrušení nejvyššího do majuskulí co memento nejhrozivější: SIC!

Pod korouhví své víry

– leč v hávu vědeckém – vyrazil mgr. Kozák do říše komparativní mytologie. Obor je to svůdný a nebezpečný: pod záminkou, že jistý počet symbolů a schémat je sdílen všemi či téměř všemi mytologiemi, můžeme při troše dobré vůle zaměnit všechno s čímkoli.

Pročež mgr. Kozák nepochybuje o tom, že gnostické „pléróma“ – místo zaslíbené v nebi vyvoleným – je totéž co nirvána (o desítkách jiných obdobně koncipovaných rájů se mgr. Kozák nezmiňuje); že číslo 4 je „typické“ pro buddhismus (o pythagorejské tétraktys, o aztéckých čtyřech bozích zrozených ze splynutí čtvera duchovních a hmotných principů, o čtyřech branách, čtyřech moří a čtyřech horách obklopujících Říši středu atd. se nedozvíme nic); že edenský strom poznání je zcela zjevně buddhistickým „fíkovým stromem probuzení“ (o stromu jako „bytosti spojující zemi s nebem“ – a tudíž skrývající pravdy, o nichž běžní smrtelníci nemají ani páru – v symbolice Germánů, Sumerů, Májů, Číňanů nebo arabských sufistů ani slovo); že „ten, kdo vstoupí do nebes“ je nevyhnutelně Buddha (skutečnost, že do nebe stoupá v rozličných mytologiích kdekdo, je pro práci mgr. Kozáka nedůležitá) atd. Je-li řeč u křesťanských autorů o „prvním člověku“, mgr. Kozák vzrušeně poznamenává: „Tj. indické božstvo věčnosti – Puruša, maháy, Adi Buddha!“ Za „tradiční indickou vizi“ považuje mgr. Kozák i „obraz času jako kola“ opomíjeje velkoryse fakt, že kruh je patrně nejuniverzálněji sdílený symbol a že princip cyklického času hlásají všechny mytologie a náboženství (představa hada polykajícího vlastní ocas odkazuje na tuto symboliku „věčného návratu“) – s výjimkou právě křesťanství, jež cyklický čas nahrazuje lineárním. Gnostické rozdělení lidí do tří skupin (pneumatikové, psychikové, hylikové) má dle mgr. Kozáka původ ve „třech druzích lotosu“; za „typicky indický rys“ považuje mgr. Kozák rovněž sentenci „Skutečné poznání je nad rozumem“. (Zde si ani já neodpustím vykřičník: !)

Atd. ad infinitum. Vývody mgr. Kozáka neodbytně připomínají orgie českých amatérských indoevropeistů 19. století, jmenovitě pak Ignáce Jana Hanuše, který v roce 1842 poukázal na zjevnou etymologickou souvislost mezi Buddhou – a městem Budějovice.

Nedozírné možnosti,

jež skýtá takto pojímaná etymologie, nenechaly chladným ani mgr. Kozáka. Za všechny etymologické exkurzy alespoň jednu ukázku:

Protože celý smysl Bible je poznán jako napodobení, přisvojení a materializace indických duchovních představ, pomáhá nám to pochopit i původ Abrahama – židovského „otce“ v Bibli. Jak už z frapantní podobnosti slov je zřejmé, jedná se o přisvojené indické božstvo – Bráhmu. Tento Svayambhú – „Ze sebe sama postávající“ – je, jak je pro Židy typické, snesen z vyšších sfér dolů a judaizován. Důkazem pro toto tvrzení je základní smysl a charakter židovské přisvojovací a napodobovací práce. [...] U Abrahama – Bráhmy je však k dispozici i podpůrný důkaz lingvistický. Sanskrt staví často protivy do podobných tvarů, ne-li téměř totožností, aby tak i v řeči byl representován základní tantrický jev světa. Tak se to má i v případě dvojice slov „bhrama“ (bloudění) – „brahma“ (jistota, pevnost pravdy). Při zanedbání aspirace „bh“ je tedy pouhým přidáním hlásky „h“ vytvořen opak a z bloudění, nejistoty, omylu je tak vytvořena jistota, pevnost sama.

Židovský otec Abraham se v První knize Mojžíšově Abrahamem od počátku nenazývá! Dokud bloudí, je pouhým Abramem, teprve v okamžiku, kdy nalezne jistotu – učiní smlouvu s Bohem – je mu změněno jméno – přidáno „h“ (!) – a z bloudícího Abrama se tak stává smlouvou zaštítěný Abraham (1. Moj. 17,5). Tato změna je však zcela nesmyslná, dokud neznáme sanskrt – teprve skrze něj porozumíme! Mezi „křesťanské“ termíny, vzniknuvší na základě sanskrtu [...] se tak řadí i Bráhma – Abraham. Záporka „a“ (ne!) je zde navíc významným symbolem.

Čemu chce „skrze sanskrt“ porozumět mgr. Kozák, je zřejmé. Ke změně Abramova jména však došlo poté, kdy byl Bohem vyzván, „aby se převelice rozplodil“ a stal se tak otcem národů; a pakliže by byl mgr. Kozák zalistoval též v hebrejštině, zjistil by, že hamon značí „množství“, „početnost“. Přišel by též na to, že ab rovná se „otec“ a že vyčlenit ze slova pouhé a je stejně odvážné jako – dejme tomu – oddělit k od ozáka. (Jak dospěl mgr. Kozák ke svému „významnému symbolu“, totiž že a by mělo mít v hebrejštině funkci záporky, nám zůstává dokonalou záhadou.)

Příznačný je též Kozákův odkaz v závorce na biblický verš. Dle kontextu bezpochyby usoudíme, že je v něm řeč o bloudění a smlouvě. Nikoli. Právě tento verš etymologii Abrahámova jména ozřejmuje: „Nebudeš se už nazývat Abram. Tvé jméno bude Abraham – určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů.“ Leč ne tak na magistra: účel světí prostředky a teprve odkaz v závorce dodá vědecké práci ten pravý švuňk. [2]

Kromě manipulace s textem

a smělých badatelských přemetů ducha se mgr. Kozák projevuje též – a na tom skončíme – vypjatým antisemitismem. I tady jde koneckonců o návrat do 19. století, k modelu „indoevropský“ versus „semitský“.

Že Nový zákon je „biblické falsum“ a že judaismus hlásá nepravou víru, není nic nového; to můžeme vyčíst z gnostiků i bez mgr. Kozáka. Avšak ideový antijudaismus vyrostlý v kontextu desítek teologicko-filozofických syntéz z počátků křesťanské éry je u mgr. Kozáka pervertován v hysterický antisemitismus. Tak se kupříkladu dočteme, že „hlavním literárním žánrem Židů [jsou] padělky“, že „Smrt, Krev a Zlo jsou [v pojetí židovských autorů] jediným Pánem“, že „židovské myšlení [je] zcela orientované na podvod, lež a kluzkost“ a že člověk zabývající se „podvrženými autory“, které mu Židé bezectně vnucují, „znechuceně ustává v hledání s vědomím, že není ani parazitolog, ani epidemiolog“.

Termín „antisemitismus“ pochází z pamfletu jistého Wilhelma Marra z roku 1873. Autor v něm varuje před hrozivě se blížícím nebezpečím „vítězství judaismu nad germanismem“ a vybízí své soukmenovce k ráznému zákroku.

Pojem odkazuje na filologii, nikoli teologii. Zcela příznačně: ustanovení indoevropské jazykové filiace na přelomu 18. a 19. století vedlo – ve spojení s německým konceptem jazyka jako rozhodujícího prvku národního sebeurčení (konceptem, který tolik zaimponuje českým obrozencům) – ke zrodu „vědeckého“ antisemitismu. Argument je prostý: nespadají-li semitské jazyky do indoevropské (potažmo árijské) posloupnosti, přítomnost židovské kultury v západní civilizaci není výsledkem přirozeného vývoje, nýbrž židovské rozpínavosti a lstivosti.

Komparatistika se z původního jazykového kontextu velmi rychle rozšířila do všech oblastí, ve kterých si ten který národ přisuzuje roli arbitrů pokroku a civilizace – jmenovitě do historiografie a mytologie. Což nás vrací k práci mgr. Kozáka a jeho mytologicko-etymologickým deliriím. Přidej kopu mysticismu, půl libry čachru, pomaž svayambhúmem a áriyapariyesanasutamem, pomíchej v rendlíku, nech oschnout.

Práce mgr. Kozáka

si sama o sobě zajisté nezasluhuje pozornost, kterou jsme jí věnovali. Práce mgr. Kozáka – ať už se zaměříme na její chorobný antisemitismus či na elukubrátorské výsledky vědeckého snažení – je velmi pravděpodobně téma pro psychiatra spíše než recenzenta. Mgr. Kozák je však mgr. Kozák zástupný: hojnost jiných mgr. Kozáků brázdí české luhy a háje předhazujíc nám své vykřičníky. Jejich doménou jsou nezřídka právě ony rozlehlé oblasti, které po čtyřicet let zůstaly nepopsány, oblasti, do nichž dnes nahlížíme s naivní zvědavostí, ochotni spolknout i s navijákem první ezotericky znějící výplod. Budiž tedy tento příspěvek chápán suprakozákovsky.


[1Žánrově odpovídá gnostická literatura dobové produkci: apokalypsy (Adamova, Pavlova, dvojí Jakubova apokalypsa aj.), evangelia (Moudrost Ježíše Krista, Tomášovo evangelium, Mariino evangelium, Evangelium pravdy aj.), žalmy (Valentinovy žalmy), věrouka (Naassejský traktát, Trojdílný traktát, Svatá kniha Neviditelného Ducha aj.).

[2Škoda, že se mgr. Kozák nezamyslel nad tantrickými jevy světa v jazyce českém a fenomenologicko-genetickou dualitou doloženou dvojicí někdo – nikdo: mohl by býval dospět k novým, profano vulgo dosud uzavřeným obzorům.